Jak se zdá doba největšího bežeckého boomu je již pryč. Počty účastníků na závodech stagnují nebo klesají. Již na několika letošních bězích v Moravskoslezském kraji byli pořadatelé z počtu startujících zklamání. Naposledy například na krásném, tradičním běhu J.A.Komenského Bílovec-Ostrava. Ale na druhou stranu počet závodů neustálé roste. Není snad víkend, aby se v termínovce neobjevila nějaká novinka.
Další z nich se konala za letního počasí uplynulou sobotu v Pržně. Pořadatelé z místního SK Kohouti uspořádali nultý ročník desetikilometrového krosu. Jeho trasa vedla po levém břehu řeky Ostravice do Bašky a po přeběhnutí mostu po pravém břehu zpět do areálu pržeňského hřiště. Pokud si někdo myslel, že trasa povede po asfaltové cyklostezce, tak se přepočítal. Na běžce čekala úzká lesní pěšina plná začátek, různých výmolu, přeskok potoka atd.
I přes skoro nulovou propagaci a kolizi s nedalekou Veřovickou 10 si našlo cestu na start okolo padesátí účastníků. Po zvyku cyklistických závodů se uskutečnil nejdříve slavnostní start a až za mostem v Pržně se začalo závodit na ostro. Do čela okamžitě vyrazil Vladan Šindelek. Jeho motivace zvítězit byla pochopitelná, je totiž místním obyvatelem. Svůj náskok však neudržel a v závěru podlehl takticky běžícímu Davidovi Skotákovi. Jako třetí dorazil do cíle další veterán Aleš Velička a teprve po něm vítěz nejmladší kategorie Matěj Partl. Jako pátý a třetí v kat. jsem doběhl já v čase 35:32. Dalším zástupcem našeho klubu byl Tomáš Mrajca.
Jako u každé nové akce, tak i zde se našli klady, ale i zápory. Zajímavá trat zcela mimo automobilový provoz, závody dětí okolo hřiště, sprchy, startovní čísla se jménem, výborný Bernard v místní hospodě. Na druhou stranu i přes přihlášky po netu se u prezentace museli vyplňovat znovu, trochu zmatek s místem ostrého startu a hlavně výsledky jsem dodnes na stránkách neobjevil. Věřme, že pořadatelé tyto mouchy vychytají a za rok už vše proběhne ke spokojenosti všech.
Marek Škapa
Na startu jsem se za náš oddíl objevil já (Petr Muras) a Iva Pachtová. Letos zde byla kolize s Pražskou půlkou, která proběhla jen o týden dříve, a tak si holt museli někteří vybrat. Aćkoli třeba Jiří Homoláč odběhl rovnou oba závody (a jak). Dá se tak říci, že konkurence v mistrovském závodě lehce prořídla. Start v jednu hodinu odpoledne se udál býti nešťastným, protože byl jeden z prvních opravdu horkých dnů. Na startovním poli jsme si popřáli štěstí s ostatními členy našeho kerteamu, či třebas dalšími reprezentanty našeho kraje, jako třebas s Honzou Zemaníkem, a vydali se na věc. První skupinka s naší špičkou a s Keňánky se nám začala pomalu a jistě vzdalovat, a já s Frantou ze Sokola Stará Boleslav (osobák 1:13), se kterým jsme chtěli běžet na cca 1:15, jsme byli v druhém vláčku, který doprovázel toho dne dominantní keňanku Yumes Onyancha. Jenže on za to náhle vzal a šel do trháku s ostatními, přičemž jsem neodolal a přidal se, čehož jsem následně litoval. Věřil jsem v jeho disciplínu, páč na tréninzích jezdí slušné bomby. Záhy vyšel na povrh první organizační neduh tohoto dne, a tím bylo neustále předbíhání lidí, kteří běželi desítku, startujíc o patnáct minut předem. Někdy šlo i o neprůstřelné formace pětí lidí vedle sebe. S Frantou jsme proběhli desítku v čase 35 rovných a trenér se stopkami to emotivně komentoval asi slovy, jestli nám náhodou neruplo v bedně (teda asi spíše mi, protože už jsem za vláčkem asi pět metrů zaostával). V onen moment jsme předběhli většinu pole a opravdu se drželi někde v první desítce, protože spousty lepších běžců, jako např. i Kresinger, začali vzdávat a jen koukali na ten náš tyjátr, sedíc na chodníku). Od dvanáctého kilometru jsem měl Frantu již tak sto metrů před sebou a začal se soustředit na co nejuvolněnější běh, přičemž zhruba na patnáctém km jsem jej a pár dalších nějakým způsobem dohnal, pokusil se o spolupráci, ale poté za to zase vzal sám, po povzbuzení trenéra, který úctyhodně klusal mezi jednotlivými body na trati, aby kontroloval všechny své svěřence. V onen moment mne taky zaujmul mohutný nástup vítkovického Lukáše Turka, který se kolem prochomítnul takovým tempem, jaké by v Železárnách u ČEZ Arény tavilo kovy. Poslední překážkou se zdála být kolemjdoucí, která mi vlezla do cesty (padesát metrů přede mnou a za mnou vůbec nikdo nebyl) i s dítětem a plastovým traktorem, který jsem nějakým způsobem přeběhl bez kolize, což jsem, už v ten moment docela v bídném stavu, okomentoval tím slovem nejjadrnějším v jeho neostravštější variantě, za což se nyní hodně stydím, ať už byl její pokus o přejití silnice v onen moment jakkoli debilní.
Jako jsem potřeboval plán pro trénink, ukázalo se, že budu potřebovat plán i pro samotný závod. Cílový čas, na který mám regulérně natrénováno, je 9h. Pokud vše klapne, neměl by být problém jej zaběhnout. V plánu mám rozběhnout tempo 5min/km a to držet co to půjde. První mezičas maratonu si dávám za cíl 3:30, na padesátce bych chtěl být v čase 4:15, protože druhou půlku očekávám o 30min pomalejší než první. Pokud bych měl na 50km čas 4:20, ještě by se to asi dalo zvládnout. Čím déle vydržím rozběhnuté tempo, tím větší rezerva bude pro případné krize ke konci. Průměrné tempo na 9h je 5:24min/km, takže bude dost prostoru pro případné zpomalení. Je pár minut do startu a v mém břiše to vře. Utíkám do křoví, tak snad. Rozbíhám v trochu rychlejším tempu 4:55min/km, ale běží se dobře a cítím, že se flákám, tak nezpomaluji. Na 10km, ale břicho zase vaří a musím znovu na záchod. Nevadí mi skoro minuta zdržení, ale že jsem ztratil spoluběžce, kteří drželi stejné tempo. Helča/manželka mi dělá support, takže mám, na co si vzpomenu. Piji každé kolo teplý čaj a jím hořkou čokoládu (běží se na 1,5km dlouhém okruhu). Občas zobnu sušenku a první gel si dávám na 25km. Půlmaratonem jsem proběhl za 1:45:08. Jestli chci dodržet plán, musí být druhý půlmaraton rychlejší a i to je v plánu. Však jsem se ještě ani pořádně nerozklusal! Na metě maratonu jsem dost nervózní, protože časoměřiči zmizeli a tak nevím, jestli jsem či nejsem změřen. 3:29:04 dává fajfku dalšímu splněnému bodu. Teď teprve rozbíhám závod. 
Cílem je udržet tempo co nejdéle to jde. Na 50km jsem za 4:09:30! Tak tohle jsem opravdu nečekal. Dávám druhý gel, po částech sním asi dva banány a začínám si běhu více a více užívat. Na 60km jsem asi minutu po 5 hodinách běhu. Teď už opravdu stačí vyklusávat, abych si svůj cíl splnil. Vím, že tempo neudržím, ale nechci se jej vzdát, tak se ho snažím udržet. Nesleduji kilometry, ani jak rychle běžím, zajímá mne jen čas kola, jestli moc nezpomaluji a mezičasy po 10km. Helča mi postupně čte povzbuzující sms od kamarádů. Je zajímavé sledovat krize jiných běžců. Když probíhám 70km v čase 5:55:45 jsem už také v krizi. Jenže já už tenhle stav znám, není jiný, než ke konci druhého dne dlouhého běhu v tréninku. Navíc vím, že se umím kousnout. Navíc těch 10km mám ještě natrénováno. Zbylých 20km už přece nějak vyklušu. Beru třetí gel a liju do sebe kolu. V podstatě jsem na tom vlastně lépe než v trénincích. Chytám křeče do boků stehen, tohle neznám, jak z toho ven? Zkouším střídat tempo běhu a po kilometru jsou pryč. Fanoušci povzbuzují, přidali se k nám maratonci a je zase sranda. Běžím dnes teprve druhý maraton a ten nakonec zvládám za 3:46. Navíc když vidím, že od 70km vlastně držím tempo bez zpomalení, je to skvělé. Poslední gel dostávám příkazem na 90km, prý nic nejím. Taky mám příkaz nezrychlovat, ale manželka ví, že ji neposlechnu a to platí při běhu dvojnásob. Dvě kola proháním Radka Brunnera, dvě kola prokecám s Míšou Dimitriadu, tak jak můžu zpomalit? V posledním kole se kousnu a jdu do toho naplno, změnou rychlosti mě chytají křeče do lýtek… tak a jsem v cíli, čas 8:41:28. Stejně jako loni je potřeba sehnat někoho, kdo mi pověsí na krk medaili. No jo, první už je dávno v cíli a ostatní pro organizátory nějak neexistují. Cíl splněn, jde se na večeři.
V sobotu 9. dubna proběhl na Hranickém stadioně za krásného slunečného počasí již 51. ročník Běhu vítězství, 47. ročník Hranické dvacítky a 4. ročník Hranické desítky. Celkem vyběhlo 284 běžců. Z důvodo kalamitního stavu v lese po vichřici byli organizátoři nuceni pozměnit trat‘, podobně jako v roce 2013 vedla po cyklostezce Bečva a kolem letiště, desítka jeden okruh, dvacítka dva. Počasí pro běh přímo luxusní, trošku se nám jen vítr snažil znepříjemnit tento pěkný závod.
Už při příjezdu k zázemí závodu bylo zjevné, že nejsem sám, komu to přišlo jako dobrý nápad. Při prezenci fronta jak na maso a spousta známých tváří kolem. Samotný závod začal úderem 10 hod., poté co se z rozklusu dostavil i Tomáš Lipina :-). Na čele se usadil modrý blesk Petr Muras, za ním skupinka s Ondrou Dominikem, bratry Šindelkovými a někým ve žlutém, za ním další skupinka, na jejímž chvostu jsem chvíli pobyl i já. Co bylo za mnou nevím, nechtěl jsem se otáčet dozadu. Psychologicky je to signál, že nemůžete a takovýto signál vydávat kilometr po startu není úplně nejstrategičtější. Kolem 2 km v Kozmicích mě předběhla další skupinka a nastala celkem nudná několikakilometrová část osamoceného běhu. Z Kozmic kousek vracečkou a k areálu Hlučínské Štěrkovny, přes ni k Opavě a podél břehu zpět. Areálem si tak běžím a myšlenky se toulají všude možně, snažím se soustředit, občas kouknu na hodinky a říkám si, je to závod ne trénink, tak přidej, ale nohám se moc nechce. Ani nevím jak, ale dohnal jsem ty dva před sebou, a u řeky je předběhl. To mě trochu nakoplo a začal jsem dotahovat dalšího závodníka. Asi na osmém kilometru ale to zezadu neslyším své pronásledovatele, kteří si umístění nenechají vzít, ale něžné dívčí podupkávání a oddechování. „Tahej“ ozve se za mnou, no tak jsme to zkusil, ale po pár desítkách metrů gazela nasadila tempo a já jen usoudil, že na běhání za děvčaty už jsem dost starý. Tak jsem ji nechal jít a dofuněl si zbytek závodu ve svém skoropohodovém tempu.
Krátce po startu (první km za 3:10 i se stoupačkou do zámečku) se vyprofilovalo jasně favorizované trio Janů, Šinágl a Gaisl. Ty zná každý, a tak jsem se hned držel zpátky. Problém byl v tom, že i za mnou Daniel Vejmelka začal rychle zaostávat, vlastně až do konce závodu, o zhruba 25 sekund. Šlo tedy o sólo běh a dobrému výkonu, který jsem doufal pod 50 minut, to nepomohlo (otázné je, jestli ten první kilometr taktéž). Daniela jsem si hlídal při otočkách a zipování na kopečcích. Bylo zde spousta pěkných výhledu na „Civilizovaně“ stylizovaný parčík, který za tohoto chladného počasí moc přelidněn nebyl (tedy až na startovní pole za námi). Občasnou idylku narušilo prudší, zato krátké, stoupání, potažmo schody nahoru i dolů. Nakonec jsem doběhl čtvrtý, třetí v kategorii, s výraznějším propadem za vedoucím triem. Viktor se stihnul i vymlátit při uklouznutí na posledním seběhu. Vítězem se stal