Novinky – MK SEITL

Hostýnská osma delší, těžší a také úspěšná

Vyznavači horského ultra se v sobotu v Rajnochovicích sešli již posedmé. Tento závod má velikou oblibu, což potvrzuje i fakt, že byl pár minut po spuštění registrace vyprodaný. Další devízou je rodinná atmosféra, kulturní program do pozdních nočních hodin, skvěle fungující tým okolo hlavního pořadatele Lukáše Tomčíka a hlavně pestrá trať vedoucí Hostýnskými vrchy, každým ročníkem mírně se inovující. Letos si na nás Lukáš připravil nejdelší a zřejmě i nejtěžší variantu z dosavadních ročníků. Závodníci museli překonat na distanci cca 72,5 kilometrů převýšení více jak 3500 metrů. Počasí se po tropických týdnech umoudřilo, po startu v 8 hodin dokonce závodníky zkrápěl mírný déšť a slunce, které se po poledni prodralo mezi mraky, nemělo tu „vražednou“ sílu dní předešlých.

Náš oddíl měl na H8 vždy své zastoupení. Všech sedmi ročníků se zúčastnil Marek Škapa, který letos běžel ve dvojici s Petrem Miléřem a jejich tým „Oldovi kámoši“ vybojoval v kategorii mužských dvojic nad 90 let (součet obou z týmu) krásné 2. místo. Jejich cílový čas byl 10:42:14 hod. Zcela bez ambic nastupoval na start v podstatě domácí Ondřej Velička (Bystřice pod Hostýnem) a k překvapení mnohých i sebe samého vybojoval 2. místo celkově. Časem 7:11:53 hodin zaostal o pouhé 2 minuty za vítězem Vítem Otevřelem. Já jsem zůstal věrný své tradici, opět jsem „zakufroval“, i když tentokrát jsem si nechal své bloudění až na asi 70 kilometr. Akrobatické kousky při přelézání spadlých polomů mě sice stály nějaké to místo ve výsledkové listině, přesto jsem s časem 8:24:21 hodin a celkovým 18. místem v podstatě spokojený. Petr Jorníček měl v závodě svou premiéru a popral se s ní se ctí. V závěru měl dokonce dost sil na to, aby mohl stoupat pořadím a do Rajnochovic doběhl v čase 11:36:37 hod. Jana Dominiková vytvořila ženský „ReJa Team“ společně s kamarádkou Renčou Jalůvkovou (Caramba! Team) a i přes zdravotní trable týmové partnerky holky zabojovaly a závod dokončily v čase 12:41:19 hod. Pro Janu to byla první zkušenost se závoděním na ultra distanci.

Ač je našim členům převážně bližší závodění na silnici, budou se na startu H8 objevovat i v budoucnu a snad i jejich počet bude narůstat. Zážitek ze závodu je to silný, intenzívní, z hlavy se jen tak nevytratí a za ty hodiny dřiny, pocení, překonávání bolesti a vlastních limitů to opravdu stojí. Odměnou je člověku doběh do cíle, aplaus publika, které sílí s počtem doběhnuvších a tak mají lidé na konci daleko!!! větší aplaus než vítěz 🙂 .

Ondřej Dominik

Bieg Katorznika

Opět začátkem srpna, jako každý rok, se v Lublinci na jezeře nazvaném Kokotek konal 14. ročník Biegu Katorznika. Voda, bažina, příkopy, bahno, zápachy, pijavice a další havěť čekala na závodníky na trati. Letos jsem na startu z naších stal sám. Celkem startovalo1 091 závodníků. První start byl v 10 hodin a poslední borci se na trať vydali v 15 hodin. Já startoval v 11:30 hodin v rámci VIP. V každém bloku startovalo kolem 170 lidí. Letos jsem na startu stál po jedenácté. Naštěstí bylo letos dost teplo a tak jezero kleslo asi o půl metru. Každý rok si říkám, že aspoň měsíc před startem začnu trošku trénovat. Ale jako pokaždé nic. Hned po startu se jde do vody. Byl jsem překvapený, že ještě 1km po startu jsem viděl čelo závodu. Po kilometru se jde do potoka, který je tak studený, že jsem si myslel, že mě tam umrznou vejce J. V potoce je horší, když před vámi nikdo není a to z toho důvodu, že když někdo jde před vámi, tak upozorní na kládu ve vodě, a těch je tam požehnaně. Voda je černa, že jinak byste do ní ani nevlezli. Letos to pro mě byl asi nejlehčí závod. A to z toho důvodu, že bylo míň vody a víc se šlo po suchu lesem než minulé ročníky. Nejhorší to bylo v bahně, kde jsem měl problém z toho bahna vytáhnout nohy. Šel jsem to za 3:57:09 hod. Loni byl můj čas 5:44:17 hod. Dokonce jsem předešel 22 startujících. Dalších 32 jich vzdalo. Čas mohl byt ještě lepší, ale 30 min. po nás vystartovaly ženy a ty mě asi na 6km předbíhaly. Musel jsem jim uvolnit trať a bylo jich opravdu hodně, co šly přede mne. A 2km před cílem další skupina mužů. Takže čas mohl být asi o půl hodiny lepší. Na trati je jen jedna občerstvovací stanice. U jedné chatky však měl jeden místní pivo v kelímku Žiwěc. Polské pivo mi normálně moc nechutná, ale toto bylo něco úžasného.

Říká se, že trať na 10km v tomto závodě se blíží výsledkům v maratonu. Do cíle jsem nějak došel a dostal již svou 11. podkovu. V rybníku jsem ze sebe trošku opláchl bahno, šel na polívku a hned odjel domů. Cesta mi trvala 1:30 hodiny, protože Ostrava je vzdálená 130km. Doma jsem se pak konečně pořádně umyl.

Otta Seitl

Foto: https://lacom.rajce.idnes.cz/Bieg_Kator_nika_2018

Epic 3 Challange

Má výzva letošního roku se jmenuje Epic 3 Challange, takže to má vlastě v názvu. Jedná se o seriál tří sprint triatlonů ve třech po sobě jdoucích dnech. Kromě toho, že následují hned po sobě, se postupně zvedá i jejich délka. Vzhledem k tomu, že se mi po 5 letech nepovedlo přihlásit na Hostýnskou osmu, která se termínově kryje, tak bylo letos jasné, že je čas na nové výzvy. Po nepovedené Krkonošské 50 (někdy je těžší překonat své ego, poslechnout rozum a závod nedokončit v plánované délce, než se hecnout a doplazit se) jsem měl obavy, jaké to bude, navíc jsem si říkal, že do toho půjdou samí ostřílení triaborci a borky.

V pátek se v podvečer konala první nejkratší část na distancích 400 – 15 – 6. Těsně po příjezdu, tak akorát, začalo hřmět a následně pršet. To prohloubilo nervozitu moknoucích při prezenci, ale pořadatel nás uklidnil slovy – přešla bouřka, už jen prší, závod bude. Intenzita deště se měnila a po chvíli přestalo pršet úplně, ale co je to platné, když jste promočení, ještě než závod začne. Navíc jsem s tím tak trochu nepočítal, takže jsem měl jen jeden malý ručník a žádné náhradní oblečení. Nejhorší to bylo s botami, které byly durch, ale co naplat.

Tento závod měl intervalový start (každá z částí má start jiný), což bylo nemilé. Vyfasoval jsem totiž číslo 1, což je samo o sobě blbé. Ale startovat první je úplně na nic – kdokoli si vás může vzít za cíl a kdokoli vás předběhne, bude zákonitě před vámi, i kdybyste mu to těsně vrátili, jste na čele, takže nemáte koho dotahovat, ani se koho držet, když neznáte trať.

Začátek tentokrát nevadil, protože ve vodě bylo skoro tepleji než na břehu a mokří jsme byli dost. Dokonce jsme dostali slušivé plavecké čepičky. Protože mě neustále nahánějí, když mám začít, není čas na žádnou velkou přípravu. Na pokyn skočím do vody, tedy přesunu se – nejsem magor, abych na těch panelech dělal nějaké harakiri. Obeplavu první bójku, kraula jsem po pár metrech opět vzdal, to už mě někdo předplavává, na druhé bójce další, což je dobrý, čekal jsem to horší. Depo mi přijde rychlejší, ale zdání může klamat, ponožky mokré, boty vlhké, helma od deště, nasazuju brýle, co kdyby slunce vylezlo, nebo spíš proti stříkající vodě, číslo a čip (ten jsme dostali, aby nás bylo možno sledovat on-line). Začátek kola je strmá cesta po panelech, tu raději vybíhám, a jsem tedy předjet dalšími, no což, alespoň budu vědět, za kým jet. Nasedám na kolo a šlapu – do kopce. Trať byla sice svižná a krátká, ale samý kopec. Po kopci následuje zkopec ze Soběšovic a kopec do Domaslavic, tady se nějak naháníme s tím přede mnou a pak nás dožene někdo zezadu, takže uděláme takovou čtveřičku, co se tak nějak míjí – do kopce jeden, z kopce jiný. Domaslavice obkroužíme oboje a je to pořád nahoru, dolů, zatáčka, takže žádná nuda. Při sjezdu z kopce u domaslavického kostela jsem se rozjel na čelo skupinky, ale nějak málem jel na faru na návštěvu, takže kolegové co umí brzdit a zatáčet mě předjeli. Projeli jsme Lučinu a vrátili se do Soběšovic. Tady to asi plánoval nějak místní „Uher“, protože místo toho abychom jeli hned k depu, nebo přes malý kopeček, šineme se pomaličku až k obecnímu úřadu. A už jen sešup a zkouška brzd a jde se na běh. Vyměním durch mokré boty – už sice neprší, ale silnice byly mokré dost, za jen vlhké, poslední hlt vody a valíme. Kolo nakonec nebylo až tak hrozné – mám pocit, že jsem moc neztratil a držel krok s lépe fyzicky i kolově vybavenými jedinci.

Běží se dvě dvoukilometrová kolečka. Nejdřív kolem přehrady, tedy trošku terén a bahno, to bude paráda, až to bude rozdupané v druhém kole, napadá mě, pak po cestě nahoru a zase k přehradě. Terén mi nevadí, jen zjišťuji, že už pomalu nastal zase čas na čelenku, protože mi vlhké vlasy lezou do očí. Vybíhám sám, protože mi všichni v depu utekli, ale záhy dobíhám jednoho, druhého a pak celou skupinku z kola, no, jenže jsme nějak netrefili odbočku a trochu si tak nadběhli, ještě že jsem se dotahoval a není to na mě. Postupně se propletu mezi chlapci a druhé kolo už naštěstí trefím správně. A je tady cíl. Uteklo to rychle. Sbalit věci v depu vybrat nejméně vlhké oblečení, pojíst a začít se těšit na zítřek.

Druhý den byl nějaký rozpačitý už od rána. Vyjel jsem na poslední chvíli, v Ostravě 18 stupňů a začínalo krápat, v dálce za Frýdkem-Místkem bylo jasněji, tak si říkám, fajn vyšplhá se to dneska nakonec k 20, no jenže chyba lávky, ono světlej, znamenalo spíše bílé mraky, déšť a teplotu klesající k 15 st. Za Bludovicemi nějaký kolchozník s bičem naháněl nevím co, ale přehradil tak cestu. Na můj dotaz, kdy to otevře, mi vztekle odsekl za 5, 10 minut, máš s tím jako problém? A doprovodil to nepublikovaným výrazem. Tak se otáčím a jedu jinudy, což ale znamená zdržení. Pak jsem se špatně podíval a odbočil a popojížděl okolo Těrlické přehrady a nemohl najít zázemí. Nakonec jsem se pomocí šipek z cyklistické části dostal na místo určení, zaparkoval, samozřejmě zbytečně daleko, a ne úplně nalazen se vydal pro čip.

Vydal směrem dolů, aby bylo jasné, což znamená, že na kole budeme vyjíždět opět do kopce, stejně jako vybíhat. Super. Naštěstí neleje, ale jen krápe, ale to náladě moc nepřidá, je chladněji a tak uvažuji, zda si na kombinézu po plavání nevzít tričko, což jsem nakonec zavrhnul. Dole vyzvedávám čip, kývám hlavou na už známější tváře, a s potěšením zjišťuji, že depo je větší než včera. Co je horší, je informace pořadatelů, že vzhledem ke zmatkům s časy první části, se rozhodli včerejšek nezapočítávat do série a prý jsme znovu všichni na stejné lajně…zda je to výhoda nevím, rozhodně mi to tak nepřipadalo. Včera jsem skončil 27, což mi nepřipadá tak zlé. Času není nazbyt, tak honem převléct, pro věci a kolo a zpět do depa. Nachystám hromádky, přikryji sáčkem, stále pokrápává, a jdeme na rozpravu. Plave se 750 m ve dvou okruzích s výběhem na souš po prvním kole, na kole náš čeká 22 km ve dvou okruzích, a nakonec 6 km běhu – do Albrechtic a zpět. Před vstupem do vody ke mně přistoupí chlápek s povědomým obličejem a říká – ty jsi Hořínek, že a tvůj taťka bydlí v Kelči? Nevěřícně koukám, ty ho znáš? Je fakt, že jsme si s taťkou dost podobní. Jo, vždyť tu chalupu koupil od nás, směje se. Svět je malý, tak chvilku pokecáme a jdeme do vody. Ta je výrazně teplejší než vzduch a když kouknu dolů, kolem nohou mi plavou rybky. Ve vodě zjišťuji, že mám v kapsičce kapesník, tak si ho odkládám k zídce na břeh. Za chvilku je tu start. Plavu si nějak spíše v závěru a snažím se držet modré čepičky před sebou. Při výběhu z vody koukám, že mi na kapesníku stojí nějaká dáma. No super, říkám si, to nám to hezky pokračuje. Druhé kolo v přehradě bylo v klidu, nikdo mě dokonce nekopl. Vylézám na břeh, beru si kapesník a jdu na kolo. Opět mi v depu všichni odfrčí, včetně Kelečáka, který spolu s jinými vylízal z vody po mě. Korunu tomu nasadí hlas z repráku, tak se nám depo vyprazdňuje.

Začátek je, jak jsem říkal do kopce, lapám po dechu. Nahoře otáčka doprava, mírně nahoru a pak dolů do Albrechtic, tam na kruháči otočka a zase nahoru a dolů do Těrlicka, tam otočka. A ještě jednou to samé. Chvíli to trvá, než se dostanu do alespoň nějakého tempa. Trochu blbý je to s auty, které jezdí kolem nás, dokonce jsem jedno předjel podjetím. Trochu dotahuji ty, kteří mě předstihli v depu a pomaličku se prokousávám dopředu, ale opravdu pomaličku, nějak to dneska nejede. Pořád pokrapává, od stříkající vody mám už mokré vše. Když míjím skupinky fandících v mikinách a bundách pod deštníky a kouknu kolem sebe a vidím „naháče“ v kombinézách pousměju se. Zhruba v polovině lovím z kapsičky gel a začínám přemýšlet nad tím, co do příštího roku vylepšit. Druhé kolo mi přijde trochu lepší, i když už se začínají ozývat nohy. Dohnal jsem i Kelečáka, do depa vjíždím těsně za ním. Ale tady nastává blackout – nemůžu najít své věci. Zjistil jsem, že stojím špatně a tak chvíli koukám, pochoduju a snažím se najít své místo. No než jsem jej našel, jsou všichni, co jsem předjel v trapu, nebo spíš v kopci. Našel jsem, přezouvám boty a nenalazen vybíhám. Kopce ty já rád, do nich to jde, chytám tempo, přestalo pršet a začíná být trochu teplo. Nicméně se mi začíná chtít na „malou“, to vydržíš, hlavně nic už nepij, nabádám se, než bych se vysoukal z kombinézy, to už by mě předehnali všichni. Do Albrechtic jsem dohnal a předběhl ty, co jsem měl už na kole, což mě těší. Běží se dobře a žádná krize, do Albrechtic je to z kopce, na otočce miniobčerstvovačka (samozřejmě jsem se napil, že) a pak do kopce a dolů. Ještě jsem dva tři chlapíky předběhl a máme tu konec.

V cíli si potřeseme rukou s tím přede mnou, myslel jsem, že mě předběhneš, říká, kdyby to bylo delší asi jo, odpovím neskromně, ale pravdivě. Po cestě na guláš, na sebe kýváme s jedním z naší včerejší bloudící a kolové skupinky. Kde ses ztratil, ptá se? Chyběla křidélka ve vodě? Jo, odpovídám, stejně tak na kole a v běhu, moc to dneska nešlo. Po cestě k autu koukám kolem sebe a poslouchám, jak lidí říkají, co všechno je bolí…a to bude asi další věc, mě skoro nic nebolí, zbylo dost energie. Příště budu muset víc zabrat, uvědomuji si. No abych nemachroval – únava a lehká ztuhlost přišly, ale až o dost později. No a sluníčko, to vylezlo, když jsem odjížděl. Závod byl mistrovstvím kraje ve sprint triatlonu, takže bylo i víc lidí a bylo z toho 47. místo

A v neděli finále – poslední část byla zároveň nejdelší – 1 km plavání, 30 km kolo, 9 km běh. A bylo to opět jiné. První specialitkou byl stíhačkový čas. První ze včerejška (při páteční anulaci) začínal v 11 hod., pak další v reálných rozestupech a od 25 minuty už pak co 15 sec. To je sice zajímavé, minimálně proto, že víte, na jaké pozici opravdu jste, ale na druhou stranu náskok rychlejších se zvětší a soupeření na trati, alespoň z mého pohledu, ubylo. Další specialitkou bylo to, že depo nebylo u přehrady, ale kousek mimo, takže po doplavání nás čekal 1,5 km dlouhý přeběh do depa. A poslední, že jsme startovali z jiného místa, než doplavali. Na prezenci dostáváme další pytel na běžecké věci na vložený přeběh, takže ke startu naboso. Pytel odevzdán, rozprava skončena, je čas nechat se odvézt speciálním tria-taxíkem na start. Tria-taxík je traktůrek s vlečkou, na kterou naskakujeme, a který nás ve dvou vlnách odveze na místo startu, které je stejné jako včera. No ne až na místo, protože nás vyloží na hlavní cestě a  těch pár set metrů musíme dolů po svých. Po cestě zaslechnu poznámku o tom, že na té vlečce vypadáme jako pojízdná párty gayů, což tak asi může být, že by návrat z duhového pochodu? Nastává nejméně příjemná část – čekání na zbytek a na start, posedáváme a povídáme, někteří protahují, někteří už zkouší vodu. Zdá se, že dnes bude teplo a voda bude opravdu na osvěžení ne na zahřátí. Po nějaké době se postupně štosujeme a vyrážíme.

Tentokrát máme ve vodě celkem volnost, jeden by se kochal…ale čím? Možná rybkama, možná občasným listem, nebo větvičkou. Tak si plavu, svá prsa – kraul vzdávám, navíc podle toho, co mi někdo říkal na břehu, jsem schopný je plavat stejně rychle jako jiní kraula a je to pro mě komfortnější. Hlídám si trasu a správné bójky, první totiž plavou o bójku dál. A to je další věc, při prsou lépe koriguji směr, neplavu jako někteří kraulaři přede mnou cik cak. Ve vodě se nic moc zajímavého neděje, jeden člověk mě předplave, mezera mezi těmi přede mnou a mnou se řekl bych, trochu natáhla, a co je za mnou pochopitelně nevím. Jediné vybočení způsobí nějaký rybář, který nám do trasy nacpal sítě, podle těch balónku bych řekl. Nemyslím si, že je to náhoda. Vody bylo tak akorát a s chutí vylézám na břeh. Pytle jsou řazeny podle čísel, což je super. Sednout na patník, nazout ponožky a boty, brýle a čepička do pytle a vybíhám. Před sebou nikoho nevidím, za sebou nikoho neslyším, tak si celkem svižně doklušu do depa. Tady přehodím boty, nacpu do kapsy tyčinku, gel, magnesko, nasadím brýle, helmu a jede se. Ten co mě předplaval byl v depu, když jsem začal přezouvání, tak si říkám, fajn, alespoň jednoho bych mohl dohnat.

Nastává trochu osamocené kolo, začínáme stoupáním, celkem prudkým, nad Stanislavice, pak sešup dolů, ze Stanislavic stoupání na Kostelec, to jsem naopak čekal, že půjde hůř. V závěru stoupání doháním a předjíždím toho ve světle modré kombinéze. Nahoře je pouť, tak to máme i s muzikou. Z Kostelce další sešup do Těrlicka, z kopce je rychlejší kolega, na rovince už ho deficitně dám. V Těrlicku mírná vlnovka a napojujeme se na trať, kterou známe ze včerejška. Vidím kousek před sebou toho, co jsem včera už nedoběhl, lupnu gel a zkouším jej předjet, povedlo se. Do Albrechtic je to nejdřív mírně a pak více z kopce. A máme tu kruháč, depo a ještě jednou to samé. Ve stoupání na Kostelec před sebou vidím dalšího, tak zaberu. Tam ještě ne, ale v Těrlicku ho předjedu. Už jsou celkem cítit nohy, ale přesvědčuji tělo, že ještě kousek, ať to nevzdává. Naštěstí před sebou vidím flek, tak se ho snažím dojet…no povedlo se, ale je to závodnice o kolo zpět. Zase hlava moudře radí tělu, aby ještě zkusilo zabrat, že už jen kousek do kopce a bude to z kopce. Povedlo se. Plán zněl, před Albrechticemi pojíst, bude už po poledni, a dostat při běhu hlad by bylo hodně zlé. Tak si v hrazdě udělám pohodlí a sním tyčinku. Načasované to je dokonale, dojím před sešupem, tak nemusím brzdit s tyčkou v puse nebo ruce, dopiju vodu z bidonu a stáčím se k depu.

Zpátky do běžeckých bot, vytáhnout z kapsiček odpadky a běžím. První vodu od slečen odmítám, zatím není důvod. Běžíme lesíkem, trochu bahýnko, pak polňačka, asfalt, po rovince ke stadionu a nahoru do kopce, tam otočka, miniobčerstvovačka (tu pokaždé statečně míjím), a zase dolů a od stadionu stejnou cestou do depa. Kolečko má 3 km a dáme si jej třikrát. Tady už je lidí víc, v druhém a třetím okruhu už se mi to pomíchalo, ale to nevadí. Ve stoupání už stehna a lýtka bolí, ale přece nepřejdu do chůze jako jiní, nejsem béčko ne. Po prvním okruhu, jsem si chtěl dát tabletu, ale v kapsičce je jen prázdná tuba od gelu, tak nic no. Tubu vyhazuji do kontejneru na smetí u trati a místo tablety dávám magnesko. Běží to hezky, nechápu, ale doháním a celkem s lehkostí předbíhám lidi, kteří byli daleko, v třetím kole dokonce skupinku z pátku, nějak se mi to nezdá, na otočce v druhém byli daleko přede mnou, že oni běží už čtvrté, říkám si. Ale nakonec nastalo i tady jedno poprvé, slyším za sebou blížící se kroky, sice se snažím, ale na finišový nástup už nemám a cca 500 m před cílem jsem poprvé na triatlonu předběhnut. Cílovou bránu mám nadohled a slyším, že vbíhá první žena. Její sedmiminutový náskok ze včerejška jsem pěkně stáhnul na 30 sekund…a hlavou běží kdyby…kdyby se počítal pátek, kde skončila za mnou, kdyby to byl ještě jeden okruh, nebo alespoň kilometr… ale což…třeba příště.

Celý podnik  byl fajn, pestré, a pokud bude i další ročník, tak si to zopáknem, vím na čem stavět, co zlepšit. Vzhledem k tomu, že jsem teď o víkendu absolvoval tolik triatlonů, jako do tohoto víkendu, tak jsem na začátku a baví mě to. Nakonec 28. místo, a to není tak zlé.

Martin Hořínek

Časovka v režii Klubu 3XTOP.cz

sobota 11. srpna, Krásná-Papežov – Lysá Hora, necelých 8,5 km

Přes jedenáct let jsem neměl důvod být na Lysé Hoře, nicméně v posledních čtyřech týdnech se mi to poštěstilo hned dvakrát kvůli „pracovním záležitostem“. Nejdříve jsem si ji vyběhl po červené za asi hodinu patnáct a v sobotu 11. srpna pak absolvoval časovku z Papežova – po stejné trase, kudy vedou populární Běhy na Lysou.

Akce se konala pod taktovkou Klubu 3xTOP.cz, který vyzval nejen běžce, ale i cyklisty (s trekovými, horskými, elektro a jinými koly) či koloběžkáře. Ti poslední se ale nedostavili vůbec, kolařů bylo přes třicet a běžců … no, tři. Pravda, po tropech přišlo zataženo a déšť.

Pořadatelé zajistili dokonce čipové měření času a úderem desáté hodiny dopolední vysílali závodníky na trať ve dvacetisekundových intervalech. A znovu jsem si potvrdil, že Lysá běhatelná je; zatímco po červené jsem dvacet procent šel, z Papežova po asfaltce běžel celých sto. Stálo to za to: Čas pod hodinu deset, jsem spokojený!

Nahoře se šikla větrovka i suché tričko (obojí jsem měl). Nazpátek na pivo na Ostravici jsem zvolil červenou s operativní změnou na Butořance po modré = delší, ne? Je jen škoda, že kromě Edvarda Zembovskiho z Třince a Zuzany Klenčíkové z Horních Bludovic už nikdo jiný z běžeckého světa nenašel na start časovky svou cestu.

Radek Luksza

Běh na Lysou horu

Dalo by se říct, že letošní Běh na Lysou horu byl ve znamení trojek. Nejen, že se konal 33. ročník, ale také zástupci našeho klubu přijeli ve třech vozech. Dvě auta vyrážela z Ostravy a Víťu Prášila přivezla manželka z nedaleké rodinné akce. Osádka našeho auta čítala tři závodníky a zásluhou Jany Dominikové jsme domů vezli třetí místo mezi ženami z mistrovství Moravy a Slezska v běhu do vrchu. Aby těch trojek nebylo málo, tak naší osádce byla přidělena startovní čísla 34, 35 a 36. A tři muže jsme měli také v nejmladší mužské kategorii „A“. Zde byl nejlepší a nejrychlejší z našeho oddílu, celkově 4. a 2. v kategorii Honza Fousek 42:00 min. Vítězslav Prášil skončil v čase 43:37 v kategorii 4. a Ivan Karas doběhl v kategorii 24. v cílovém čase 58:13 min. V kategorii „B“ svedli o bramboru boj kolegové Marek Škapa a Ondřej Dominik. V cíli byl Marek o 2 sekundy dříve a na Ondru s časem 43:10 zbylo  místo páté. V „céčku“ se zdatně s Lysou popral Ladislav Dvorský, když do cíle doběhl 10. v magickém čase 59:59 min. V kategorii „D“ doběhl Pavel Pivko za 60:40 a obsadil tím 7. místo. Mezi ženami jsme měli pouze jednu zástupkyni, zato však nejúspěšnější z našeho oddílu, protože Jana Dominiková byla navíc nejrychlejší ve své věkové kategorii. K tomu ji dopomohl výsledný čas 63:58 min. Pro úplnost dodáváme, že celkovým vítězem se již poněkolikáté stal Tomáš Bláha (AK Kroměříž) 39:03 a v ženách to byla Markéta Baginská (SSK Vítkovice) 48:53 min.

Kterak jsem se po roce vydal do Konic

Dvou měsíční pauza skončila a nastalo opět závodní období. Minulý týden Šternberk a tento víkend jsem si střihnul Veteran Steel Man Triatlon v Konicích. Tento závod původně vznikl pro kategorii mužů 50+, proto takovýto název. Loni jsem si zkusil poloviční Hobby trasu a letos se zakousl do plnotučné s parametry 800 m plavání, 46 km kolo, 7,2 km běh.

Závod má tu správnou atmosféru regionálního podniku pořádaného srdcem. Po nezbytné registraci, následuje nalezení místa v depu – dle hesla „kde je místo, tam zakempi“. Volných míst už moc není, takže je zřejmé, že ta prázdná mají nějaká „ale“ – jako třeba mravence. Čtvrthodiny před závodem se koná rozprava, na které se dozvíme, že ještě před závodem bude focení, takže start o 10 min později. Vybaluji kabelu a chystám propriety a ladím „strategii“. Boty na kolo a ponožky na kupku, boty na běhání a Carbonex vedle nich, sluneční brýle, gel, přehrávač, kapesník do helmy, helmu a číslo na šňůře na řídítka. V brašně jsem našel i hřejivý masážní gel Alpa Starter, který jsme dostali na Pražském maratonu. Protože není moc čas na rozhýbání, použiji jej, alespoň se konečně spotřebuje…ho nebudeme vyhazovat, ne? No, než jsem snědl banán, müsli tyčinku a vypil energaťák (10 hod. pryč a to je čas na třetí kafe a to není v dohlednu), začala stehna a lýtka hřát, aby následně začala pálit. Ty seš tak blbej…slyším v duchu. No jednu výhodu to má – tentokrát se do toho rybníka začínám fakt těšit. Postupně lezu do vody, je studená a kalná, se slečnou vedle vedeme kratičkou diskuzi zda je horší ta teplota, nebo kvalita vody…sorry, ale to, že v té vodě není vidět na dno a před sebe mi fakt nevadí – přede mnou bude plavec, stejně jako vedle mě a pode mnou? To asi ani nechci vědět.

A zaznívá pokyn a vyrážíme. Po pár metrech a kopancích měním strategii, stahuji se dozadu a na bok mimo hlavní houf. Co se děje kolem nevím, jen to, že se nějak snažíme předhánět s tím vedle mě. On nasadí kraula a poodplave dál, jenže tam přejde do prsou a to jej zase doplavu já. Plavu si (snad) konstantním tempem svá oblíbená, nic jiného vlastně pořádně neumím, prsa…nahoru dolů…a tak se šinu dopředu. U bójek nastává vždy trochu tlačenice. Fakt bych nevěřil, jaká může být pecka dostat pod vodou nohou do ramene. Máme za sebou první kolo, už se to roztahalo a plave se volněji a valíme na druhé. Voda není tak studená jak loni a plave se kupodivu dobře (výsledných 13 min ve vodě je na mě celkem dobrých), byť jsem myšlenkami už pomalu u kola. Při výlezu nastává drobný zádrhel. Vidím lidi vylézající z vody a tak už se taky postavím a ona tam je ještě hloubka a na chvilku hledám koncentraci a půdu pod nohama… Jestli bylo minulý týden depo nic moc, teď to byla katastrofa. Na nohy se lepila stébla trávy, což znesnadňovalo obutí ponožek, boty byly tentokrát celkem rychlé, ale pak drobná komplikace, než jsem naskládal věci z helmy do kapsiček. Narazím helmu a zjistím, že nemám číslo. Tak jej spodem natáhnu, dostali jsme jej totiž na gumce, ale zjišťuji, že ho mám naopak. Nejdřív ho zkouším nějak otočit a přitom po očku sleduji, jak se depo vylidňuje, to mi dojde, že nepůjde a tak ho sundávám a znovu natahuji, teď už správně.

Na kole vyrážíme směrem na Konici. Čunín a Křemenec jsou maličké dědinky, v každé je ale kopec. A kopec je to co si z celého kola nejvíce pamatuju – kopce přes tři kraje – projíždíme totiž postupně Olomouckým, Pardubickým a kousek i Jihomoravským. Cesta do Konice je jedním slovem strašná, kolo drkotá, rovný kousek, aby člověk pohledal. Nějak se předjíždíme, chvilku ten a pak zas onen, ty namakané nohy čouhající z upnutých kombinéz chápu, ale kde se tady vzala ta ženská, napadá mě. Projíždíme Konici, pro změnu nahoru a dolů a nakonec více nahoru. Snažím se za jízdy nasadit sluchátka, neboť mi něco říká, že hudba se bude hodit. A hodila – osamocené šlapání do kopce fakt není žádná zábava. Za Konicí lehce z kopce do Dzbelu, ten je pro změnu na kopci. Za Dzbelem celkem sešup a pak cesta Nectavským údolím. Tady míjíme odbočku z hobby trasy. Cesta se mi líbí, jedu sice sám, občas před sebou vidím skupinky, ale pěkně to švihá…stejně jako tomu, co kolem mě prosvištěl. U Nectavy se cesta láme, nejen směrem, ale i reliéfem. Opět stoupáme, abychom pak mohli klesat. V kopci se dotáhnu na toho, co mě předjel, na kombinéze má napsáno Polívka a je z TTC Olomouc. Spolu se předjíždíme – já nahoru, on dolů. Díky tomu se dotahujeme a postupně i předjíždíme nějaké skupinky. Za Biskupicemi za sebou máme přes polovinu a beru gel. Špatně jsem jej otevřel a tak šla část na ruku a tubu. Zkouším se zbavit ulepených rukou, ale jak, že? Tak postříkám vodou z bidonu, ale ta je jaksi taky sladká, že? Nakonec si ruce nějak utřu trochu do vlhkého kapesníku a částečně do kombinézy. To mi ti dva trochu poodjedou a tak elegantně vyřeším i ulepenou tubu a zase šlápnu do pedálů. Jaroměřicemi prosvištíme v lehce roztáhnuté skupince, ale s kolegou Polívkou se nám povede vzdálit. V Nových Dvorech jedu jako první a tak to nějakou dobu zůstane. Následuje Úsobrno – do kopce, lesní cesta – do kopce, Nové Sady – do kopce, Brodek u Konice – do kopce. Od Úsobrna celkem krizka, bolí záda, táhnou stehna a já si říkám, proč jsem si nedal alespoň den před závodem regenerační pauzu. V Brodku nasává výrazná změna – jedeme z kopce. To mě kolega Polívka předjíždí a mizí mi v dálce. Jak může jet tak rychle, nechápu, na hrazdě ležím, šlapu i z kopce a stejně jej ani nezahlédnu. Ale alespoň se povedlo trochu nahnat a zvednout průměrnou rychlost nad 31 km/h.  A to už jsme zpátky v Konici, kde málem netrefím odbočku na cestu zpět. Tady už potkáváme „hobíky“ z kratší trasy a promícháváme se. Ještě hrkotání přes Křemenec a Čunín a jsou tady opět Čertovy rybníky.

V depu přezout boty, trochu napít, mám hlad, tak kousnu do tyčinky a vybíhám. Začátek kolečka je po rovince, pak do lesa a stoupání. Kopec se stává prudším a krok drobivějším. Potřebuji utáhnout botu, tak zastavuji a pak se rozcházím. Běh mi jde, tak předbíhám, co nohy, dech a vedro dovolí. Hobíky, veterány, kolečko uteče rychle a vzhůru do druhého. To už je trochu pomalejší, ale i tady se povede někoho předběhnout. Pobavil mě chlápek v černém, co se ptal, jestli jej nechci vzít na záda. Bohužel ho čekalo ještě jedno kolo, kdyby ne tak by to šlo, měl bych alespoň jistotu, že doběhnu před ním… Cíl přišel tak akorát. U občerstvení se potkávám se svým stínem – on děkuje, že jsem ho do kopců vytáhl a já se divím, že mu to z kopce tak jede – na jeden důvod jsme přišli, je mezi námi přes deset kilo rozdíl a to se z kopce pozná (tudy by to mohlo jít, ale jak už jsem zjistil, přibrat není zas tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát). Návdavkem se dozvím jak sjíždět U rampy a jak lépe řadit. Bylo to fajn a za rok zase znovu… Teď mě čeká Krkonošská 50 a popravdě nevím, zda se mi do těch kopců chce…  A výsledek – 9. místo jsem letos opravdu, ale opravdu nečekal…

Martin Hořínek

Výsledky http://veteransteelman.cz/Triatlon/TriaVysledky2018.php

eXtrém maratón Košice – Furča

Včera jsem, už téměř tradičně, zúčastnil 15. ročníku eXtrém maratonu v Košicích na Furči.

Extrémní je už jenom to převýšení, celkem 1199,7 m, ve 4 okruzích po 10,55 km, z toho po obrátce v dolní části tratě, asi od 6. km zhruba 300 – 400 m těžké stoupání, mezi 20 a 25 %, zbytek trati od obrátky zpět na start cca 5 až 10 %.

Tento Extrém jsem běžel již podeváté, z celkem 78. Letošek však byl, a to i vzhledem k mé malé připravenosti, až extrémně náročný, vždyť i teplota stoupala od startu v 8:00, ze zhruba 23 st., až ke třicítce, mezi 12 a 13h, takže nejenom já jsem si sáhl až na dno sil.

V absolutním pořadí vyhrál závod Jozef Čurlej ml., z pořadatelského 05 BK Furča, v čase 3:05:25, před svým kolegou s oddílu, Erikem Onofrejem a maďarským běžcem Jánošem Bogárem, který mě několikrát na trati během závodu povzbuzoval, když jsme se zrovna míjeli. Závodu se též zúčastnila i téměř nestárnoucí a většině z nás velmi dobře známá Eva Seidlová z AK Tlmače.

Nakonec nás startovalo cca 50, z toho já na 48. místě, v čase 5:56:25. Na tomto závodě nebylo zajímavé ani tak to, že jsem neskončil poslední, tím člověkem byla domácí Zuzana Bradovková, též snaživá běžkyně, ale hlavně velmi cenný skalp Alexandera Simona, který i přes částečné potíže s udržením běhu dokázal zabrat a zdárně dokončil tento velmi těžký maraton v čase 6:06:06. Podotýkám, že se jednalo o jeho již 968. maraton !!!

Nicméně velký obdiv patří všem, kteří se dokázali postavit čelem k této náročné výzvě lidských fyzických, i psychických schopností. A poděkování patří samozřejmě i pořadatelům z 05 BK Furča, díky jejichž úsilí a několika sponzorům, můžou tento závod každoročně pořádat.

Jaroslav Máčala

Triatlon Babice

Loni jsem si ho vyzkoušel a líbil se mi, tak jsem si ho chtěl letos zopakovat. O čem je řeč? O triatlonu přece. Bylo to něco jiného a zajímavého, tak jsem trochu pošňupal po netu, koupil silničku a přihlásil se na pár závodů.

Prvním byl Šternberský triatlon v Babicích. Parametry byly příznivé – 500m plavání, 20 km kolo, 5 km běh. No plavání nevím, protože Garminy mi ve volné vodě neberou prsa, ale jen kraula, kolo bylo 21,5 km a běh 4,2 km, alespoň podle hodinek. Vzhledem k počasí za poslední týden a něco jsem tak trochu doufal ve zrušení plavecké části. Nemám totiž rád studenou vodu, kromě té na pití v létě, ani normálně, natož pak v rybníce. Nicméně nestalo se a na stanu s registrací visela cedulka – voda 24 st., plavání bez neoprenu. Neopren, no to tak ještě, říkal jsem si, kde bych ho asi tak vzal. Při vzpomínce, jak jsem loni jel první triatlon v plavkách a tričku se dodnes pousměji.

Babice jsem našel, dokonce jsem našel i místo k zaparkování – místní pořadatelé mě totiž tak šikovně naváděli na parkoviště, až jsem skončil za dědinou. Teď si ale uvědomuji, že za mnou bloudila vítězka mezi ženami a jedna ze dvou mladých dam, na které jsem nestačil, tak si říkám, že jsem mohl bloudit dýl :-). Časová rezerva nebyla nijak velká, a tak honem na registraci, převléct, vzít věci, kolo a do depa. Ve frontě na registraci koukám kolem sebe na všechny ty borce a borky s vystajlovanými rycholkoly a občas zabloudím k díře na špičce svých salamonek – objevila se tam tak dva týdny zpět, daří se ji a roste, ale nějak nebyl čas zajít koupit nové. Líbí se mi tyto „vesnické“ triatlony, mají své kouzlo, dorazí na ně jak regionální elita, takže se člověk něco přiučí, tak místní nadšenci, takže si pak člověk nepřipadá jako úplné tele.

Přiblížila se 14 hod. a tak byl čas vyrazit na rozpravu a do rybníka. Z rozpravy a popisu trati jsem pochopil základní – plave se doprava, na zemi jsou šipky a do druhého kola běhu si vzít šňůrku. No a hlavně se držet těch, co už tu jsou poněkolikáté. Voda v rybníce je překvapivě neledová a nepřekvapivě kalná. Stavím se do lajny spíš dozadu a po zaznění klaksonu vyrážíme. Zkouším to kraulem, ale to po chvíli vzdávám a přecházím do komfortnějších prsou. Plavání v davu je super, zejména pro chmatáky, ale my co známe Olešnou, jsme kovaní. K první bójce s davem, pak trochu bokem a plavu si své, dokonce někoho předháním. Kolečko rybníkem se blíží ke konci, no je fakt, že stačilo a snažím se ke konci zabrat. Na výlezu se prodírám nějakou skupinkou, vědouc, že blížící se depo je moje smrt. Cokoli jsem mohl nabrat, tady ztratím, neumím to rychle, ale přece nebudu doma trénovat rychlé nazouvání bot, ne? Nejsem přece blbej. Ale něco bych vymyslet měl, protože tady jsem opravdu dost ztratil – ponožky, boty, helma, pás s číslem, brýle, gel a kapesník do kapsiček, to není jen tak…a to jsem tentokrát nejedl :-).

Na kolo naskakuji za skupinkou čtyřicátníků či padesátníků. Začátek je průjezd dědinou, mírně z kopečka, nějaké zatáčky, s dobrým pocitem se rozjíždím a předjíždím, po výjezdu z Babic se s ještě lepším pocitem napiji, spokojeně kouknu na hodinky, „zalehnu“ do hrazdy a koukám na zadky před sebou, které se pomaličku blíží. Je mi fajn…pár sekund…než kolem prosviští první, druhý, třetí a ještě jeden. To bude, povzdechnu si a šlapu. Nacházím svůj rytmus a jedu. Než dojedeme do Mladějovic, někoho předjíždím. Tady ve stoupání dokonce dotáhnu nějakou skupinku. Neumím jezdit v peletonu, tak je předjíždím, no vrátili mi to až po cestě zpět před Babicemi. Občas někoho předjedu, jednou za čas někdo mě. Projíždíme další vesnice, na polích podél jsou žně, takže když to zafouká, máme na cestě žlutý mrak. Celkem to švihá, víceméně rovinka, mých osobně asi nejrychlejších 20 km nakonec. Před Uničovem obrátka a stejnou cestou zpět. Mezi Brníčkem a Újezdem vidím v protisměru na kole nějakého týpka s číslem na hrudi a na kole, které se podobá tomu, na čem jezdí tchán po Vizovicích, dokonce má vzadu přidělaný košík. Když to srovnám s těmi nabušenými Specializdy, které jedou na špici, říkám si borec. V Mladějovicích na chvíli kombajny blokly cestu, resp. zpomalily ty přede mnou, tak jedem vesnicí v chumlu. Z kopce se to protrhalo, ale na výjezdu z vesnice už je to dobrý, rychlost slušná, nohy šlapou v rytmu, ti přede mnou se blíží a svět je krásný…chviličku…pak červený dres, modrý, a na ty dva další jsem radši nekoukal. Povzdechnu si a zabírám, do Babic jsem přijel těsně za malou skupinkou, kterou jsem v dědině nějak prokličkoval, snažím se, protože se blíží opět depo. A je tady.

Dolů z kola, přezout boty a běžíme. Tady mi to šlo. Nikdo mě nepředběhl, za to mi se dařilo. Styl je asi strašný, ale když se podívám kolem sebe, není to o moc lepší. Co mě trochu straší je množství těch, co už běží proti nám do druhého kola. Soustředím se na své tempo a vždy toho přede mnou a vyplácí se to, předběhl jsem všechny dámy a holky, nějaké mlaďochy i zralé muže… jen škoda, že není ten běh delší, říkám si. Na poslední otočce se míjíme s holkou, co je pár set metrů před mnou, ale evidentně má dost, tak to zkusím, není na co se šetřit přece a povedlo se, do vesnice vbíhám před ní. No moc galantní to nebylo, uznávám.

Probíhám cílem a jdu se na hráz vydýchat. Koukám kolem sebe a poslouchám. Holka, co byla druhá povídá někomu…vole plaveš cik cak, plavu vysokého kraula a vidím tě před sebou, jak se plácáš jak debil…no ještě, žes neviděla mě, směji se v duchu. Povzdechy nad kombajny, protivětrem, a volbou trasy mě nechávají chladným, mi se to líbilo. Po chvilce ke mně přistoupil chlapík, podává mi ruku a říká…díky, hezky jsi nás na tom kole odtáhnul, nastoupili jsme až před Babicema…já ve skupině jezdit neumím, odvětím mu a stejně jsem vás pak předběhl, dodávám potichu.

Bylo to fajn, za rok snad zase, a protože za týden je triatlon v Konicích, jdu potrénovat obouvání bot.

Martin Hořínek

Foto: https://sokolbabice.rajce.idnes.cz/Triatlon_Babice_2018/#

Přišli jsme o kolegu a kamaráda

S lítostí oznamujeme, že 19. 7. 2018 při výkonu zaměstnání tragicky zahynul náš dlouholetý člen, kolega, kamarád a skvělý kluk Jaroslav Kuncek. Poslední rozloučení proběhne ve Studénce 25. 7. 2018 ve 14:30 hodin.

Městský běh Karvinou

S nástupem prázdnin se nabídka běžeckých akcí jako každý rok zmenšila. Mezi čestné výjimky patří již dlouhá léta závod v Karviné, který se koná vždy na začátku července. Je přímým pokračovatelem závodů, který se konal v podobném termínu v místní čtvrti Staré Město a mnozí déle běhající na něj dodnes vzpomínají.

Jedním z důvodů proč je v létě méně závodů patří teplé počasí. A karvinský běh to plně potvrzuje. I letos na 116 startujících čekala modrá obloha a teplota kolem 25 stupňů. Většina účastníků se proto před startem ukrývala ve stínu, zatímco pořadatelé je očekávali na startovní čáře. Toto vzájemné „čekání“ bylo důvodem o pět minut zpozděného startu. Trať proti loňsku nedoznala změn a tak ji tvořili čtyři okruhy v zámeckém parku s výběhem na náměstí. Závod se opět započítával do Moravskoslezského běžeckého poháru a tradičně ho moderoval Ondra Němec.

Vítězem se stal Marek Chrascina z Jablunkova za čas 32:43, ale řada kvalitních běžců letos na startu chyběla a tak došlo k tomu, že z prvních pěti vyhlášených v absolutním pořadí byli hned tři veteráni. Na druhém místě doběhl první z nich Tomáš Bláha a za ním Tomasz Wrobel, který se objevil na závodech po delší době. Mezi ženami například chyběla naše jednička Petra Pastorová a tak se souboj o první místa stal záležitosti členek Atletiky Frýdek-Místek. Prvenství získala Iveta Rašková (42:20) před Veronikou Siebeltovou.

Kvůli dovoleným chyběla na startu i řada tradičních účastníků z řad naších členů. Ale naše členská základna je velice početná a tak je nahradili další zástupci oddílu. Nejrychlejší z nich byl autor článku, kterému teplé počasí vyhovuje a když se k tomu připočítají nové boty, tak to běželo skoro samo. Čas 35:58 znamenal dvě bedny, 3. místo v B a páté celkově. Na stupeň nejvyšší vystoupal Dan Šindelek mezi padesátníky (38:06) a hned za ním skončil Petr Škrabánek (38:42). Iva Pachtová cestu do Karviné absolvovala na kole, ale to se na jejím výkonu nijak neprojevilo. Ve svoji kategorií nenašla soupeřku a zvítězila v čase 47:12. Dalšími úspěšnými byli Vašek Procházka, který skončil druhý v kat. nad 70 za čas 58:22. A radost měla i Jana Kilarová, které 54:07 stačilo na třetí místo v Ž45. Magda Drastichová sice v kategorií obsadila čtvrté místo (45:02), ale byla čtvrtá i celkově a proto se taky dočkala své chvíle slávy v absolutním pořadí.

Dále byli na startu Honza Fousek 6. v A (37:36), Petr Jorníček 9. v C (42:28) těsně před Romanem Slowioczkem (42:31), Ivan Karas 17. v A (44:24), Jarda Hrabuška 7. v D (46:24) a Věrka Božová pátá Ž45 v čase 1:00:26. A jen tak na závěr, že se neprobojovali na stupně vítězů je zas tak moc mrzet nemuselo. Letos poprvé totiž při vyhlášení stupně chyběly…

Marek Škapa

Foto Jiřího Harašty: https://labekl.rajce.idnes.cz/Mestsky_beh_Karvinou_7.7.2018/