Novinky

Již potřinácté se v pátek 28. července v 17 hodin ponořili závodníci do Hlučínského jezera, aby zdolali cca 150 metrů dlouhý plavecký úsek tohoto triatlonového sprintu. Dále je čekalo asi 6 km na kole a závěrečný cca tříkilometrový běžecký úsek.

Náš Jirka Pytlík se tohoto triatlonu zúčastnil již posedmé, doposud vždy slavil vítězství a nejinak tomu bylo i tentokrát. Ve všech úsecích byl nejrychlejší a jeho celkový vítězný čas činil 25:10 minut. Také druhé místo cinklo našemu oddílu, když na něm doběh v čase 29:22 Petr Brož. Třetí skončil se ztrátou 36 sekund na druhého Kazimierz Grycman z polských Ciechiowic.

Ženám kralovala Hana Legerská z SSK Vítkovice, když všechny tři disciplíny zdolala za 32:50 minut. O 56 sekund později doběhla druhá Jana Gřešková ze Suchých Lazců a třetí skončila časem 36:15 Lucie Georgiu z Ostravy.

Naše barvy ještě hájili Jiří Hrbáč 36:37 a Radomír Pach 39:46 minut.

Fotky Andy Špetíkové

Mnozí se již zřejmě o této akci, chystané na sobotu 12. srpna, dočetli na stránkách Ostravského maratonu nebo ji zaregistrovali na sociálních sítích. Rádi ji připomeneme také na našich stránkách. Určitě se najde nejeden důvod se tohoto slavnostního výběhu zúčastnit. Může to být například sdílení běhu s ostatními nebo lze sobotní odpoledne využít jako zpestření přípravy na blížící se RBP OSTRAVA CITY MARATHON.

Veškeré podrobnosti k srpnové akci, registraci a popis trasy naleznete pod těmito odkazy:

100 – Pocta maratoncům

https://ostravacitymarathon.cz/100-pocta-maratoncum/

…je ráno, jdu spát, nevím co dneska za den, nechci se ptát… čtvrtek 3.35 a budík na mě: „volám, volám, volám…“ Náš společný výlet do jihofrancouzského departementu Lozère (zároveň i místní pohoří), jehož centrem je právě malebné městečko Mende (vyslovujte „mááááund“) začal poklidně okolo 4.00 pod heslem: „co nemáš to nepotřebuješ, a proto jsme se před ostrým dálničním tempem stihli dvakrát vrátit. Upozorňuji, že níže uvedené řádky jsou ryze subjektivního charakteru, většinu cesty jsem prospal (i za volantem) a vylučuji zároveň i obvyklé přehánění. Nevylučuji však možnost obrátit se na Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru, ale slovy klasika: „Babičku jsem nečetla… a stejně byla tma…“. No, co už… Pokud se již někdo ve výše uvedeném textu ztratil, zřejmě není sám.

Cestou do Mende jsme měli na základě přání Katky možnost navštívit historické městečko Besançon. Dovolil jsem si vyslovit nesouhlas, protože právě minutá Basilej a připravený 9-ti stránkový výtah z wikipedie vzal za své. Naneštěstí i v Besançonu byly nějaké grandiózně obohacující pamětihodnosti. Návštěva asi třetího kostela a polemika o rozdílech mezi sloupy dórského, iónské a korintského typu však ostatní poněkud unavila. Cestu do místa určení jsme úspěšně dokončili v pátek ve večerních hodinách. Po přeparkování z VIP parkoviště na náměstí (vyslovujte „počkej já ty zábrany oddělám“) na méně VIP parkoviště u ubytování, kdy se každý z účastníků našeho zájezdu vrhnul jako první na svou ultra skromnou tašku s jídlem (vyslovujte „bude nám to jídlo na 14 dní stačit?“) a neskromnými údivy ostatních šokovaných přítomných se svými pidi ranečky, jsme krátce nato usínali dychtiví po dalších zážitcích.

Sobotní ráno začalo vydatnou snídaní, kdy se někteří z nás byli nuceni bezprostředně po snídani uchýlit ke snižování stavu vlastních jezecích zásob ve smyslu: „no přece se to nezkazí“. Ostatně z Ostravy nám dělaly společnost tři druhy vynikajících buchet (tedy alespoň dvě z nich), kterým jsme dali, co proto. Celkové objemy „sežraného“ jídla se neztratily nikde v překladu a čtenářům mohu rozhodně potvrdit, že většina z nich byla, jak se posléze ukázalo na záchodě, jednoduše na vlaječku. Tento den se nesl v duchu slavnostních průvodů. První se odehrál v nedalece dalekém místě startu závodu, a sice městečku Marvejols. Zakončení proběhlo v centru za opakovaného tleskání, mluvení, tleskání, mluvení, tleskání, mluvení… a intenzivního čepobití, i když tímto si teď nejsem zcela jist – dávám tedy na zvážení podání případného podnětu na výše uvedenou kancelář. Po vydatném obědu s krásným výhledem na místní kopcovitý terén, kterým nečekaně vedla trať závodu klepajícího na dveře se mi zamlžil pohled, jenž bylo potřeba zostřit sklenkou výtečného vína. Následoval přesun do Mende a rozchod. Tento byl rozdílně využit dámskou polovičkou, která se jala okupovat místní obchod se suvenýry (vyslovujte „brutální mega slevy akce Instersport – neuvěřitelné!!!“) a zkušenější pánskou polovinou, která takticky zvolila ústup do týlu se záměrem strávit čas efektivněji, třeba pokusem o načerpání PHM. Při opětovném šťastném shledání, kde jinde než před zmíněným obchodem se suvenýry, byla každá z žen vybavena, resp. ověšena třemi až čtyřmi krabicemi bot (omlouvám se, ale opět z důvodu zamlženého pohledu nevím přesně). Tolik štěstí nešlo mužským přístupem k životu bohužel pochytit, ostatně k tomu se dostanu ještě později. Druhý slavností průvod pokračoval přímo v Mende tentokráte již bez čepobití.

Následující den pro mě po další téměř probdělé noci začal na toaletě, tentokráte bez vlaječky. Dravé sluneční paprsky se počaly zakrajovat do údolí a my spěchali na snídani. Beze slov. Něco bylo jinak, něco bylo cítit ve vzduchu. Ano je to tu, Den Závodu.

Po krátké rozcvičce stojíme všichni tři v elitním koridoru. Tlampače vřískají, čas se zpomaluje… právě neslysně proletěla moucha… nervozita okolo působí jako nepropustná mlhovina, vidím jak ostatním pulzují žíly na krku… cítím své srdce, které říká je čas naložit pod kotel… píp – Katce se na poslední chvíli chytil GPS signál – právě včas. Prásk!!! Je odstartováno, ještě se vyhnout startovní síti, kterou instalovali místní nešikovní rybáři a je čas spustit motory. Buch – zezadu dostávám herdu. Během pár metrů se mi ze zorného pole ztrácí Petra i ostatní eliťáci. No co už, honit se s nimi nebudu. Hlavně netlačit na pilu, říkám si. V první zatáčce dělám prostor spoluběžkyni po své levici, běžíme spolu klidně bok po boku ještě několik set metrů. Poté se připojuji k rychlejší vlně, která mě silou opačného příboje žene dál na moře, tedy spíše vzhůru k oblakům a hurá do kopců. Ale tady velím já a tempo si určuji sám… píp – hodinky blekotají něco co se mi nelíbí. Ještě se několikrát otáčím po své sparing, ale pak už můj pohled směřuje pouze dopředu: seno, sláma, seno, sláma… Prvních pár kilometrů si užívám, opět jen seno, sláma, seno, sláma, občas nějaká prdelka. Předbíhám sprintery, pokládám se do toho, motory zahřáty na provozní výkon – jen aby od nich nechytla ta sláma nebo seno. Na 8. kilometru si vzpomínám, že bych mohl ochutnat nějaký ten cukr, který si říká o rande. Ostatně i on mi následně sděluje, že trať je oproti loňsku, zdá se říci, prostě delší, ty 3 zatáčky pod vrcholem zde loni opravdu nebyly!!! Konečně první vrchol (Col de Goudard 1.023 m.n.m.). Srovnat se, naklonit a letíme. Konečně si začínám rozumět s hodinkami, které ukazují tempo pod 3.00/km, ale co to? Cítím, že mi hoří podrážky. To bude zřejmě nějaká mýlka a nevěnuji tomu dále pozornost. Znovu se pokládám a zadávám příkaz k navýšení kadence na 200 kr./min. Po přibližně dalších dvou kilometrech už cítím, že je zle – „hoří sláma i seno“ slyším kdesi zespodu. Hmm, zřejmě je čas na nějaký ten gel, který, jak se ukázalo vzápětí, chyběl na kurzu – jak hasit hořící plosky nohou. Do cíle zbývá přibližně 11 kilometrů, z toho přibližně polovina kopec. To už se však do celé věci vkládá hlavní řídící: „Necítíš bolest!!!“. To funguje nějakou dobu, ale opět přichází prudký a zběsile táhlý kopec, který je nečekaně zase delší než loni, neuvěřitelné. Klenba se propadá a já začínám proklínat karbonové boty. Poslední občerstvovací stanici probíhám bez povšimnutí bo nemám čas. Přede mnou běží tři mladí muži s dresem místního atletického klubu, což mě motivovalo natolik, že jsem se zakousl do představy loveckého psa. Poslední kilometr si užívám jak nikdy, prostě to nejde, ale vůle tlačí a tlačí… „Republilique Tcheque!!!“ slyším z davu… katedrála vlevo… Dup a zážeh!!! Prostě na krev!!! V křeči dohopsknu přes cílovou metu a málem se klátím k zemi, holt restart pravé nohy. Tady na mě čeká již plně odpočatá a usměvavá trenérka Petra. Uznale ji pogratuluji a spolu pak očekáváme dalšího střelce, který dobíhá o chvíli později. Kači pooooojď!!!

V cíli na nás čekal Otta s panem Oldřichem, kteří nás notně pochválili a nasměřovali k zasloužené odměně v podobně chlazeného a čepovaného zlatavého moku. Následovalo odpolední vyhlašování výsledků a závěrečné děkovačky. Stávající závod byl výjimečný, protože oslavil své 50-té kulatiny. Obrovský obdiv patří Petře, která dobila stupně vítězů se svým krásným 3. místem. Gratuluji tímto i Katce, která podala opět naprosto úžasný výkon a zaslouží si ještě větší obdiv a hlavně povzbuzení.

Pozdější odpoledne se přelilo v soukromé pozvání místních přátel Petra a Otty, kde jsme se shodou okolností potkali se spoluběžci z Debna a běžcem (vyslovujte provozně technicky třeba Jean – Pierre), který s námi strávil zbytek večera. Mimochodem na zahradě měli úžasnou „rhubarbe“. Po návratu na parkoviště na nás však čekala neuvěřitelná možnost vyzkoušet si výrobu tzv. „mááááundské kobercovky“, kterou se ti nejdrsnější odvážili ochutnat. (recepis do soukromých zpráv, ale je k tomu potřeba jedno auto s textilním kobercem, dočasně nešťastný Otta, dočasně naštvaný Milan, ruce Katky, dokumentátoři, pořádný kus dobré nálady, smíchu a důvtipu). Po neúspěšném pokusu dostat se na afterparty, kdy místní domorodci na poslední chvíli v pudu sebezáchovy uskakovali před zběsilým autem nasáklým kořalkou, jsme zavítali před katedrálu, kde jsme spolu s náhodně objevitsevším Jeanem-Pierrem a hlavně panem Oldřichem strávili příjemný zbytek večera.

Poslední den byl zakončen tradiční prohlídkou tratě, kde Petra objevila své jméno, a naprosto fascinující návštěvou dalšího z řady obchodů se suvenýry, která skončila zvýšením aktiv Petry a Katky minimálně o 1.000 Eur díky  doslovné aplikaci věty: „to tady přeci nemůžu nechat“. Zcela upřímně a narovinu přiznávám, že takovou radost v očích koupěchtivých jsem snad ještě nikdy neviděl. Je pravda, že se průměrný stav počtu páru bot na jednoho účastníka zájezdu sice zvýšil z tří asi na sedm (Otta si koupil jeden pár, já žádný – matematický přepočet nechám na každém čtenáři), ale rozhodně není pravda, že koupě bot v akci nemůže zlepšit zdravotní stav. Například Petře se najednou spravila záda. A tak jsme se vydali s třinácti páry nových bot zpět do ČR. Čekala nás cesta čítající 1.850 km, koupání v jezeře Lac Lemán na Švýcarsko -francouzských hranicích, které leží napůl cesty mezi městy Ženeva a Lausanne. Poslední větší zastávka přesně o půlnoci proběhla za zděšení spící posádky u největších vodopádů Evropy poblíž města Schaffenhausen. Za absolutní tmy jsme měli možnost obdivovat úchvatnou hru rozbouřeného Rýnu při doprovodu hřmotného orchestru zpívajících kaskád. Holt nemůže se povést úplně všechno (doufám, že to všichni znovu zaspali a nikdo si to nepamatuje). Po překročení české hranice nás za to čekal úžasný východ slunce.

Velké díky patří panu Oldřichovi, který za námi přijel až z Montpellieru, aby s námi strávil celou neděli, a to včetně večeře na kterou nás pozval, dalších věcí a také poskytnuté podpory tím, že byl v cíli. Chtěl bych tímto poděkovat také Petře a Ottovi za možnost podívat se opět na tak úžasné místo jakým je okolí Mende. A obrovské děkuji a obdiv patří hlavně Katce, která odřídila půlku cesty i přes šílenou únavu po závodě. Přestože je každý závod jiný a nikdy nic není a ani nemůže být stejné, bylo to výjimečné a je moc fajn když člověk může vyrazit s úžasnými parťáky.

Milan

VÝSLEDKY

Na začátku prázdnin se uskutečnil již 31.ročník MUM. Pro ty, kteří neví, o co se jedná, malá exkurze do jeho historie. V roce 1992 založil Tomáš Rusek na jihu Moravě sérií maratonu. Cílem bylo uběhnout maratonskou trasu několik dní po sobě. V prvních ročnících se trať i délka jednotlivých etap různě měnila. Od roku 2004 se podoba víceméně ustálila. Běhá se 7×43 km s centrem v Lomnici nedaleko Tišnova. Každý den se běží jiná trasa, které jsou vedeny převážně terénem po turistických značkách. Pro ty, kteří si netroufnou na plnou porci sedmi maratonu, je určena kategorie 3 z 7. Ale je rovněž možnost se účastnit jen jednoho maratonu.

O závodě jsem od kolegů mnohokrát slyšel, ale nikdy jsem se ho neúčastnil. Ultra neběhám a v případě maratonu dávám přednost klasickým městským závodům. Letos jsem dostal nabídku od našeho člena Alfonse Vytiska, zda ho nechci doprovodit. Součástí poslední etapy je rovněž půlmaraton, kterého měl v plánu se účastnit. Měl jsem volný víkend a tak jsem se rozhodl udělat si výlet. Cesta proběhla v pohodě a v pátek odpoledne jsme se ubytovali ve škole v Lomnici. 

Prvních šest maratonu startuje na různých místech a cíl je vždy v Lomnici. Výjimkou je poslední etapa kterou tvoří dva okruhy v okolí městečka. Startuje se intervalově na základě průběžných výsledků. Nejpomalejší vytrvalci se vydávají na trať již v sedm hodin ráno a ty nejrychlejší naopak až v 11:00. Vzhledem k tomu, že jsem startoval pouze v poslední etapě, tak čas startu záležel na mém rozhodnutí. Zvolil jsem tradičních 10:00. 

Odstartoval jsem spolu s dvojici dalších vytrvalců. Po krátkém náběhu přes město jsem se dostal na cyklostezku a zamířil vstříc prvnímu okruhu. Na zvlněné trati se střídal asfalt, polní cesty i úzké lesní pěšinky. Před startem jsem měl trochu obavy z orientace, ale zcela zbytečně. Trať sice vedla převážně po turistických značkách, ale zároveň byla výborně pořadateli označena šipkami a fáborky. Navíc každý účastník obdrží na prezentaci mapu každé etapy. Od rána bylo slunečné horké počasí a tak přišlo vhod sedm občerstvovacích stanic. K mojí radosti na nich byli i houbičky, které z městských maratonu již vymizely. Celý závod provázela příjemná atmosféra. Skoro se všemi běžci jsem se při předbíhání pozdravil a vzájemně povzbudil.

Osobně jsem od sebe neměl žádné očekávání a maraton bral spíše jako ideální přípravu na Hostýnskou osmu. Zvolil jsem opatrné tempo a skoro na každé občerstvovací stanici poctivě pil. Kdo mě zná, tak ví, že v mém případě to znamená značnou časovou ztrátu. Celý maraton tak proběhl bez větší krize a v cíli jsem se objevil za 3:27:55. Nastalo dlouhé čekání na co bude výsledný čas stačit. Nakonec jsem v absolutním pořadí obsadil páté místo. Vítězem se stal Martin Kopecký v čase 3:15:21. Celkem závěrečnou etapu doběhlo 110 účastníků. Včetně úžasné Sigrid Eichner z Německa, která ve svých 83 letech absolvovala všech sedm maratonu. Klobouk dolů!

Celkovým vítězem se stal rovněž Martin Kopecký se součtem časů 23:10:07. Z naších členů celý MUM absolvovali Radek Luksza, který za 35:52:45 obsadil 43. místo a Libor Svozil, kterému čas 42:02:21 stačil na 59. místo. Mají můj obdiv, že tuto trochu šílenou akci úspěšně a ve zdraví zvládli. Alfons Výtisk uběhl půlmaraton za 2:25:44. Na start závěrečné etapy nastoupila i Petra Pastorová, která však omylem pokračovala do třetího kola a následně trochu zakufrovala… 

Nedá mi, abych se nezmínil o samotné Lomnici. O její existenci jsem věděl jen v souvislosti s tímto závodem. Městečko mě však mile překvapilo. Monumentální kostel, krásná radnice, půvabné uličky bývalého židovského města, synagoga s židovským hřbitovem. Jako bonus v těchto kulisách právě probíhal hudební festival. Zlatým hřeben byl místní minipivovar Genius noci. Už dlouho mi žádné pivo nechutnalo tak, jako jeho ovesná dvanáctka. Nejen z těchto důvodů jsem rozhodnut se za rok do Lomnice vrátit a zřejmě na více dní…

Závěrem bych rád poděkoval obětavým pořadatelům na čele s Adamem Supíkem a Danem Orálkem. A v neposlední řadě Martinovi Řezáčovi za odvoz zpět do Ostravy. 

Marek

Letní kopečková

V neděli se letos podruhé a naposledy sešli běžci v Havířově u malé Jamajky pod Letním kinem, aby se vydali zdolat sedm Datyňských kopečků. Nejlépe si s nimi poradil náš Marek Škapa a stal se absolutním vítězem. Trať dlouhou cca 12,8 km zvládl za 53:23 minut. Cekově čtvrtý, ale první ve své věkové kategorii doběhl v čase 55:20 Petr Škrabánek. Dalšími reprezentanti našeho oddílu byli Roman Slowioczek 59:32 a 3. místo v kategorii, Tomáš Lipina 1:04:56, Jana Kilarová 1:11:17 a 2. místo v kategorii, Alfons Vytisk 1:15:26 a 1. místo v kategorii, Josef Smola 1:21:51 a 3. místo v kategorii.

Běh pod Slunečnou

Ve středu v Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje se v Moravském Berouně konal 13. ročník Běhu pod Slunečnou. Na muže do 60 let čekala trať dlouhá cca 10 km, dříve narození muži a ženy běželi kilometrů sedm. Pro první místo ve své kategorii si v čase 42:40 doběhl Marek Škapa. Michal Buba zvládl trať za 44:33 minut. Na kratší distanci si 1. místo v kategorii vyběhl časem 40:45 Alfons Vytisk.

Běh Jana Opletala

Až do Lhoty nad Moravou si v sobotu 24. června udělal výlet Petr Škrabánek, aby se zúčastnil závodu na 10 km Běhu Jana Opletala. Závod byl součástí Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje a Petr jej zvládl za 40:06 minut, což mu stačilo na celkové 14. místo a v kategorii, jak jsme u něj zvyklí, to bylo jasné prvenství.

POHO50 – Mistrovství ČR na 50 km

V neděli se konal v Karviné 2. ročník běžeckého ultrazávodu na 50 km. Trasa vedla okolím Karviné převážně kolem řeky Olše a hlavně rekultivovanou pohornickou krajinou. Letos se v rámci závodu konalo Mistrovství ČR na 50 km a my jsme měli v ženském závodě své želízko v ohni v podobě Kateřiny Šeděnkové. Katka, ač ji limitovaly problémy s bolavou patou, bojovala jako lvice a nakonec z toho cinkla bronzová medaile. Její výsledný čas byl 4:29:40 hod. V závodě ji sekundovali další dva naši zástupci Miroslav Valošek 4:57:23 a Radek Luksza 5:23:24 hod. Členkou vítězné štafety na 4×6 km byla také naše Iva Kondasová.

Loni se v Dobraticích konal první ročník běžeckého závodu a jelikož měl velice pozitivní reference, tak se tuto neděli 25. června na druhém ročníku sešla v obci pod Prašivou daleko početnější běžecká komunita.

Hlavní závod na cca 8,8 km startoval společně s doprovodným během na 3 km. Organizátoři nechali běžce mírně napínat, když došlo k odložení startu kvůli kolizi s vyhlášením dětských závodů. Předpověď vypadala i co se týče teploty docela slibně, ale letní sluníčko je letní sluníčko a tak i když teplota neatakovala tropickou třicítku, vedro bylo pořádné a dalo většině startujícím zabrat.

Na tříkilometrové trati jsme měli jediného zástupce Dana Šindelka a ten hned od startu nenechal nikoho na pochybách, že si běží pro prvenství a cílem proběhl ve vítězném čase 11:06 minut.

O vítězi hlavního závodu bylo také téměř jisté již před startem, protože papírově byl jasně nejlepším závodníkem Marek Causidis z týmu Salomon. A nikoho nenechal na pochybách hned ze začátku, kdy už měl po pár stovkách metrů bezpečný náskok a ten pak už jen navyšoval. V cíli z toho byl čas 28:33 minut. Můj předzávodní tip byl, aniž bych byl nějak znalý všech běžeckých es ve startovce, že na prvních dvou místech budou dva Márové. A taky mi to vyšlo. Náš Marek Škapa posilněn povoleným dopingem slunečních paprsků, letěl jako šíp, předbíhal jednoho běžce za druhým a nakonec vybojoval druhé místo v čase 31:17. A tak se pouze s třetí příčkou musel spokojit Daniel Matejovič (Běž.cz), když na druhé místo ztratil necelých 6 sekund.

Také v ženách potvrdila jasnou roli favoritky naše Petra Pastorová a zvítězila za 34:11 minut. Druhé místo patřilo Markétě Kašné (TJ Jäkl Karviná), která na vítězku ztratila 72 sekund. Dalších 29 sekund dělilo od Markéty třetí v cíli Hanu Legerskou (SSK Vítkovice).

Úspěšní byli i další naši reprezentanti. Až na jednu výjimku a to ve velmi silné kategorii, stanuli všichni na stupních vítězů. Ondřej Dominik bral časem 32:56 1. místo v kategorii, Petr Škrabánek 34:25 taktéž 1. v kategorii, Roman Slowioczek 37:08 a 3. v kategorii, Eva Tomaszewiczová 41:05, Jana Kilarová 44:38 a 2. místo v kategorii, Alfons Vytisk 46:17 a 1. místo v kategorii a Josef Smola 53:39 v kategorii třetí.

Vyhlášení proběhlo v sympatickém prostředí místního fotbalového hřiště, následováno bylo bohatou tombolou a tak lze doufat, že pořadatelé vychytají pár nedokonalostí a další ročník bude ještě úspěšnější.

Ondra

V úterý 6. 6. v 16 hod jsme autem vyrazili směr Vídeň. Auto jsme zaparkovali ve Fischamend, což je jedna zastávka vlakem na letiště. Letadlo do Adis Abebe odlétalo kolem 23 hod., kde jsme v 6 hodin ráno přistáli a čekali jsme na další letadlo do Johannesburgu. Na letišti bylo lidí jako mravenců. Konečně jsme nastoupili do letadla do Johannesburgu a čekal nás 6 hodinový let. Tam jsme měli další 4 hodiny pauzu a konečně letěli do Durbanu, kde jsme po 30 hodinách cestování přistáli.

V JAR je zimní období, což znamená i mimo jiné to, že se stmívá už po 17. hodině. Takže jsme na hotel přijeli za tmy, ubytovali se a šli na večeři, kde nás čekal vedoucí týmu Nick, který tento závod v minulosti 3krát vyhrál.  Vypil jsem s ním několik piv.

Druhý den Petra dostala oblečení týmu.  V Elitě týmu Nedbank Running Team, za který Petra i Radka startovala, bylo asi 10 holek a 15 kluků. Celkem za tento klub běželo přes 300 závodníku. Druhý den dorazila také Radka Churáňová.

Závod se běžel v neděli a v pátek všichni odjeli na místo startu do asi 90 km vzdáleného Pietermaritzburgu. Já jsem zůstal v Durbanu, takže mi začala dvoudenní dovolená. Konečně jsem si zašel do města a sednul si na dvě piva. Ale dva dny utekly jak voda. 

Závod startoval už ráno v 5:30 hod. Vše živě přenášela televize, takže do patnáctého kilometru jsem závod sledoval z postele a potom jsem šel na snídani. Po snídani jsem vyrazil pěšky 15 km do místa cíle. Měl jsem propočtené, že Petra poběží za 6,5 hodiny. Tak tak jsem to ale stihnul. Na stadion jsem se dostal přes dvě bezpečnostní kontroly. Byl jsem v šoku. Stadion plný diváků a cíl závodu byl na jeho ploše. Naštěstí se mi podařilo na plochu dostat. Do 10 minut Petra dobíhala a mě se aspoň podařilo ji vyfotit. Před startem Petra snila o umístění do 10. místa. Právě prvních deset dostává medaili z pravého zlata. Věřil jsem, že by ho mohla zaběhnout pod 6:30. Nakonec doběhla na 7. místě a čas 6:22 hod. Loni by ji tento čas stačil na 3. místo. Petru odvezli na dopingovou kontrolu a já jsem čekal na Radku. Ta doběhla na 12. místě v čase 6:31 a tím by loni skončila čtvrtá.

Hodně zajímavé to bylo letos v mužích. Zvítězil domácí závodník jen o 3 sekundy před holandskýn závodníkem. Oba překonali traťový rekord. První tři byli z týmu Nedbank Running Team. Vítěz vyhrál skoro 2 miliony korun. Celková vítězka byla také z JAR a také zvítězila v traťovém rekordu. Taktéž vyhrála stejné prize money. Prvních deset mužů i žen bylo finančně ohodnoceno. Pak jsem šel z Radkou do stanu Nedbank Running Teamu čekat na Petru a sledovali jsme cílovou rovinku, kde dobíhali další a další závodníci. Každou půlhodinu dobíhali na stadion vodiči s ceduli, na které byl jejich výsledný čas a s nimi vždy přiběhla skupina tak 60 běžců. To byla nádhera. Na trase byly brány, kde byly napsány časy (limity), do kdy musí běžci proběhnout. Kdo to nestihl, musel v závodě skončit. Pro mě to byl zážitek. 

Druhý den bylo vyhodnocení závodu v mužích i ženách. S převahou vyhrál tým Nedbank Running Team. 

Otta

Zdravím Vás.

V sobotu 24. června Vás zvu k dalšímu pochodu mezi kouzelnými lázeňskými studánkami v Klimkovicích. Byl bych rád, pokud se budete moci této akce zúčastnit – třeba i s rodinou. osobně budu u registrace v altánku. Těším se na setkání.

S pozdravem
Horák Jaromír, předseda TJ Liga stovkařů Ostrava, z.s.

Cool Run

V sobotu se konal v Hlučíně 3. ročník městského běhu. Na výběr byly tři různě dlouhé trasy 2,5 km, 5 km a 10 km. Startovalo se od Kulturního domu, kde bylo také pro běžce připraveno zázemí. Pátrání po výsledcích byla trošku detektivní práce. Za náš oddíl se zúčastnila nejdelší tratě Jana Kilarová a zvládla ji v čase 51:16 minut. Příští ročník by se snad mohl uskutečnit v okolí Hlučínského jezera.

Kysucký maratón

V Čadci se v sobotu konal 47. ročník tradičního závodu, který je druhým nejstarším maratonem na Slovensku. Z našeho oddílu jsme měli čistě mužskou účast. Nejrychleji zvládl maraton Daniel Šindelek za 3:33:12 hod. Roman Slowioczek finišoval 15 sekund za Danem a bylo z toho druhé místo v kategorii. Dále startovali Radek Luksza 4:16:56, Jaroslav Hrabuška 4:22:34 a Libor Svozil 4:42:50 hod.

Letní RUNdál

Seriál závodů RUNdál měl v sobotu svou letní zastávku, která měla start a zázemí na Sportovním gymnáziu Dany a Emila Zátopkových v Ostravě – Zábřehu. V hlavním závodě na necelých 4,5 km jsme měli v ženské kategorii zastoupení v podobě Ivky Kondasové, která časem 19:52 doběhla ve své věkové kategorii na 2. místě. Mezi muži dva naši zástupci získali první dvě místa ve stejné věkové kategorii a to v pořadí Michal Buba 15:38 a Marek Škapa 15:53 minut.

Mattoni 1/2Maraton Olomouc

V sobotu v podvečer se v Olomouci konal další ročník běžci i diváky velice oblíbeného půlmaratonu. Opět panovalo velmi teplé počasí, což je pro tento závod již docela typické. My jsme měli na startu pět našich zástupců, kteří trať zdolali v těchto výkonech: Jan Fousek 1:22:24, Milan Ondrášek 1:28:06, Kateřina Šeděnková 1:35:45, Libor Jírů 1:47:53 a Lenka Běhunčíková 2:01:09 hod.