Novinky

Parta sportovců a kamarádů, kteří mají rádi nejen hory, ale i běh a obecně všechno, co se těchto aktivit týká, pořádá sérii čtyř běžeckých závodů Paličák Trophy. Série se skládá ze čtyř závodů a každý jednotlivý závod je bodován. Na konci se vyhlašují ti nejlepší. Termíny sezóny 24/25 jsou zde:

1 – 9. 11. 2024 – Svatomartinský běh (Vysoká u Valašského Meziříčí) 14,7 km

2 – 28. 12. 2024 – Silvestrovský sprint (Petřkovice u Starého Jičína) 5,8 km

3 – 15. 3. 2025 – Pivovarský kros (Palačov – Pivovar Palačov) 12,4 km

4 – 28. 6. 2025 – 12 hodin v hoře (Petřkovice u Starého Jičína) 4,5 km

Jedním z hlavních cílů organizátorů je podpora Karolínky Pavlíkové, která trpí těžkou formou ADHD s mentální retardací.

Za rok 2023 a 2024 se díky všem běžcům a dalším podporovatelům podařilo pro Karolínku vybrat bez mála 50 000 korun.

Pavlíkovi tyto prostředky využívají na hrazení ergoterapie, hipoterapie, logopedie, plavání, kraniosakrání terapie a také logistiky, která je z malé vesnice na konci Zlínského kraje velmi náročná.

Více informací se dozvíte na oficiálních stránkách: https://ahojvhore.eu/

Je čtvrtek večer a já mám noční směnu a přemítám o tom, jak zvládnu na druhý den ráno, tzn. v pátek 20.9., jet na letiště do Prahy, protože jsem slíbil jedné kamarádce, že ji tam hodím a pak zpátky přes celé Česko až na Slovensko, konkrétně do Žiliny, a rychle zalehnout v tělocvičně jedné ZŠ na Slovensku v Žilině jak jinak. To mám často😀. A ráno v šest hodin se postavit na start 120 km závodu přes Malou Fatru. Asi jsem se zbláznil povídám sám sobě. Ale se zarputilostí sobě vlastní si říkám, však ono to nějak půjde. To dám👍😀🙈. A uklidňuju sebe sama. Nutno podotknout, že už v tu chvíli mám strach, jak tohle všechno dopadne. Nehledě na to, že jsem opět slyšel v rádiu, kterak Míša kulička🐻 zlobí na Fatře a kouše všudypřítomné turisty do zadku. Tak tohle vše mi letělo hlavou při dlouhé cestě v autě napříč naší už dávno rozdělenou vlastí😀. Ale abych to zkrátil. Po ujetí cca 1200km na trase Ostrava-Praha a Žilina jsem konečně dorazil utahaný jako kůň do tělocvičny ZŠ v Žilině a řekl si: „Hurá, jsem tady”. Přivítala mne jedna kamarádka, která je stejně postižená jako já běháním po horách, a čím dál tím lépe 🙈😀a začali jsme spolu probírat trasu závodu. Nutno dodat, že jsem dorazil cca ve 20:00 hod. večer a tak nebylo moc času. Jelikož start byl v šest hodin ráno🙈. Masakr. No nic. Dali jsme si na večeři jednu pizzu a jedno pivko a s přibývající nervozitou šli spát😀.

Samozřejmě, že jsem toho moc nenaspal. Tělo už vědělo, že se na něj něco chystá. Vzbudil jsem se asi ve čtyři hodiny ráno a už nezabral. Jelikož bez ranní kávy nefunguji, tak jsem se vydal na nejbližší čerpací stanici koupit si horké a velké kafe. Jaké bylo mé překvapení , že jsem objel v Žilině čtyři pumpy než jsem našel jednu, která byla otevřená😀. No ale káva byla a jelo se na start, který byl na Budatínském zámku. Tedy přesněji řečeno v prostorách jeho zámeckých zahrad. Jednim slovem krásné😊. Co už bylo méně krásné, byla zima jako v márnici😀. Kdo by to čekal v šest hodin ráno v Žilině.

Odstartovali jsme a já se držel vzadu jelikož jsem se nechtěl unavit v prvním větším kopci, který nás na této krásné, ale brutálně těžké trati čekal. Zpočátku bylo vše fajn. Nohy nebolely, bylo nádherné počasí a stihli jsme i klábosit s ostatními závodníky na trati. To vše do chvíle, kdy se před námi vynořil obávaný Velký Kriváň. Začalo být velké horko a já cítil, jak mi začínají tuhnout nohy a tělo na mě křičí, že je strašně unavené a jestli jsem se náhodou nezbláznil😀. A to jsem ještě nevěděl, co mě čeká v noci🙈🐻. Ano ano přátelé. Kdybych měl mluvit o každé občerstvovací stanici a o tom, jak jsem trpěl, když jsem přebíhal z Velkého na Malý Kriváň a pak přes nekonečná údolí a zpět do hor, byli bychom tu do večera😀. Proto jen řeknu, že první polovina byla těžká, ale krásná🗻. Ta druhá polovina zhruba od zříceniny hradu Strečna, tzn. zhruba 60km už nebyla těžká, kdepak. Ta byla naprosto brutální🥵. Když jsem se dostal na občerstvovací stanici na Strečno, bolel mne už celý člověk, ale samozřejmě, že jsem to na sobě nechtěl dát znát. Proto jsem si ani nesedl, dal si trochu polévky, a jal se z vesela klábosit s ostatními závodníky😀. Tedy nevím jak oni, ale já byl uvnitř sebe totálně vyčerpaný a přemýšlel o tom jak proboha dolezu tu druhou půlku😀. A navíc, když jsem poslouchal, jak jsou Súlovské skály těžké, dlouhé a nekonečné 🤔🤔. No co už, řekl jsem si. V nejhorším slupnu nějaký brufik a hybaj dál😀.

Blížila se noc a jelikož nám bylo kladeno na srdce ať v noci nechodíme sami přes hory kvůli medvědům utvořili jsme takovou šestičlennou skupinku. 😀Nutno říci, že je začalo být i slyšet a celkem blízko. Byl jsem, a teď mi promiňte ta slova, ale opravdu posraný až za ušima strachy a nesmírně rád, že tam nejsem sám. A jak jsem tak sledoval mé spoluběžce, byli jsme na tom všichni tak nějak podobně😀🐻. Blížil se cíl a mé tělo začínalo přecházet do nouzového režimu🥵😀. Je to tady. Súlovské skály. Dlouhé a pořád jen nahoru a dolů a nahoru a dolů a pořád dokola. Prožívám těžkou krizi. Jdu a přitom spím a už ani nevím kde jsem🥵. Mám halucinace nebo vidím medvěda, který tam není, a slyším hlasy a tak. Jo mám halušky🥵. Bolest a únava mě sráží až úplně na dno. Ztrácím kontakt s první trojicí z naší šestičlenné skupiny a ptají se mě, jestli mají jít dál nebo jak. Samozřejmě, že se srdcem v kalhotách, ale smyslem pro fér závod jim říkám běžte dál. Já půjdu pomaleji s další skupinkou. Mám strach. Jsem vyčerpaný uprostřed lesů, kde jsou medvědi a nohy mě bolí tak, že nevím, jestli jsou moje. Naštěstí od předposlední občerstvovací stanice nejsem tak daleko tak přemlouvám sám sebe, že tam musím dojít. Tak jdu nocí, klopýtám a spím za chůze. A ejhle😀😀😀. I padám, jsem zjistil. Což vzhledem k tomu, kde se nacházím není moc dobrý nápad. Jsem totiž v Súlovských skalách, kde jeden blbý krok a letíte třeba i padesát metrů strmě ze skály 🥵🙈. Už došlo i na facky sebe sama. A najednou jako bájné světýlko z pohádky vidím občerstvení😀. Juchů a navíc začíná svítat.

Ani nevím jak jsem se tam popravdě dostal, ale byl jsem tam. To nejtěžší, co jsem kdy v noci přešel, přelezl, přetrpěl, bylo tohle. A víte co?? Když jsem se dostal na tuto občerstvovačku, prý jsem šel k ohni, který tam měli rozdělaný, sedl si a skromně řekl: Prosím, já si tady na chvilku lehnu ju. Vzbuďte mě tak za půl hodinky🙈😀. A opravdu. Za půl hodinky jsem se vzbudil, vstanul a věděl, že teď kdyby to mělo dvě stě kilometrů, tak to už nějak dorazím. Musim říct, že cesta z tohoto 107 km až na ten cílový 125 km byla opět neskutečně krutá a těžká, ale naštěstí jsme se spojili do trojice a spolu to už dorazili až do cíle. Byl to nádherný pocit a vím, že i když jsem byl totálně vyčerpaný a nikdy jsem nic těžšího neabsolvoval, půjdu do toho znovu. Takový jsem🙈😀.

Mirek

Děkujeme tímto všem, kteří se podíleli, a ještě stále podílejí na pomoci při odstraňování škod, které byly způsobeny deštivým a větrným počasím o víkendu 13. – 16. září 2024 na našem stadioně MK Seitl v Ostravě – Martinově.

Velké díky je adresováno těm, kteří nás podpořili finančně: BOKOLOBKA TÝMU OSTRAVA z.s., Atletickému klubu Emila Zátopka Kopřivnice, z.s., Jaroslavu Hrabuškovi, Rostislavu Marvanovi a Petru Škrabánkovi.

Speciální poděkováni směřujeme také Michaele Maňkové a kolektivu z prádelny.

Děkujeme a klidné dny všem přejí členové výkonného výboru Maratón klubu Seitl Ostrava z.s.

OCM je ostravská srdcovka. Nejtěžší je asi rozhodnou se poprvé, to už ale proběhlo před pár lety. To se necháte zlákat na předzávodní proběhnutí tratě a pak se vás jako že nic jedna velmi rychlá běhna zeptá, zda něco nepoběžíte. No a vy se zamyslíte a řeknete si kdy, když ne teď. (Bylo to v době covidu, hodně jsem tenkrát chodil pěšky a samozřejmě i běhal, tak do 10 km . No a měl za sebou Olomoucký ½ maraton, mimochodem moc pěkný závod.

Od té doby je konec léta a začátek školního roku ve jménu OCM. Celý rok se člověk může na něco těšit, že? Poslední dva ročníky tedy byly spíše letní, nebo tropické, ale to je fuk, když máte anděly (kamarády a kamarádky), kteří vám podají pití kdykoli potřebujete. Od prvního maratonu máte každý rok více přátel, což se ale ještě prolomilo ve chvíli, kdy mě napadlo přihlásit se na běžecké soustředění MK Seitl. Pak už máte opravdu hodně přátel. Ten název klubu dost mate, protože tam běhají skoro všichni i ultra vzdálenosti, netřeba se ale na druhou stranu toho děsit.

Takže dnes jsem vyběhl s kamarády. Vypadalo to velmi růžově, protože Mirek, který byl po B7, tvrdil, že bude vyklusávat a tím pádem poběží pomaleji než obvykle. Plán byl na světě, mám tahouna k traťovému rekordu. Od startu se mi běželo moc pěkně, Mirek je společenský typ. Po pár kilometrech, protože samozřejmě všichni víme, že začátek se nemá napálit, jsem se koukl na tepovku toho našeho klusání. Ejhle na hodinkách 167, tak to se letos zase nepovedlo, Mirka jsem nechal vpředu a zvolnil. Jednou bych chtěl běhat jeho tempem klusu. Dál jsem si vychutnával skvělou atmosféru, kdy vás povzbuzují lidé jménem, které si přečtou na čísle. Oživení je rozhodně štafeta, která se běží částečně na stejné trati, ale když jsme si s Milanem běžícím štafetu vyměňovali pozdravy a přání, aby to dobře dopadlo, málem přeběhl svoji odbočku.

Závod bez krize by byl asi divný. Ta moje přišla cca na 24 kilometru. Do boty mi skočil kamínek a dostal se až na vložku. Musel jsem zastavit, sundat botu a kámen vytřepat. Normálně to nic není, ale v tom vedru při zvednutí se mi točila hlava jak po 8 pivech s nějakou vodkou (všichni jsme byli na chmelu, že?). A tu se zjevil kamarád anděl Luděk, který mi přivezl domácí chladný ionťák a o jeho kolo jsem se na ¼ minuty mohl opřít a počkat na konec letového provozu. Nohy sice dál postupně tuhly, ale nic zásadního, s tím se počítá. Z vody jsem se dusil jen jednou, ale to se zase zjevila kamarádka andělka, která mě ubezpečila, že má školení první pomoci, které mám sice také, ale bylo to moc prima. Tahle rychlá běhna mě kousek táhla, ale pak jsem zase zpomalil. Protože běháme pro radost a ti rychlí nikdy nepochopí, že my pomalí si to na trati můžeme déle vychutnat.

Poslední kolo mě podpořila švagrová, která stejně asi litovala, že neběžela naostro. Každé kolo jsem si u hradu dal sprchu a políval jsem se vodou v kelímku. Mokré záda byl nakonec jediný zdravotní problém – mokré oblečení více třelo – takže pohoda, na to se neumírá. V posledním kole jsem se předbíhal s neznámými mladými holkami. Chvíli vedly, pak jsem se je vedení vystřídal. Nenapadlo mě, i když mohlo, že minimálně jedna byla slušná sprinterka. Už před modrým kobercem nasadila a já zjistil, že musím nadoraz. To mě sice baví, ale objektivně to vypadalo, že mne dostihne 5 metrů před cílem taková křeč, že už do cíle nedoletím. To jsem zkušeně nechtěl riskovat, protože naposledy, když jsem tu chybu udělal, a honil se s 15letými ragbisty, jsem si narval lýtko. Tak ta šikovná dvacítka mě přesprintovala a já bez křeče šťastný v cíli padl do náruče mojí manželky. To je konec dnešního příběhu. Jo a Mirek vyklusal B7 cca za 4 hodiny. Přátelé bylo to úžasné, díky vám všem.

Radim Václavík

Rok se s rokem sešel a opět tady byl téměř konec prázdnin a stejně jako loni byl s tímto obdobím spojen Hrabovský půlmaraton. Termínovka je nabitá, a tak již podruhé musel být závod uspořádán v dřívějším termínu než jak bývalo v Hrabové zvykem. Málokdo si dokázal představit, že by mohlo být letos stejně „brutální“ počasí jako loni, kdy vlhkost vzduchu připomínala prádelnu. Ano, v sobotu to prádelna nebyla, ale teplota atakující 30 °C ze závodu udělala „peklo“ 😊. Vůbec se nedivím, že se našlo pár jedinců, kteří to vzdali a nedoběhli. Sám jsem dobíhal v téměř tréninkovém tempu a nějaké závodění mi bylo minimálně poslední 3 kola, což je téměř polovina půlmaratonu, u zadní části těla, však víte u které 😊.

Byli v závodě i tací, které podmínky nijak výrazně nelimitovaly a občas jsem zaslechl, že si někdo v závodě udělal „osobáček“….smekám!!! Hlavně čtvrtmaratonci to vychytali. Nemuseli být na trati tak dlouho a jejich sestupná výkonnost nebyla tak razantní. A když jsme u nich, mezi muži zvítězil Martin Tofel z Kozlovic v čase 39:56 minut. Druhý necelých 6 sekund za ním finišoval náš Jan Benbenek a třetí doběhl Patrik Hanzlík z Dolního Benešova – Zábřehu 43:48 min. Mezi ženami jasně vyhrála Petra Pastorová 47:19 min. Další dvě příčky získaly Lucie Bačová z AKEZ Kopřivnice 52:16 a Zuzana Lippová z SK Černé plíce 53:07 min.

V hlavním závodě nenechal nikoho na pochybách papírový favorit David Flaša (Abstinenční repre), hned od začátku se ujal vedení a svůj náskok až do cíle už jen zvětšoval. Vyhrál časem 1:21:05 hod. Další dvě místa už patřily našim běžcům a to v pořadí druhý Marek Škapa 1:26:37 a třetí Ondřej Dominik 1:27:22 hod. Ženskou kategorii si pohlídala zkušená Eva Filipiová (Šumperk/Alisy Sport Team) s cílovým časem 1:29:09 hod. Druhé místo v osobáku 1:30:56 brala Jaroslava Ježková (SALOMON) a třetí skončila Hana Legerská (SSK Vítkovice) 1:32:47 hod.

Náš oddíl statečně reprezentovali Dan Šindelek 1:31:07, Petr Škrabánek 1:34:49 a 1. místo v kategorii, Roman Slowioczek 1:43:12 a 3. místo v kategorii, Jan Fousek 1:48:08, Tomáš Lipina 1:57:22, Miroslav Valošek 2:00:59, Alfons Vytisk 2:09:26 a 1. místo v kategorii a Josef Smola 2:30:08 a 3. místo v kategorii.

Poděkování opět patří pořadatelům, obci Hrabová, sponzorům a všem, kteří se na organizaci podíleli. Další závod Hrabovských běhů bude Běh 17. listopadu, takže na svátek Boje za svobodu a demokracii opět v Hrabové na viděnou.

Ondra

Trvalo to dlouhých 5 let, než se opět na našem stadionu v Ostravě – Martinově konal tento netradičně pojatý závod. Ano, byl uspořádán na poslední chvíli, a tak zřejmě neměl šanci oslovit více něž těch 11 odvážných startujících. Startovné v ceně jednoho čepovaného piva se vrátilo už během závodu konzumací na občerstvovací stanici. A když jsme u toho, čím se tento závod odlišuje od běžného běžeckého zápolení, tak mě evokoval biatlonský sport. Po každém kole jako bych se ocitl na střelnici, kelímkem namířil místo na terč do dutiny ústní a  rychlou střelbu nahradil rychlý „splav“. Jen oproti zimnímu sportu nás čekala čtyřikrát položka ve stoje. „Ležku“ měl možná někdo až po ukončení konzumace. Ona totiž byla po doběhnu vyvinuta enormní snaha, aby se ta naražená bečka ještě toho večera dopila. Po závodě totiž přišli další konzumenti, kteří si prostě na těch pět kilometrů v závratném tempu, se kterým by měl v tom vedru problémy i Jacob Ingebrigtsen, nevěřili 😊.

Tohle odpoledne tak nějak nešlo o to, kdo bude první nebo druhý…aneb jak glosoval Otta: „První žena v cíli byla současně i tou předposlední!“ A proto nebudu uvádět, kteří borci se umístili na bedně. Kdo bude chtít, výsledky si jednoduše najde.

Budu doufat, že nás nebude čekat další pětiletá prodleva a za rok se na startu sejde daleko početnější pole, aby se ty ženské za tou pípou tak moc nenudily 😊.

Ondra

Tým okolo manželů Dedkových v neděli 11. srpna uspořádal jubilejní 10. ročník Běhu Olbramicemi. Opět bylo na výběr ze dvou běžeckých tratí. Hlavní závod měřil šestnáct kilometrů a ten doprovodný měl kilometry čtyři. Zazávodili si také děti a součástí byl také Nordic Walking, který kopíroval obě běžecké trasy. Závod byl podpořen z rozpočtu města Olbramice a bylo to znát. Za „kilíčko“ startovného předem, na místě to bylo 150,-Kč, dostali závodníci v cíli nápoj, klobásu a fidorku. Navíc byly na stolech k pojídání buchty a jiné pochutiny. Potrženo sečteno člověk dostal více než do závodu vložil. A k tomu jako super bonus ta sice náročná, ale moc pěkná trasa hlavního závodu. Počasí se nedalo téměř nic vytknout krom jedné podstatné maličkosti. Spíše, než na běh to byla teplota ideální na chytáni bronzu někde u vody.

Na krátké trati patřil k favoritům náš Jan Benbenek a své papírové předpoklady přetavil ve vítězství v čase 13:53 minut. Z našeho oddílu běžela ještě Jana Dominiková a 4 km zvládla za 20:36 minut.

V hlavním závodě se jal tempo udávat Daniel Matejovič, jenž si a začátku vytvořil náskok. Ten pomaličku stahoval Matouš Vrzala z SSK Vítkovice, Daniela doběhl a v závěru mu nedal šanci a zvítězil v čase 1:06:30 hod. Daniel na něj v cíli ztratil 52 sekund. Třetí místo si pohlídal náš Ondřej Dominik finišující v čase 1:10:17 hod.

Mezi ženami kralovala časem 1:24:08 Iva Pachtová z Ostravy. Následovaly ji Zuzana Lippová z SK Černé plíce 1:31:21 a Alena Kalwarová z BK Ludgeřovice 1:37:45 hod.

Náš oddíl ještě reprezentovali Tomáš Lipina 1:48:51 a Alfons Vytisk 1:50:28 hod.

Ač šlo o 10. roční, já zde byl poprvé. Musím však upřímně uznat, že vědět, o jak krásný závod se jedné, byl bych zde již dříve. Je z podivem, že zde byla tak nízká účast a to závod nekolidoval z žádným jiným v blízkém okolí. Tak snad zde za roku bude účast daleko vyšší.

Ondra

Po pěti letech se opět uskuteční na našem stadionu v Ostravě – Martinově Seitlovácká Relativní 10°. Závod s mottem „smyslem není přivézt sportovce k alkoholu, ale alkoholiky ke sportu“ se uskuteční ve čtvrtek 15. 08. 2024 a odstartován bude v 17:00 hodin. Po skončení závodu můžeme posedět u dopíjení bečky piva. Veškeré podrobnosti o závodu a pravidlech najdete v PROPOZICÍCH.

Chystáme hromadnou objednávku klubového oblečení. Má-li kdokoli z členů oddílu zájem, může poslat svou objednávku na mail: mkseitlostrava@gmail.com a to do konce měsíce srpna. Stačí napsat o jaký typ oblečení máte zájem, velikost a počet kusů. Vybírat můžete pod tímto odkazem: KLUBOVÉ OBLEČENÍ. Pokud by si chtěl někdo vyzkoušet, co by mu sedělo, tak na našem stadionu v Ostravě Martinově je některé oblečení k dispozici, ale zdaleka ne ve všech konfekčních velikostech.

Aktuálně probíhají XXXIII. Letní olympijské hry ve francouzské Paříži a pan Jaromír Horák, předseda TJ Liga stovkařů Ostrava, opět při té příležitosti přichystal projekt Olympijské štafety. Na osm běžců mělo čekat během dvou dnů 480 km, což je vzdálenost z Ostravy do Mostu, kde letos u místního jezera vyrostl Olympijský park. Akce byla naplánována na víkend 27. a 28. července.

Jak už to tak bývá, akce se neobešla bez komplikací a tak jsme museli pár dní před startem řešit složení štafety, protože někteří běžci byli nuceni z akce odstoupit. Takhle narychlo se již nepovedlo doplnit stav na původních osm vytrvalců, ale i tak jsme byli rádi za sedmičku statečných, dvě ženy a pět mužů.

Start štafety proběhl v 8:00 hodin ráno od Nové Radnice na Prokešově náměstí a postaral se o něj zastupitel města Ostravy a předseda komise pro sport Martin Kret. Od radnice běžela první skupina do Krásného Pole, kde nás na místní radnici přivítal starosta Tomáš Výtisk. Čekalo na nás milé přivítání, malé občerstvení a také slova obdivu. Druhá skupina se přemístila do Bruntálu, odkud na ně čekala jejich porce kilometrů. Z náměstí Míru se o start postarat předseda TJ Olympia Bruntál Jan Urban.

Zatím co slunce stoupalo a rozpalovalo silnici, začali jsme ukrojovat kilometry z naplánované vzdálenosti. Po poledni jen ve stínu atakovala teplota tropickou pětatřicítku, ale my se dál snažili plnit stanovený cíl. Obě skupiny se sešly u rybníčku Malá Čiperka kousek od Lázní Bohdaneč, kde jsme se krátce svlažili a společně jsme pak pokračovali do Mladé Boleslavi, kde nás čekal nocleh.

Ráno jsme se přemístili k Labi a podél jeho toku jsme po cyklostezce společně vyběhli do druhého dne štafety. Odměnou nám po pár kilometrech byl pohled na soutok Vltavy a Labe. Nemilá zpráva přišla přímo z Olympijského parku, kde v noci vítr poničil sponzorské stany a park tak zůstal uzavřený a krizový štáb řešil, co bude dál. Nakonec se se jim podařilo vše vyřešit a park se ve 13:00 hodin otevřel veřejnosti a my úspěšně o hodinu a půl později dorazili k jeho branám.

Celá naše skupina byla uvedena na slavnostním podiu, kde jsme českým olympionikům, zastoupenými olympijským vítěze v moderním pětiboji Davidem Svobodu a trojnásobnou olympijskou medailistkou v běhu na lyžích Květou Jeriovou Peckovou, předali olympijskou pochodeň ve tvaru štafetového kolíku a další upomínkové předměty. Byli jsme pak pozváni k prohlídce celého Olympijského festivalu a s chutí jsme se zapojili do vyzkoušení některých olympijských sportů.

K večeru jsme vyrazili na sdílených kolech, nám dobře známých z Ostravy, do centra Mostu. Cílem byla hospoda Severka, která se proslavila v komediálním seriálu Jana Prušinovského a Petra Kolečka Most! Od jezera k Severce to bylo skoro pořád do kopce, a tak nám bylo odměnou pivíčko, pokec s místními štamgasty, kteří nás přizvali ke stolu a v éteru zněla každou chvíli zlidovělá hláška: „dycky Most!“

Pak už na nás čekala jen chladná noc ve stanovém městečku a druhý den ráno jsme vyrazili zpátky směr Ostrava. Mise byla splněna. Během celé akce nedošlo k žádnému zranění běžce či nějaké nepříjemné situaci. Nakonec jsme byli panem Horákem obeznámeni, že by rád uspořádal za dva roky štafetu u příležitosti zimní olympiády v Itálii. A proto je na místě panu Horákovi poděkovat za organizaci a vše okolo.

Ondra