Malé ohlédnutí za Pražským maratonem…

Malé ohlédnutí za Pražským maratonem aneb když si člověk na startu řekne: „Hmmm, dneska to vypadá na osobáček!!!“ 😀

…tak přesně s touto myšlenkou jsem si pohrával cestou do Prahy a v duchu se jí snažil vyvarovat, neboť jsem jí zcela nezištně považoval za zakázaně úsměvnou. A to nejenom z důvodu vlastní zkušenosti dávno minulé, ale také s přihlédnutím k doslovnému boji o život našich běžeckých kamarádů zúčastnivších se letošního Pražského půlmaratonu, který překvapil i kde jakéhosi profi běžce… ale v takové štěstí na zítřejší závod snad nikdo z nás ani nedoufal.

Všem nám dobře známá LEGENDA kdysi pravila: „Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton. “ … aaaa ano, tušíte správně!!! Následující řádky budou o tom, že jsem zažil něco, co jsem ještě nezažil :D. Pravidelné čtenáře této rubriky upozorňuji, že vývoj událostí se opravdu stal přesně tak jak bude popsán. Zásadně se ohrazuji proti termínům jako jsou například obvyklé přehánění, sugestivní ohýbaní reality anebo objektivní deformace korektního vyjadřování… ostatně za prvé nevím co to znamená a za druhé mě to uráží.

Kde začít? Zřejmě cestou (po kolejích) do hlavního města. Ta byla zábavná, ale zároveň i poučná, protože se v jejím průběhu člověk dozvěděl i něco z historie metra, a to nejenom toho tuzemského, ale i jinde v Evropě. Následoval vcelku bezpečně mi neznámý přesun do původní industriální čtvrti na sedmičce, nyní přezdívané čtvrti umění a kultury. Kdeže to? …hádáte správně… Praha-Holešovice, konkrétně výstaviště, kde bylo letos, stejně jako loni, umístěno Expo. V místě samém došlo ke srocení několika mnoho dalších běžců z MK Seitl, kteří se následně a nečekaně uchýlili bojovat proti hladu přesunem do blízce vzdálené Nhat Hai. Jakožto „maratonec junior“ (čti: maraton je přeci „pouze a jen“ o kousek delší než půlmaraton) jsem si sebejistě dovolil objednat Bún bò Nam Bô, byť Ti sebejistější se jali ochutnávat Kari zlaté a Kari zelené (ultra pálivá varianta). No a Ti úplně nejvíc mega sebejistí neměli problém pustit se pár hodin před maratonem do hovězího masa. Pln nově nabyté odvahy následovala návštěva kavárny, kde padla vynikající perníková buchta s čokoládovým přelivem a výjimečnou sladkokyselou marmeládou rozplývající se na jazyku do orchestrální harmonie chutí při každém zákusu, to vše za doprovodu cappuccina. Inu proti gustu… Minuty a hodiny nás příjemně míjely až do okamžiku, kdy se nám pomalu začala vkrádat myšlenka, kde dneska vůbec přespíme. Přiznám se, že jsem lehce znervózněl, protože do poslední chvíle člověk nikdy neví, na čem je. Tu a tam se totiž stane, že se jeden splete, ostatně letos by to bylo teprve potřetí. Naštěstí se žádné drama nakonec nekonalo, a mohl jsem na tajno zrušit VIP rezervaci u zdi na Hlavním nádraží v parku, a sice skromnou ubikaci z kartonových krabic s příslibem čerstvých večerních tiskovin. Odpolední slunce příjemně pálilo a vybízelo k tzv. závodnímu naladění (čti: rozklus, kostky, kopce, odpichy, lifting, rovinky, vánočka, zase odpichy, zase kostky, skiping, opět rovinky… a cesta po čtyřech raději už konečně zpět) … jako by náhodou se však jeden spletl a skončili jsme v areálu psychiatrické léčebny s omezeným přístupem!!! Aneb krátká návštěva Kateřinské zahrady s Kateřinou :D… která se tentokráte naštěstí obešla bez kazajek a přímého kontaktu s věhlasným panem Dr. Chocholouškem… ostatně náš zmatený útěk (čti: to není možné tady ta brána je taky zamčená😱) nebyl nikterak počastován doprovodem výstřelů z tarasnice ve smyslu „Já Vám dám Koudelku“. Balzámem pro oči, nikoli však pro nohy, nám byla následně návštěva kaskádovité botanické zahrady, kde došlo na již zmíněné závodní nalazení. Inu nalazení bylo perfektní, ale den D (čti: mně je z toho zítřku strašně blbě) se kvapíkem blížil.

Už je to tu!!! Vsadil bych se, že jsem oka nezamhouřil a přetočil se 113x vlevo a 84x vpravo. Venku začalo svítat a ptáci (čti: holubi) zpívat: „Praha už volá, Praha už volá…“ Cože? To jsem asi slyšel špatně… bylo to spíše: “Maraton už volá, Maraton už volá…“ To mě samozřejmě nenechalo chladným, proto jsem zamířil na toaletu na ranní jógu. V průběhu snídaně se již nic zajímavého nestalo, takže tam šel rohlík, máslo, šunka, vánočka, džus, další rohlík s marmeládou a čajík (čti: přece nebudu mít hlad a potřebuji hodně energie) … netrvalo to dlouho a stál jsem na startu. Koridor B (čti: borci). Kouknu doleva a vidím doprava. Vedle mě stojí zcela klidný a koncentrovaný Radim. Opět se mi vkrádá myšlenka o nějakém osobáčku, ale naštěstí se mi ji podaří vzápětí vytěsnit. Sám pro sebe si říkám, že to Radimovi zadarmo v žádném případě nedám. Myslím pouze na plán: Po startu předběhnout elitu, která je pouze 50 m přede mnou, vydržet pár stovek metrů před kamerami a udělat nějaké selfie na Instagram a pak vyklusat něco přes 40 km a předběhnout Radima, prostě pohoda. Z mého sladkého rozjímaní mě vytáhne náhlý pocit potřeby čůrání. Je 8 minut do startu. Ideální situace. Ještě mi bleskne myšlenka kódu 0173 # opravňujícího ke vstupu na pánské toalety v KFC. Sice stál 5,- CZK, ale možná by šel opětovně použít… no co už. Opět se podívám doprava, ale v zorném poli levého oka se objevuje nějaký muž s praporem na zádech. Z jeho uhrančivého pohledu jsem poznal, že jde o Španěla. Lámanou španělštinou jsme tedy asi půl minuty diskutovali na téma věžatého počínání katalánského architekta Antonia Gaudího (čti: Sagrada Familia) … a pak jsem se vzbudil. Stále stojím na startu, ještě zbývá 6 minut. Pro jistotu si opět převazuji tkaničky, co kdyby náhodou… Zbývají 4 minuty. Poslední protažení a již pumpuji krev do svých rychloběžek. V záchvatu paniky se marně snažím zkoncentrovat, když cca 42 sekund před odstartováním zjišťuji, že mi úplně nesedí číslo. Pravá horní sichrchajzka je až nebezpečně blízko bradavce. Ale to už je teď jedno, páska oddělující sektor borců od elity je pryč a zezadu mě tlačí kupředu stovky běžců. Opět si vzpomínám na plán, kdy jindy než teď … na čelo je to pouze 30 m… Paf… a je odstartováno!!! Po 100 m do mě zezadu vráží běžec s šedivými vlasy, asi měl stejný plán jako já. Na tuto situaci reaguji promptně a přání selfie z čela závodu se vzdávám… třeba ještě předběhnu Petru s Patrikem… když se mi na 30. kilometru bude chtít.

Prvních pár set metrů dávám obzvláště pozor. Je nás tu jako mravenců. Do zatáček se skrze jednolitý dav vbíhá mimořádně těžce zvláště když Vás chce pozdravit každá pražská kostka, která se přetahuje o pozornost s tramvajovými pásy, obrubníky a „kolejovými rozchodníky“. Běžíme s Radimem těsně vedle sebe. „Bacha!!!“ Zase se nám pod nohami minul další kamzík. Snažíme si navzájem ukazovat směr, protože kličkování místy připomíná hru ála pohyblivé kuželky. Na prvním kilometru kontroluji předem vytyčené tempo s děsivým zjištěním, že je o 10 s rychlejší, než má být. Jenže můj nový kamarád s praporem, kde svítí číslice 3:00, peláší (čti: jako Šemík k Neumětelům) dál a dál. Rychlou matematikou upravuji předpokládaný čas a zjišťuji, že matematická sekce mozku je na dovolené. Usilovně přemýšlím, co s nenadálou situací. A už se mi hlásí druhý kilometr. Tempo je stále o 8 s rychlejší, než má být. Ale co už, jednou jsem se na to dal tak to zkusím vydržet. Krátce po okamžiku smíření se s rychlejším tempem vbíhám na chloubu našeho hlavního města. Vlevo i vpravo mě zdraví sochy a ve Vltavě skáčou ryby nad hladinu, aby mě a Radima zahlédly svýma nepohyblivýma očima. V kuloárech se proslýchá, že existují běžci (možná běžkyně), kteří byť běželi již Pražský maraton opakovaně, nezaregistrovali tento historický mostní unikát. Ten nahradil ve 14. století Juditin most (mimochodem náš nejstarší most), který se nedochoval vlivem povodně. Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru k tomuto dále uvádí, že naším nejstarším dochovaným mostem v Čechách je kamenný most v Písku, na Moravě pak Svatojánský most v Litovli. Po minutí Karlova mostu bylo potřeba utříbit myšlenky, aby se začaly kilometry „sekat jako Baťa cvičky“. Lehký zádrhel se objevil u první občerstvovací stanice přibližně na 4. km. V přeneseném významu rčení „Mnoho psů, zajícova smrt.“ se na některé běžce nedostal kelímek s pitivem. Ve výsledku bohužel nelze jednoznačně rozhodnout, zda je označení zajíc pro vybrané nešťastníky zcela příhodné, protože jsem asi dvakrát své ukořistěné kelímky z kolegiality rozdal. Vlastně boj o vodu a iontový nápoj probíhal přibližně do poloviny závodu, pak už bylo běžecké pole kolem vlajkonoše lehce natáhlé, nikoliv však jako nudle u nosu.

Další kilometry probíhaly poklidným tempem. Z Libeňského mostu se dalo lehce zrychlit, aby se člověk mohl občerstvit těsně před Rohanským nábřežím. Vlastně z mého pohledu se do cca 12. km nic zajímavého nedělo. V tomto úseku však došlo k prvnímu pozdravení se s nevítaným hostem, který naplno kopnul do dveří o několik málo kilometrů později. V pravém lýtku jsem ucítil takové drobné zašimrání, kterému jsem nevěnoval pozornost. Následovala Pařížská ulice a příznačná cedule 500m cíl… nooo, kéž by :D. Průběh Staroměstským náměstím byl famózní. Lidi řvali, lomcovali se zábranami, propukaly v emoční gejzíry, ženám se podlamovala kolena, některé rovnou omdlévaly, modrý koberec vybízel k výrazům jako je hrdost a čest, blesky fotoaparátů oslňovaly naše pohledy a kalily některým spoluběžcům plytký úsudek jejich briskně navýšeného tempa… sám jsem to zažil, byl jsem u toho, ale čepobití jsem neviděl… Kolem 14. kilometru jsem se naposledy pozdravil s Radimem, kterého začalo bolet rameno. Chvíli jsem uvažoval, zda zpomalit, ale plápolající fáborek s magickou formulí mi učaroval a nestihl jsem říct ani čau. O kilometr a půl později se pode mnou opět objevila Vltava a z Jiráskova mostu byla vidět Katedrála svatého Víta. Úchvatné!!! Úchvatná byla i Petra, která se zjevila někdy kolem 17. kilometru, ale v protisměru. Další kilometry se mi podařilo zrychlit, resp. držet tempo tak, abych měl stále zajímavou rezervu v čase olizujícím hranici 3. hodin. Půlmaraton byl za mnou. V protisměru jsem povzbudil několik známých tváří, s jednou jsem si i plácnul 😊. Konečně jsem byl několik kilometrů za půlkou a byl tedy čas na nejrychlejší část závodu. Tedy to jsem si myslel, že do 30. kilometru ještě zrychlím, vlastně to se mi dařilo ještě na 25. km, který se mi běžel lehce v tempu 4.09. Ona nezvaná návštěva se o své slovo a vlastně hřejivé místo na výsluní, a to v plné síle, přihlásila při mírném seběhu z Palackého mostu. Přišla nedále, nepozvaná a v první fázi opravdu nečekaně. Ano, původní šimrání odhodilo svůj převlek a byla tu křeč jako trám (čti: sviňa jedna). První paralýza byla krátká a šla do pravého lýtka, byl to šok, ale nenechal jsem se jím rozhodit, protože mě okamžitě pustila. Po dalších 200 m však přišla znovu, to už jsem lehce znervózněl, ale stále jsem se jí nehodlal nikterak věnovat, protože mé oči „fokusovaly“ na nového dočasného přítele, který mi poodběhnul asi o 30 m… „v pohodě nic se neděje“, říkám si. Nicméně z pravidelností výběrčího mýtného se ta potvora zase přihlásila, jenže to už bolelo. A hodně! V ten okamžik jsem vydal i hlásek drobnolistého kvítku krčící se ho ve větru a zplna řvoucího o pomoc. Stále jsem však běžel… a zase, jako stará pračka cvak, cvak. Jediné, co jsem si opakoval bylo, že nesmím zastavit a přitom jsem myslel na slova, která jsem slyšel v sobotu ve vlaku ve smyslu: „Když to nepůjde tak nepůjde, ale doběhni to.“ Zadání znělo jednoduše 😀 Od tohoto okamžiku začal souboj hlavy a těla. Energie a vůle bylo dost, ale křeč přicházela a vzápětí odcházela nebo se mě držela několik set metru v nějakém polospánku. Jako bývalý plavec moc dobře vím, co taková echt křeč zvládne. Že Vás dokáže doslova vypnout, a to nejenom fyzicky ale i mentálně, kdy člověk není schopen ani mluvit natož učinit jakékoliv rozhodnutí. Vlastně jsem již čekal pouze na absolutní paralýzu a pád na dlažbu s rizikem, že si můžu rozbít nosánek, do kterého s každým dalším krokem přestávalo pršet. V tento okamžik jsem cítil opravdové zklamání. Pochyby v sebe samotné se začaly vkrádat. Kdyby nebylo kolem tolik lidí asi bych se i rozbrečel. Měl jsem při sobě magnezium shoot, které zřejmě po aplikaci nemělo žádný bezprostřední fyzický účinek, jak jsem doufal, ale pomohlo mi jako placebo efekt zklidnit mysl. Přiznám se, že jsem nic podobného v takovém rozsahu ještě nezažil – podotýkám, že jde teprve o můj „druhý maraton“. Nešlo ani tak o intenzitu jako o kvantitu!!! Přicházelo to a odcházelo jako housky v krámu. Stál jsem tedy hned před několika úkoly a měl moc málo času na jejich řešení. A zkušenosti s dlouhým závodem vůbec žádné. Bylo potřeba se okamžitě rozhodnout. Vzdát nebo nevzdát. Přejít do chůze, zastavit a protáhnout se nebo zpomalit. Říct si o pomoc. Poslat dolů nějaký další gel s kofeinem. Jsem si schopen psychicky nějak pomoct? Dokážu vypnout bolest sugescí? Nezraním se? Kolem 30. kilometru už to bylo tak šílené, že jsem si připadal jako v tunelu. Vůbec jsem nevnímal okolí. Několik lidí mě předběhlo, ale stále jsem běžel, přitom se ani jednou neotočil. Jakmile se mi podařilo vyřešit výše uvedené, tzn. dospět k jednotlivým rozhodnutím, vedl jsem do konce závodu již sám s sebou, tedy svým tělem, kamarádský dialog. Byl jsem rozhodnutý, že to dokončím za každou cenu a mé tělo to již vědělo taky. Na občerstvovacích stanicích mi nakonec nedalo poprvé v životě nezkusit sůl, a to opakovaně. Bylo to mých nejdelších 16 km v životě. Přestože se čas záhadným způsobem zpomalil, vůbec netuším, co se po trati dělo. Nevnímal jsem okolí – jen levá pravá … bang. Jediná vnitřní vzpruha přišla mezi 39. až 40. kilometrem, kdy mě zaujala policejní motorka zn. BMW (pravděpodobně model R 1250 RT), se kterou jsem měl neuvěřitelně silné nutkání popojet asi dva kilometry. Pochybuji však, že by bylo možné v tomto stavu přehodit pravou nohu přes sedadlo. Cestou závěrečného úseku se už vůbec, ale vůbec nic zajímavého nestalo. Křeč si samozřejmě vychutnala cílovou rovinku včetně posledních pár metrů na modrém koberce, ale nic, co bych již nečekal.

Chtěl bych tímto poděkovat, a hlavně poblahopřát všem běžcům, a to nejenom z naší stáje, kteří běželi jako o duši ať se děje co se děje! Ve smyslu „Citius, Altius, Fortius“ třeba někdy jindy a jinde zúčtujeme spolu 😊. Zvláštní gratulace a obrovský respekt patří Petře, která i letos slaví úspěch za úspěchem a která jako první tuzemská žena proťala cílovou pásku.

Milan

Výsledky našich:

Patrik Pastor 2:42:57
Petra Pastorová 2:47:03 
Fousek Jan 2:53:22
Škapa Marek 2:54:50
Ondrášek Milan 3:08:38
Murárik Radim 3:09:36
Netopil Vladislav 3:19:37
Slowioczek Roman 3:23:59
Šeděnková Kateřina 3:44:07
Valošek Miroslav 4:16:02
Hrabuška Jaroslav 4:20:09
Svozil Libor 4:22:14
Dvorský Ladislav 4:24:51
Marek Pavel 4:36:28
Jančař Stanislav 6:20:00
Fujeriková Judita 6:20:00
Budík Karel 6:34:19

Hornobludovická sedmička

Hornobludovická sedmička! 2.ročník. Rozhodl jsem se místo tréninku o víkendu dát si závod v Horních Bludovicích. Na tomto závodě jsem poprvé, startovné levné 100, -Kč + kdo co přidá. Tak proč ne, a jela se mnou i dcera Romča. Za slunečného počasí dorážíme na místo registrace na místní fotbalové hřiště hoďku předem podle plánu. Na místě už spousta známých tváří. Vyzvedneme si startovní číslo a čip, dostaneme hned koblihu a pití 0,5 l, otvírák s podtáckem, lístek do tomboly a lístek na grilovanou klobásu po závodě. Co si víc přát? 🙂 V zápětí se dovídáme, že start a cíl je asi 1,5km od prezentace, tak už se tam raději ubíráme a dobře se rozklušeme před závodem.

Na startu je 85 běžců a běžkyň. Do závodu jdu s tím běžet na pohodu a nic nehrotit, v úterý mě čeká další závod ve FM Adra běh a pak v sobotu půlmaratón v Novém Jičíně a obhajoba vítězství z loňska i předloňska v kategorii.  A je tady start. Trať po startu mírně do kopce, přebíháme louku, a po chvíli začíná dlouhý seběh, skoro až pod hráz přehrady Žermanice. Následuje úzká ulička a pak výběh po dlouhých schodech až na hráz, přeběhnutí po hrázi a jinou trasou zpět. Opět silnice, terén, kde nás čekají tři kaluže s blátem, tak hlavně opatrně ať se neušpiním. 😁 Pak opět louka, přes můstek a náběh do asi 600m dlouhého kopce před cílem a ještě pod kopcem mě předbíhá borec, ale nereaguji. V té chvíli si myslím, že se pohybuji tak na 4-5. místě v mé kategorii. Dobíhám 10 vteřin za ním v čase 28:41 a na celkovém 12. místě. Při vypsání výsledků zjišťuji, že jsem 4. v kategorii nad 45 let a ten borec přede mnou je v kategorii se mnou a je třetí. No co už, takže brambora. 😁 Romča doběhla taky 4. v kategorii a vyhrála cenu v tombole.

Z žen reprezentovala náš klub Jana Kilarová 36:27.

Pocit ze závodu super a jsem rád, že jsem se zúčastnil. Trať hezká, líbila se mi. V první polovina hodně rychlá, jelikož je z kopce. Velké poděkování patří pořadatelům za tento závod, organizace skvělá jak v závodě, tak v zázemí, gril, klobásy super, plno cen a tombola. Rád se zase vrátím za rok zpět.👍💯

Dan

Závadská desítka RUN

Letošním rokem jsem se poprvé účastnila Závadské 10. Jsem amatérská běžkyně a na závod jsem se přihlásila jen tak z hecu. Terén moc nemusím a neumím, tak proč se nepřihlásit a nezkusit něco nového? Přece o nic nejde a případně si jen potrénuji v rychlejším tempu.

V den závodu bylo na mě pro běh relativně horko a svítilo sluníčko, ale trať vedla lesem kde jsem velmi rychle přestala vnímat horko, začala jsem bojovat s terénem a na vysokou teplotu úplně zapomněla. Trasa byla krásně označena a i když nás běželo kolem 160, na trati to nešlo poznat. Závod jsem absolvovala společně se Zuzkou Krajíčkovou, se kterou jsme společně vybíhaly a na konci si daly i krásný neplánovaný sprint. Dle Zuzčiných slov jsem se jí ztratila někde na 3km a až před cílem mě zase objevila. Ve chvíli, kdy už jsem nemohla a chtěla se jen dostat do cíle, mě Zuzka doběhla a vyhecovala ke krásnému společnému sprintu. Vůbec netuším kde se ve mě v tu chvíli vzala taková rychlost a ani jedna z nás neměla tušení, že si sprintujeme pro krásné společné třetí místo. Bezvadná atmosféra, organizace, výborné občerstvení. Musím říct, že jsem si tento závod moc užila. 

Účastníci závodu z řad našich členů: 1. v kategorii Škrabánek Petr 0:45:29, Lipina Tomáš 0:52:48, Hrbáč Jiří 0:58:25, Moravec Marek 1:01:00. 1. v kategorii Krajíčková Zuzana 0:52:53 společně s Řehová Kateřina 0:52:53 také na 3. místě ve stejné kategorii, 1. v kategorii Kilarová Jana 0:57:15 a 2. ve stejné kategorii Škrdová Danuše 0:57:33.

Katka

Kateřinský běh Hrabovou

Přesně 136 závodníků v hlavním závodě a 18 dětí v dětských kategoriích si přišlo ve čtvrtek 18. dubna zazávodit do Hrabové, kde se konal 16. ročník Kateřinského běhu Hrabovou. Stejně jako premiérově na Silvestrovském běhu bylo zázemí v místním Kulturním domě. Start byl také totožný se Silvestrem a to na Bažanově ulici před kulturákem. Od toho se také odvíjela změna trasy, na kterou jsme byli zvyklí. Po startu se neodbočovalo hned na ulici Domovskou, ale pokračovalo se po Bažanově až k místnímu hřbitovu, před kterým bylo mírné stoupání. Celkově to byly dva trošku odlišné okruhy a celková délka bez pár desítek metrů dala téměř 5 kilometrů.

Od startu šli dopředu především mladší ročníky, kluci, kteří mají ještě pořád dostatek rychlosti. Nakonec ji nejvíc měl David Flaša (Abstinenční repre), který doběhl do cíle jako první v čase 16:51 minut. Nic zadarmo mu nedal druhý Tobiáš Pavelka (SK Oceláci Ostrava), když za vítězem zaostal o 6 sekund. Třetí doběhl Miroslav Mokroš (VRATIMOV FreeRun) 17:04 min.

Mezi ženami si nenechala uniknout vítězství naše Petra Pastorová, když trať zaběhla za 18:11 minut. Další dvě místa byly rodinnou záležitostí. Druhá doběhla Markéta Kašná (TJ Jäkl Karviná) v čase 18:59 a třetí skončila její dcera, jdoucí v matčiných stopách, Natálie Ester Kašná (AK SSK Vítkovice). Její čas byl 20:52 minut, což je na téměř jedenáctiletou dívku úctyhodné.

Náš oddíl měl bohaté zastoupení a dařilo se také obsazovat pozice na stupních vítězů ve věkových kategoriích: Ondřej Dominik 17:34 a 1. místo v kategorii, Marek Škapa 17:59 a 2. místo v kategorii, Dan Šindelek 18:25 a 3. místo v kategorii, Roman Slowioczek 20:25 a 1. místo v kategorii, Tomáš Lipina 21:09, David Dočkálek 23:00, Jana Kilarová 23:39 a 2. místo v kategorii, Jana Dominiková 24:27, Alfons Vytisk 25:11 a 1. místo v kategorii, Josef Smola 25:26 a 2. místo v kategorii, Irena Skřipcová 26:32 a Radomír Pach 26:42 min.

Velké díky patří celému týmu, který se se podílel na organizaci závodu. A speciální dík té, která měla ten tým dobře manažersky zorganizovaný a to Martině Metzové.

Ondra

8th Crete Marathon

Kamarád žijící pár let na Krétě mě letos v březnu lákal na závod, který se již 8. rokem měl odehrát na tomto ostrově. Na výběr bylo ze 4 tras o různých délkách. 2,5 km, 5 km, 10 km a maraton. Začala jsem vymýšlet plán jak výlet zacílený na absolvování prvního závodu mimo hranice ČR nadhodím mému muži a kterou z trase si vyberu. A vůbec, manžel by si taky mohl zaběhnout svůj první závod v zahraničí, když už tam budeme, ne? Plán byl přednesen a nakonec se z našeho víkendového Eurotripu stala týdenní dovolená plná chůze, hor, moře, běžeckého tréninku a dobrého jídla i pití, jak jsem od Kréty očekávala.

10km na první zahraniční závod je pro mě přece málo, to dám levou zadní. Chtělo to větší výzvu. Vyslala jsem dotaz trenérovi a mému kamarádovi: „Prosím Tě, myslíš, že bych zvládla za měsíc
zaběhnout maraton?“ Po jeho odpovědi: „Je tam dost času. Nepřepal to. Projdi se kousek a dáš to,“bylo rozhodnuto. Splním si svou další výzvu a sen. A jak bych vlastně mohla odolat maratonu, který je věnován památce blahoslaveného metropolity Irenaios Galanakise. To musí být znamení.

Den D v podobě neděle 14.4.2024 je tady. Na stadion v Chanii, kde se nachází start i cíl závodu, to máme z našeho ubytování 2km. Ideální vzdálenost na rozklus. Původní plán byl vyběhnout hodinu před startem, ještě se protáhnout, udělat abecedu, zaběhnout pár rovinek, WC a šup na start. Trochu se nám to zvrtlo a změnilo v krátký sestřih. Rozklus, dlouhá fronta na WC, kupodivu na pánském WC byla mnohem větší fronta, což se jen tak nevidí, a hurá na start. Čas letěl hodně rychle. Můj muž s kamarádem mi stihli jen popřát hodně štěstí a zmizela jsem v téměř 3 stovkovém davu maratonců.

Adrenalin rychle stoupal, vybíháme. Startovali jsme o půl 8 ráno, v ČR bylo půl 7. Trasa vedla převážně kolem pobřeží tam a zpět s otočkou ve vzdálenosti půlmaratonu. Prvních 5 km jsme běželi městem. Po pár malých kopečcích nás čekala převážně rovinka. Slunce ještě bylo vlídné a hřálo nás do zad. Kolem 10. kilometru jsem poznala jak osvěžující jsou houby namočené ve vodě s ledem. Spolu s vodou v PET lahvích to byla při běhu na rozpáleném asfaltu a hřejivém slunci záchrana. Na mém 15. km proti mně běžel nazpět favorit závodu s doprovodným vozem, Švýcar Von Wartburg Geronimo, kterého jsme potkali na stadioně při vyzvedávání čísel. Už tehdy se nám zdálo šílené, když tento mladý muž probíral s organizátory předpokládaný čas, za který by mohl závod uběhnout. 2,5hodiny. Jen ta myšlenka se nám zdála jako sci-fi. Ale byla to realita. Švýcar uháněl směrem k cíli jako mustang v poušti, lehce jako pírko a ještě k tomu s úsměvem. Nic takového jsem ještě při této uběhnuté vzdálenosti neviděla. Přibíhala jsem na otočku s průběžným měřením času a přemýšlela jak zvládnu uběhnout ještě jednou tolik se sluncem ve tváři, které už bylo skoro v plné síle. Přišel druhý dech a v hlavě byla myšlenka na 32. km, kdy to budu mít k cíli už jen 10 km.

Jak kilometry ubíhaly nasadila jsem indiánský běh. Nohy dávaly najevo, že tohle běžně neznají, ale hlava je lehce přesvědčila, aby makaly a na posledních 2 km ještě zvládly předběhnout pár běžeckých kolegyň. Poslední 1 km. Hlouček dobrovolníků podporoval blížící se běžce. Z davu se ozvalo: „Ostrava…Ostravo jedem!“ Příval nové energie je tady. Poslední uličku ke stadionu se střetávám s mým mužem, který měl svůj závod na 10 km už za sebou, doprovází mě až k běžeckému oválu na stadionu a vidím to, na co jsem se celých 41,1 km těšila. Cíl. Vychutnávám si poslední desítky metrů. Nasazuji sprint (pro někoho stále pomalé tempo), zavírám na
chvíli oči, které začínají návalem radosti slzet, a probíhám bránou. Podobný pocit štěstí, spokojenosti, úlevy a ještě spousty dalších pocitů jsem zatím zažila jen po absolvování ultra trailového závodu a na naší svatbě. Teď už rozumím tomu, jak těžké je absolvovat silniční maraton a co mysleli moji běžečtí kamarádi tím, když říkali, že je to o dost jiné, než zaběhnout 50ti km trailový závod.

Pořadatelé závod skvěle zorganizovali. Zhruba každých 2,5 km byli zdravotníci, dobrovolníci s vodou. Trasa byla perfektně značena. V cílové rovince nás čekalo občerstvení a možnost využít masáž od fyzioterapeutů.

Děkuji mému kamarádovi z Kréty, který mě na závod nalákal. Mému trenérovi a kamarádovi Martinovi Pruskovi za jeho rady, dohled a podporu. Klubovému kamarádovi Radimovi Murárikovi, se kterým jsme se vzájemně připravovali a podporovali, a na kterého jsem myslela během závodu, protože zrovna zdolával svou výzvu 21. Cracovia Maraton. Největší díky ovšem patří mému muži, že mi pomohl splnit si další běžecký sen, je mi vždy podporou a to nejen v běhu, ale v životě.

Report z absolvovaného závodu je možné sepsat v pár větách. Taky se mi to někdy podaří. Ale kdo mě zná, ví, že když mám něco i na srdci, tak to u pár vět nezůstane. Můj první maraton se mi do srdce rozhodně vepsal.

Celkovým vítězem maratonu byl již zmíněný Von Wartburg Geronimo 2:34:22, druhým mužem v cíli Georgio Currullis 2:47:46 a třetí John Andreou 2:56:30.

První ženou byla Mariela Tsipa 3:10:20, druhou Konstatina- Nantia Sintzanaki 3:11:17 a třetí Julia
McCarthy 3:21:24.

Jak píší na stránkách maratonu, ačkoli největší obdiv patří těm, kteří doběhnou do cíle jako první,
hrdiny jsou všichni běžci.

Iris

Ostravský Klub MK Seitl zářil na 21. Cracovia Maratonu

V neděli 14. dubna 2024 se dva stateční členové Ostravského Klubu MK Seitl, Radim
Murárik a Michal Nosek, vydali na nekompromisní výzvu – 21. Cracovia Maraton.
Jejich dobrodružství začalo už daleko před samotným závodem, při klubovém plese,
kde Michal přemlouval Radima, aby se k němu připojil. Původně váhavý Radim se
nakonec nechal nalákat, a to díky kouzlu spontánnosti a pár panáků Tullamore Dew.
Aneb jak se říká, slovo dalo slo…Tullamorku. A tak bylo rozhodnuto, že se oba postaví
na startovní čáru.

Ovšem, cesta k úspěchu není vždy hladká. Pár týdnů před závodem si Michal zranil
prst a následně se potýkal i se zraněním zad. Nicméně díky pevné vůli a odhodlání se
dokázal uzdravit včas.

Naše hrdiny čekala dlouhá cesta do Krakova, kterou využili k důkladnému
přípravnému rituálu a nákupu nutričních doplňků v nákupním centru ještě v Ostravě.
Po příjezdu do historického Krakova si vyzvedli startovní čísla a zúčastnili se tradice
„eat pasta, run fasta“ na pasta party. Následně se ubytovali přímo na náměstí, aby
minimalizovali přesuny.

Před závodem se věnovali pečlivé přípravě a kontrole vybavení. Radim si místo
drogerie vzal tašku se strojkem na vlasy a „půjčil“ si ručník z hotelu, který zapomněl
doma, aby se měl jak vysprchovat po závodě. Ráno v den závodu vstali brzy, aby měli
dostatek času na poslední úpravy a psychickou přípravu.

Start závodu proběhl za slunečného počasí a teplot kolem 23°C. Oběma běžcům se
dařilo skvěle, a i přes drobné obtíže v průběhu závodu dosáhli na vynikající výsledky.
Radim dokončil maraton jako nejrychlejší Čech v Krakově s časem 3:13:43, zatímco
Michal si připsal čas 4:16:59.

Po dobytí cílové čáry si zaslouženě dopřáli odpočinek, nealkoholické pivo a palačinku.
Plní radosti a úspěchu se vydali zpět do Ostravy, kde je čekaly další výzvy a závody.
Jejich příběh není jen o běhu, ale o odvaze, odhodlání a síle překonávat překážky. Ať
už jsou to zranění, nebo zapomenuté ručníky. Takové příběhy nás inspirují a dokazují,
že nic není nemožné, pokud člověk má pevnou vůli a odhodlání dosáhnout svých cílů.
Po celou dobu nemysleli na nic jiného, než druhý, o nic méně lepší tým, který úžasně
reprezentoval klub až na Krétě.

5676 lidí se vydalo na trasu 21. Cracovia Maraton. Nejrychlejšími byli: Ezekiel Kipkorir, který dosáhl času 2:13:36, a Vitalyne Jemaiyo Kibii, která královskou vzdálenost zdolala za 2:39:26 (oba z Keni). Mezi muži obsadil druhé místo Shedrack Kiptoo Kimaiyo (Keňa) a třetí místo Vitalij Šafar (Ukrajina, vítěz 7. ročníku Cracovia Royal Half Marathon). Stupně vítězů v soutěži žen doplnily Polky –
Monika Brzozowska, druhá v cíli, a Beata Michałków, která doběhla třetí.

Radim

Bolatická dvacítka

V Bolaticích jsem byl naposledy závodit v roce 2017. Na stejný víkend totiž většinou připadá také Pardubický vinařský půlmaraton, kterému jsem dával přednost, neb jsem plnil limit na Mistrovství ČR. Letos limity přitvrdily a tak jsem zase po letech mohl vyrazit na bolatické koupaliště, na kterém je každoročně zázemí závodu. A jako by to ani nebylo sedm let, co jsem tady byl naposledy. Přišlo mi to jako včera, organizace běžela, jak měla. Jediná změna byla v úpravě trati, kterou pořadatelé zavedli v loňském roce. Trasa se natáhla na celkových cca 19,5 km, ale hlavně vypadl na začátku úsek po Nádražní ulici, která je hlavní tepnou spojující Bolatice s Kobeřicemi.

V 9 hodin a 10 minut se do závodu rozběhlo celkem 118 běžců, z toho 46 absolvovalo poloviční trať. Hned od začátku šlo do čela duo David Wittek (OTC Vlčáci) a Radim Boček (Sokol Opava), kdy si druhý jmenovaný doběhl v čase 39:11 pro vítězství na poloviční trati. David pak ovládl hlavní závod, když finišoval za 1:14:56 hod. Minutu za ním zaostal místní vytrvalec Petr Pašek a třetí skončil za dalších 13 sekund Robert Chrudina ze Stěbořic.

Pro vítězství mezi ženami si na kole přijela naše Petra Pastorova, když ji k prvenství stačilo zaběhnout trať za 1:34:51 hod. Druhá doběhla Iva Pachtová (TJ Jäkl Karviná) 1:37:45 hod. O třetí místo se podělily Gabriela Klemensová z Dolního Benešova – Zábřehu a Petra Kubělušová ze Sedliště, když finišovaly ve shodném čase 1:45:11 hod.

Náš oddíl dále reprezentovali Ondřej Dominik 1:22:20 a 3. místo v kategorii, Petr Brož 1:38:40, Jaroslav Hrabuška 2:06:44 a Radek Luksza 2:21:37 hod.

Ondra

Pražský půlmaraton

První dubnový víkend tohoto roku byl v Praze zasvěcen téměř 14 tisícům běžců z České Republiky i z ciziny, kteří chtěli pokořit své limity, vylepšit si svá dosavadní umístění a časy, či jen podpořit dobrou věc a běžet pro některou z charitativních organizací a užít si krásnou atmosféru v centru našeho historického velkoměsta.
 
Trasa byla tento rok jiná a start byl přesunut z Palachova náměstí od Rudolfína do Holešovické tržnice, která dle názoru ostatních běžců skýtala větší prostory pro zázemí běžců.
 
V letošním roce bylo obsazení profi běžců opravdu hvězdné, na start se postavil současný mistr světa v půlmaratonu Keňan Sabastian Kimaru Sawe, který zaběhl tento maraton v rekordním čase 58:24 a zvítězil. Za ženy zvítězila s časem 1:08:10 Ethiopanka Gete Alemayechu Teklemichael. Z Ćechů se nejlépe umístili Patrik Vebr s časem 1:06:06 a Tereza Hrochová s časem 1:14:19.
 
Za náš klub se na start postavili Mirek Valošek, který uběhl trať za 1:54:24 a umístil se na celkovém 4379. místě celkově a na 522. pozici z 1194 ve své kategorii. Další účastnicí byla Jarmila Gavlíková s krásným časem 1:55:22 a umístila se tak na 4535. místě a na 69. pozici ve své kategorii z 502 běžkyň. Dalším skvělým běžcem byl Libor Jirú s časem 2:04:07 a byl tak na 6037. místě a 269. ve své kategorii z 578 běžců. Posledním zástupcem a nováčkem byla Andrea Laštovková, pro kterou byl tento půlmaratón teprve druhý. Zvládla ho za 2:09:03, byla 8551. celkově a 332. z 650 žen ve své kategorii.
 
Atmosféra byla skvělá, jednak díky fanouškům podél celé trasy, také díky kapelám a slunečnému počasí. Jedinou nevýhodou byly na duben velmi vysoké teploty sahající ke 26°C, které běžcům braly hodně sil. Záchranou byly velmi četné občerstvovací stanice.
 
Domů si běžci odváží krásné zážitky a další motivaci do budoucna, třeba účast na dalším závodě Superhalfs, kterého je Praha spolu s Valencií, Lisabonem, Kodaní, Berlínem a Cardiffem součástí.
 
Andrea
 
 

Hasičský velikonoční běh Jilešovicemi

Běžci nejen z okolí Ostravy, ale i z takové dálky jako je např. Kopřivnice, Karviná či Kroměříž, přijeli na Škaredou středu 27. 3. 2024 do Jilešovic na Hasičský Velikonoční běh. Při prezentaci dříve příchozí obdrželi pamětní placku a zájemci i barvené vajíčko, které již tradičně připravil, a vlastní ruce si při tom obarvil, organizátor Jirka Brož. Perfektní zázemí pro závod připravili pořadatelé společně s Penzionem a Restaurací Kamenec.

Blížila se 17. hodina a závodníci se hromadili kolem startu, jež se nacházel na druhém břehu řeky Opavy ve směru na Děhylov. Jirka Brož ještě popsal kudy vede trať, čekaly nás celkem dvě kola vedoucí k silničnímu mostu v Děhylově a zpět přes most pro pěší u Jilešovic, a bylo odstartováno. 10,5 km před námi. 70 běžců se vydalo na trasu a nejrychlejší z nich se brzy odpojili a letěli s větrem o závod. Už na startu bylo jasné, kteří běžci budou bojovat o první místa v mužské kategorii a kdo bude pravděpodobně vítězkou mezi ženami.

Ač byl krásný slunečný den, vítr o sobě dal na trati znát a bohužel si vybral nevítaný směr, tedy proti nám. I přesto si mnozí užívali jarního slunce a sledovali postupem času běžce na druhém břehu řeky. Cíl trasy byl umístěn před Restaurací Kamenec a tak nás na posledních metrech čekal příjemný seběh z mostu a pak už jen kousek po rovince do cíle kde už v pomalém krokovém tempu ostatní běžci pojídali koblížky, které dostali za odevzdaná startovní čísla, a popíjeli teplý čaj či jiný nápoj.

Ženy vedla na trati Kašná Markéta TJ Jäkl Karviná 44:28, která si udržela po celou dobu svou pozici a doběhla z žen jako 1. do cíle. Druhá byla Vybíralová Marie AO Kobeřice 45:59 a třetí za nimi Mazáčová Martina AKJEZ Kopřivnice 46:58.

Z mužů si nejlépe vedli Blaha Tomáš AK Asics Kroměříž 36:44, jež dorazil do cíle celkově jako první, druhý Wittek David OTC Vlčáci 37:55 a třetí Mokroš Miroslav Vratimov Freerun 38:27.

Náš klub Mk Seitl se vydalo reprezentovat 14 běžců. Benbenek Jan 39:34, Brož Petr 44:19, 2. v kategorii Buba Michal 40:36, Valošek Miroslav 53:17, 2. v kategorii Škapa Marek 41:02, 3. ve stejné kategorii Šindelek Dan 42:11, Lipina Tomáš 47:24, Milfait Petr 48:37, 1. v kategorii Škrabánek Petr 42:54, 2. v též kategorii Slowioczek Roman 46:29, 1. v kategorii Vytisk Alfons 57:53 a 3. ve stejné kategorii Smola Josef 59:50.

Ženy reprezentovala Skřipcová Irena 58:14 a 2. v kategorii Gavlíková Jarmila 54:44.

Nevěšte hlavu, když to zrovna nejde dle vašich představ, nemáte svůj den. Vždycky jsou tady ti, kteří k vám i tak vzhlíží. Třeba proto, že běháte lépe než oni, že prostě běháte, že oni nemohou běhat nebo jen tak. Vždy máte možnost být motivací a mnohdy o tom ani nevíte.

Iris

Společná gratulace Ottovi

Mnozí z našich členů ví, že měl náš Otta Seitl minulý týden narozeniny. Rádi bychom mu toto úterý 26. 3. 2024 společně potřásli rukou a zároveň poděkovali za krásných 27 let, po kterých byl naším předsedou.
Proto prosíme všechny, kteří mohou a chtějí společně popřát Ottovi, aby přišli toto úterý před 17 hodinou na stadion MK Seitl v Ostravě – Třebovicích.
Děkujeme.