Členové MK Seitl na Ostrava City Marathon!!! s 50% slevou

Všichni členové MK Seitl Ostrava budou mít slevu na startovném 50% z celkové částky a to na všech tratích. Zájemci nechť se hlásí na email: mkseitlostrava@gmail.com. Poté jim bude zaslán slevový kód a pak se již sami zaregistrují na stránkách https://ostravacitymarathon.cz/registrace/. Pokud by se závod z důvodu ještě trvajících omezení neuskutečnil, bude každému vráceno startovné.

Tak neváhejte, po uplynutí termínu již nebude mít nikdo z členů možnost slevu 50% na startovném využít.

Keňská zima – cestopis Petra Murase

Cesta

 O minulém podzimu, zhruba někdy po krosu v Ostravicích, se z nevinného chatu s jedním z běžecké dynastie Zemaníků, na téma oblíbených běžeckých destinací, zrodilo téma výletu do Keni. Vypadalo to na malé Vítkovické soustředění, společně s brněnskými rádoby běžci pod taktovkou Jiřího Homoláče (neberte mne za slovo, tyhle rádoby konfrontační provokace si teprve přivlastňuji). Ačkoliv jsem snad ještě před pár měsíci se ne jednomu člověku zmínil, že jet do Keni jen běhat, mi přijde docela divné, kór jako naprostý amatér, tak mne přeci jen přemohla zvědavost, protože z přírodního a kulturního hlediska mne tento kout Afriky, ve kterém jsem ještě nikdy nebyl, náhle přitáhl jako magnet a tento trip si po krátké rozmluvě v práci zařídil téměř během jediného následujícího dne. S kým že tam budu běhat? – byla první otázka vůči sama sobě. Všechny ty tisíce Keňanů a reprezentanti z celého světa na mne asi brát ohledy nebudou. Ale už jen účast Honzy Zemaníka a Vojty Schneidera stačila, páč jsme na tom nyní výkonnostně podobně. Plán byl takový, že na silvestra se vydáme do Nairobi s Honzou, a před cestou do Itenu se vydáme na krátký trip na Mt. Kenyu. Jako aklimatizace fajn. Žádné obšírné plánování se nekonalo. Poslední dobou mne docela baví řešit věci na místě, a často to končí vtipně, ale o to víc je na co vzpomínat. Celý Prosinec jsem promarodil s kolenem a tak jsem se vydával na cestu s hodně rozpolcenými myšlenkami, že se za celou dobu vůbec nerozběhnu, natož se zrakvím a místo pobytu ve slavném Itenu se vydám sólo na okružní poznávání Keni, ze kterého jsem si však předem vyňal účast na masovém safari, z morálního přesvědčení. Ostatní kluci měli přiletět, s přestupem v Nairobi, o deset dní později. Resp. do blízkého Eldoretu, odkud je to 40 min autem/s matatu.

 Do Nairobi jsme přiletěli hodinu před úderem Nového Roku. I jako řádně opilí by jsme se cítili lépe. K dlouhému letu nepřidalo moc i spaní na podlahách Vídeňského letiště. Únavné smlouvání s taxikáři (očekávané) jsme vzdali brzo a nechali se dovést do zazděné rezidenční čtvrti, které jsou určeny pro majetnější místní a cizince (okolí nevypadalo zrovna nejbezpečněji, ale zažil jsem horší čtvrti. Nehonili mne psí smečky jako v Egyptě, nebo nade mnou nelítaly rakety jako v Izraeli). Vojáci u brány se tvářili galantně a pomohli nám nakoupit vodu pro bolavé a dehydratované těla a hlavy našich maličkostí. Náš apartmán byla líheň komárů a ztížení vlhkem jsme padli pod ochranu moskytiéry a usnuli. Oslavy v našem okolí se zvrhly na občasný výbuch laciné petardy a toť vše. Po procházce jsme byli kolemjdoucími ujišťováni, že: „You´re saaaf, my bruddha!!“ Asi jsme vypadali fakt hrozně.

 Taxikář nás následujícího dne hodil na Nairobský autobusák, a nutno uznat, že najít autobus není v Keni problém. Obecně není problém nic, jelikož každý umí anglicky. Sice málo a vtipně, ale přeci jen. Přesto jsem se pár svahilských frází naučil, ale opravdu nebylo třeba. Po vzoru Indie navíc místní do svahilštiny inkorporovali nejen anglická slova, ale rovnou celé fráze, pro nověji vzniklá slova z (post)industriální epochy až po nynější globální newspeak. Jakmile se matatu řádně naplnilo k prasknutí, tak jsme vyrazili do Nanyuki. Očekávat jízdní řád minibusu (matatu) by bylo naivní. Vyjíždí se, jakmile je plno, stejně jako v Egyptě, Kyrgyzstánu, nebo na čínském venkově (kde jsem nikdy ani netušil, jestli jedu správným směrem). Za mohutné podpory velice nevkusného Keňského popu v reproduktorech jsme opustili Nairobi a mířili na sever. Ačkoli se občas nějaká zácpa objevila, jelo se docela svižně a stále jsme nabírali vyšší nadmořskou výšku a z počátečních záchvěvů stepní Afriky se charakter okolí měnil na horský. První poznatek jsem měl ten, že se tam nenachází toliko odpadu kolem, kolik by člověk od takové země čekal, už jen z toho důvodu, že v celé zemi je aplikován zákaz prodeje a dovozu plastových tašek. Nic tak nepoletuje a dojem je mnohem lepší, například v porovnání se řádně zasviněným Nepálem.

 V Nanyuki jsme se v lepším hotelu dali do průzkumu místní kuchyně. Taky jsem se vydal párkrát si klusnout. Koleno mne stále bolelo a místní se na mne dívali jako na debila. Tak jsem si tedy usnesl, že vášeň k běhu nebude celoplošná. Doby, kdy místní do práce a z práce pobíhali, samozřejmě již pominuly a všude bylo řádně pře-motorkováno a přeautováno. Povolání moto-taxikáře v této zemi je pravděpodobně to nejpočetnější. Na každém rohu jsem byl vyvoláván jako Muzungu (bílej) a i přes svou intenci si jít vyloženě zaběhat, neustále se na mne vrhali lidi a motorkáři, kteří mne chtěli za velkou ráži doprovodit až na vrchol Mt. Keni. Nemám dojem, že by jim to můj zjev v šortkách a tričku napovídal.

 Trek nastal dne následujícího. Pod palbou místních, kteří se nás snažili přesvědčit, že bez nosiče/průvodce se do parku ani nedostaneme, jsem nakonec podlehl a jednoho vzal s sebou, už jen pro to, abychom ušetřili čas, ač Honza byl ještě v módu, kdy se snažil počítat peníze, ale já na to moc náladu neměl. Samotná platba jemu byla stále pro nás jako zápaďáky málo, ač vstupné do parku již bylo řádně tučné. Buď zvolíte 50 USD na den, nebo 150 USD na tři. Dva dny zvolit nelze, a to jsme přesně potřebovali. Odvezli nás k bráně a poté jsme pokračovali pěšky po cestě parkem. Byli jsme obklopeni džunglí a u brány jsme zahlédli velké davy opic. Průvodce se snažil zpomalovat, jak jen mohl. Choval se protivně a nepříjemně. Měli jsme v plánu dojít až do druhého tábora. 20 km a 2000 m výškových. To bylo celkem troufalé, ale uskutečnitelné. Pan „Průvodce“ nám neustále tvrdil, že dojdeme jen do tábora prvního (jen asi 5 km) vzdáleného a tam se na sebe asi budeme usmívat, a ještě jej živit (což nám sdělil až v parku), jelikož měl malý baťůžek, zatímco my dva byli v plné polní. Po příchodu do prvního tábora na nás začal naléhat, že zde zůstaneme a že musíme nutně zpomalit, jelikož jsme mu poutekli, zatímco on od nás odháněl slona, který nás mohl vážně zranit. Zašel jsem za vedoucím tábora a začal si mu na chování průvodce stěžovat, načež jsem zjistil, že nám žádný průvodce není třeba. Průvodce jsem poslal do prdele, dal mu peníze za den. On nás nutil podepsat jakýsi reverz, kde se vydáváme napospas na vlastní nebezpečí pro případ, že zahyneme na horskou nemoc, spadneme do údolí, nebo nás zadupe slon. Náhle bylo fajn. Připojili jsme se ke skupině tří američanů, kteří po mojí radě taktéž poslali svého otravného průvodce do prdele, a po menším odpočinku a občerstvení se vydali do druhého tábora. Kluci měli v plánu vylézt na samou nejvyšší skálu hory, kam se nelze bez pokročilého vybavení dostat. Moc pěkně jsme si pokecali a užívali si výhledy na krajinu, která se již měnila v planinu. Veškerá flóra byla pro mne naprosto neznámá a místy se mi naskýtaly surrealistické výjevy. Již relativně nedaleko druhého tábora nás postihla již tma, a kluci se rozhodli na jednom placku postavit tábor, zatímco Honza byl pro to, abychom ještě pomocí čelovky došli do cílového tábora. Byli bychom to i zvládli, pokud by nezačalo trochu silněji pršet. Co budu povídat, za deště nechce stavět stan nikdo, ale hlavně jej nebylo ani kde postavit. Nakonec jsme jej sestavili doslova na vysoké trávě a ještě k tomu z kopce. Byl to docela malý nouzový stan, žádná expediční hitparáda, a díky neustálému klouzání se z kopce jsme se zmítali uvnitř v doslova mileneckých polohách, snažíc se často po celou noc pít lacné džusy z Tetrapaku, jelikož dle informací z webu nebyly povoleny plastové láhve (nikdo to nekontroloval ovšem) a my se tak nabalili tetrapaky a filtr s desinfekcí jsme samozřejmě na ty dva dny nevzali, takže jsme se těmito sajrajty v této výšce spíše dehydratovali, než naopak.

 Hned po ránu jsme se šmahem vydali na jeden z vrcholků, který byl přístupný na tzv. Choďák, leč za prvé: počasí nebylo vůbec příznivé k hezkým výhledům, a za druhé: nemálo mne bolela hlava, což vzhledem k nadmořské výšce nevěští moc dobrého. Ač jsem se již vyskytl v o pár řádů vyšší nadmořské výšce, našlapat dva výškové kilometry za jedno odpoledne bylo přeci jen trošičku moc. I přeš mnohé pochyby jsme s Honzou však došli až do bodu, s již napadaným sněhem, kde nás zhruba asi dohlednost na pět metrů odrazila od dalšího pokračování. I přes několikero odmlouvání jsem i tak byl schopen pokračovat dál, ale zde už se to nelíbilo ani mnohem optimističtějšímu Honzovi. Tak jsme se otočili a zpět a zamířili ke stanu (který jsme nechali i s nepotřebnými věcmi stále na svém místě) směrem zpět. Při náhlém strmém klesání jsem cítil své chatrné koleno, ale naštěstí jsem si vypomohl hůlkami od Honzy, jelikož ty moje mi někdo, připevněné ke krosně, buď na letišti ve Vídni nebo v Nairobi, uzmul. Při posledních dvou letech letadlem mi byly podobně odcizeny dvě čelovky. Při svém přesvědčení se zdráhám mrhat plastovými fóliemi na balení tašek, a tohle budíž odměna. Celý den tak byl zasvěcen cestě zpět, prakticky po stejné trase. Nezbývalo nám již mnoho vody. V základním táboře jsme se odměnili relativně dražší plechovkou piva a oboum nám po celém tom dni řádně vlezla do hlavy.

http://www.mkseitl.cz/wp-content/uploads/2020/03/002.jpghttp://www.mkseitl.cz/wp-content/uploads/2020/03/003.jpghttp://www.mkseitl.cz/wp-content/uploads/2020/03/004.jpg

 Následujícího rána jsme se vydali v matatu do Nakuru, kde bylo třeba přestoupit do matatu směr Eldoret. Tentokráte jsme byli uvnitř namačkanější o řád nepohodlněji, ale stále bylo vše ještě relativně OK. Naproti tomu přestup v Nakuru bych nazval svým tradičním přízviskem Mordor. Autobusák v samém centru města byl extrémně zahuštěn jak auty, minibusy, tak lidmi. Z hlediska infrastruktury šlo o naprosté terno. Honza si v panice ještě před výstupem sundal své hodinky, aby mu je nešmahly davy, které se k nám snad chtěly skrze okna dobít, aby nám nabídly matatu své společnosti, popř. prodaly cetky od toaleťáků, power bank/sluchátek a podobných blbostí, a při výstupu nás div neroztrhaly ve dví. Jen uchopit naše tašky ze zádi byl docela oříšek, načež jsme se nechali davem spontánně vést k busům směr Eldoret, nakoupit si nějakou vodu na následující další hodiny v “Kurníku“ a čapnout si do dalšího matatu, kde v době čekání na jeho naplnění, jsme byli neustále šikanováni desítkami obchodníků z každého okénka, za docela nepříjemného vedra, mísícímu se se všudypřítomným prachem. Dostávajícími únavné nabídky ke koupi vody, sladkostí, obalů na telefony, nebo ženu. Ano, ženu. V neskutečně krkolomné pozici jsme po naplnění matatu strávili na autobusáku ještě 40 min, než se završilo domino s dalšími autobusy, snažícího se z tohoto marastu vyjet, vzájemně s desítkami dalších motorek, aut a tisícovkami lidí. V neskutečně krkolmoné pozici, mající tašky pod chodidly i na kolenou, za zakřivenými nohami, jsme tak strávili celou cestu do Eldoretu. Každá ze dvou zastávek na protáhnutí/toaletu byla vysvobozením. Z Eldoretu to poté bylo do cílového Itenu již jen 30 km autem, a to už nás vyzvednul David. Náš hostitel pro nastávající týdny v Itenu, v luxusním resortu Florida Estate.

Iten

S populací 45 tisíc, ležící na náhorní plošině, je pomyslnou běžeckou mekou. Organizované běhání zde onehdy nastartovali irští misionáři ve jménu Sv. Patrika, jejichž škola zde dodnes stojí a mezitím se vyprofilovala ve shromaždiště tisícovek běžců nejen keňské národnosti, ale i nemála z vedlejší ugandské velmoci (hranice jsou nedaleko) a především profesionálů z celého zbylého světa. Pulsuje zde tak neskutečně dynamická mezinárodní komunita v jinak obyčejné a velice chudé vesničce, kde převážná většina cizinců ovšem žije ve zlatých klecích, tedy kempech za zdmi, kde panují vesměs luxusní podmínky západních měřítek, zatímco zbytek žil v obyčejných chýších a turecký záchod bez přístupné vody byl považován za privilegium. Okolí se nádherně tkví zelenou barvou a má až Tolkienovský vzhled, až na chybějící horské skalnaté štíty. Jediným rozdílem oproti středoevropským kotlinkám jsou tak prašné cesty s výrazně načervenalým/oranžovým odstínem. Zahlcené spousty kamení, takže je třeba se neustále koukat pod nohy, a s jasně vyježděnými trasírkami od dopravních prostředků, které mezi sebou a také společně s chodci, navzájem bojovaly o to, kdo se do nich jako první nasouká. Stejně jako na všech ostatních silnicích a dálnicích, platí zde především právo silnějšího, a až poté dopravní předpisy. Všude se prohánějí především motorky, občas auto a traktor. I do nejzazší chýše na největším okraji se z rána prohánějí školní matatu, ale pravděpodobně se jedná o nadstandardní službu, tudíž každé ráno a pozdní odpoledne jsou cesty lemované tisíci dětí a mladistvých v různým uniformách svých školních institucí, držíc školní tašky nebo nařízený nákup, které si nikdy neodpustí Vás oslovit slovíčkem pro bílou tvář a zeptat se na to, jak se máte, přičemž to jsou jediné fráze, které znají (i v pokročilejším věku, k mému překvapení). To občas završí i doslova rozkazem k tomu, abych jim dal/koupil sladkost, nebo dokonce svoje hodinky (rozhodně nešlo o dotaz). Velká část dětí cestou domů klusala. U pár jedinců se dalo mluvit až o tempovém běhu, jakoby v předtuše přípravy na své budoucí snažení na atletických kolbištích. Ostatně počet dětí v okolí byl až zdrcující. Průměrný věk obyvatel Keni v současnosti činí 19 let, a jde to vidět. Protože děti nemají k dispozici telefon či počítač, jejich radostné výkřiky a breky tvoří neustále okolní ambient na paloučcích a zahrádkách kolem vašeho obydlí a nelze se před nimi prakticky schovat. Jakýkoli druhý křak a změť stromů byly již obsazeny skupinkou hrajících si dětí, a i snaha o odskočení si na malou byla mnohdy problémem. Pokud jste tam nenarazili na přepadovou skupinu mladíků, vybafla na Vás buď kráva, osel nebo stádo ovcí. Zvukové projevy těchto zvířat se s těmi dětskými neustále mísí a nedají Vám přes den spát. O ránech se k tomu přidá vyvolávání meuzzína z nedaleké malé mešity. O víkendu, obzvláště v Neděli, však meuzzín prohrává soutěž popularity s veselými gospelovými písněmi, ozývajícími se z více míst najednou.

http://www.mkseitl.cz/wp-content/uploads/2020/03/005.jpg

 Denní režim, vyjma již zmíněných školáků, je téměř každý den stejný. O ranní šesté hodině se podél hlavní silnice, vinoucí se skrze Iten, střetávají skupiny o desítkách až stovkách běžců, aby vyrazily na ranní trénink. Odpoledne se drtivá většina místních věnovala klusání. Především, všichni Keňané vybíhají na lačno. A to na relativně tvrdý trénink, který mnoho z nich nepojímá moc jako trénink, ovšem jako menší závod. Nutnost upozornit na sebe, především v očích všude-přítomných evropským manažerů, je velice lákavá. Stejně tak jako účast na krosových závodech zde, jejíž kvalita je nám čechům ekvivalentem střetu s intergalaktickým křižníkem Goaldů z univerza hvězdné brány. Čela běhů křižují polňačky v okolí Itenu v sebevražedném tempu a s jasně utrpěným výrazem ve tváři. Čelo obyčejně tvoří skupinka těžko identifikovatelných Keňanů + pár evropanů naprosté extra třídy. Povětšinou francouzů. Velmi pravidelně bylo možné v hloučku Keňanů např. možné spatřit Švýcara Wanderse. Pohled na vesnickou idylku zde může být po ránu přeci jen velice vtipný. Všechen aspekt, který jsem popsal výše, Vám může připomínat vesnici z jakéhokoli desetiletí první poloviny dvacátého století, až do té doby, než proběhne tří set členná banda běžců v elasťácích, mnohdy v super moderních teniskách a zářivých běžeckých větrovkách, za nimiž se nesla hustá oblaka oranžového prachu, který většina běžců v hloučku po celou dobu běhu musí neustále vdechovat. Ačkoli náš guru David, který koordinoval jednu z těchto velkých skupin, neustále na počátku každého běhu, ještě pod rouškou tmy, upozorňoval na to, ať nikdo s tempem neblbne, vždy se běh zvrhl v době, kdy nastalo již světlo a šlo vidět na šutry, a pelotón se roztrhal rychleji než second-handové tílko při pokusných relacích v S-M sexu. Po prvotních klusech v prvních dvou dnech jsem se jal již hned následujícího rána k jednomu z těchto běhů připojit. Honza byl proti a vůbec si vlastně vzpomenu jen na dva případy, kdy se na Keňský běh připojil. Už jen z důvodu nepříjemného ranního vstávání. Realita a prapůvod tohoto vstávání je taková, že většina Keňanů, kteří běhají desítku za 29 a méně, stejně musí ještě ráno stihnout nástup do jakékoliv formy práce, převážně ve fabrikách, aby se uživili. Pakliže ta nutnost není, věnují se po zbytek dne polehávání a zajdou si na přeslazený čaj s mlékem a čapati. Při prvních výbězích jsem se doslova dusil pod nedostatkem kyslíku a nemohl držet krok ani s průměrnými Keňankami již po pár kilometrech. Především zde neexistuje žádná rovinka, protože okolí Itenu je celé profilově jedno velké NAHORU a DOLŮ. Vtipnou každodenní anegdotou byl malý kopeček hned u našeho ubytování, vedoucí na rovinatější polňačku na vrchu, odkud jsme vždy vybíhali. Snad nikdy jsme jej nevyběhli, ale vyšli. Mám dojem, že načnout běh v tomto kopečku by pro nás, hlavně na počátku, znamenalo jej i ukončit. Pojem průměrná Keňanka zde však nabírá úplně jiných parametrů, stejně tak jako průměrný Keňan. Pojem amatérský běžec zde prakticky nic neznamená. Všichni běží s jasným výkonnostním cílem s vidinou finančního výdělku. Nikdo neběhá čiře pro radost, ač samozřejmě vtípky a úsměvy před a po tréninku se to tu zde jenom hemží. Pakliže někdo snad běhal pomaleji než já, tak to byly ony průměrné Keňanky po té, co jsem se stihl trošku aklimatizovat, nebo naprostí Keňští veteráni, kteří se začali věnovat tréninku ostatních a přitom se rádi udrží fit a happy. Náš guru David se hned při vyzvednutí v Eldoretu honosil tím, že asi zkusí tamto ultra, protože je již starý a pomalý, ale vodiče Jirkovi by na pražském maratonu dělat chtěl, protože to prý aspoň za těch 2:11 ještě zvládne. S většinou dam jsem tak sváděl urputné souboje v okolních kopečcích a občas mne dokázaly nastoupit s naprostou grácií. Při vzájemném podávání si rukou v cíli jsem zjistil, že jedna z nich byla jednou Mary Keitany. No nic, selfíčko jsem nestihl. Vlastně tuhle formu autogramu ani nevedu 😀 Uctivě mne a všem kolem poděkovala a nastoupila do své audiny a odjela :). Rutina všech běhů se každý týden opakovala. V Pondělí to byl 19 km běh do lesa na dominantní kopec v okolí. Úterý 16 km fartlek v režimu 1-1, ve Středu volný běh na 18 km (v Keňské terminologii je volné tempo zhruba 3:20), Čtvrtek 18 km fartlek v režimu 5-2 a v Pátek opět volný běh, ale povětšinou už jsem nedokázal vstát a tak jsme dávali později nějaké kopečky. Od třetího týdne načala část Keňánků chodit místo fartleku na dráhu. Dráha přímo v Itenu (Kamariny) je naprosto v příšerném stavu. Člověk se tak musí neustále dívat pod nohy, protože jde o ryze krosovou dráhu s prohlubněmi a kameny. Na počátku dekády se načal projekt, který by zde vybudoval plnohodnotný stadion s moderní dráhou, ale jak už to v podobných zemích bývá, zůstalo jen u slibů a finance se ztratily v korupční síti. Po prvním společném tréninku zde náš guru David zorganizoval jakýsi krizový štáb, začali jsme chodit všude kolem a z velmi emotivní svahilské hatmatilky jsem vydedukoval, že následujícího Pátku zde nastoupíme s rýči a lopatami, a něco s tím uděláme. Nachází se zde jakási kostra tribuny, kterou posléze místní rozebrali o vhodný stavební materiál pro své potřeby. Vnitřní část dráhy již byla obrostlá a pásly se zde kozy a ovce. Při mém posledním běhu zde jsem  jedno z kůzlat naháněl, poněvadž uzmulo a začalo žužlat mou větrovku. Byl to moc vtipný trénink, protože mne při něm skupina asi 40ti Keňanů pozvala k účasti na jejich taneční synchronizované abecedě. Celé to organizovali dva trenéři s klackem a mačetou a člověka po 20 minutách z toho bolí i svaly, o kterých nevěděl. I tak se zde potkávalo hodně běžců. Cestou na dráhu jsem ne jednou potkal třeba M. Faraha. Ten se nezdráhal mne i slovně podpořit při vybíhání kopečků. O obědových přestávkách se na dráhu vydaly davy dětí ve školních uniformách a polobotkách a začaly dráhu neustále s maximálním nasazením obíhat, aby se pak klusem vrátily zpět do prostor školy. Pakliže na dráze zrovna běháte, snaží se Vás držet za každou cenu, a poté sondovat, co by od Vás mohly dostat, či zkoumat hustotu vašich vlasů nebo ryze bílou barvu vaší kůže.

Život v Itenu

Pro milovníka odloučeného života v rozvojové zemi, bez tradičních výhod moderní civilizace, je Iten relativně dobrou volbou. Už jen asociace s nízkými cenami všeho kolem. Rozhodně zde nejste vnímáni jako tradiční chodící peněženka, jako turisté v nížinách, asociováni se safari. Navždy se bude určitě vzpomínat na naprosto čerstvé exotické ovoce, především mango, které se na každém rohu dá koupit za 4-5 korun. Banán zhruba za korunu, dvě. Ananas asi za 12. Samozřejmě, jako kdekoli jinde v Africe, s vámi všichni vedou konverzaci s vedlejším úmyslem z toho aspoň něco málo vytřískat. Chudoba je zjevná a každý den si zde každý, proti početné konkurenci, snaží zajistit jakžtakž solidní podmínky k živobytí. Čím se Iten liší od zbytku Keni, už jen od pohledu na tělesnou konstituci, je ten, že téměř všichni zde jsou běžci. I většina mužů, extrémně až nepěkně šlachovitých postav, to svým držením těla dává najevo. Po pár bězích jsem je s trochou vtipu nazval věšáky. Co se přede mnou zjevovalo byly neuvěřitelně tenoučké nožky, na kterých visely běžecké bundy, které byly o chladných ránech nutností. Naproti tomu ženy působí velice robustním dojmem, nejen díky tradičním obrovským dredovitým útvarům na hlavě, ale také kypřejšími boky a svalnatým zadkům a stehnům, takže na ně byl určitě pohled pěknější. To však můžeme vidět i na evropských závodech. Marginální rozdíl byl však při komunikaci s nimi na denní bázi. Jelikož v Evropě dost často působí robotickým dojmem nemluvících mašin, které se zjeví odnikud a na startu s nimi držíme krok leda na počátečních kilometrech. V Itenu jsem byl však vystaven naprosté otevřenosti a zájmu u osobu mou, s tradičně africky laděným oslovením bratře/sestro (tradiční slovník v komunitách se silnou křesťanskou morálkou). Téma se vždy týkalo běhu. Nechybělo tradiční optání se na mé výkony, které jsem tedy s trochou studu sdílel, ale reakce byly vesměs pozitivní, povětšinou typu: „Ty přijít do Keňa ještě další tři zima, i běhat maraton za 2:20„. Všechny konverzace v obydlí, potažmo na ulici byly velice pozitivní a člověk se cítil příjemně a bezpečně. Nutno však říci, že v osmdesáti procentech případů se při rozloučení dotyčný optal na sto šilinků na doplnění plynové bomby, apod. Byl jsem v tom očekávání, ale bylo mi jasné, že všem těmto požadavkům prostě vyhovět povětšinou nelze. Velký rozdíl jsem pozoroval mezi pohlavími. Ženy, ač militantně do puntíku plnily tradiční ženskou roli hospodářky v domácnosti, působily mnohem rázněji než muži, svým povrchním zjevem a chováním spíše zženštilí, a jako by se v mnoha případech ujímaly velení. Mnoho z nich se do mne až obouvalo velice sebevědomě až provokativně. Jako naše sousedka u našeho ubytování ve „Florida Estate“. Navštívila přístřešek Davida a jeho ženy Sharon, kde jsme se společně jali připravovat těsto na čapati, což jsem se chtěl naučit. Při společném hňácání mne podrobila velice nepříjemnému výslechu, dělajíc si ze mne srandu se svou lámanou angličtinou, starajíc se při tom o své batolátko. Závěrem dne bylo konstatování: „Ty přijít příště zase do Keňa, a my Tobě najít dobrá žena, která dobře vařit a rychle běhat“ 🙂

 David s Sharon měli ve svém příbytku ještě dvě malé holčičky a jednoho trošku odrostlejšího syna, kteří oplývali oproti většině vrstevníků velmi dobrou angličtinou. Dosti často narušovaly náš osobní prostor a chtěly si popovídat, popřípadě uzmout mé švihadlo 🙂 Jejich neustálé návštěvy byly spíše vítaným zpestřením vůči časem narůstajícímu stereotypu. Od toho jsem se snažil odprošťovat čtením knížek (asi tři extra kilogramy, které jsem celou dobu tahal s sebou) a kreslením. Účelově jsem si zde dotáhl svou asi rok starou čmáranici Eliuda Kipchogeho. Pravili tak všichni, ať si ji přece vezmu s sebou, jelikož jeho rodný Eldoret je hned za rohem, a velmi rád se zjevuje na okolních akcích. Samozřejmě mne nedalo, a tak jsem doufal v příležitost, a tak si ji vzal. Již při vyzvednutí v Eldoretu nám David pravil, že potkat Eliuda nebude žádný problém. Stačí jeden hovor a dá nám vědět. Nechal jsem tak věcem volný průběh. Vyloženě jsem o to nestál, ale kdo by přeci jen odmítl, že? Postupem času jsme si s Honzou ovšem všimli, že dané slovo buď často neplatí, nebo platí s pár týdenním skluzem. Určitý styk s realitou jsme viděli již první noc v restauraci, kde jsme se jali zaplatit Davidovi a jeho druhovi čaj Masala. Společně k celému účtu jsme přiložili jakési spropitné pro číšnici. On se ujal všech peněz a šel s nimi k okénku. Hodnotu spropitného si však uschoval do vlastní kapsy a okomentoval to slovy, která jsme pak slýchávali ještě celý měsíc, že „Toto je Keňa“ 🙂

 Ostatně pojem obohacování se nabral v následující den ještě další rozměr. Při své vlně solidarity jsem se jal uhradit náklady pro již zmíněného syna, který se měl vydat následujícího dne do výběrové internátní školy. Šlo zhruba o dvacet dolarů, které mne určitě nezpůsobily nějakou újmu, a pořídila se za ně uniforma, baťůžek a botky. Měl jsem z toho docela radost a synův úsměv při odjezdu mne stačil. Již ovšem asi dva dny předem jsem zaregistroval v peněžence jakýsi mne překvapující úbytek hotovosti, kterou jsem si důkladně nikdy nepřepočítával. Jakmile jsem to však udělal, zhruba v době synova odjezdu jsem zaregistroval další nemalý pokles, a bylo mne jasné, že jsem byl okraden. Dotyčný navíc udělal docela imbecilní chybu v tom, že si uzmul jednu z pouhých tří dolarových bankovek (5 USD) a bylo naprosto jasno. Náš kamrlík jsme vždy při odchodu zamykali na kladku, kterou jsme dostali přidělenou, ovšem při potulování se ve větší blízkosti jsme byli ze začátku až moc důvěřiví. Navíc nikde nebylo psáno, že k oné kladce neměl nikdo ze sousedních kamrlíků (ubytování se sestávalo z asi sedmi přístřešků, tvoříc jednu ohrazenou osádku s bránou) kopii klíče, tudíž jsem kladku okamžitě vyměnil za svou a načali jsme zamykat úplně při každé situaci. Má nálada okamžitě opadla a nešlo s ostatníma interagovat bez značné porce nedůvěry. Skutečnost jsem oznámil oné Sharon, ale dál již toto nerozebíral, ač můj pokles entusiasmu jim musel být docela výstrahou. Na atmosféře mne to moc nepřidalo. Tohle se stalo přesně v den příjezdu ostatních kluků (Vojta, Jakub a Lukáš), mých nových parťáků z Vítkovic. Ti se tak vydali šmahem nakoupit soustavy vlastních kladek a bylo jim to jistě příjemné uvedení. Vtipné rozřešení se naskytlo v době, kdy k nám dorazila avizovaná brněnská výprava, v čele s Jiřím. Ten hned s úsměvem poznamenal, že minulé roky vídal právě mnou obdarovaného syna se potulovat od dveří ke dveřím se šperhákem. Do internátní školy si tak s sebou vzal nadstandardní kapesné.

 Den za dnem se denní stereotyp ustálil na ranním běhání, obědu, převážně v garážové konstrukci na benzince, spánku, odpolednímu běhání (povětšinou klusu), masáží (90 bolestných minut asi za 130 korun, no neberte to), večeří (pokud ne na benzince, tak v některém z trošičku vzdálenějších restaurantů). Zdálo se časem, že každý den, kdy někdo z nás netrpěl žaludečními potížemi, by se dal vyvážit zlatem. Já osobně bych si po celou dobu pobytu vystačil s onou benzínkou. Základem bylo již tradiční čapati nebo ugali, hromada zeleniny a pro masožravce kozí maso nebo vnitřnosti, které však mnohdy k dispozici nebyly. Samozřejmostí byl keňský čaj, o některých dopoledních rozmixované mango. Hlavní vedoucí tohoto rodinného podniku byla z naší opakované přítomnosti velice nadšená. Za nicotné peníze jsme se vždy do syta najedli. Také mi zapůjčila ryze nábožensky orientovanou knihu o boji dobra se zlem napříč lidskou historií, kterou jsem po vyčerpání svých knižních zásob také přelouskal tempem nevídaným. Sehnat jakoukoli literaturu v Itenu byl oříšek. Onehdy jsem se rozhodl malým děvčatům z našeho příbytku některé pořídit, a jakmile se mi po půl dni podařilo najít tenké sešitky s příběhy o hloupé gorile, docela jsem žasl nad poměrně vysokou cenou (na Keňské poměry, nikoli na naše). Lepší situace byla asi v Eldoretu, kde se nacházel poměrně veliký obchoďák, ale moc jsem tam knihy nezkoumal. Ostatní kluci, kteří dorazili do Itenu rovnou, aniž by do té doby poznali Keňu jako já s Honzou před tím, byli z místních podmínek relativně v šoku. Vojta za první dva dny pravděpodobně překonal česko-světový rekord ve vyslovení fráze: „Ty pyčo..“ a Kuba se napoprvé, s dezinfekčním gelem v ruce, při nefunkčnosti vody v celé vesnici, odmítal vydat do společné kadibudky s glosováním: „Že tam přeci chodí Keňani“. S následujícími dny se ovšem vše ustálilo do klasické podoby, kdy jsme se stávali tak trochu prasaty a již ani nevnímali smrad našich oděvů, visících na mřížovitých zábranách našich jednotlivých přístřešků, především při druhé polovině Ledna, kdy téměř po pár dnů nepřestalo pršet a v noci jsme chodili notně vyoblékaní jak při finálním útoku na Anapurnu, protože se odnikud přivalila solidní zima. Sušit nebylo jak.

 Potíže s jídlem byly jakžtakž počítatelné stále na prstech jedné ruky, tedy aspoň za dobu mého pobytu, ale do až srandovního vyvrcholení se vyvinuly o třetím lednovém víkendu, kdy bylo třeba vstát v pět ráno a s několika matatu, narvaných po střechu Keňany, se vydat na asi 20 km vzdálenou hlavní cestu, po níž se organizoval dlouhý běh. Nikdo z kluků do té doby se na ranní keňské eskapády nepřidal, tedy až na Honzu jednou, kdy jsme se dostavili na start dlouhého běhu, ale protože tempo 3:20/km jsme zrovna neměli v plánu, tak jsme stejně běhali kolem Itenu sami. Večer před vstáváním tak tedy Jakub strávil celý na toaletě a údajně, s batohem na zádech, mluvil o tom, že pojede radši do Ugandy. Byl snad náměsíčný, nebo si to kluci vymysleli? Toť záhada. Průjmy jej tak na běh nepustily. Lukáš byl do té doby stále mimo v rámci léčení únavové zlomeniny, takže stále jezdil na kole a honosil se se svou muskulaturou v pravděpodobně jediné posilovně v okruhu 100 kilometrů. Vojta s Honzou nastoupili do Matatu s docela nulovým entuziasmem, stále ještě spící. Po výběhu, ještě pod rouškou tmy, nám horda Keňanů začala okamžitě utíkat. Vojta se se mocně držel Jirky H. a jeho svěřence. Docela mi přišlo, že to přehání. Takhle rychle bych skoro 30 km neběžel. Náhle se přes mne bleskovým tempem přeřítil i Honza, který do té doby v Keni snad jen klusal. O pár metrů dále jsem postřehl zvracejícího Martina z Brna. Po asi 7 km se oba kluci rázně zastavili a nastoupili do našeho „Českého“ matatu s tím, že na to kašlou. Mne tak přemohla trochu panika, ale stále mne doprovázelo naše matatu. A po dalších třech km ze křáku vybafl Jiří, který vykonával velkou potřebu, a jemu a pár pomalejším Keňanům jsem se držel na dohled po celou dobu běhu. Takže došlo k situaci, kdy se v jeden den odrovnalo osm z devíti Čechů, co se funkčnosti střev týče. Kluci proseděli celou dobu v matatu, přičemž Vojta mi vítězoslavně podal místo banánu jen slupku od banánu, prý abych jej vyhodil, takže v ten moment jsem nejradši chtěl skončit taky a tu slupku mu otřískat o hlavu. Podařilo se mi dovnitř také vhodit zimní čapku tak šikovně, že proletěla druhými dveřmi ven.

 Otázka tedy, kde jíst a jak jíst, byla ostatními hodně omílána, ač já jsem jí moc neřešil. Stačila mi opravdu naše punková benzinka, s občasnou návštěvou kavárny západního střihu, kde jsem na kafíčko a palačinku mnohdy čekal i 40 min, ale měl jsem za povděk internetové připojení, abych se koukl, co se událo doma. V těchto pár podnicích se velmi často míhali manažeři evropští, potažmo američtí, plánující nadcházející sezónu se svými Keňskými akvizicemi, podepisujícími lejstra papírů, jejichž obsah, jsem schopen říci jisto-jistě, 95 procent z nich nebyla schopna z poloviny řádně přeložit. Takže ačkoli vítězící na mnoha větších závodech po Evropě, tito Keňané se vracejí zpět domů s naprostými almužnami poté, co byli po škrtech ze strany těchto agentů/manažerů, řádně obráni na kost. Přihlížejíc a naslouchajíc těmto rozhovorům, bral mne za uši neskutečný kolektivní stud za toto počínání. Návštěvy benzínky mi poskytly snad pokaždé nějakou novou známost ze strany Keňanů, nebo jiných cizinců, a s tím spojené i příběhy z okolí. Mnohdy jsem zde jen s čajem vysedával u knížky, pozorován desítkami zvědavých očí místních za svitu svíček a rachotu nevkusných indických telenovel v místní TV, kteří si mnohdy ani nemohli dovolit plnohodnotné místní menu, notně přežvýkávající třebas jen osamocené čapati. S výše zmíněným je spojeno i užívání zakázaných prostředků, jejichž pozadí mi bylo rozkryto pár trenéry, kteří v Itenu stráví většinu sezóny, z jakýchkoli důvodů. Fakt je ten, že vzhledem k mizivé úrovni vzdělanosti a gramotnosti, mnoho místních si ani nesprávnost užívání těchto prostředků neuvědomuje a jejich situace jim ani nedovoluje se nad otázkou jakési správnosti počínáni ve sportu, obecně, zabývat. Běh je jen rychlou cestou, jak se dostat ze současné mizérie, a filosofie nad láskou ke sportu zde není aktuální. Je tedy  jasné, že jejich zprostředkovatelům toto téma moc k srdci nepřiléhá taktéž.

 Všeříkajícím mi bylo setkání s jednou paní, ovšem že na benzince, která, přísedící u stejného stolu, se se mnou dala do řeči. Její vzhled byl značně otrhaný a ne zrovna “Čerstvý“. Tázajíc se nás, odkud jsme a podobně, vypadlo z ní, že pod onou otrhanou bundou je třicetipětiletá běžkyně, která nevlastní ani záchod a má problém si obstarat si tenisky a svou zálibu běhu, po práci v továrně. Ve své zlepšení v běhu již moc nevěřila, protože na posledním maratonu v Eldoretu (ve výšce 2100 m.n.m.) skončila 39. v čase 2:43. Úderný efekt v našich očích nastal….naši současnou mistryni by tak určitě převálcoval někdo, kdo zrovna neběhá v nadopovaných “Najkí“ s pružinami (na špičkovém krosu v Eldoretu jsme přihlíželi desítkám Keňanů, rovnající se výkonnostně naší špičce, valících si to v šíleném tempu na bos, při těsném kontaktu s tretrami kolem) a na záchod chodí do lesa. Podobné vjemy mne vedly občas k rozmýšlení, jak ono běhání zde uchopit a co jsem od toho jiného očekával? Onen střet běžeckých i kulturních civilizací mne nedal chvilku klidu. Co je běhání dost často u nás jako festival ega a sebestřednosti a dosti často kompenzace frustrací z jiných oblastí našeho života, to je v těchto končinách pro drtivou většinu místních běžců boj o udržení obstojné úrovně střední třídy v extrémně, ale opravdu extrémně konkurenčním prostředí. Každé ráno nastal obrázek ryzího kontrastu: úporně bežících skupinek Keňanů, vyhlížejíc naději v lepší zítřky a nablyštěných skupinek evropských a amerických profíků, užívajíc si slunnou exotiku, kde povětšina, oproti místním, mnohdy ani nereagovala na pozdrav a jejich mysl jakoby zůstávala za zdmi moderních kempů s veškerým zařízením, ve kterých se většina z nich zdržovala. Jakoby místní zvyky a kultura jim byly naprosto lhostejné, jelikož vše, za čím se zde většina z nich vydala, budiž údaj o nadmořské výšce, a příjemná teplota. Pochopil jsem v onen moment zmínky o tom, že tolik zmiňovaná kniha „Běhání s Keňany! je naprostá sračka, jelikož tato pozorování docela zhmotňuje, jakkoli nečekám od knih o běhání nějaký materiál pro Nobelovku.

 Dny ubývaly relativně rychle a blížil se den mého odjezdu. Den za dnem jsem byl ujišťován, že hned dne následujícího se můžu střetnout s Kipchogem a předat mu tak obrázek. Prý se mu nebylo možno dovolat. Bylo nutné si přiznat pravdu a barvu, a tak jsem obrázek věnoval do obýváku našim hostitelům, kteří přislíbili jej předat, ale spíše předpokládám, že byl prodán za nějaký ten šilink hned dne následujícího.

  S kluky zde bylo mnoho srandy. Obzvláště, byli-li jsme svědky v Čechách netypických situací, jako tradiční motorky s notně předimenzovaným nákladem, nevysvětlené armádní zátahy na utíkající lidi z náklaďáků, evidentní skoro-mrtvoly u vozovky, nebo oslí potah vozu, který jen ve formě kostry, měl na sobě toporně stojícího vedoucího, který v gymnastické pozici emocionálně bičoval osla před sebou k nadlidským výkonům. Většina úkazů se dala vtipně okomentovat oním Vojtovým peprným slovíčkem, který, když jej vyslovil někde v zádi, nechápajícně koukajícími Keňany přecpaného, Matatu, nakopl mne k neudrženému smíchu. Pohoda byla navzdory spartánským podmínkám zjevná, nikdo vůči nikomu nechoval ponorku (nevím,, jak to bylo po mém odjezdu 🙂 ), ale když nastala hypotetická otázka o tom, zda-li bychom to zopakovali další zimu, tak jsem došel s postupem času k závěru, že spíše ne. Pobyt v komunitě, kde se dalo pořádně věnovat jen běhu a tématem rozhovorů je v první a poslední řadě běh, se mi asi po zhruba dvou týdnech už docela zajídá. Tradiční formát, kdy mám v normální den i naprosto odlišné kulturní a společenské vyžití, udržuje mého ducha tak nějak více nasyceného. Pakliže bych se zde vydal s nějakým, např. charitativním účelem, byl zabaven, a mimo to i každý den někam poběhl, tak bych v tomto prostředí zajisté vydržel podstatně, podstatně déle. Každopádně, tento trip byl s fajn účelem a danou tématikou, obohatil mne mnohým poznáním a soudě dle pozorování, zmíněných výše, vyprofiloval můj vztah k běhu a paradoxně jej svým způsobem utlumil do mnohem distancovanější a uchopitelnější podoby. Jednoho dne jsem se tak vydal smluveným autem zpět do Nairobi, pozorujíc z cesty veliká stáda zeber při západu slunce, a mohl se tak těšit na návrat domů.

 Přestože člověk zde něco slušného naběhal, měl jsem od jara očekávání, že by, čistě kvantitativně, mohly mé výsledky už trochu připomínat běh. Aspoň na hon vzdáleny k výsledkům většiny kluků, se kterými jsem ten měsíc v Keni strávil. Protože ovšem jarní běžecká počínání budou značně omezena z důvodu situace ohledně pandemie, mnohá naše očekávání nebudou naplněna. I přesto, všechen ten trénink se akumuluje a odrazí se na tom i v budoucnu, vydrží-li jedinec dále pokračovati. Přes mnohou frustraci atletů, pozorovatelnou v okolí, právě tato zkušenost mi pomohla toto období přežívat, z pohledu běžce, téměř bezproblémově. Člověk zvolní, vyběhne do přírody jen tak, užívá si probouzejícího se jara, a i tímto relaxačním způsobem nabyde atletických dovedností: trpělivosti a větší sportovní pokory k běžcům kolem sebe, jejichž přítomnost, jak můžeme vidět nyní, není vždy okolnostmi zaručena.

Petr Muras

Další články ze stejného poznávacího zájezdu :). Je tam hlavně více fotek.

Jakub:

https://podlysaci.cz/dva-mesice-v-keni/?fbclid=IwAR1Mlgew98amvoGbEaDLTRNixj3C0Pa_IU1Ruwisp9ogIpDaITAebxWGd2A

Honza:

https://podlysaci.cz/mount-kenya/

https://podlysaci.cz/mount-elgon/

Změna v MBP

Vzhledem k současné situaci bude pravděpodobně zrušen i Hasičský velikonoční 1/4 marathon   zahrnutý do Moravskoslezského běžeckého poháru který se má konat 11.04.2020 .Po dohodě organizátorů bude v tomto případě zařazen jako 4.závod mimořádně  Májový běh okolo Nezmaru 1.05.2020  jeho propozice budou upraveny tak aby probíhal za stejných podmínek .Současná ( onine registrace) a startovní listina tedy platí pro oba závody a termíny. O konečné realizaci této změny vás budeme včas informovat na těchto stránkách a FCB .Trénujte tedy dál a buďte zodpovědní k sobě i okolí ! Věřím že ohrožení i omezení za čas pomine a vy v plné síle znovu začnete s radostí a úsměvem bez roušky zase závodit.     vz. Vavřík Roman

Dotazy nebo případná odhlášení zasílejte na : registracemkseitl@gmail.com

Dana Zátopková 19. 9. 1922 – 13. 3. 2020

Dnes ráno zemřela ve věku 97 let legenda Českého sportu Dana Zátopková. Mnozí z nás ji mohli mimo jiné vidět jako tradiční startérku Běhu rodným krajem Emila Zátopka. A tak si dovolujeme sdílet sběr fotek paní Dany tak, jak jí zachytil ředitel a iniciátor Běhu rodným krajem Emila Zátopka Jiří Harašta.

https://labekl.rajce.idnes.cz/Pani_Dano%2C_nikdy_na_Vas_nezapomeneme/

Nařízení Bezpečnostní rady ČR vede ke zrušení běžeckých závodů

Bezpečnostní rada České republiky s účinností od 10. března 2020 od 18 hodin zakazuje hromadné akce, kde je najednou více než 100 osob. To se do odvolání dotýká většiny běžeckých závodů a tak se pořadatelé uchylují ke zrušení akcí nebo jejich přesunutí na jiný termín. V našem okolí se tak tento víkend neuskuteční například závody Mořkovský zajíc v Mořkově či Jarní desítka v Kravařích. Pokud se někam chystáte, sledujte, prosím, stránky pořadatele, zdali akce proběhne či nikoli. Také doporučujeme sledovat stránky Českého atletického svazu. Tréninku se toto opatření netýká (pokud vás nevyběhne 100 najednou 🙂 ) a tak nadále běhejte, trénujte a snad v brzké době pomine důvod tohoto nařízení a vše se vrátí do normálu.

Kobeřická dvacítka

Kobeřická dvacítka je tradiční silniční závod na prajzské a letos se konal již po 39. Ze tří pořádaných závodů oddílem AO Kobeřice je tento nejhezčí a řekl bych i nejnáročnější. Svým kopcovitým profilem potrápí nejednoho dobře připraveného běžce a když k tomu ještě foukne proti, to je teprve ten pravý zážitek. Trať vede mimo Kobeřice a tak se člověk podívá i trochu po okolí. Mezi navštívené vísky patří například Štěpánkovice, Svoboda, Vrbka, Služovice a Hněvošice. Společně s Bolaticemi a Hranicemi je to jeden z posledních závodů v kraji na této kdysi populární vzdálenosti. Dvacítky a pětadvacítky nahradily půlmaratony a já jsem rád, že i přesto jsou závody, kde pořadatel řekl NE, NEpodlehnem a zachováme tradici a startovné. Jednak je možné srovnat časy se svými dřívějšími výkony a za druhé i historicky a to s takovými běžci jako třeba Karel David nebo Radek Cingálek. Jestli by někdo neznal druhého zmiňovaného, který v Kobeřicích drží traťový rekord za 1:03:12, tak jsem z webu postahoval co se dalo a udělal takové čtyřstránkové počtení…Radek Cingálek. Samozřejmě budu rád když starší bežci cokoli doplní ZDE.

Závody na prajzské bývají tradičně v neděli ráno a Kobeřice nejsou výjimkou, start byl u fotbalového hřiště přesně v 9 hodin a do závodu se vydalo 111 běžců na nejdelší trať 28 běžců na desítku a 10 běžců na šestku. V závodě dětí se tohoto závodu zúčastnilo 22 budoucích běžeckých naději. Řekl bych, že letos, co se počasí a podmínek týče, si nemůže nikdo stěžovat, nepršelo, nemrzlo a bylo úplné bezvětří což tady zažijete jednou za 10 let. Možná je pravda, že v Hněvošicích na těch posledních pět kiláků chyběla občerstvovačka aspoň s vodou ale zvládnout se to dalo bez jakékoliv újmy.

Víc napoví mapka s profilem:

Na závěr bych chtěl poděkovat pořadatelům za to že již 39 let se zde může jezdit na tento pěkný závod a myslím, že mluvím za všechny když řeknu: „příští rok na tu čtyřicítku přijedeme určitě znova a rádi”.

Jan Fousek

Výsledky našich členů: Jan Fousek 1:12:27, Ondřej Dominik 1:15:44 a 1. místo v kategorii, Marek Škapa 1:17:34 a 3. místo v kategorii, Michal Buba 1:18:34, Daniel Šindelek 1:20:19 a 2. místo v kategorii, Martin Hořínek 1:20:32, Petr Škrabánek 1:22:41 a 1. místo v kategorii, Petr Jorníček 1:26:36, Ladislav Dvorský 1:26:45, Magdaléna Drastichová 1:28:07 a 1. místo v kategorii, Otmar Pospíšil 1:39:13, Iva Pachtová 1:39:21, Jana Kilarová 1:39:48, Martina Metzová 2:04:27 a Václav Procházka 2:26:54.

Furt dokola, skoro osmašedesátkrát …

5. Bytčianský Hamburg, neděle 8. března 2020

Slušný počet dvaadvaceti běžců dokázal Jožo Kemko nalákat na druhou březnovou neděli do parku U Kaplnky v západoslovenské Bytči. Na to, že pořádal Hamburg, tedy maraton bez startovného i rozhodčího … byť na regulérně změřeném okruhu. Objevil se zde  i starosta města, závod odstartoval a zašel pro truhlík s květinami, jimiž obdarovával běžkyně při příležitosti Mezinárodního dne žen.

Maraton to byl (oproti jiným na jedno kolo nebo stylem „tam-zpět“) dlooouhý, furt dokola v parku po trati s délkou přesně 624,4 metrů,  což znamenalo dohromady ŠEDESÁT SEDM kol plus 370,2 metrů náběh, případně doběh. Tohle nás však absolvovalo pouze sedm; zbytek účastníků si odběhl méně – od 10 po 22 kilometrů. Dorazili slovenští zberači, ty zahraniční zastupoval ještě Roman Tománek.

Jak se mi příčí okruhové maratony (proto jeden v dubnu chystám), tak to U Kaplnky nebylo nejhorší. Zaznělo – ode mne ne – že prý i lepší, než na žilinském Bôriku, kde běháváme necelých třiačtyřicet kol. Minimální převýšení, žádné divoké zatáčení. Dokonce jsem si věřil, že výsledný čas začne trojkou … kdyby mne však v 59. kole nepíchalo divně v kotníku. Takže zvolnění a na jistotu za 4:03:00!

Radek Luksza

P.S.

4-4-4

Na sobotu 4. 4. (dubna) jsme naplánovali 4. ročník I. Ostravského nočního maratonu, který se jako obvykle poběží okolo VŠB-TUO a FNO v Porubě se startem ve 22 hodin. Ideální náhrada za (patrně) ohrožené maratony v Miláně či Bratislavě v důsledku paniky okolo Corony!!!

Více v termínovce.

Příště v MBP Jilešovický čtvrmaraton

Dalším závodem do Moravskoslezského běžeckého poháru bude již tradiční Hasičský velikonoční 1/4 marathon (registrace)  prosíme účastníky o online přihlášení Startovní listinu můžete sledovat zde . Propozice i tratě brzy doplníme zajištěno určitě bude v cíli tekuté ( nealko i alko  🙂 )  a nějaká mňamka pro děti a mlsouny !! .

V sekci Termínovka  najdete i nový odkaz na termínovku MBP 2020 upravenou pro mobilní telefony. Vaše připomínky rádi přečteme a vyslechneme, v případě možností budeme rádi realizovat úpravy.

Běhu zdar ADMIN-2 (email :roman.vavrik@email.cz)

V neděli na dvacítku do Kobeřic

Již tuto neděli 8. března bude Moravskoslezský běžecký pohár pokračovat závodem v Kobeřicích. 39. ročník Kobeřické dvacítky startuje od hřiště místního TJ Sokola již v 9:00 hodin. Za milé startovné 30,-Kč na běžce čeká členitá asfaltová trasa přes okolní vesnice.

Větrné Ludgeřovice

Za 11 ročníků se z Ludgeřovické patnáctky stal oblíbený a hojně navštěvovaný závod. Letos se na start hlavní patnáctikilometrové trati postavilo 176 běžců. Další sportovci pak startovali v doprovodném závodě v Nordic Walking, v běhu na 3km,v dětských závodech a v canicrossu. Letos závodníky trošku potrápil vítr, ale naštěstí neměl vliv na neregulérní podmínky a tak vše proběhlo bez komplikací.

Z předešlých ročníků jsme byli zvyklí na trošku lepší konkurenci, která se prala o celkové vítězství a tak měl letošní vítěz Roberto Dimiccoli (Eko Okna Runners) usnadněnou práci. Od začátku do konce si pohlídal svou pozici v čele závodu a do cíle doběhl v čase 54:20 min. V podobném sólo běhu získal druhé místo časem 56:23 Marek Radomský z Ostravy a třetí skončil letos ve skvělé formě běhající Jakub Weimann (SK Oceláci Ostrava) 57:25 min. Mezi ženami bylo o prvním místu jasno již na startu. Naše Petra Pastorová zvítězila v čase 1:00:47 hod. Druhá skončila Jana Coufalová (Hammer OCR Team) 1:03:32 a až třetí příčka nebyla tak jasnou záležitostí, když ji v čase 1:07:13 o 17 sekund získala Zuzana Jurajdová z Bílovce.

Náš oddíl měl hojné a úspěšné zastoupení: Marek Škapa 58:41 a 2. místo v kategorii, Ondřej Dominik 59:01 a 3. místo v kategorii, Dan Šindelek 1:00:43 a 2. místo v kategorii, Petr Škrabánek 1:02:33 a 1. místo v kategorii, Martin Hořínek 1:02:57, Tomáš Lipina 1:07:36, Magdaléna Drastichová 1:07:41 a 3. místo v kategorii, Roman Slowioczek 1:08:03 a 2. místo v kategorii, Stanislav Kováček 1:12:03, Otmar Pospíšil 1:13:46, Ladislav Dvorský 1:14:39, Jana Kilarová 1:17:02, Vojtěch Gruchala 1:17:06, Pavel Pivko 1:21:15, Jaroslav Hrabuška 1:21:19, Irena Koczyová 1:28:01, Matina Metzová 1:35:18 a Václav Procházka 1:50:49 hod.

Ondřej Dominik