Perun SkyMarathon

Perun…to je pojem…legenda…přízrak vynořující se z jarních mlh… Hodně jsem o něm slyšel, ale nikdy neměl tu čest, a tak jsem po pár letech běhání usoudil, že jsem dost velký na to, abych se postavil po bok Vyzyvatelů Peruna a oddal se spolu s cca 400 běžců tomuto masochistickému zážitku v kopcích mezi Třincem a Jablunkovem. Už slyším všechny zasloužilé maratonce, vytrvalce, sprintery a jiné běžce… a ano máte pravdu – do kopce se neběží, v nejlepším se cupitá, z kopce se spíš brzdí, než zrychluje, rovinek je pomálu a běhavé úseky na hřebenech bývají nezřídka rozbahněné nebo plné popadaných stromů, tak copak je tohle za běh. No není, tohle není běh, tomu se říká skyrunning 🙂 . Má to jednu obrovskou výhodu – když přejdete do chůze, nejste za trapáka, zkuste v relativně pravidelných intervalech odchodit třeba část Pražského maratonu. Perun skymaraton má úctyhodné parametry – 42 km a 3300 výškových metrů. Kdysi jsem si naivně myslel, že kolem Třince žádné pořádné kopce nejsou, ale profil trati vypadá jako hřeben a většina stoupání jde napřímo do kopce. Dva dny předem se mi samozřejmě o závodě zdálo, že jsem bloudil, nestíhal a já nevím co ještě. Obavy opravdu byly. Limit je 9 hodin, to těch 40 kiláku klidně i ujdu, uklidňuji se.

Číslo si jedu vyzvednout večer předem, za což jsem nakonec rád. Startuje se v 9:15 a cca půl hodiny předem se blížím k zázemí závodu. Za odbočkou v Oldřichovicích stojí pořadatelé a oznamují ať nechám auto na místě, že dál je vše plné. Neznám to tam, tak raději poslechnu. Je to ale čára přes rozpočet. Rychle nabalit věci do vestičky a vydat se na start po svých. Alespoň se rozhýbu. Cca dvě minuty po čtvrt se startuje. Nikam nespěchám, času je dost. Cesta se vine ke sjezdovce na Javorový a tady to začíná. První z 6 kopců je tady. A tak přecházím do chůze a šlapu pěkně v davu. Nahoře je pěkný špalír fandících, takže zase běžíme a hurá dolů. Na začátku seběhu mi něco vypadává z kapsičky. Zastavuji, ale nemůžu to najít a už mě předběhlo dost lidí, tak běžím dál a postupně se dostávám do skupinky, kde jsme předtím byl. O kousek dál mám pocit, že mám nějak volnou botu, kouknu dolů a praskla tkanička…no což.

Na Gutském sedle u malé občerstvovačky zastavím a zkusím zašněrovat. No jde to, ale zase mi ujel vlak, a když se zařadíte do vláčku, stoupáte vláčkem a nedá se moc předbíhat. Po chvilce se cesta rozšiřuje, dá se zrychlit a stoupáme zpět k Javorovému s malým poklesem a o to prudším stoupáním. Po cestě mi oznamuje nějaký spoluběžec, že číslo nemůže být na vestičce, ale mělo by být vepředu, prý to bylo v mailu. No možná, zní to pravděpodobně, na batůžcích a vestičkách ho nikde moc nevidím. Vystoupáme nahoru, proběhneme další uličkou, je to hezké, jak se fandící hloučky přemisťují po Javorovém, a hurá dolů. Teda moc hurá ne, seběhy já nemám rád. Stehna se začínají ozývat, ale celkem to jde. Mezi stromy je vidět Řeka a sjezdovka nahoru…a něco mi říká, že jí dnes poznáme ještě hezky zblízka. A došlo na to. Ale ještě předtím nás čeká parádní sešup kolem potoka.

Na občerstvovačce v Řece si nechám od obsluhy sundat číslo a přendám jej dopředu, jednou sicherkou si vyspravím botku, loknu magnesko, dám banán a šlapu další sjezdovku. Tentokrát tu na Příslop. Nahoře u konce lanovky otočka a zase dolů. Ty seběhy mě ničí, koho předeženu do kopce, ten mě zase dá z kopce. Zase u občerstvovačky, další banán a hurá na další kopec. Tentokrát je na řadě hřeben Šindelné. Po cestě nahoru se snažím zorientovat v čase a těch kopcích. Neznám to tady, do místních kopců jsme se zatím dostal jen na B7 a to je v noci a na kopce není vidět, na druhou stranu mám pocit jako bychom už tady byli. A taky že jo, jsme totiž znovu na Javorovém. Slyším zvonce a lidé zrychlují, fanzóna je blízko. Asi budeme zhruba v polovině. Čas vytáhnout hudbu. V pravý čas, pomáhá a i tematicky sedí. Po temnějších rytmech Children of Bodom pějících cosi o Crazy Nights, přeladíme na britskou notu Iron Maiden a Be quick or be dead následovaná Hell ain’t a bad place, hell is from here to eternity… Kupodivu se neozývají kolena a brufen zůstává v kapsičce, v myšlence zaletím k trenérovi Honzíkovi a děkuju, Alavis byl dobrý nápad zdá se.

Hodinky pípají 23 km a je čas oslavit načatou druhou půlku závodu odskočením ke stromečkům na malou. O kousek dál opět občerstvovačka a cedule Tyra. Ha, jsem nějak zmaten. Obsluha říká, že už jen nahoru na Ostrý, dolů Košařiska, poslední občerstvovačka a výstup na Javorový. Fajn říkám si a vybíhám a následně cupitám a přecházím do chůze. Zase pocit, že to tady znám…a taky že jo, vždyť tady se běhává Slezský maraton, jen v opačném směru. Po cestě nahoru míjím i Dana Šindelka, popřeji všechno nejlepší k narozkám a jedu dál. Po cestě spadne pár kapek, možná aby se naplnila původní předpověď, že bude pršet. Na Ostrém otočka a vzhůru dolů. Na Košařisku poslední kola a banán a jde se na to. Jenže ouha vracíme se k Ostrému, takže nám na občerstvovačkách kecali, tohle není poslední výstup. Ten ještě nenastal. V sedle pod Ostrým točíme a pomalu klesáme k Oldřivhovicím. Prudké výstupy a pozvolné seběhy jóó říkají má stehna.

Počítám kilometry a začíná mi to dosedávat. Na zhruba 36 km cítím, že se uvolňuje pravá bota, kouknu dolů a ouha, praskla tkanička na druhé botě. Nějak svážu a jdu dobíhat ty, co mě během opravy předehnali. Nahoru je to cik cak a tak to jde. Zhruba kilometr před vrcholem se cesta láme a začínáme zase pozvolna klesat, tak čuju čertovinu. A na značce 39,5 přichází. Opravdu poslední stoupání, ale to nejvýživnější. Tématicky jsem se opět sladil s hudbou – Only the strong will survive. Vzpomenu si na Peťu Murase a jeho líčení trápení na Heartbreak Hill, jo chlapče co bys říkal tady… Není nad to si vystoupat napřímo kopec, abyste si pak mohli seběhnout, nebo spíš zcupitat sjezdovku, kterou jste před necelými šesti hodinami stoupali nahoru. V polovině závodu jsem to spočítal na necelých 6 hodin. Kouknu na hodinky a je 5:50. No tak to mám co dělat. Nakonec to stihnu…o dvě minuty.

Napoprvé dobrý, i když to mohlo být o lepší, ale třeba bude ještě příště. Jen toho jídla jsem si nemusel brát tolik jako bych chtěl zásobovat občerstvovačky. Na chvilku vydechnu a jdu se k autu převléct. Na jídlo se už nevracím, ani všechny guláše světa mě nepřimějí jít zpátky ten kilometr a něco nahoru.

Jo a jako ilustrační foto neposílám ani spokojené ani unavené běžce, ano krásné scenérie, některý byly fakt hezké, třeba ten polonaháč před krajinou při výběhu z lesa na Ostrém, ale pro mě opravdové vítěze dneška – moje boty :-).

Martin Hořínek

Výsledky: https://vysledky.timechip.cz/#2019/49

Facebook Comments


Napište komentář: