Novinky

Nejen slunce, vidina krásného dne, vysoké teploty, ale i skvělí lidé vylákali celkem 209 nadšenců běhu na Svinovskou pětku, běžecký závod v srdci ostravského obvodu Svinov, který se konal v neděli 20.9.2026. 86 závodníků se vydalo na hlavní trať o délce 5 km a 123 dětí na závody pro menší.

5ti km trasa vedla uličkami svinovského obvodu, který běžcům nabídl nejen rovinky, ale i pár menších kopců. Běželo se kolem tamní vyhlášené restaurace U Slunce, sportovní haly Svinov, sadu Čs. armády, poté směsicí svinovských uliček a nakonec po táhlejší ulici Psohlavců směrem k cíli, který byl stejně jako start v areálu Sboru dobrovolných hasičů Svinov. Fanoušci se našli nejen mezi regulovčíky na trati, ale i mezi místními obyvateli, kteří z teras nebo balkónů sledovali běžce a povzbuzovali je.

Na trase byla zajištěna i občerstvovací stanice s vodou. Kdo se zvládl při běhu i trochu rozhlédnout našel na ni i výborný burčák. V cílové rovince to ale naštěstí nevypadalo tak, že by to s burčákem některý ze závodníků přehnal.
Všechny závodníky v cíli čekala tradiční medaile.
Pořadatelé zvolili netradiční cenu pro vítěze kategorií a to, mimo jiných dárků (med, lahev na pití od městkého úřadu atd.), bedýnku plnou zeleniny. Opravdu pěkný a originální dárek díky kterému se výhercům začaly nejen sbíhat sliny, ale došlo i ke sdílení nápadů a  receptů jak zeleninu zpracovat.

Děkujeme pořadatelům za pěknou organizaci a pozitivní náladu, která na závodě panovala.

On line System Results : Index

Celkovými vítězí závodu se stali:

1. Michal Buba Mk Seitl Ostrava
2. Tomáš Černý
3. Marek Škapa Mk Seitl Ostrava

1. Eva Žůrková Jof x Team
2. Benedikta Friedelová SSK Vítkovice
3. Kateřina Melounová Mk Seitl Ostrava

Naši členové na Svinovské pětce:

Michal Buba 18:57 (1. v kategorii)
Marek Škapa 20:03 (1. v kategorii)
Vojtěch Gruchala 20:22 (2. v kategorii)
Vojtěch Paseka 20:53 (2. v kategorii)
Radomír Šerek 20:57 (2. v kategorii)
Radim Murárik 22:20
Milan Ondrášek 22:22
Jan Krajíček 23:42
Petr Milfait 25:58
Alfons Vytisk 31:18 (1. v kategorii)
Josef Smola 32:46 (2. v kategorii)
Kateřina Melounová 24:28 (2. v kategorii)
Zuzana Krajíčková 24:43 (1. v kategorii)
Jana Dominiková 25:52 (3. v kategorii)
Kateřina Paseková 26:21
Irena Skřipcová 29:00

Iris

V září jsem absolvoval zajímavý tandem – viz název tohoto článku. I když vím, že v klubu jsou ještě větší borci, že jo, Pepo?

Beskydská sedmička mě vlastně naučila běhat. Ono je totiž těžké ji zvládnout v limitu, pokud člověk pouze jde. Závidím těm, co mají skoro dva metry a když jdou, tak já musím vedle nich popobíhat.

Letos jsem tedy stanul na startu již po jedenácté a bylo to opravdu zvláštní a silné. Mezi nás se totiž přišel podívat prezident republiky a na startovce se objevil „prezident“ tohoto závodu, Libor Uher. Po emotivním zahájení jsem vyběhl ze stadionu s cílem běžet až pod úpatí Velkého Javorového, což nebyl vůbec žádný problém. Také vyjít ty kopce už mi nedělá takový problém a tepovka nelítá až ke stropu, ale drží se pořád pod 150. Takže začátek dobrý.

Až na přicházející bouřku, která nevěstí nic dobrého. Zvlášť když zjišťuji, že v mé KPZ chybí pláštěnka. Asi jsem ji někde použil a už nedoplnil. No nic, aspoň se trochu ochladím, protože poslední ročníky bývají opravdu tropické a letošní začátek nebyl výjimkou.

Nicméně déšť je opravdu vydatný a moje lehká větrovka nemá žádnou šanci. Naštěstí na chvíli přestane pršet v Krásné a já mám šanci zalepit první puchýře. Ve stoupání na Kykulku se opravdu mraky roztrhnou a navíc se citelně ochladilo, takže takzvaně klepu kosu i ve stoupání.

V hlavě se mi už honí myšlenky, že to stočím do Frýdlantu a zazvoním v pět ráno na byt své dcery. Naštěstí jsem si vzpomněl na našeho Ottu, jak nám říkal, že jsme rozmazlení a máme všechno to termoprádlo. Oni si tenkrát zabalili Rudé právo kolem břicha, aby mohli jít běhat v mrazech.

Rudé právo jsem na Kykulce nenašel, ale vzpomněl jsem si na termofólii v KPZ. Takže jsem si ji obalil kolem sebe a vyrazil dál. Ti, co mě přitom viděli, si ale mysleli, že už mám dost a jestli nepotřebuji pomoc. Jo, to jsou ty krize, které si každý na B7 zažije několikrát.

Jakmile jsem se dostal do Ostravice, přestalo pršet a začalo se oteplovat. Poté, co už mám za sebou 50 maratonů, se vyloženě těším na seběh ze Smrku. Kde jsou ty doby, kdy jsem to nenáviděl?

O to víc se ale pak trápím ve výstupu na Čertův mlýn. Ano, i kolem té legendární zelené roury, která je ale úplně na samém začátku, takže nechápu tu její démonizaci.

Na Pustevnách mě už opouštějí poslední zbytky motivace. V minulých letech jsem to vždycky řešil několika kousky piva a klobáskou k tomu. Letos kupodivu nemám chuť ani na to. Tak čekám na syna, až mě doběhne, a proběhne krátká rodinná porada, včetně přítele na telefonu mé dcery.

Já, když do té Ráztoky nemusím povinně, tak mě tam nikdo nedostane. Zvlášť když mám v hlavě nadcházející maraton. Dcera mi však poskytuje dostatečný stimul ještě trochu zabojovat, i když zkratkou přes hřeben na Radhošť.

Nejen že budu pod 20 hodin, ale Libor Uher je někde mezi Radhoštěm a Pindulí. Takže se rozdělujeme. Syn jde do Ráztoky a já běžím stíhat Libora, abych mu řekl své o tomto šíleném závodě – něco na způsob: „Kdo jinému jámu kopá…“

Stíhací jízda nakonec nevyjde, i když závěr B7 je vyloženě běhací. Zvlášť do Padolí. Tímhle prodloužením mi Libor udělal vyloženě radost, i když si člověk ten Velký Javorník vyjde skoro dvakrát.

V cíli 19:07. Takže pro příští rok je motivace stlačit to pod 19 hodin.

O umístění mi tady nejde, protože těm borcům, co to letí dolů po kamenech, se nikdy nevyrovnám kvůli mému vyvinutému pudu sebezáchovy. Proto byl pro mě Ostrava City Maraton o týden později mnohem důležitější, i když jsem se oprávněně obával, co ještě dokážu ze sebe vymačkat.

První kolo bylo vyloženě trápení. Tepovka kolem 180 a tempo jen kolem 5:30 – tohle vůbec nevypadalo na dobré umístění.

Na otočce na Frýdecké jsem si řekl, že zrychlím na 4:30 a pokusím se to udržet až pod radnicí, kde byl Jirka Brož. Tak se přeci musím ukázat před borcem, co to běhal pod dvě a půl hodiny.

A dokonce to šlo držet i dál, aniž by se tepovka dál zvedala. Dokonce začala pozvolna klesat. Zhruba v polovině jsem musel udělat povinnou zastávku v Toi Toi. I to se bohužel někdy stává. Ale pak se mi běželo o poznání lehčeji. 🙂

Bylo to vidět i na tom, jak jsem stoupal v pořadí ve své kategorii. Po prvním kole desátý, pak sedmý a do posledního jsem vbíhal jako pátý. To jsem ale nevěděl. Pořád jsem si jen dával své malé cíle – doběhnout toho přede mnou, protože vypadá na stejnou věkovou kategorii, pak ještě dalšího a dalšího…

Nakonec jsem to vytáhl až na třetí místo v čase 3:16 a stanul jsem na bedně vedle Poláka a vítěze původem z Etiopie.

Takže i malé cíle nakonec vedou k velkým úspěchům. 🙂

 

Radek

11. ročník Běhu Poodřím v Hladký Životicích přilákal na start 158 běžců. Závod nabídl tři různé délky tras. 6 km, 12 km a 24 km což byly dva okruhy 12ti km trasy. Povrch byl tvořen převážně lesními a polními cestami a pěšinami. Trasa byla příjemná, v podstatě úplná rovinka.
Na Běh Poodřím jsme se i s mužem vydali poprvé. Zaujala nás 12-ti km trasa, i když jsme běhání v letních měsících moc času nevěnovali. Po delší době jsem se těšila na závodní atmosféru. Před startem jsme se setkali s pár dalšími členy klubu, rozklusali se a zamířili na start, ze kterého už o 45 minut dříve vystartovali závodníci na 24 km.
Po odstartování nás čekalo jen pár metrů po asfaltu a poté jsme se už napojili na naučnou stezku CHKO Poodří. Po necelých třech kilometrech se přebíhalo přes silnici u Křivého potoka. Pár set dalších metrů a čekalo nás střetnutí na trochu jiné křižovatce.

Víte, jak se říká, že spousta situací je lepších, než srážka s blbcem? Těžko říct, zda srážka se sršni je zrovna ta lepší nebo horší varianta. Něco mi zavadilo o nos, zapletlo se do hlavy. Bohužel mi v tu chvíli nebylo jasné o co jde, zda nějaký hmyz nebo něco spadlo ze stromu, takže jsem se toho snažila zbavit, než se mi to více zamotá do vlasů. Samozřejmě, že se to tomu sršni, jak jsme za pár sekund pochopili, nelíbilo. Rozjela se bolest na hlavě, na nose. U manžela hlava, rameno, lýtko. Bylo vidět, že jsme nebyli jediní kdo schytal pár bodnutí. Nelenili jsme a jako správní alergici raději obrátili směr zpět k cestě kde byli dobrovolnice a zavolali jsme sanitku. Kortikoidy, léky na alergii a proti bolesti a šup s námi do cíle kam nás dopravili zdravotníci.
V cíli už nás čekala naše parta, dobrá polévka a vynikající listové trubičky. Jak se říká, zážitek nemusí být pozitivní, hlavně, že je intenzivní. Bohužel nám tahle srážka přinesla DNF, ale co už, rádi se do Hladkých Životic vrátíme příští rok a závod si zaběhneme od startu až do cíle.

Děkujeme dobrovolnicím za pomoc na trati. Organizátorům za pěkný závod a skvělé občerstvení v cíli. A zdravotníkům ze záchranky za milou pomoc.

6ti km trasu ovládl David Svoboda 22:47;98 a Benedikta Friedelová 28:37;01.
Tucet neboli 12km trasu vyhráli Vilém Hodný 46:56;22 a Michaela Dvořáková 55:35;29.
Nejdelší trasu o délce 24 km nejlépe zaběhli Jan Vácha 1:42:03;30 a Iva Andršová 2:06:52;77.

Naši členové na závodě:

24 km
Radomír Šerek 55:04

12 km:
Vojtěch Gruchala 52:59 2. v kategorii
Marek Škapa 53:52 1. v kategorii
Kateřina Řehová 1:02:58 1. v kategorii
Michal Poláček 1:02:59
Jan Hutín 1:11:23
Irena Skřipcová DNF

Iris

Saša si z plesu našeho klubu (Seitlpárty) přinesla registraci na první ročník ,,Prajzského kila”, výběr tratí 100, 50 nebo 30 km. Vybrala si nejkratší 30km trať. Já jsem ji měl dělat pouze support a být s autem poblíž na telefonu. Nakonec jsem se dva dny před startem rozhodl, že poběžím taky.

Startovalo se z Ludgeřovického stadionu. Stovka už v pátek, další tratě v sobotu. Počasí příjemně běžecké. Po vyběhnutí z Ludgeřovic jsme se moc hezkou lesní a luční trasou dostali na protější břeh loděnice v Děhylově a oběhli jsme Hlučínské jezero. Pak jsme se vydali směrem na Darkovičky, podél bunkrového opevnění. U jednoho z bunkrů byla i občerstvovačka.

Dále se běželo směrem na Šilheřovice a přes zámecký park po trase L15 směrem na Ostravu. V cíli nám Garminy ukázaly poctivých 33 km. Trasa byla rovinatá, většinou asfalt nebo zpevněný povrch. Občerstvovačky byly jen dvě, tak jsme si pití vzali do vesty s sebou. Komplikací trochu bylo značení trasy, které bylo vytýčeno mlíkem se žluto černými pruhy a na stromech se žlutými listy to fakt bylo celkem nezřetelné. Na několika odbočeních pro jistotu nebylo značení vůbec, ale vždy se našel někdo poblíž, kdo nás nasměroval správně.

Trasa byla moc hezká, plná zajímavých míst o kterých jsem vůbec nevěděl i když jsou kousek od Ostravy. Závod určitě všem doporučuji, byl koncipován jako exkurze do nedávné historie Hlučínska a předpokládám, že i zbývající tratě vedly po zajímavých místech regionu, který jsme mohli poznat z běžecké perspektivy. Závod to byl velice příjemný a budu se těšit na jeho další ročník.

Ivan

Po roce mi v červenci napsal kolega a kamarád z dob, kdy jsem ještě hrával badminton (a nyní pořadatel Dětmarovické desítky), jestli bych se letos nechtěl zúčastnit. Nakonec jsem mu kývl a v srpnu se přihlásil.
​Letos pro nás pořadatelé připravili úplně novou trasu, která vedla z větší části po zpevněných dětmarovických stezkách. Snažili se závod zrychlit, a proto ubrali kopce. Tato změna očividně zapůsobila na většinu běžců, protože se letos podařilo naplnit celou kapacitu závodu.
​Z našeho klubu jsem se na start desítky postavil já a také Michal Buba, který si chtěl tento závod vyzkoušet poprvé.

Na štafetu 2×5 km vyrazili Dan Šindelek spolu s Žanetou Poláčkovou. Dan s Žanetou byli ve štafetovém závodě suverénní a s přehledem vyhráli v čase 41:10.

​Po úvodním výstřelu šla nejprve do krátkého vedení vítězka ženské kategorie, přičemž já s Michalem jsme jí byli v patách. Po pár stech metrech se nám s Michalem podařilo dostat do čela a běželi jsme si bok po boku svůj vlastní závod.
​Spolupracovali jsme přibližně do 3. km, kde Michal na bahnité stezce mezi kalužemi běžel skvěle a postupně si budoval náskok. Už jsem se pomalu začínal smiřovat s 2. místem. Cítil jsem však, že pokud se znovu objeví asfalt, přidám a zkusím se na něj dotáhnout – běh mezi kalužemi mi totiž moc nechutnal. Trasu jsem neznal, ale naštěstí se asfalt opravdu objevil.
​Při vběhnutí na pevný povrch jsem zrychlil a pátý kilometr zaběhl za 3:25. Zvládl jsem Michala předběhnout a postupně budovat náskok, který jsem si udržel až do cíle. Měl jsem obrovskou radost, že se mi podařilo překonat minikrizi a doběhnout v čase, který dost možná předčil i má vlastní očekávání.

​V cíli čekalo na všechny běžce bohaté občerstvení a tombola. Děkuji pořadatelům za skvělou organizaci a zážitek. Rád se závodu zúčastním i v budoucnu!

​Výsledky našich závodníků:
​Desítka:
​Jan Benbenek – 35:23 (celkový vítěz)
​Michal Buba – 2. místo celkově (1. místo v kategorii)

​S pozdravem
Honza

Zkusili jste už někdy vyjít, natož vyběhnout, 386 schodů najednou? Asi si říkáte proč jako?

Protože takový zážitek není pro každého a zároveň se nenaskytne každý den.

386 schodů skipové věže bývalého dolu František v Horní Suché si Michal Buba a Marek Škapa vyběhli uplynulou sobotu 5.9.2026 a bylo to prý pěkné peklo.

Beskydská sedmička se kvapem blíží, a tak je nejvyšší čas začít sbírat i
nějaké ty výškové metry. Proto jsem se rozhodl pro PePa běh v Lichnově s
převýšením 550 metrů a délkou 18,5 km. Tyhle běhy mám moc rád – střídají
se výběhy do kopce a seběhy. Jen se pořád trochu bojím pustit to z
kopce, když je terén komplikovaný, třeba plný kamenů nebo příliš prudký.
Naštěstí takových pasáží bylo na PePa běhu minimum.

Jedinou, zato pořádnou komplikací bylo extrémní vedro. Tu sobotu padaly
teplotní rekordy po celém Česku a ani v podhůří Beskyd to nebylo o nic
lepší. Po doběhnutí jsem musel vzít zavděk i lichnovským potokem, do
kterého jsem skočil zchladit se. Pořadatelé ve spolupráci s hasiči sice
připravili káď s vodou, ale ta už byla po hodině teplá jak chc… Je ale
potřeba pochválit hasiče, že nás průběžně kropili hadicí. Jen škoda, že
to byla jen zahradní – mohli rovnou nastartovat cisternu.

Každopádně i díky půllitru vody, který jsem si nesl s sebou, a
občerstvovacím stanicím jsem běžel v celkem slušném tempu a nakonec
vybojoval celkové páté místo. Kategorie se nevyhlašovaly, protože šlo
především o charitativní běh pro nemocnou holčičku. Podařilo se vybrat
něco přes dvacet tisíc korun. Startovné bylo sice o něco vyšší, než bývá
zvykem, ale šlo o dobrou věc, takže ho člověk zaplatil rád. Škoda jen,
že extrémní vedro zřejmě některé odradilo a raději strávili den někde u
vody.

Hned druhý den, v neděli, jsem si pohrával s myšlenkou, jestli přece jen
nenastoupím na MUM (Moravský ultramaraton). Pro neznalé – jedná se o
sedm maratonů v sedmi dnech. A „ultra“ je to i tím, že Dan Orálek
vytyčil trasy, které nemají na 42 kilometrech méně než 800 metrů
převýšení. V těchhle vedrech obdivuji všechny, kteří se postavili na start.

Abych se jim alespoň trochu přiblížil, našel jsem si Sloupský lesní běh.
Zbytku rodiny jsem mezitím koupil vstupenky do jeskyní, takže bylo
rozhodnuto – jede se do Sloupu.

Jedná se o tradiční závod, který se letos běžel už po pětačtyřicáté.
Tentokrát to bylo „jen“ asi 200 metrů převýšení na necelých 12
kilometrech, ale i tak jsem ty kopečky cítil. Na startu jsem se potkal s
několika známými tvářemi, což mě mile překvapilo.

Dalším překvapením bylo, že se nevybíralo žádné startovné, dokonce ani
dobrovolné, a přesto byl závod profesionálně připravený – s čipovou
časomírou i občerstvením na startu a na otočce.

Nevím, jestli to bylo včerejším PePa během, díky kterému jsem kopce
docela svižně vyběhl a zpátky seběhl ještě rychleji, nebo tím, že na
jihu není tak velká běžecká konkurence. Přijde mi, že opravdová
konkurence začíná až od Olomouce směrem na sever.

Každopádně jsem ve své věkové kategorii skončil na prvním místě, což mě
opravdu potěšilo. Jen mě trochu zaskočilo, že vlastně ani nevím, kdo
pořídil vítěznou fotku. Ještě že mám alespoň diplom – mimochodem jeden z
nejhezčích, jaké jsem kdy dostal.

Pořadatelům tedy patří velké díky. Byla to prostě paráda. A příště se
sem určitě rád vrátím.

 

Radek

Michal Poláček z Ostravy – Výškovic vstoupil do našich řad v červnu 2026. A nováčkem není jen našem klubu, ale také v běžecké komunitě, kdy se běhání věnuje teprve od dubna.

Kolikrát týdně běháš? Průměrně 1x až 2x týdně                                                                                                

Kolik kilometrů týdně v průměru naběháš? V průměru kolem 10–15 km týdně, v intenzivnějších týdnech až ke 30 km           

Používáš nějaký sport tester, běžecké hodinky, GPS aplikaci v telefonu? Používám chytrý náramek Samsung Galaxy Fit3 a na stopování kratších testů mobilní telefon

Kde nejčastěji běháš? Nejčastěji v Bělském lese                                                                                              

Běháš raději sám nebo s někým dalším? Nejčastěji běhám ve dvou se svou běžeckou partnerkou Luckou                           

Posloucháš při běhu hudbu? Výjimečně                                                                                                

Jaké bylo nejzajímavější místo, kde jsi zhruba za poslední rok běžel? Možná běh na stadionu, který byl úplně jiný než jiné závody                                 

Máš svůj běžecký vzor, popřípadě někoho obdivuješ či nějakému běžci (sportovci) fandíš? Zatím se moc neorientuji v elitních běžcích                                                                        

Jaký typ závodu preferuješ? Preferuji spíše kratší a střední tratě na silnici nebo v lehkém terénu v rámci regionálních závodů                                   

Máš svůj oblíbený závod? Zatím hledám, ale zatím se mi líbily všechny                                                   

Na který svůj dosavadní běžecký výkon jsi nejvíce hrdý? Buď na závodních 11 km v Jilešovicích v tempu pod 5:00 min/km, nebo na zdolání mých tréninkových 16 km v Bělském lese  

Jaké máš běžecké ambice? V srpnu v Hrabové si zaběhnout svůj první půlmaraton                              

Jaké další sporty, kromě běhání, nejčastěji provozuješ? Fitness, bodyform, H.E.A.T, kruhový trénink                                                                       

Máš kromě běhání ještě nějaké jiné koníčky či zájmy, jaké? Šachy, Go                                               

Co bys popřál našemu klubu MK Seitl Ostrava do dalších let? Mnoho sportovních úspěchů                                                                                                                                                                       

Moje aktuální rekordy:                                                                                                           

Krátké testy: 120 m za 22 s (max. 21,9 km/h) | 300 m za 59 s | 600 m za 2:33                                       

Závodní rekordy: 5 km – 24:22 (Hrabová) | čtvrtmaraton – 53:54 (Jilešovice)                                             

Maximální vzdálenost: 16 km v kuse (trénink v Bělském lese)

 

 

Oddílové tréninky nejsou určené jen členům oddílu, ale také sportovcům, kteří chtějí trénovat strukturovaně pod vedením zkušené trenérky.

Úterní tréninky budou koncipované tak, aby na sebe dlouhodobě navazovaly a dávaly
smysl v rámci systematické přípravy. Pokud máte konkrétní běžecký cíl nebo
plánovaný vrchol sezóny, trenérka Katka vám ráda pomůže sestavit individuální tréninkový
plán

Kdy a kde trénujeme:

• Úterý od 18:00 – stadion v Ostravě Martinově (sraz i zázemí)
• Čtvrtek od 17:00 – tréninky s Martinem Pruskem na ZŠ Porubská na oválu (beze
  změny) – do konce června, další pokračování je v jednání

O trenérce:
Kateřina Melounová působí jako trenérka v klubu Atletika Poruba, kde se věnuje
především práci s dětmi a mládeží. Vede tréninky žactva a podílí se nejen na jejich
sportovním rozvoji, ale i na budování pozitivního vztahu ke sportu. Zároveň se aktivně
zapojovala do organizace atletických závodů a klubových akcí.

 

Těšíme se na společné tréninky!

Květen je měsícem lásky, ale také obdobím maturit. Součástí maturitní zkoušky z českého jazyka je mimo jiné slohová práce a jedním z jejích útvarů je úvaha. Právě při této příležitosti mě napadlo zamyslet se nad naším poměrně mladým závodem Ostravské běhny. Bylo správné rozhodnutí uspořádat závod určený pouze ženám, dívkám, slečnám, maminkám, babičkám, sestrám či manželkám?

První ročník se konal v roce 2024. K jeho vzniku vedlo rozhodnutí, že čistě ženský závod Český běh žen, pořádaný jiným ostravským oddílem, změnil termín i místo konání. V té době měl náš oddíl jiné vedení, a právě tehdejší členové stáli za myšlenkou vytvořit novou akci. Dnes už se někteří jedinci na organizaci nepodílejí, ale jejich nápad žije dál.

Na začátku roku 2025 jsme stáli před otázkou, zda v závodu pokračovat, nebo mu dopřát jepičí život. Dnes je odpověď zřejmá, tehdy však nebyla vůbec jednoduchá. Bylo potřeba přesvědčit vedení obchodního centra Nová Karolina, že jsme tým, který chce závod rozvíjet dlouhodobě a naplno. Chtěli jsme hlavně vytvořit akci, která bude především pro běžkyně a jejich zážitek.

Jenže žádný závod nevzniká sám od sebe. Potřebuje organizátory, dobrovolníky, partnery i lidi ochotné věnovat svůj čas a energii. Kdyby do toho všichni tito lidé nešli s nadšením a srdcem, rodil by se závod mnohem těžší cestou. Právě ochota pomáhat je často tím neviditelným motorem, bez kterého by podobné akce nemohly existovat.

Od začátku jsme si také uvědomovali, že se budou objevovat otázky. Proč pořádat další čistě ženský závod, když už jeden v Ostravě existuje? A proč naopak neuspořádat závod pouze pro muže?

Možná právě proto, že většina běžeckých závodů je otevřena všem, ale ženy v nich často tvoří menší část startovního pole. Ženský závod nabízí trochu jiné prostředí. Nejde jen o výsledky a časy, ale také o atmosféru, vzájemnou podporu a pocit, že je tento den věnován právě jim. Neznamená to, že by ženy potřebovaly zvláštní zacházení. Spíše dostávají prostor být v centru pozornosti, což v běžném sportovním kalendáři není samozřejmostí. Navíc součástí Ostravských běhen jsou i dětské běhy určené chlapcům i dívkám, takže si může zazávodit téměř celá rodina.

Dnes máme za sebou třetí ročník. Mělo smysl do toho jít? Myslím, že ano. Když jsem stál v cíli a sledoval výrazy běžkyň po doběhu, viděl jsem radost, únavu, emoce i hrdost. V tu chvíli jsem měl pocit, že právě kvůli těmto okamžikům stojí za to věnovat organizaci tolik času a úsilí.

Samozřejmě ne všechno se letos povedlo. Objevily se chyby. Některé byly viditelné, jiné si možná uvědomujeme jen my organizátoři. Důležité ale je, že máme chuť pokračovat, poučit se z nedostatků a posunout závod zase o krok dál. Dokonalost totiž není cílem jedné akce, ale dlouhodobé cesty.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří byli součástí letošního ročníku – závodnicím, dětem, organizátorům, dobrovolníkům, partnerům, stánkařům i fotografům. Každý z nich přiložil ruku k dílu a pomohl vytvořit den, na který budeme rádi vzpomínat. A pokud jsem na někoho zapomněl, patří mé poděkování i jemu.

Ondra