Novinky

V sobotu se v malé vesničce na „prajzské“ konal druhý ročník běžeckého závodu. Už ten první se zapsal mezi sportovci velmi pozitivně. A ten druhý byl neméně úspěšný. Počet startujících ještě více vzrostl a do cíle hlavního závodu se nakonec dostalo 123 závodníků. A čím je tento mladý závod tak oblíbený? Trať je nelehká, není to rovina, ale je atraktivní, převážně vedoucí po lesních cestách a s minimem asfaltu. Zázemí je na místním fotbalovém hřišti, kde je po doběhu bohaté občerstvení. A pak ty kategorie. Snad nikde jinde na takovém závodu nenajdete tolik ženských kategorií a i v mužské jsou třeba mladíci rozděleni do dvou skupin. A tak se na stupních vítězů objeví daleko více radostných a spokojených tváří.

Loni náš Jirka Pytlík doběhl druhý, ale letos už se o prvenství nenechal připravit. Jeho vítězný čas byl 37:58 min. Druhé místo si postupným předbíháním vybojoval Marek Radomský z Ostravy 38:28 a třetí, stejně jako loni, skončil Roman Janeček (Caramba! Team) 38:46 min.

Mezi ženami v novém traťovém rekordu doběhla jako první naše Jana Coufalová 44:34 min. Za sebou nechala Hanu Herberovou (Rampouch) 44:44 a třetí další Hanu Legerskou (SSK Vítkovice) 45:55 min.

Také další naši zástupci se neztratili: Ondřej Dominik 39:19 a 1. místo v kategorii, Michal Buba 41:08, Petr Škrabánek 42:18 a 1. místo v kategorii a Jiří Hrbáč 51:57 min. Protože se termín kryje s pražským maratonským víkendem, nebylo našich zástupců v Závadě více. Třeba příští rok bude účast našich barev ještě početnější. Tento závod můžu určitě doporučit.

Ondřej Dominik

Foto: https://www.zonerama.com/napohodubiketeam/Album/5283695

Ve středu 15. května po 17. hodině proběhne na našem stadionu v Ostravě – Martinově slavnostní smažení vajec. Díky Petře a jejímu pražskému hattricku bude opět po roce co slavit a probírat. Sebou si nezapomeňte přinést nejen vajíčka, ale také chleba. Pokud bude někdo kreativní a povedlo by se mu „zhotovit“ nějaké to sladké překvapení, bude tento příspěvek jen vítán 🙂 . O pitný režim bude postaráno. Zváni jsou nejen členové klubu, ale také naši přátelé a podporovatelé.

Perun…to je pojem…legenda…přízrak vynořující se z jarních mlh… Hodně jsem o něm slyšel, ale nikdy neměl tu čest, a tak jsem po pár letech běhání usoudil, že jsem dost velký na to, abych se postavil po bok Vyzyvatelů Peruna a oddal se spolu s cca 400 běžců tomuto masochistickému zážitku v kopcích mezi Třincem a Jablunkovem. Už slyším všechny zasloužilé maratonce, vytrvalce, sprintery a jiné běžce… a ano máte pravdu – do kopce se neběží, v nejlepším se cupitá, z kopce se spíš brzdí, než zrychluje, rovinek je pomálu a běhavé úseky na hřebenech bývají nezřídka rozbahněné nebo plné popadaných stromů, tak copak je tohle za běh. No není, tohle není běh, tomu se říká skyrunning 🙂 . Má to jednu obrovskou výhodu – když přejdete do chůze, nejste za trapáka, zkuste v relativně pravidelných intervalech odchodit třeba část Pražského maratonu. Perun skymaraton má úctyhodné parametry – 42 km a 3300 výškových metrů. Kdysi jsem si naivně myslel, že kolem Třince žádné pořádné kopce nejsou, ale profil trati vypadá jako hřeben a většina stoupání jde napřímo do kopce. Dva dny předem se mi samozřejmě o závodě zdálo, že jsem bloudil, nestíhal a já nevím co ještě. Obavy opravdu byly. Limit je 9 hodin, to těch 40 kiláku klidně i ujdu, uklidňuji se.

Číslo si jedu vyzvednout večer předem, za což jsem nakonec rád. Startuje se v 9:15 a cca půl hodiny předem se blížím k zázemí závodu. Za odbočkou v Oldřichovicích stojí pořadatelé a oznamují ať nechám auto na místě, že dál je vše plné. Neznám to tam, tak raději poslechnu. Je to ale čára přes rozpočet. Rychle nabalit věci do vestičky a vydat se na start po svých. Alespoň se rozhýbu. Cca dvě minuty po čtvrt se startuje. Nikam nespěchám, času je dost. Cesta se vine ke sjezdovce na Javorový a tady to začíná. První z 6 kopců je tady. A tak přecházím do chůze a šlapu pěkně v davu. Nahoře je pěkný špalír fandících, takže zase běžíme a hurá dolů. Na začátku seběhu mi něco vypadává z kapsičky. Zastavuji, ale nemůžu to najít a už mě předběhlo dost lidí, tak běžím dál a postupně se dostávám do skupinky, kde jsme předtím byl. O kousek dál mám pocit, že mám nějak volnou botu, kouknu dolů a praskla tkanička…no což.

Na Gutském sedle u malé občerstvovačky zastavím a zkusím zašněrovat. No jde to, ale zase mi ujel vlak, a když se zařadíte do vláčku, stoupáte vláčkem a nedá se moc předbíhat. Po chvilce se cesta rozšiřuje, dá se zrychlit a stoupáme zpět k Javorovému s malým poklesem a o to prudším stoupáním. Po cestě mi oznamuje nějaký spoluběžec, že číslo nemůže být na vestičce, ale mělo by být vepředu, prý to bylo v mailu. No možná, zní to pravděpodobně, na batůžcích a vestičkách ho nikde moc nevidím. Vystoupáme nahoru, proběhneme další uličkou, je to hezké, jak se fandící hloučky přemisťují po Javorovém, a hurá dolů. Teda moc hurá ne, seběhy já nemám rád. Stehna se začínají ozývat, ale celkem to jde. Mezi stromy je vidět Řeka a sjezdovka nahoru…a něco mi říká, že jí dnes poznáme ještě hezky zblízka. A došlo na to. Ale ještě předtím nás čeká parádní sešup kolem potoka.

Na občerstvovačce v Řece si nechám od obsluhy sundat číslo a přendám jej dopředu, jednou sicherkou si vyspravím botku, loknu magnesko, dám banán a šlapu další sjezdovku. Tentokrát tu na Příslop. Nahoře u konce lanovky otočka a zase dolů. Ty seběhy mě ničí, koho předeženu do kopce, ten mě zase dá z kopce. Zase u občerstvovačky, další banán a hurá na další kopec. Tentokrát je na řadě hřeben Šindelné. Po cestě nahoru se snažím zorientovat v čase a těch kopcích. Neznám to tady, do místních kopců jsme se zatím dostal jen na B7 a to je v noci a na kopce není vidět, na druhou stranu mám pocit jako bychom už tady byli. A taky že jo, jsme totiž znovu na Javorovém. Slyším zvonce a lidé zrychlují, fanzóna je blízko. Asi budeme zhruba v polovině. Čas vytáhnout hudbu. V pravý čas, pomáhá a i tematicky sedí. Po temnějších rytmech Children of Bodom pějících cosi o Crazy Nights, přeladíme na britskou notu Iron Maiden a Be quick or be dead následovaná Hell ain’t a bad place, hell is from here to eternity… Kupodivu se neozývají kolena a brufen zůstává v kapsičce, v myšlence zaletím k trenérovi Honzíkovi a děkuju, Alavis byl dobrý nápad zdá se.

Hodinky pípají 23 km a je čas oslavit načatou druhou půlku závodu odskočením ke stromečkům na malou. O kousek dál opět občerstvovačka a cedule Tyra. Ha, jsem nějak zmaten. Obsluha říká, že už jen nahoru na Ostrý, dolů Košařiska, poslední občerstvovačka a výstup na Javorový. Fajn říkám si a vybíhám a následně cupitám a přecházím do chůze. Zase pocit, že to tady znám…a taky že jo, vždyť tady se běhává Slezský maraton, jen v opačném směru. Po cestě nahoru míjím i Dana Šindelka, popřeji všechno nejlepší k narozkám a jedu dál. Po cestě spadne pár kapek, možná aby se naplnila původní předpověď, že bude pršet. Na Ostrém otočka a vzhůru dolů. Na Košařisku poslední kola a banán a jde se na to. Jenže ouha vracíme se k Ostrému, takže nám na občerstvovačkách kecali, tohle není poslední výstup. Ten ještě nenastal. V sedle pod Ostrým točíme a pomalu klesáme k Oldřivhovicím. Prudké výstupy a pozvolné seběhy jóó říkají má stehna.

Počítám kilometry a začíná mi to dosedávat. Na zhruba 36 km cítím, že se uvolňuje pravá bota, kouknu dolů a ouha, praskla tkanička na druhé botě. Nějak svážu a jdu dobíhat ty, co mě během opravy předehnali. Nahoru je to cik cak a tak to jde. Zhruba kilometr před vrcholem se cesta láme a začínáme zase pozvolna klesat, tak čuju čertovinu. A na značce 39,5 přichází. Opravdu poslední stoupání, ale to nejvýživnější. Tématicky jsem se opět sladil s hudbou – Only the strong will survive. Vzpomenu si na Peťu Murase a jeho líčení trápení na Heartbreak Hill, jo chlapče co bys říkal tady… Není nad to si vystoupat napřímo kopec, abyste si pak mohli seběhnout, nebo spíš zcupitat sjezdovku, kterou jste před necelými šesti hodinami stoupali nahoru. V polovině závodu jsem to spočítal na necelých 6 hodin. Kouknu na hodinky a je 5:50. No tak to mám co dělat. Nakonec to stihnu…o dvě minuty.

Napoprvé dobrý, i když to mohlo být o lepší, ale třeba bude ještě příště. Jen toho jídla jsem si nemusel brát tolik jako bych chtěl zásobovat občerstvovačky. Na chvilku vydechnu a jdu se k autu převléct. Na jídlo se už nevracím, ani všechny guláše světa mě nepřimějí jít zpátky ten kilometr a něco nahoru.

Jo a jako ilustrační foto neposílám ani spokojené ani unavené běžce, ano krásné scenérie, některý byly fakt hezké, třeba ten polonaháč před krajinou při výběhu z lesa na Ostrém, ale pro mě opravdové vítěze dneška – moje boty :-).

Martin Hořínek

Výsledky: https://vysledky.timechip.cz/#2019/49

Sedmým závodem Moravskoslezského běžeckého poháru bude ve středu 8. května tradiční Běh osvobození Ostravy. Letos se jedná o jubilejní 40. ročník a veškeré informace o tomto závodu naleznete v přiložených propozicích nebo v naší termínovce. Připomínáme, že start a cíl jsou na dvou různých místech a přeprava je popsána právě ve zmiňovaných propozicích.

Chlapci říkali, napiš report, tak jej tedy po nějaké době zase na klubový web píšu. Poslední dubnový den se konal druhý ročník Lučního půlmaratonu Ostrava. Mám to v podstatě za barákem, tak nebylo co řešit a dva dny po půlmaratonu v Lednici jsem si střihl další v Ostravě. Nabízí se samozřejmě srovnání těchto dvou akcí, tak si místo úvodu krátké dovolíme. Obojí jsou v podstatě rovina a běží se v krásné krajině a tím shody vlastně končí. Jo ještě vlastně obojí jsou svižné. Jinak je Luční půlmaraton začínající vlastně komorní akcí na podvečer s necelým půl stem běžců a bloudícím cyklistou v čele, lidovým startovným a letos cenným balíčkem, zatímco Běhej lesy jsou „masovkou“ s velkým organizačním zajištěním, dvěma tisícovkami běžců, celodenním programem, regulovčíky na rozcestích, pod pětistovku nevyběhnete a startovní balíček je rok od roku skromnější, zato hezká dřevěná medaile na vás čeká v cíli. Ale to základní – prožitek s běhu je na obou stejný.

Poslední apríl nabídl vpravdě aprílové počasí. Po dvou dnech dešťů to vypadalo, že se počasí umoudřilo a alespoň nebude pršet. Alespoň tak se mi to jevilo, když jsem jel po 15 hodině z práce a zatímco ve Frýdku-Místku parádně rubalo, v Ostravě nesměle vykukovalo sluníčko. Za hodinu, to už ale vypadalo jinak, po cestě na závod jsem ještě vyzvedával balík v uložence a odevzdával dítě v tanečcích a spustila se taková průtrž s kroupami, že se v autě zdálo, že probijí střechu a viditelnost byla tak 10 metrů. No, tak to to asi zruší, napadá mě. Po cestě jsem na zacpané Rudné zjistil, že jsem v nabíječce nechal přehrávač. Znamení mluvila jasně – žádný závod nebude.

No, ale při popojíždění na ostravské tepně se vyjasnilo a deset minut před startem to už zase vypadá jinak. Rychle vyzvedávám číslo a vidím známé tváře. Bostonský chlapec Peťa Muras na mě volá něco o tom, že jdu zase pozdě, ale to není pravda, že? 10 minut je spousta času. Dojdu se převléct k autu, něco málo pojíst, napít se, stáhnout vlasy do drdolu a jde se ke startu. No, rozpravu o trati jsem nestihl, ale kluci z oddílu, a že jich tu není málo, říkají, že je stejná jako loni a říkají, tak to znáš, psal jsi článek. Tak to se přiznám, že na to jsem úplně zapomněl. Je fakt, že když jsem včera na netu hledal nějaké podrobnosti, strejda google mi jako třetí možnost nabídl v anotaci nějaký popis závodu, který mi byl povědomý, ale nějak jsem tomu nevěnoval pozornost.

Rozkoukávám se na startu a najednou zazní pokyn „tak třeba teď“ a skupinka se rozběhne. Na čele se za cyklistou bezpečně usazuje Peťa Muras, následovaný Petrem Hvolkou a dalšími. Zdá se, že se nám na tomto novém závodě začíná tvořit tradice. V čele člen MK Seitl střídavě se předbíhající s cyklistou, loni Ondra Dominik, letos Peťa. Po cca dvou třech kilometrech se pořadí téměř ustálilo – jeden Petr dlouho nic druhý Petr dlouho nic pak skupinka, co se různě střídá a v ní i Míša Buba. Start jsem trochu prospal, ale po čase se dostávám na nějaké odhadem 6-7 místo. Přede mnou se občas něco prostřídá, za sebe nekoukám. Snažím se nenechat si ty před sebou moc utéct, což se mi celkem daří. Od Odry jsme se přemístili na louky mezi Starou Bělou a Polankou, tak to mám před sebou jak v divadle. Běžíme cik cak loukami, míjíme dvě občerstvovačky, tu první míjím i já, na druhé už neodolám a alespoň se trochu napiji. Prvních pár kilometrů jsem trochu napálil a to byla blbost, protože od zhruba 4 km se tempo ustaluje kolem 4:2? min/km a to není žádná sláva, že. Na druhou stranu, celý den v poklusu v práci, v hlavě jen proletěná e-mailová pošta, v níž se skrývají perly, v nohou Lednice a očekávání Peruna, takže co bych se hnal, že.

9 km míjíme na Honculi, kde je další občerstvovačka, za ní už, za asistence městské policie, která nám dělá koridor přes cestu, míříme do lesíků mezi Polankou a Jistebníkem a nastává „loneliness of the long distance runner“ jak si spolu s božským Brucem a jeho bandou pobrukuji. Toho před sebou vidím jen občas mezi stromy, za sebou nevidím nikoho. A tak si jen tak běžím, když se mi to zdá pomalé zrychlím, po čase zase zpomalím. Dokonce vykukuje sluníčko a svět se zdá být ideálním místem pro luční půlmaraton. Kolem 12 kilometru, když se blíží odbočka a návrat zpět ale začínají padat první kapky. Není zprvu jasné, zda to je déšť, nebo jen vítr sfoukává kapky z listů. Na hrázi mezi rybníky ale žádné stromy nejsou, tak to bude asi deštík. Naštěstí byl jen krátký a spíš osvěžující a záhy přestal. Nad Ostravou, ke které zahýbáme je ale opět černo. Však máme poslední apríl ne, napadá mě, tak trocha aprílového počasí na konec měsíce. Po dvou kilometrech začíná regulérně pršet a to mě nebaví. Běhání v dešti mě totiž opravdu nebaví.

Za chvílí déšť přestává, ale oblečení je už navlhlé. Smyčka se uzavřela a jsme opět na cyklostezce do Polanky a posléze do Výškovic.  Dokonce potkávám v protisměru chvost startovního pole. Vybíháme u Honculy a pohled se opět rozevře. Běžec přede mnou je blíž, než jsem si myslel a před ním nečekaně Michal Buba, kterého jsem čekal dál. Že bych zkusil zrychlit, proletí hlavou, v Lednici jsem taky v závěru dotahoval a předbíhal. Záhy myšlenku ale zavrhuji, doběhnout totiž neznamená předběhnout. Na zhruba 18,5 km opět dopadají kapky a spustí se nefalšovaný liják. Do minuty jsem durch kompletně, boty čvachtají. Je mi fakt líto těch, co jsou teprve u rybníků.

V cíli se dozvídám o patálii vítěze Petra Murase, který doběhl třetí, protože ho vodič na kole špatně zavedl ještě na louku a nadběhl si 2 km. Myslel to dobře, chudák Peťa si pořádně nezazávodil, nikoho nepředběhl, tak mu to chtěl dopřát. Rychle do auta převléct, chvilku se v něm ohřeji  a pak se jdu podívat, jak to vypadá. Dozvídám se, že za chvíli bude vyhlášení vítězů, tak si říkám, že sportovně počkám zatleskat, však si to zaslouží. Kolem vyhlašování jsou trochu zmatky, není jasné, kde bude, trochu se to plete. Jaké bylo mé překvapení, když mě pořadatel oznámil jako třetího v kategorii M4, což doprovodil Péťa Muras polohlasným, nevěděl jsem že jsi tak starý, jo to já taky ne, odpovídám mu. Něco tu nehraje, ale druhý je ten kluk, co doběhl přede mnou a od pohledu je tak starý jak já a vítěz naší kategorie by mohl být kolem 40, takže možná dobrý, ale asi nám všem spletli kategorii místo M3 na M4. Nevím no. Nejasnosti totiž pokračují, někdo reklamuje pořadí. Začíná být chladno, tak je na čase to rozpustit a jet do tepla.

Co závěrem? Luční půlmaraton je moc hezký závod, jen by nebylo na škodu posílit pořadatelský tým a místo mnoha kategorií mít jen muže a ženy, vzhledem k počtu závodníků a závodnic by to nevadilo a předešlo by se zmatkům, které zbytečně kazí dojem. Jo a ty deštníky, co dostali vítězové kategorií, byly super, ale měly přijít o hoďku dřív.

Martin Hořínek

Po bostonské exkurzi Petra Murase nyní zavítejme do „hoštic světového sportu“. Hrabová i letos zásluhou pořadatelů a našich členů Martiny Metzové a Marka Moravce přivítala pětikilometrový „Kateřinský běh“.

Závod opět čítal silniční rovinku a tři otočky, což není žádná sranda. Když od nás naprostí běžečtí neználci občas slýchají, že se chytáme běžet desítku, půlmaraton či maraton, povzdechnou si, že tolik by oni neuběhli. „Pět kilometrů? To možná tak maximálně! To ty zvládneš s přehledem!“ řeknou. Zdání klame! Čím kratší a rychlejší trasa, tím více se musí běžec zmáčknout a předvést okamžitý výkon. Od startu do cíle vše sviští, a není příliš prostoru cokoli podcenit. Předzávodní rozběh by měl být naprostou nutností, nejenom vhodnou přípravou, i pro ty největší ignoranty ze sféry ultrahobíků. Rozklus, abeceda, rychlé rovinky, nažhavit tělo. Pětka je prostě náročná a pouští hrůzu!

Za svitu slunce, vůně třešní a medvědího česneku zvítězil člen „Maraton Klub Seitl Ostrava“ Marek Škapa (17:20). Tenhle na pohled rachitický borec vydá na cestách za deset siláků. Obzvlášť letos na jaře, kdy chytil nebývalou formu, a opakovaně poráží běžce, které se mu během předchozích sezón příliš porážet nedařilo. O pouhých šest vteřin za Markem dorazil na druhém místě do cíle rovněž náš svěřenec Daniel Filip (17:26). Atlet nejmladší kategorie již delší dobu dokládá, jak se vyplácí trénovat pod dohledem Romana Hurtíka. Je rok od roku lepší, a myslím si, že od něj ještě můžeme čekat mnohé. Na třetím místě chlapce doplnil bolatický Vojtěch Schneider (17:33).

Mezi ženami jsme také zaznamenali úspěch. První doběhl náš rychlík Jana Coufalová (19:22), druhá pak rovněž naše Iva Sýkorová (20:57), která znovu předvedla zdařilý výkon. Na třetím místě skončila Dominika Kraussová (21:45), nově startující za „SSK Vítkovice“.

Výsledky dalších našich? Petr Škrabánek: 19:06 a druhé místo v kategorii; Petr Jorníček: 20:27; Otmar Pospíšil: 20:37; Ivan Karas: 20:53; Roman Slowioczek: 20:54 a druhé místo v kategorii; Tomáš Lipina: 21:34; Magdaléna Drastichová: 21:47 a druhé místo v kategorii; Alfons Vytisk: 22:29 a první místo v kategorii; Iva Pachtová: 23:03 a druhé místo v kategorii; Jana Dominiková: 23:06 a třetí místo v kategorii; Ivana Kondasová: 23:21; Jana Kilarová: 25:05; Václav Procházka: 27:55 a třetí místo v kategorii.

Ivan Karas

Foto: https://www.zonerama.com/Ostrava-Hrabova/Album/5259509

https://drive.google.com/drive/folders/1TvmdD4R30qCAEw9OqdkxBqZ2e5aLYtUb

Hromy a blesky se oháněly kolem dálnice ze všech stran, jakoby chtěly zabránit nekonečné koloně žlutě zbarvených školních autobusů dosáhnout svého cíle. Autobusy, leč ikonické, tak technicky již velmi zastaralé, nebyly schopny zastavit nával vody a mnohá se dostávala, společně s velkým chladem, dovnitř. Venkovní armagedon dosáhl takových rozměrů, že řidiči již nebyli schopni vidět ani na deset metrů, a rozkaz ve vysílačce zněl jasně. Zastavit. Běžci v autobusech, počítaje i mne, oháknutí v postradatelných hábitech a se sáčky na nohou, začali být v tu chvíli náhle nervózní. Půl hodina jízdy již odbyla a měla se protáhnout ještě o dalších bolestných třicet minut, a tak se kluci i děvčata začali držet slabin z důvodu chtivosti vykonat potřebu, pakliže se řádně hydratovali a dokázali si i tak zajít na WC těsně před nástupem do autobusů. Poklepávání nohou v rytmu oblíbených skladeb snad pomohlo, i když bylo občas narušováno velmi bolestivým hopsáním vozidla na horších úsecích silnice. Řádná a zavalitá řidička se vyjádřila jasně: „Ain´t gonna leave you bus on fuckin highway„. Jediným hřejícím faktorem byla předpověď, že o desáté hodině bouře ustane a dokonce vyleze sluníčko. To na druhou stranu ovšem znamenalo brutální vlhkost vzduchu. Počasí v New England na Den patriotů prostě připravuje extrémy z obou konců spektra. Ještě dva dny předem nebývá jasno u atlantického pobřeží, zafouká-li od západu či východu, bude-li vedro, či kroupy a zima. Náhle se viditelnost zvýšila a ustálila a autobusy se ve formaci opět rozjely a dorazily do Hopkintonu. Většina běžců a běžkyň se vyskládala ven s kačeří chůzí a v křečích hopsala rovnou k záchodům. Záhy se tak mohli připravovat na start nejslavnějšího a nejstaršího běžeckého závodu, maratonské vzdálenosti, směrem do Bostonu.

Při seřazování se do prvního sektoru již nastalo velmi nepříjemné vlhko a teplota byla pocitově mnohem vyšší, než ve skutečnosti byla. Jelikož se všichni kolem oháněli Fahrenheity, nechtěl jsem přesnou hodnotu vypočítávat. Již to bylo stejně jedno. Jediné ochlazení, aspoň na duši, přinášela hrající skladba Heroes, ač už nevím, zda originál od Bowieho, anebo remake od Wallflowers. Obě jsou vynikající, a jakoby by nám připomínaly, že nastal onen pompézní den, kdy se můžeme cítit jako hrdinové. Následující hodiny tomu daly za pravdu. Průměrný počet půl miliónů lidí u trati to dává každým rokem náležitě najevo, se špetkou americké teatrálnosti, hrdosti a upřímné přejícnosti, na jakou u nás doma nejsme moc zvyklí. Pohled kolem mne byl pří účasti na prvním světovém maratonu nevídaným. První sektor byl natřískaný tisíci běžci s kvalifikačním časem pod 2:48. Stovky jazyků a rzných anglofonních přízvuků ku mne přilétaly ze všech stran. Poklábosil jsem si tak krom angličtiny i rusky a španělsky. Všichni jedinci vypadali neskutečně fit, šlachovitě a s anticky vysekanými lýtky. Situace, kdy v Praze uteču a nebo ztratím kontakt, a poté běžím půl závodu sám, zde nejspíše nenastane. Explozivní atmosféra nastane s příchodem elitních běžců vpřed, přičemž největší pokřik, snad ještě větší než u amerických běžců, sklidí Yuki Kawauchi, loňský vítěz „z lidu“. Následuje živě zpívaná americká hymna a sekundu posléze nad startem proletí duo stíhacích letounů F-22. Někteří uzemnění, ale obzvláště domácí běžci jsou náhle rozvášnění až živočišným běsem.

A start běsnivý skutečně je. Prvních pět kilometrů je téměř celých z kopce a vůbec, celý maraton je nahoru a dolů. Své neschopnosti běžet z kopce zadarmo si jsem vědom, a proto také už nezkouším nic typu skyrace, ale běžet houpavý silniční maraton je torturou téměř stejnou, která se kumuluje mnohem zákeřněji a nenápadněji, než je tomu při trailech v horách. I po třech kilometrech se kolem mne prohánějí běžci snad v tempu 3:15, a sám letím rychlostí min. 3:30/km, a pakliže bych zpomalil, tak mne stádo za mnou srovná s asfaltem. Tážu se, kampak všichni tak pádí? Takové nástupy z ničeho nic. Nebo již vědí, že je to třeba pustit, co to dá? Dalo se to těžko usuzovat, jelikož vjemů hned na startu bylo nebývale moc.  Brzdit-li ještě více, to mne zradí stehenní svaly snad ještě rychleji. Po prvním počátečním lesním úseku navíc přichází první výspy civilizace a odtud snad nekonečné zástupy fanoušků. Protože běžím většinu první půle s běžcem s americkým dresem a dalším jedincem, který má na hrudi populárního „Spongebob“, tak jsou fanoušci k nevytržení, i když samotné vyvolávání „Czech Republic“ na mne zpoza cesty vyletělo také snad nejméně dvěstěkráte. Ubíjející vlhkost se všichni snažili kompenzovat pitím ze stanic, lokalizovanými netradičněji, aspoň pro nás, na každé míli, a první půlka mi zde odsýpala za 1:16 a nějaké drobné, což by bylo dle plánu u tempa 3:40, ovšem bohužel zdaleka ne vyrovnaným a stehenní svaly se začaly ozývat v části závodu, kde se obyčejně ozývají spíše ty lýtkové. Únavu jen oddaloval nadšený běs fanoušků ve všech městech po trati, který byl skutečně nabíjejícím faktorem, nechávajícím mne v úžasu. Vrchol nastal u věhlasné dívčí školy Wellesley, tzv. ječící zóna, jejíž studentky šly se svým vřískotem slyšet již na dva kilometry daleko ještě za horizontem. Ačkoli nikdo z rychlejších běžců jim nerozdával tolik žádané pusy, nikdo si nemohl odpustit několikero plácnutí, i když určitě ne po celém obvodu, který byl opravdu dlouhý. Líbací tradici se ovšem často oddávají ti běžci pomalejší, pro které je to vítaná příležitost k nabití a menšímu odpočinku. Jakmile nastaly další kopečky, se završením na věhlasném „Lámači srdcí“ (heartbreak hill), aura dívčího vřískotu ze mne náhle vyprchala a otřískané stehna mi vystavily stopku. Výběh do kopce byl vyloženě klus a z kopce spíše křeč. Všechno nadšení se náhle transformovalo v zoufalost a vztek. Člověk by snad i hodil na cestu ručník, pokud by zde nejel přes půl světa a doma jej neohákli na závod do reprezentačního dresu, ve kterém vzdát či odfláknout by bylo hanbou ubíjející. Při zmíněném počtu kvalifikantů z celého světa, náhle se přes mne převalily snad dvě stovky běžců, než jsem, přiblíživší se již k městu, dokázal jaksi hopsat v rytmu, který mne stále nesl ovšem v rychlosti rychlejšího klusu. Uchopivší gel na občerstovačce, a v módu chůze po pět metrů, abych jej řádně zkonzumoval, jsem byl až militantně okřiknut, že tady Česká Republika teda nezastaví, že toto je Boston, a ten je už tam za rohem!!!! Snad po tomto impulzu jsem si uvědomil, že stále bych mohl i tímto klusem, ač absolutně sražen a demotivován, dohopsat v malém osobním rekordu, i když hodně vzdáleném tomu, na který jsem měl natrénovano, a kterého bych asi na rovince a s disciplínou snadněji dosáhl. Při doběhu do města, kde se počet lidí u tratě geometrický násobil, se mísila bolest společně s euforií všude kolem, a nohy se posouvaly dopředu v jakémsi stádiu transu, spatřívší v dáli již legendární tabuli CITGO, za kterou se stáčelo do cílové rovinky. V obklopení výškových budov byl křik ze všech stran naprosto ohlušující a energie v cílové rovince naprosto spektakulární, ač si ji nyní, vzhledem ke svému stavu v onen moment, nedokážu vizualizovat. Okamžitě v cíli v čase 2:42 (dvě minutky osobák) mne, i přes nekonečné zástupy gratulantů z řad dobrovolníků, ukápla slza z nepovedeného výkonu na, určitě, pro zelenáče velmi zákeřné trati, s výraznými vlivy počasí a také obtížen ne dobře zvládnutou aklimatizací, ale již po pár minutách mne došlo, že jsem si prožil největší sportovní zážitek života a tížit se čísly nemá zde vůbec žádný význam :-).

Dodatkem bych chtěl poděkovat páru Eva a Dimitrij za pohostinnost v městečku Somerville u Bostonu, zprostředkovanou trenérem Kervitcerem. Když jsem byl následující den ve čtyři ráno odvezen autem na nádraží směr New-York, nabalen dvěma sendviči, cítil jsem se až vinen a rozmazlen z uběhlých čtyř dnů v jejich domku. To vše za jeden obrázek (cíl prvního Bostonského maratonu, vítěz John McDermott)

Petr Muras

Ano v oficiálním názvu závodu je „čtvrtmaraton“, ale trať se poslední roky měnila a zřejmě se již ustálila na současných cca 9,15km. Jak sám Jirka Brož před startem ve svém proslovu zmínil, trať je sice kratší, ale ten „čtvrtmaraton“, zaběhnutý to název, již nebude v názvu měnit. Sobota, co se počasí týče, se vydařila. Na obloze nebyl skoro ani mráček, vítr téměř nulový a teplota tak akorát, aby se běžci v dubnu neuvařili  :-).  Celkový počet startujících, počítaje lidový i dětské běhy, se vyšplhal na číslo 103. V hlavním závodě to bylo 65 závodníků, což není závratné číslo, ale vzhledem k tomu, že nás o Velikonocích čekaly čtyři volné dny, tak spousta lidí toho využila k cestování a výletům.

Trať samotná byla slušně značená, ale v některých místech by bylo vhodné mít pořadatele, který by běžce usměrňoval. Sám, znalý trati, jsem musel 2x upozorňovat čelního závodníka, aby nezaběhl někam úplně jinam. I přes pár metrů navíc si Vojtěch Schneider (Erholung Team Bolatice) nenechal své vítězství vzít a do cíle doběhl v čase 32:31 min. V druhé půli mu zdatně na záda dýchal náš Marek Škapa, ale aby Vojtu porazil, tak by muselo být asi ještě mnohem tepleji :-). Na druhém místě tak doběhl se ztrátou 15 sekund. Také třetí příčku obsadil další náš běžec Ondřej Dominik, který doběhl do cíle v čase 32:55 min.

Mezi ženami se vítězka také nevyhnula „zakufrování“, i přesto s dostatečným náskokem zvítězila naše Jana Coufalová a to v čase 38:08 min. Druhou příčku získala Luba Konečná z Ludvíkova 41:03 a třetí ženou byla opět naše Magdaléna Drastichová 41:42 min.

Náš oddíl měl v závodě velice početné zastoupení: Dan Šindelek 33:40 a 2. místo v kategorii, Michal Buba 34:35 a 3. místo v kategorii, Petr Škrabánek 36:06, Ladislav Dvorský 38:55, Roman Slowioczek 39:46 a 1. místo v kategorii, Otmar Pospíšil 40:32, Patrik Chovanec mladší 42:45, Marek Moravec 42:55, Alfons Vytisk 43:41 a 1. místo v kategorii, Patrik Chovanec 43:53, Jiří Hrbáč 44:28, Jana Dominiková 44:50 a 2. místo v kategorii, Martina Metzová 55:54 a Václav Procházka 56:34 a 3. místo v kategorii.

V lidovém běhu na 4km zaběhla naše Lucie Krupová čas 18:25 min.

Ondřej Dominik

Již tuto sobotu 20. dubna nás čeká další závod Moravskoslezského běžeckého poháru. Jedná se o tradiční již 13. ročník Hasičského velikonočního čtvrtmaratonu Jilešovicemi. Start je v 10:00 hodin od Penzionu Kamenec v Jilešovicích.

Hned ve čtvrtek 25. dubna bude na programu další závod do poháru a to Kateřinský běh Hrabovou, který se uskuteční pojedenácté. Start je v 17:00 hodin a jak jsme již publikovali dříve, je možno se přihlásit za zvýhodněných podmínek předem a to pod tímto odkazem: REGISTRACE

V sobotu ráno nás při odjezdu z Ostravy vyprovázelo opravdu luxusní počasí, déšť se sněhem a zima, že by se jednomu nechtělo ani z postele vylézt. Naštěstí v Pardubicích už nás vítalo sluníčko, které se sice po polední schovalo za mraky, ale i tak byly téměř ideální závodní podmínky. Ani vítr, který závodníky v Pardubicích občas hodně potrápí, letos nedělal tak velké problémy, jen místy byly pasáže, kde foukalo trošku více proti.

Mezi ženami jsme měli své želízko v ohni. Petra Pastorová se dlouho prala o celkové vítězství, ale nakonec se musela sklonit před mladou skvěle běžící Terezou Hrochovou z AK ŠKODA Plzeň. Ta zvítězila v čase 1:16:12 hod a Petra doběhla do cíle za 1:17:10 hod. Třetí příčku získala v čase 1:18:28 Hana Homolková z TJ Nové Město na Moravě z.s.

Mezi muži bylo pořadí očekávané. Jiří Homoláč (VSK Univerzita Brno) získal nejen mistrovský titul, ale ještě navíc porazil i favorizované Keňany a zvítězil tak i celkově v hodně slušném čase 1:04:28 hod. Druhé místo v rámci mistrovství obsadil Vít Pavlišta (AC Slovan Liberec, z.s.) 1:07:04 a třetí skončil Petr Pechek (TJ MARATONSTAV ÚPICE z.s.) 1:08:44 hod.

Náš oddíl velice dobře reprezentoval Marek Škapa, který trať zvládl z našich mužů nejrychleji a to za 1:17:44 hod. Z bezpečné vzdálenosti ho jistil Ondřej Dominik 1:18:27 hod. Petr Jorníček časem 1:29:38 předvedl velice slušný výkon a Martin Prusek si zde o notný kus posunul osobák na 1:29:58 hod. Před dvěma lety Tomáš Lipina odjížděl z Pardubic se smíšenými pocity, letos byl s časem 1:32:52 daleko spokojenější. Iva Pachtová, tradiční účastnice v Pardubicích, zdolala půlmaraton za 1:40:16 hod.

Ondřej Dominik