Chřibský, přírůstek do kalendáře

Neplánované pařby bývají nejlepší … ale dá se to říci o maratonu? Ve čtvrtek 14. října jsem vyklusal na nejvyšší bod Ostravy (u vodojemu v Krásném Poli) a přijal telefonát od Ivana o Chřibském maratonu v sobotu 16. Kroměříž hodinu autem, dvě stovky starovného, ale to, co skutečně rozhodlo, bylo: Jediný závodní okruh!

Nemusel jsem tak už přemýšlet, jestli na páteční pracovní nebo školní „společenskou“ akci, maraton je maraton. Sice bez řádného odpočinku, pomineme-li jeden den relaxace, takže jen na obligátní čárku. Chřibský má ostatně v propozicích, že je nejtěžším v tuzemsku, pokud se ovšem přehlédnou etapy MUM či horské běhy.

Sandokan, kterého jsem vzal na výlet, oceňoval v Kroměříži pivo, dvanáctku za pětadvacet a radoval se i z ceny slivovice za dvacet korun. Já naopak z dobré společnosti počínaje Danem Orálkem, řadou účastníků MUM a v neposlední radě třemi – opakuji třemi – místy se záchody na stadionu (naprosto ojedinělá věc na závodech).

Od osmačtyřicátého ročníku „Chřibáku“ jsem neočekával nic extra výsledek právě s ohledem na nedostatek volných dní předem. Jak to robí ten Ivan, co běhá denně? Trasa to každopádně byla velice pěkná, v nekonečném stoupání na Bunč se zužitkovávaly tréninkové kopce na Kr. Pole, Hošťálkovice, Děhylov a rovněž Lysou Horu.

Třeba takové Kostelany, název sice nic moc, ale vesnice fajn s výhledem do okolí, pivem pod třicet korun a dřevěnou sportovní halou, kde by mohl být z fleku festival NWOTHM. Legrace ale přestávala v závěru, kde trať kopírovala frekventovaný tah na Kroměříž, přece jen silniční maraton. Čárka za 4:20:50 a nový závod v kalendáři!

Radek

Ultra debut do Kotle Čarodějnic!

Pomineme-li kultovní Moravský Ultra Maraton (MUM) s etapami jen o něco málo delšími než 42 195 metrů, odehrál se můj vstup do světa „ultra“ na domovské trati v Polsku v neděli 3. října 2021. Žel bez oslavence Libora, jenž plánoval 50 kilometrů běžet u příležitosti svých 50. narozenin.

Běh na trase Chorzów – Katowice – Myślowice – Siemianowice Śląskie – Chorzów jsem při Silesia Marathonu absolvoval předtím vícekrát. Maraton až na jednu výjimku vždy pod čtyři hodiny … a tajný plán byl tudíž zvládnout padesátku pod pět! Přálo tomu ostatně jak počasí, tak znalost místa.

Na stejný den připadl jako obvykle i termín slavného maratonu v Košicích. Jenže, když to na start v Chorzówě není po ranní prázdné dálnici ani hodinka autem, nebylo (a v budoucnu taky nadále nebude) co řešit. Silesia Marathon měl letos třináctý ročník a vystartovalo celkem přes 8000 účastníků.

Ultra padesátku nás běželo kolem tří stovek a na rozdíl od maratonců jsme si dali navíc dvě kolečka Parkem Śląskim. Dále se pokračovalo s nimi i půlmaratonci – mezi všemi se ostatně objevovali lidé, kteří by si v Česku netroufli ani pomýšlet na delší distance; v Polsku to brali ale jako výzvu.

Začátek prvního ultra jsem měl pomalejší, stejně jako maratony, pak se někdy od patnáctého šestnáctého kilometru už jen zrychlovalo, od čtyřicítky to šlo fakt svižně, pryč letěla i flaška ISO. Jakýsi statistik podobný Sandokanovi cestou hlásil, že jsem 180. na ultra, v cíli to však bylo 169. místo.

Bodejť, jak se běželo přímo do Kocioła Czarownic (Kotle Čarodějnic) na největším stadionu v této části Slezska. Padesát kilometrů za 4:58:12 jsem bral všemi deseti, tentokrát totiž „chuj s čárkou“ v tabulkách! Však se všichni sběrači ještě každopádně tento měsíc i tento rok stejně dalších dočkáme.

Radek

Hobbík na maratonu

Konečně je to tady.

Měsíce těšení, příprav a tréninku na můj druhý maraton, který jsem chtěl už zkusit závodně a na to, až uvidím plno přátel na takové velké akci pohromadě a budeme spolu moci zažít něco velkého pomalu končí a je čas vyrazit.

Mít alespoň dvě hodiny spánku by pomohlo. Stejně tak by pomohlo, kdybych se jen dokázal zbavit těch pocitů nejistoty, jestli to vyjde a jestli to vůbec dokončím a nahradit je něčím pozitivnějším. Ideál ale v životě neexistuje a tahle nervozita k tomu bohužel patří. Mnohdy jí nezabráníme, ale někdy může proplout, aniž by nás příliš ovlivnila. Snad …

Kdyby mi někdo řekl rok a půl zpět, že poběžím Ostravský maraton, dobře bych se zasmál. Jako vtip dobré, ale tak nereálné, že bych ani nezvážil o tom snít. Jak jen může člověka změnit když udělá krok dopředu a prostě zkusí ten první výběh s nějakou super běžeckou skupinou. Takové zdánlivě malé věci mohou vést k nalezení nové vášně a v mém případě kompletně nového života. Malé výběhy se totiž pak začnou zvětšovat a z hobby je rázem zápal …

Za bouřlivého zvuku bubnů vyrážíme. Pořád nemůžu uvěřit, že už běžím OCM. Ještě teď si pamatuji, jak se to zdálo tak daleko. Je to ale super pocit. Ten adrenalin, který postupně nahrazuje nervozitu, hecování od našich skvělých Seitlovských šelem, přátel a rodiny na každém okruhu. Ten běh měnícím se okolím a hezkými části centra. Konečně …

Zatím vše klape podle plánu. Tempo lehce rychlejší, než jsem natrénoval. Daří se mi zbytečně nepřepalovat a jsem za polovinou. Já to možná dám!

… a nebo ne? Za 30. kilometrem tempo klesá. V těle jde cítit velká únava. Už to jde těžce. Nesmím zastavit nebo už se snad ani nerozběhnu. Už chci, ať to skončí. Co vůbec se sebou dělám? Proč dobrovolně? Do cíle je to ještě tak daleko. Prostě už to vzdej! Cítím se jako mentální případ, ale možná, když na sebe zkusím mluvit, tak ty kritické myšlenky převedu na něco více motivačního a doběhnu do konce. Vždyť jsem to dotáhl až sem. Běžím maraton a jde to lépe, než na co jsem natrénoval. To už prostě nějak dám. Na tohle jsem trénoval, pro tohle žiji! 

Proběhl jsem Sýkorák, cíl na dohled. Kromě toho je však na dohled pár set metrů před cílem i ta skupinka, se kterou to všechno začalo i s dalšími běžci z klubu, jak mi fandí. Tohle vedlo k nepopsatelným emocím. Slzy se snažily prodrat do očí. Nic takového jsem snad v životě nezažil.

Zvedám ruce a jsem v cíli. 4 minuty rychleji, než jsem natrénoval. Před závodem bych v takový výsledek nevěřil, ale jsem vděčný. 

Děkuji Seitlovským šelmám, dalším kamarádům z klubu i mimo klub a rodině za tyto skvělé zážitky a podporu. Zároveň gratuluji běžcům za parádní výkony a umístění, kterých na OCM dosáhli.

Děkuji Peti Pastorové, kterou také pokládám za kamarádku za pomoc s trénováním, rady, motivace a trpělivost s mým poskakováním dovrchu při běhu 😄 

Ottu Seitlovi za postřehy a názory, které mě posunuly a za to, že proměňuje přehnaně vážné konverzace na vtipnější.

Všem, kteří se podíleli na přípravách OCM.

S vámi je život světlejším místem. A tvoříte okamžiky, které jsou nezapomenutelné.

– Míla

 

  

Běh rodným krajem Emila Zátopka

Opět se naši neztratili na 19. ročníku  Běhu rodným krajem Emila Zátopka.

Na trať 22,3 km se vydalo 8 naších. Velmi dobře běžel Ondřej Dominik 1:25:28,7 bral bramborovou medaili, ale vynahradil si to druhým místě družstev, kde doběhl na druhém místě s Petrem Murasem a Ivanou Pospíšilovou.
Petra doběhla na třetím místě s 80 m ztrátou na Petrou Kamínkovou a 120 m za vítězkou. Tady byla únava ještě z maratonu a k tomu pořádně 14 dní netrénovala. Podle mě byla účast žen slabá. Další naši: Dan Šindelek 1:33:11,4 doběhl ve své kategorií na třetím místě a to samé v družstvu, kde běžel s bráchou a Petrou Kamínkovou.  Magdaléna Drastichová 1:35:50,4 a třetí v kategorií, Petr Škrabánek 1:36:2 v kategorií zvítězil, Miroslav Valošek 1:47.30,7  Iva Pachtová 1:52:31,6 a třetí v kategorií a Josef Smola 2:16:23,4
Trať měla převýšení 375 m a start byl v Kopřivnici a cíl v Rožnově ve Valašském muzeum v přírodě.
 

Studenécká pětka

Ve Studence se běžela Studenecká pětka a 12 km. Byl to zároveň memoriál bývalého našeho člena Honzy Kunska.

Naší  zde dosáhli pěkných výkonu. Na 5 km mezi ženami vyhrála Magda Drastichová 19:14,7  Péťa Škrabánek vyhrál svoji kategorií v čase 20:02,18 min. Nad 45 let obsadili první tři místa naše holky Lucie Matlochová 23:53:11  Iva Pachtová 24:34,44  Jarmila Gavlíková 24:39,25, Prokopová Iveta 27:25,61
Na 12 km na druhém místě doběhl Patrik Pastor 47:08,9  Petra vyhrála ženy 54:28,7  Tomáš Lipina 57:00,9  Miroslav Valošek 25:21,1
a Stanislav Kovaček1:05:34,6

Můj první maraton

Příběh Katky Šeděnkové

Ahojky, jmenuji se Katka a ráda bych se s Vámi podělila o mé pocity z ostravského city marathonu, ale nejdřív jak jsem se k němu vůbec dostala.
Loni v květnu jsem začala pravidelně běhat krátké vzdálenosti 6, 8 max 10 km až jsem propadla vášni jménem BĚH!
Nebylo dne, kdy jsem nevyběhla…a pokud mi to nevyšlo byla jsem jak na trní a šla klidně běžet za tmy kolečko po sídlišti…no magor…a v září jsem si zaběhla se svým psem Beskydský dogmaraton -short 25km, vůbec jsem nevěděla co od takového zavodu čekat… byla jsem hotová, 2 dny nemohla sejít schody a sednou na záchod, už vůbec, protože kopce jsem NIKDY neběhala….ale to mě nakoplo (miluju výzvy) a tehdy jsem si řekla, že příští rok (tedy letos) mi bude 40 a že bych si mohla dát jako dárek  – uběhnout Ostrava city marathon!


Začala jsem prodlužovat tratě, běhala jsem celou zimu déšť, mráz….prostě furt….všichni si klepali na čelo a říkali mi že jsem blázen, ale já si šla za svým snem. Jenže neviděla jsem už u sebe posun a kamarádka, která začala trénovat s Petrou Pastorovou se najednou zlepšovala a zlepšovala, že jsem si řekla oslovím ji taky.
Na začátku jsem měla menší zdravotní problém ale pak jsme začaly spolu intenzivně trénovat a já se snažila naslouchat všemu, co mi řekla. 16 týdnu se mi věnovala…občas jsem jí určitě zahlcovala “nesmyslama“, ale moc jí děkuji, že mě k tomu mému vysněnému cíli dovedla….
Ještě malý dodatek já jsem měla v plánu zaběhnout maratón svůj 1. !!! za 3h 30 min
A konečně k samotnému maratonu:
Stála jsem na startu slyšela jen ty bubny a v hlavě si říkala, hlavně to nepřepal a doběhni.
První 2.kola byly super cítila jsem se skvěle a běžela dokonce v rychlejším tempu než jsme si s Petrou řekly….no ale třetí kolo kolem 28 km už to šlo dolu…lidi na trase bylo míň a míň a já si místy říkala běžím vůbec dobře? Po 30. km jsem šla s tempem dolu…ale protože jsem měla po trase svoje děti přítele a známé pořád jsem si říkala to zvládneš a dáš to!!! Jen prostě běž!!
Poslední 2km jsem běžela jak stroj, nikoho nevnimala a do cíle jsem dobihala nejrychleji z celého maratonu…měla jsem klapky před očima a jela jak stroj
Jsem v cíli úplně mimo a nikoho a nic nevnímám….na hodinkach píplo čas 3h 33min 33s
…svůj vysněný čas jsem nedala ale byla jsem na sebe hrdá že jsem doběhla
Musím říct, že je to nepopsatelný pocit….běžet svůj první maratón v životě a chtít ho zaběhnout ve svém vysněné čase,…ta skvělá atmosféra kolem, lidi co vám fandí, hecují vás…prostě boží
Dlouho si to budu pamatovat!!! 
Nebýt tréninku s Petrou určitě bych to nezvládla….Moc ji za to děkuji, je pro mě strašně velká motivace!!

Příběh Evy Tomaszewiczové

Řadím se na start mezi ostatní běžce a najednou ze mě opadává veškerý stres. Pryč je únava z neprospané noci, nevolnost ze stresu, obavy. Teď už jen poběžím, budu dělat to, co mám tak ráda a při čem se cítím dobře. Bubny duní a dávají tomuto okamžiku ten správný náboj. Start. Tak jdeme na to! Opakuji si: nepřepálit to, hlídat došlap, ramena jako bych nesla batůžek, hlava v úhlu jako by mě někdo tahal nahoru za culík, koukat 15m před sebe, lokty k tělu…. vzpomínám na všechno co mi říkala Petra a snažím se vše dodržovat. Jenže s přibývajícími kilometry a stoupající teplotou už nehlídám nic, jen se hecuju k jedinému cíli – doběhnout. Můj běžecký styl vzal po třicátém kilometru pořádně za své a jediné co mi blesklo hlavou…ty fotky budou zase děsné.
Můj rodinný support tým je vzorně každé kolo připraven s občerstvením a mokrým ručníkem. Jsou skvělí. Všechen můj volný čas, co jsem věnovala tréningu, byl na jejich úkor. Časem si zvykli, že mamka nestihla nakoupit, protože „musela“ jít běhat. Ale věděli, že maratón je můj sen a budu šťastná, když si ho splním. Běžím, tempo se postupně zpomaluje, propočítávám kdy si vzít další gel a uvažuji, kolik vypiju ionťáku na další občerstvovačce, aby to neodnesl žaludek. Mám ráda, když se nad něčím zamyslím, to mi pak cesta ubíhá rychleji a zapomínám na únavu. Nohy až tak moc nebolí, ale tělo mi dává pořádně vědět, že jsem v tréningu podcenila posilování horní poloviny. Mozek mě přesvědčuje: zastav, odpočiň si, vykašli se na to, proč to vlastně děláš? Proč se tak dobrovolně trápíš? Mozek sabotuje moje úsilí a snahu. Chvilku mám chuť ho poslechnout, ale pak se nakopávám a říkám si běž, běž, běž! Proto jsi přece tady, nesmíš to vzdát, ještě kousek a bude po všem. Před očima mám orosenou sklenici s kofolou. Jo, tu bych si teď dala. Tak přidávám, ať jsem u ní co nejdřív. Popohání mě kupředu i určitá zodpovědnost. Oblékla jsem dres MK SEITL, takže teď už nejsem běžec solitér, teď už někam patřím. Očima vyhledávám mezi ostatními běžci modro žluté barvy týmu. Jsou pro mě jako baterky. Každým úsměvem, mávnutím nebo povzbudivým slovem mě nabíjí a mi se hned běží lehčeji. Myslím na kamarádku Katku, na Petru a ostatní borce, kteří jsou už v cíli, zatím co já ještě prolévám pot na trati. Jejich tempo je pro mě nepředstavitelné, doslova vražedné a mají můj neskutečný obdiv. Obkroužím hrad a už vidím „světlo na konci tunelu“. Teď už mě nic nezastaví. Chytám snad pátý dech a zrychluji. Může za to adrenalin, euforie z toho, že za chvilku proběhnu cílem, že to co se mi zdálo před rokem jako sci-fi bude skutečností. Slyším bubny, diváci fandí. Atmosféra je báječná. Pusu mám od ucha k uchu. Nejde se neusmívat. Je to krásný pocit proběhnout cílem. Může to vypadat jako klišé, ale opravdu tělo zalije úžasný hřejivý pocit štěstí. Hrdě si kráčím s nádhernou medailí k rodině. Cestou potkávám Katku a mám ohromnou radost z jejího času. Moc jsem ji fandila a držela palce. A i v tomto vidím krásu běhání, že všechny ty lidičky co běželi jsem brala jako spolubojovníky a ne protivníky. 
Tak toto byl můj první a snad ne poslední maratón. Na prvním tréningu s Petrou se mě ptala, jaký je můj cíl. Řekla jsem ji, že zaběhnout maratón do čtyř hodin bez újmy na zdraví. Povedlo se a já ji za to moc děkuji. Plňte si své sny, nikdy není pozdě. Ať vám to běhá!

Najvert Stanislav a Petra Pastorová vítězí na RBP Ostrava City Marathon!!!

 

Letošní jubilejní ročník 60. ročníku RBP OCM je za námi. Přesto byla oproti předchozím ročníku nižší  účast. Je to však do značné míry způsobeno přesunem velkého počtu jarních běžeckých závodu na září, kvůli korona víru. Počasí však přálo, i když pro běžce byla teplota až příliš vysoká,  účastnici se skvěle bavili, atmosféra byla dobrá a každý v cíli dostali krásnou dvoudílnou originální medaili.

Na startu nechyběli ani naši. Celkem jich bylo 44.
 
10 km trať : Skulina Petr 47:10,  Wágner Robert 50:05, Slaninová Nikol 1:01:09 a Kuchařová Libuše 1:05:50 hod.
 
Půl maraton: Benbenek Jan 1:23:16, Hořínek Martin 1:30.11, Lipina Tomáš 1.35:40, Ondrášek Milan 1:36:26,  Milfait Petr 1:48:09, Dostalová Kateřina 1:56:30, Hrbáč Jiří 1:57.00, pach Radomír 2:07:43, Dostalová Gabriela 2:12:43, Prokopová Veronika 2:14:03 a Čech Zdeněk 2:15:52 hod.
 
Maraton:  Pastorová Petra 3:09:51 1. místo celkově, Škrabanek Petr 3:14:38 celkově třetí, Nosek Miloslav osobák 3:23:51, Šeděnková Kateřina běžela svůj první maraton 3:33:33 druhá v kategorií, Pergl Josef 3:40:13, Slowioczek Roman 3:40:36, Valošek Miroslav osobák 341:28, Pachtová Iva první v kategorií 3:47:30, Tomaszewiczová Eva 3:58:49 svůj první maraton, Luksza Radek 3:59:12, Svozil Libor 4:23:11, Prokopová Iva teš svůj první maraton 4:45:01, Smola Josef 5:05:51 a Hrabuška Jaroslav 5:18:57 hod.  
 
Štafety: Měli jsme zastoupení ve všech kategoriích: mužské, smíšené a brali první místo a ženská štafeta obsadila třetí místo.
              mužská: Dominik Ondřej, Škapa Marek, Pastor Patrik, Prášil Vítěslav, Buba Michal
              smíšená: Burda Michal, Filip Daniel, Dan Pastor, Adamcová Jana, Hanák Ivo, Prusek Martin
              ženská: Kilarová Jana, Iva Sýkorová, Kondasová Iva, Gavlíkové Jarmila, Matlochová Lucie a Procházková Martina.
 
 
Celkoví vítězové jednotlivých závodů:
10km: 
muži: Rudolecký Roman 31:36  Szymanik Adam 32:47, Ručka Martin 33:28
ženy: Bluchová Kateřina 40:16, Legerská Hana 40:56, Michopulu Nelly 44:23
 
pulmaraton:
muži: Stanovský Michal 1:10:06, Bárta Vojtěch 1:10:32, Muras Petr 1:16:08
ženy: Otevřelová Kristína 1:38:15, Kusa Veronika 1:42:0 , Seidlová Martina 1:49:09 
 
maraton
muži: Najvert Stavislav 3:03:02, Pošpiech Pawel 3:13:07, Škrabánek Petr 3:14:38
ženy:Pastorová Petra 3:09:51, Nováková Barbora 3:18:40, Zárubová Pavla 3:33:01 
 
a štafety: 
mužská: MK Seitl 2:20:42, SMS 2:23:18, Alma Mater 2:40:33
ženské: Pomalé šípy 2:54:22, Mattoni FreeRun 3:07:40, Seitlovské šelmy 3:09:58, 
smíšené: MK Seitl 2:34:37, Třanovičtí přespolní žraloci 2:34:59, eD system 2:55:48

Běh všeho druhu v Jistebníku

21. srpna se v rozlehlé dědince Jistebník a jejím okolí konal 11. ročník Vodohospodářského půlmaratonu, který byl přeložen z května z důvodu vládních opatření proti pandemii. Přeložení takových soutěží nikdy není příjemné, ale dělá mi radost, že z mého pohledu mohu říci, že tentokrát pandemie měla minimální dopad na kvalitu organizace i na závod samotný.

Startem i cílem závodu bylo hřiště TJ Jistebník, které se nacházelo na skvělém místě pro přípravu a rozehřátí. V okolí byly totiž kopečky, rovinky, terén u pole a plno prostoru na to, abychom toho mohli využít. Je jedno, jestli někdo před závodem preferuje něco jako atletickou abecedu, krátký pohodový klus nebo kombinaci těchto dvou věcí. Lokace nám to umožnila a díky tomu, že se Jistebník nachází více na venkově jsme při tom ani nebyli omezeni na silnici.

Organizátoři soutěže si na ní opravdu dali záležet. Měli jsme k dispozici šatny, úschovnu, plno míst k sezení ve stínu stanů a možnost zakoupit různé občerstvení. K mému překvapení nechyběla ani moderátorka, která mimo jiné vedla s rozhovory s běžci. Na trati pak samozřejmě byly občerstvovací stanice, které byly zásobeny ionťákem, vodou, banány a dokonce i kostkami čokolády. V tomto ohledu mě napadají jen slova chvály.

Závod se možná na první pohled – možná zejména pro lidi jako já, kteří ho neznali – původně jevil jako „jeden z menších“, ale zájem lidí v něm soupeřit se nedá upřít. Navzdory tomu, že nabídl plno různých disciplín, konkrétně štafety, čtvrtmaraton, půlmaraton, maraton a galerijní běh pro mladší 18 let se všechny naplnily dostatečně na to, aby se nemusely rušit z důvodu nízkého počtu zájemců. Zaběhat si tak mohl každý, ať už má cíl jakýkoliv.

Na čtvrtmaratonu jsme měli Michala Bubu, který jej vyhrál o více, než dvě minuty a to v čase 0:42:26.

Na půlmaratonu běžel Miloslav Nosek, ten dokončil v čase 1:37:05.

Na maratonu jsme pak měli Petru Pastorovou, která jej doslova běžela svým konverzačním tempem a doběhla v čase 3:23:05.

Na trati s námi byl i předseda našeho klubu. Ten sice nezávodil, ale jeho přítomnost pro nás byla jako vždy pozitivním přínosem.

Bohatá pestrost půlmaratonové trasy, která sloužila i jako okruh pro maraton uměla zvýraznit zážitek. Závod začal v poklidu kolečkem na hřišti po měkkém trávníku. Poté jsme vyběhli za bránu hřiště, kde už nás čekal ten pravý venkovský běh skrz měnící se povrch i okolí. Běželo se na silnici, polňačce, lesní cestičce, kolem rybníků, jabloní a přes okraj lesu. To vše za příznivého počasí a v některých úsecích i pod stínem stromů. Jen málo nám tedy bránilo si běh užít naplno a snad každý si v něm mohl najít to své. Ať už je to terén, silnice, nebo jednoduše pěkná příroda. Sám si dokážu představit, že bych se jednoho dne do Jistebníku vrátil, abych si zde mohl lehnout u vody a užívat si klidu.

V cíli nás už mimo jiné čekala možnost dát si například klobásku, speciální „maratonskou polévku“ nebo si prostě sednout pod střechu stanu s výhledem na cílovou rovinku, držet palce známým a sledovat, jak radostně závod dobíhají.

Díky přejícímu počasí, hezkému okolí, a dobré organizaci jsme si mohli skvěle užít sobotního rána a věřím, že z nás mnozí na tuto akci budou mít hezké vzpomínky. Nezbývá, než se těšit na další ročník.

– Míla

Pro závod i zážitek na Běhej Lesy Bílá

Dne 7. srpna 2021 jsme se zúčastnili závodu na Bílé ze seriálu Běhej Lesy, který láká běžce všech dovednostních kategorií na závody převážně v terénu, ať už pro soupeření nebo jednoduše pro radost z pohybu a hezké vzpomínky. Navzdory situaci, která se teď děje ve světě si přišlo zaběhat přes 1000 běžců. 

Pro přípravu na závod jsme díky organizaci měli širokou škálu možností. Od rozcvičky s Veronikou Preti, koučkou z Mattoni FreeRun, která před startem závodu rozhýbala plno běžců klasikami jako skippingem a panáky, přes vlastní rozehřívačku až po sezení u chlazeného z jednoho ze stánků v areálu startu a cíle. 

Tradičně jsme měli na výběr mezi kratší tratí – ta byla na 11 km a delší tratí, která byla na 19 km.

Na kratší trati v našich barvách běžel Daniel Filip, který doběhl v čase 00:47:47 a skončil 11. celkově, Radomír Doležel, který dokončil s časem 01:21:50 a aby za den neměl málo naběháno si krátce po závodě ještě na Bílé šel neoficiálně zaběhat dalších 10 km a Iva Kondasová, která jí zaběhla za 01:02:26 a ovládla krásné 4. místo ve své kategorii. Matlochová Lucie 1:04:44

Na delší pak běžel Martin Prusek 01:42:09, Miloslav Nosek 01:43:33 a Petr Milfait 01:54:05.

Obě tratě nabídly značný počet kopců, hrbolů a kamenných svahů, takže v nich i zkušení běžci mohli najít výzvu a na delší trati nás už na prvních kilometrech uvítal velkým kopec, který byl dle mého názoru na trati snad i nejtěžší. Nebylo to celé však jen o zátěži. Čekal nás i krásný výhled a stále se měnící příroda, které plno běžců neodolalo a obětovali lepší čas na trati, jen aby si to mohli vyfotit, užít si okolí a odnést si domů více, než jen svou statistiku z této soutěže. 

Navzdory tomu, že šlo o závod, jsem nemohl přehlédnout, že mezi běžci v mé blízkosti panovala klidná atmosféra. Raději, než mezi sebou vyloženě soupeřit si mnohdy povídali a někteří ostatním i radili.

Pěkný příklad, který si budu ještě dlouho pamatovat byl, když jsem ještě s jedním běžcem šlapal do kopce, protože už jsme neměli energii ho celý vyběhnout, nás doběhl o dost starší běžec, kterého tento kopec nezpomalil do kroku řekl, že i když nás už bolí nohy, je to stejné jako na maratonu: Neměli bychom zastavovat, protože se pak dostaneme do problémů. Po této radě pak kopec nadále vybíhal, zatímco my jsme se teprve snažili vstřebat tuto motivaci a zkusit po vzoru tohoto zkušeného běžce kopec vyběhnout raději než vyjít. 

Na závodě nechyběli ani borci, kteří už od pohledu pro trail „žijí“ a tempový běh z nebezpečných svahů jim nedělal problém.  Různých inspirací nám tedy nechybělo.

Zajímavostí bylo, že stejně jako minulý rok se organizátoři rozhodli, že nebudou poskytovat kelímky na občerstvovacích stanicích z důvodu aby nezůstával v lese nepořádek a běžci si tak třeba vzali vlastní vestu se soft flasky nebo koupili speedcup v jednom ze stánků v areálu startu a cíle.

Nemůžu nezmínit účast skvělých dobrovolníků různých věkových kategorií, kteří nás například v průběhu závodu „hecovali“ a třeba si s námi i plácli nebo namotivovali k zrychlení tempa. Šlo vidět, že je to bavilo a byli energičtí. Dále pak i další třeba na občerstvovacích stanicích, kteří nám rychle pomohli doplnit tekutiny. Mám pro ně velký obdiv.

Ať už díky pohodové atmosféře mezi zúčastněnými nezávisle na tom, jestli byli z našeho klubu nebo ne, pěkné přírodě a výhledu nebo samotné trati, která hodně dala i běžcům jako já, kteří spíše zakládají na zpevněném silničním povrchu nezbývá, než být vděčný za tento skvělý zážitek, který jen tak nezapomenu.

– Míla

Městský běh Karvinou

V sobotu odpoledne se uskutečnil již 17. ročník Městského běhu Karvinou. Kvůli dobře známým problémům se letos konal o 14 dní později než bývá zvykem. Po dětských kategoriích přišel na řadu hlavní závod na deset kilometrů, kterého se účastnilo 78 běžců. Jak je u tohoto závodů zvykem i letos se konal za tropického počasí, kdy teplota dosahovala 30 stupňů. 

 
Po startu na Masarykově náměstí vytrvalce čekali čtyři okruhy v krásném zámeckém parku. Bohužel ve stejném termínu se v areálu Na lodičkách konala kulturní akce. To způsobilo, že chodníky v parku byli plné rodin s dětmi, cyklistů a nechyběli ani koně s kočárem. Řada běžců si v cíli stěžovala, že místy nevěděli kudy proběhnout, museli zpomalovat a někteří i zcela zastavit. Je ale pravdou, že tuto skutečnost nemohli pořadatelé moc ovlivnit. Musíme být rádi, že v dnešní složité době mají odvahu závody vůbec uspořádat. Na druhou stranu ne moc šťastné bylo posunutí vyhlášení výsledků o 15 minut dopředu oproti propozicím. To způsobilo, že někteří vítězové svou chvilku slávy zmeškali.
 
Suverénním vítězem se stal René Sasýn z Dukly Praha (32:52) před naším bývalým členem Petrem Murasem z SSK Vítkovice a na třetím místě doběhl Kristián Zahraj z TJ Slezan F-M. V ženách nenašla přemožitelku Veronika Siebeltová z Slezanu F-M v čase 41:53.
 
Oproti minulým rokům byla účast členů našeho klubu docela skromná. Nejlépe si vedl Marek Škapa, který přes menší problém na startu, doběhl šestý celkově a ovládl kat. C v čase 37:37. V kat. A skončil šestý Jan Benbenek (37:56), osmý Honza Fousek (38:05) a 15. Filip Burda (43:26). V kat. D obsadil druhé místo Petr Škrabánek (40:07), který jen o dvě sekundy prohrál ve finiši s Petrem Kučírkem. Čtvrtý doběhl Roman Slowioczek (44:30). V kat. E skončil nestárnoucí Alfons Výtisk druhý, když tentokrát našel přemožitele v podobě Stefana Sikory z Polska. Mezi ženami jsme měli jen jednu účastnici Janu Kilarovou. Ta zvítězila ve své kategorií v čase 51:12. Nemohu se ubránit dojmu, že čím více má náš oddíl členů, tím méně jich bohužel chodí na závody…
 
Marek Škapa