Petra Pastorová

PKO Silesia Marathon, Katowice, 1. 10. 2017

Původně jsem měl svůj jubilejní třicátý maraton běžet v Košicích, avšak přeregistrace nakonec nevyšla a dvě startovní čísla nikoliv mou vinou skončily v … No, a já se vypravil s Ivou Pachtovou do Katowic na devátý ročník PKO Silesia Marathonu – kde jsme byli jedinými zástupci MK Seitl Ostrava a pěti startujícími pod českou vlajkou z celkem 1807 maratonců.

Na źyciówke čili osobák to však nebylo, byť jednokolová městská trať k tomu mohla svádět a před startem kromě hornické dechovky vyhrávaly (tak jako vloni v Drážďanech, ty mám zatím nejrychlejší) písně od AC/DC. Den před maratonem mne totiž navštívila rýma – která není podle Miloše Škorpila důvodem nevyběhnout – tak jsem se šetřil. Startovalo se od obřího obchodního centra, jemuž vévodí těžní věž a spousta odkazů na havířinu.

PKO Silesia Marathon vedl z Katowic do Myślowic, Siemianowic a Chorzówa. Značná část se běžela po výpadovkách z a do města a dálnici A4 jsme překonávali po nadjezdech čtyřikrát. V zástavbě se mohutně fandilo tak, že se běželo jedna radost… sorry, ale kam se hrabe atmosféra v Ostravě týden předtím. Míjeli jsme též šachty, v jednom závodě KWK Wieczorek povzbuzoval povrchový personál bubnováním na potrubí.

Ukázala se i místní vodárenská společnost, která postavila „vodní brány“ k osvěžení. A když jsme u toho, třeba zmínit občerstvovací stanice, jichž bylo dostatek a s přibývajícími kilometry se zjevovaly stále častěji (ale, jak je v Polsku zvykem, nepodávaly sůl).

Já začal volněji, než v Ostravě – a měl ještě pomaleji! – necelých šest minut na kilometr. To abych od půlky mohl, a také hned začal, zrychlovat. Až jsem se divil, koho všechno předbíhám… Asi od 36. kilometru jsem si připadal jako na dálkovém pochodu (zde je nutná poznámka ohledně účasti polských běžců a běžkyň na takovýchto akcích: Ač mnozí vůbec nejsou maratonci a maratonkyně, jdou po hlavě do toho, aby ten maraton prostě absolvovali!).

Nerozhodila mne ani katolická konspirace v Sosnowci, kde na 25. kilometru tleskal místní pleban běžcům a k tomu na kostelní věži ukazovaly hodiny dvanáct a zvonilo poledne… o třicet minut dříve. Věděl jsem, že od startu uplynuly dvě a půl, nikoliv tři hodiny!

Jubileum mi nakonec vyšlo za 4:08:12 a rýma nerýma znamenalo nejrychlejší se zatím čtrnácti letošních maratonů. Doslova úžasný byl doběh přímo na Stadion Śląski v Chorzówě (před nímž nevím kdo, ani jsem to v té chvíli neřešil, volal, ať pozdravuji Ottu Seitla). Skončil jsem, jak bývá obvyklé, v polovině maratonského pole. Iva prožila svou chvíli slávy v čase 3:34:32, zaznamenala třetí místo v dané věkové kategorii. A po dlooouhém doptávání se jsme zjistili, že ocenění v této kategorii náleží jen té první. To byl taky nejslabší dojem z jinak skvělých Katowic. Odkaz na hornictví jsme si odvezli na památku i na medailích a tričkách.

Radek Luksza

Craft Run Fest, neděle 24. září, Ostrava

Po spoustě dnů s hnusným počasím věnovaných tréninku, ladění formy či relaxaci před výkonem nastala běžcům neděle 24. září s takřka ideálními podmínkami k závodění. A do centra Ostravy se vrátil Craft Run Fest coby běžecký festival pro celou rodinu a také logické pokračování slavné a letité tradice městských maratonů v moravskoslezské metropoli.

Odpovídala tomu i účast, kdy na maraton odstartovalo 183 (171 dokončilo), na půlmaraton 427 (424 dokončilo), na čtvrtmaraton 197 bězců. Přihlásil se obrovský počet 122 maratonských štafet, nemluvě o spouště dětí do všemožných kategorií…

MK Seitl Ostrava neměl coby pořádající klub zástupce pouze ve štafetě (což je škoda, vzhledem k členské základně bylo odkud brát). Maratonci reprezentovali napříč startovním polem: Daniel Šindelek doběhl za 2:59:04 celkově třetí, v kategorii první. Petra Pastorová – tady to bylo jasné – první žena i první v kategorii za 3:06:07. Za nimi následovali Pavel Sedlák (3:11:42), Iva Pachtová (3:27:27, druhá žena, druhá v kategorii), Tereza Šádková (3:36:45, čtvrtá žena, třetí v kategorii), Lucie Kašparová (3:36:47, pátá žena, druhá v kategorii), Vladimír Skalka (4:09:28), Libor Svozil (4:10:58), Radek Luksza (4:17:17), Jaroslav Kuncek (4:24:24) a maratonské pole uzavíral Jaroslav Máčala (5:53:29) paradoxně se startovním číslem 1.

Půlmaraton běželi Jan Fousek (1:14:45, absolutně druhý i druhý v kategorii), Ondřej Dominik (1:16:48, pátý, druhý v kategorii), Marek Škapa (1:20:22), Petr Jorníček (1:26:44, první v kategorii), Martin Hořínek (1:29:54), Tomáš Lipina (1:30:27), Daniel Pastor (1:33:09), Magdaléna Drastichová (1:33:58, třetí žena, třetí v kategorii), Lukáš Malík (1:38:10), David Rigo (1:40:24), Jana Dominiková (1:43:00), Alfons Výtisk (1:43:48), Jaroslav Hrabuška (1:45:26), Ladislav Dvorský (1:45:53), Václav Procházka (1:58:03, první v kategorii), Jaroslav Močígemba (1:58:28), Martina Metzová (2:13:47), Georgis Fasulis (2:14:57), Jan Bardoň (2:16:27) a Jiří Brož (2:32:02).

Mezi čtvrtmaratonci za MKS doběhla jen Gábina Dostálová v čase 1:03:33.

Trasy hlavních běhů se od loňska poněkud lišily, určité úseky vedly v protisměru a skvělé bylo i využití cyklostezky po slezském břehu řeky Ostravice. Zachovány byly čtyři okruhy pro maratonce (dva u ½ maratonu a jeden u ¼ maratonu). Jelikož konečně přestalo lít a na startu panovalo zamračené relativně chladné počasí, běželo se dobře. Konkrétně já se držel první kolo s vodičem na čtyři hodiny Vojtou Gruchalou, což se ukázalo na začátek jako zrádné. Nešlo vyloženě o přepálení (přidal jsem se asi na pátém kilometru), ale musel jsem se více šetřit ve druhém i třetím kole… abych mohl na závěr zrychlovat a předbíhat. Zajímavý poznatek: Až neuvěřitelné množství běžců přecházelo po třiceti kilometrech v chůzi = moje výhoda! Ani přes z mého pohledu slušný finiš jsem ale zlepšení v Ostravě nezaznamenal. Prostě jen další průměrný maraton a 29. čárka!

Radek Luksza

Foto: https://www.zonerama.com/fotofous/Album/3759265

http://bksak.rajce.idnes.cz/CRAFT_MARATON_OSTRAVA_…2017-09-24

12.9. – Cooper (12´)

19.9. – 2 x 1000

26.9. – 20´

3.10. – 2 míle

10.10. – hodinovka na dráze (předpokládaný start dříve než v 18 hodin!)

17.10. – 4 x 500

24.10. – 10´

31.10. – 3 x 800

http://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/bezecka-stafeta-propojila-triadvacet-obvodu-ostravy-20170909.html

Yes!enický maraton  (sobota 19. srpna, Ramzová – Skřítek, Jeseníky)

Počasí na XI. ročníku Yes!enického, neboli chcete-li Jesenického, maratonu panovalo pro běžce daleko příznivější, než v Grabownii. A známých tváří nejen z MKS dorazilo mnohem více. Na startu si štáb České televize odchytil na interview našeho Jardu Hrabušku, jelikož je jedním ze dvou maratonců, jež mají odběhnuty všechny ročníky! Já na Jesenickém s maratony předloni začal, takže je pro mne tato akce také svým způsobem kultovní…

Potřetí na této krásné trati jsem se rozhodl běžet maximum úseků, tedy „běhatelných“ a kupodivu mi to docela šlo i v silničních Altrách Torin 2.0. Počet vyklusaných kopců se oproti vyšlapaným zvyšoval a věřil jsem si na podobný čas jako vloni (5.20.55). Ovšem seběhy v terénu se ukázaly jako moje zeslabující se stránka; co předloni a vloni šlo, tentokrát bída. Přesto jsem se dokázal držet expertky na horské traily Radmily Michalové, s níž jsme se vzájemně „tahali“ a též vyfotili na památném, sírou zavánějícím místě zvaném Petrovy kameny. Počasí? Panovalo horské proměnlivé, sychravo, větrno, mlha. Došlo jak na větrovku, tak rukavice. Smekám před Standou Kováčekem, jenž to běžel jen v kraťasech (a botech, samozřejmě). Svižně jsem klusal i po závěrečné hřebenovce, nicméně náročný sestup po Zasraných (Ztracených) kamenech znamenal obrovský propad. Nadávat jsem přestal jen při předbíhání Jardy Hrabušky. Závěrečný sešup a sprint do cíle, kde jsem byl v čase 5.27.49 … a až devět pozic za Radkou.

Jako první z MKS finišoval Standa za 4.15.25, celkově skončil 30. Další byl David Rigo 5.20.55 . Jarda doběhl za mnou za 5.29.36 a hovořil o něco „antiosobáku“. UltraLibor Svozil se vytrápil kvůli křečím a v cíli byl až za 6.47.02. Posledním zástupcem oddílu se stal Georgis Fasulis za 6.57.24. Na půlmaratonu jsme měli Michala Bubu, který ho absoloval jako 26. v čase 1.53.17.

Největší hrdinkou Yes!enického maratonu 2017 se každopádně pro mne stala Romana Feitová z Postřelmova, která se přihlásila na půlmaraton, ale omylem nasedla do maratonského autobusu. Když se už objevila na startu na Ramzové, rozhodla se poprvé v životě zaběhnout 42 195 metrů a navíc v těžkém horském terénu. Zabojovala, v závěru na oněch kamenech předběhla i UltraLibora a dokončila za 6.38.49. Protože zároveň i zabloudila, absolvovala vlastně ultramaraton. Romčo, ještě jednou gratulace, a doufám, že se na maratonech ještě uvidíme!

Radek

15. EDF Maraton Energetyków (neděle 13. srpna, Rybnik-Grabownia)

Pouze já, UltraLibor Svozil za MKS a Petr Jadrníček jsme stanuli mezi jinak výhradně polskými účastníky tradičního EDF Maratonu Energetyków, který se konal už popatnácté v Rybniku-Grabownii. Závod, ačkoliv patřil do seriálu Rybost, žádné jiné běžce z Česka nepřilákal asi právě proto, že bylo nutné absolvovat maratonskou distanci (což nebyl až zase takový problém, jak ukázala na našich akcích známá Gabriela Sobzcyk – půlmaraton běžela, zbytek šla a další pohárové body má doma).

UltraLibor zde startoval v jedenácté v řadě. Já podruhé. Běželo se čtrnáct tříkilometrových kol a kousek. Po řadě tropických dní bylo v neděli 13. srpna příhodné zamračené počasí a spadlo i pár kapek. Sluníčko se ukázalo až v poslední třetině závodu, takže se hodila i požárnická hadice se stříkající vodou natažená v poslední čtvrtině okruhu – paráda! Já si věřil na lepší čas, než vloni (4.12.19), pořídil si pro to i nové lehké Altry Instinct 3.0, ale doslova jsem to prosral. A to na třináctém kilometru. UltraLibor učinil totéž ve třináctém kole a stálo ho to ještě více času… Můj výsledek 4.16.28 a UltraLiborův 4.24.57. Petr doběhl za 4.43.40.

Radek

Již zavedená jednotýdenní série závodů o jednom týdnu, kopírující zlaté běhy Emila Zátopka v Helsinkách, včetně startovních časů, se uskutečnila o minulém týdnu v Praze. Všechny běhy vyšly na odpoledne pracovních dnů, a tak nebylo v mém případě o čem. O navazujícím víkendu jsem se letos již vykašlal se zúčastnit polovičního triatlonu v centru Prahy, který po přijetí do série Challenge nastavil již velice odrazující startovné (prý ještě letos lidové, a hlavně pro Čechy, pravili onoho víkendu v televizi, ehm).

Časy jednotlivých závodů se sčítají, a na konci je určen vítěz. Dělí se navíc ještě do kategorií, protože poslední silniční maraton se dal nahradit půlmaratonem, či desítkou. Tedy tři hlavní kategorie. Dá se také zúčastnit jen jednotlivých běhů, na které se občas přihlásí nějaký ten specialista, který ostatním, snažícím se rozvrhnout síly, vypálí rybník. Každého závodu se zúčastnilo zhruba 200 lidí, a vše probíhalo v pěkném zázemí Olympu Praha, kde probíhaly první dva závody na dráze, a start silničních běhů (s probíháním na dráze za pěkné divácké kulisy). Titul z minulého roku měl obhajovat Radek Brunner, který se ovšem letos na poslední chvíli odhlásil. Já se dal na kategorii C (s desítkou na konci).

První desítka probíhala po silném dešti, ale stále ještě za silného parna. Jít na závod také hned po práci mne moc nesvědčí. První rozběh těch nejrychlejších čítal zhruba 45 lidí, což je na dráhu už moc. Člověk musí neustále předbíhat, i v obloucích, což je velice náročné, a špatně si hlídá záda. Běhat dvacet pět koleček na jedné dráze navíc nesvědčí moji hlavě. První čtyři kola jsem běžel s vedoucí dvojicí Šroubek (AK Plzeň) a Miler, ale s průměrem 1:19 na čtyřstovku jsem radši záhy zvolnil, protože tady se jednalo o jinou ligu, a v předposledním kole jsem absolutně nedokázal zareagovat na předbíhající duo s Davidem Pecinou (pozdějším celkovým vítězem).

Vítězem tedy Šroubek někde na hranici 33 minut a já pátý za 35:39, slibujíc si, že desítku na dráze už tedy nikdy. Nejvíc mne iritoval komentátor, který při každém našem průběhu kolem zahlásil, že letos tu nikdo za těch 31 asi běžet nebude, že špička se na to prostě vykvákla. 🙂

O pár dní později tedy pětka. Po startu na čele opět já a David Pecina, ale opět jsem usoudil, že se za ním moc dlouho neudržím, a opět nástup třech pronásledovatelů na poslední 800, na který jsem nedokázal při té intenzitě zareagovat, ale přeci jen jsem zůstal v klidu, protože na pětce mi dva tam se vyskytující účastníci moji kategorie přeci nemohli nadělat takový rozdíl. Na konci tedy za rovných 17:00, opět páté místo.

O Čtvrtku, 27. Července, nastal poslední den. Maraton se vyběhl již kolem třetí hodiny, a desítka byla na řadě až v podvečer. Událost okořenily svou účastí také Dana Zátopková a Jarmila Kratochvílová. Má taktika byla lenivá. Běžet celou dobu s pronásledovateli, na které jsem měl v rámci celého seriálu náskok minutu a minutu a půl, a jednoduše si je nenechat utéct. Něco jako taktika Sky teamu po většinu letošní Tour de France.

Co se však nestalo, vyhovovalo mi dost tempo táhnoucího Vojtěcha Líma, a oba mojí soci od nás po-odpadli již při prvním průběhu Stromovkou, kde panovalo příjemné vlhko, ovšem se mi málem podařilo vrazit čelně do obřího kontejneru, páč jsem v zákrytu jen sledoval záda Vojtěcha, který před ním náhle uhnul. Ležel totiž uprostřed chodníku. Po dotazu Vojtěcha, na kolik že to běžím, jsem jen odvětil, že mi to je jedno, že si hlídám náskok od těch dvou za námi, což mu asi radost neudělalo, poněvadž se účastnil jen desítky za vidinou lepšího času. Na poslední občerstvovačce, ke které si bylo třeba nadběhnout pár metrů, se on dožadoval pití, které ze stolu ovšem nikdo nepodával, a náhle změnil směr běhu bez napití se, na což jsem OPĚT nedokázal zareagovat (protože pokud-li by pil on, tak já také), a s obtížemi jej dohonil. Navrhnul mi, ať táhnu ke konci také chvíli já, ovšem já na to, že již na mne jde únava, a že na něj stejně nenastoupím, protože by to vůči němu nebylo fér. Ovšem nejspíše se mnou jen vypekl, jako onehdá Emil s J. Petersem, a nastoupil on mi. Náskok jsem trochu stáhl v cíli na dráze, ale skončil jsem tedy druhý v čase 35:37, a stal se celkovým vítězem ne-maratonské kategorie Zlatého týdne Emila Zátopka.

Celý závod byl velmi pěkně organizačně zajištěn, co se týče samotných běhů, jen zde nastával chaos ve vyhlašování, přičiněn velkými slejváky a docela výbušným temperamentem hlavního pořadatele. Poslední maraton měl také další účast z řad našeho klubu, ale při pokusu o představení se jsem se setkal s docela nepřívětivým pohledem. Po třech závodech v jednom týdnu se na člověku docela projeví únava. Ta mne následně docela dost odrovnala při Ostravském běžeckém Pondělí při trojce na dráze. Ještě, že se nesnažili do soutěže zakomponovat i rozběh ☺

Petr Muras

Výsledky: https://www.zlaty-tyden.cz/vysledky/2017

5 km/500 m  30.července 2017, start v 10 hod.

počasí: 23,1 °C jasno a pocitová 21°C, slabý Jižní vítr 3,9 m/s, vlhkost 54%, rosný bod 13,5°C, tlak 1017,5 hPa.

Jak už každý rok, tak i letos po výběhu na Lysou horu čekal závodníky v neděli běh na Kozubovou. Nevím, kdo v sobotu z našich členů běžel, ale smekám před nimi, jelikož neděle svým počasím nechtěla dát nikomu nic zdarma. Pitný režim byl nutností i podmínkou pro všechny, abychom všichni co jsme tam byli, včetně drahých poloviček a jejich dětí. Podle časů, jak jistě vidíte výše či níže uvedené, aniž bychom se domlouvali, bylo doběhnout do 60´na vrchol Kozubové do cíle.

Všichni splnili a Otta může být spokojen. A být mladému gorolovy Tomáši Lichému v patách není nic jednoduchého pro mladé, natož pro ty co byli na vojně a stále zraji, jako víno což velmi pěkně předvedl náš sedmdesátník Václav a naši padesátnici Peťa,Roman,Laďa a Jura. No chlapci, ale já to od začátku hlídal ze zadu, kdyby někdo z našich odpadl, abych ho mohl odtáhnut na Kozubovou, kde se konala v kostelíčku mše a pan farář tam měl živou vodu pro nás. Naštěstí nebyla nutná, jelikož jak vidíte z výsledků naších borců, tak i Václav mi utekl. A to si moc dobře pamatuji, jak tak jeho kamarád v Kravařích na něho křičel „ Václave tobě to dneska dobře běží“!!! A co myslíte, jaká byla odpověď Václava? „Musí mi to běžet, vždyť mi je teprve 70 let“. Tož, kam se hrabem mi mladší. Proto se nedivím všem, co byli před Václavem, že prchali jak kamzíci, bo nikdo z nich nechtěl být jeho skalpem. A to už nemluvím o Petrovi Škarabánkovi, Romanu Slowioczkovi a Laďovi Březinovi. Ta první 150-sátka z nich musela hodně velkého lufta. Byl jsem rád, že mi v tu chvíli nebylo 30 let, jinak bych zdrhal na Kolářovou chatu Slavíč před nimi. Na druhou stranu je pravda, že jsme to vzadu hlídali s Beskydským Dědkem do druhého kilometru, než mně předběhl a dal mi s úsměvem kartáč, že jsem začátek napálil. Já myslel, že když první stovka mi zdrhla, tak neběžím tak rychle.

No bylo to 7´/km, pak 8´/km, ale v kopcích od Polany jsem se umravnil na nějakých 12-15´/km a místy i 23´/km. Ale to už fakt nebyl běh, ale chůze zoufalce, který vidí už vidinu cíle a k tomu poznámku pořadatele, že od Polany by se mělo začít závodit. A prosím Vás chlapy nikdy se neotáčejte, když na Vás volá za Vámi běžící žena. To se stalo i mně. „Jiříčku počkej nebo zpomal, ať Tě mohu doběhnout“. A stalo se. Doběhla a v cíli mi dala ještě 3“. A pak, že chlapi nejsou galantní vůči ženám. No a nakonec musím velmi pochválit i naše mladé běžce, kterým jsem se dole u startu stačil podívat do obličeje nebo se s nimi vyfotit, protože po startu mi už ukazovali pouze svoje záda. Michal Buba mně překvapil, jak si držel našeho Petra na dohled, což svědčí i o jeho času. Další pěkný čas měl i Stanislav Kováček, ale tam si ho držel na dohled Roman (nevím jestli jako jeho kouč nebo…), což bych tuto situaci na místě Standy nechtěl zažít na vlastní kůži. Roman s Petrem to jsou neřízené střely.

A poslední pěkný čas měl Pavel Juřica, kterému sekundoval vzadu Laďa. Myslím Otto a oddílový běžci, že jsme Vám na Kozubové neudělali ostudu. Tak ještě jednou blahopřeji Petrovi Škrabánkovi k 3. místu v kategorii, Václavu Procházkovi k 5. místu v kat., Romanu Slowioczkovi k 11.místu v kat., Michalovi Bobovi k 17. místu v kat., Ladislavu Březinovi k 19. místu v kat., Stanislavu Kováčekovi k 23. místu v kat., Pavlovi Juřicovi k 39. místu v kat. a neposlední řadě bych se měl pochválit sám, ale ne, samochvála s…í. A kluci mi už blahopřáli na místě k 27. místu v kat..

A poslední poznámka nakonec. Chtěl jsem se umístit aspoň podle mého startovního čísla na 152. místě a bylo to 252. místo. To bych musel předběhnout Ladislava. Mějte se hezky a ať Vám všem běžcům, kteří četli tento fejetonek to běhááááá!!!  Zítra se jdu otestovat na „Městský stadion Ostrava – 3000m

Zdraví Jiří – Dědek z Havířova

Když mi před dvěma léty nařídil lékař dvouměsíční pauzu od běhání, koupil jsem si kolo, abych nevypadl z tréninku. Když jsem letos hledal čím doplnit trénink, padla volba na plavání (čti správně posun vpřed ve vodě za pomoci nepříliš koordinovaných pohybů). A tak byla jen otázka času, kdy mě napadne to spojit. A ten okamžik nastal přednedávnem, když jsem se dozvěděl o Železném císařákovi – lidovém triatlonu v Jilešovicích. To by mohla být ta správná možnost si triatlon, ze kterého mám respekt, vyzkoušet. Zejména poté, co jsem se od známého dozvěděl, že jej loni absolvoval celý v plavkách. (nutno dodat, že letos jsem tam byl v plavkách z pánů jediný, pak asi ještě jedna, dvě dámy, zbytek v cyklo, triatlo a jiných fčních oblečcích).

Byla to premiéra, takže žádná očekávání nebyla, chtěl jsem si to vyzkoušet. Trochu mě odrazovalo počasí – nevadí mi horko, ani zima, ani sníh, ale déšť fakt nemusím. Naštěstí se počasí umoudřilo a mi se podařilo dokonce nacpat do auta i kolo, poté co se ukázalo, že bez lyžin mi nosiče známých nepomohou, takže jsem nemusel jet do Jilešovic na kole a moknout po cestě. Po zaplacení startovného mě mladá paní a malá slečna popsaly fixem startovní číslicí končetiny, vyposlechl jsem si info o trati a přesunuli jsme se na start. Plavecká část se odehrála v Hlučínské přehradě, pak na kole po obou stranách Opavy zpět ke Kamenci, kde bylo zázemí a běžmo obkroužit Jilešovice. Trochu mě zarazilo natažení plavecké části z původních 150 na 300 metrů, ale tolik to asi ani nebylo.

Vydáváme se na start a následuje úprava cyklodepa. Koukám kolem sebe, jak si zkušení kolegové zkouší úchopy kola a rovnají komínky a nějak to zatím nechápu. Celkem legrační bylo hledání místa startu a zejména hláška Dědka Beskydského – psali 150, tak to bude tady, já dál nejdu. Trasa měla být vyčištěna od vodních rostlin, ale bouřka to v noci trochu promíchala, tak to bylo veselejší. Jo a taky nemám rád studenou vodu, naštěstí byla voda ve Štěrkovně poměrně teplá. Pár temp na rozplavání, nasadit brýlky a jdeme na to. Ve vodě nebylo nic vidět, občas mě někdo kopl nebo bouchl, a asi jsem pár ran i rozdal, občas mě někdo chytil za nohu či břicho, ale nebyl to závodník, ale nějaké vodní potvorstvo. Snažím se plavat a držet směr, dokonce jsem někoho předplaval a světe div se, z vody jsem nevylízal poslední. Problém nastal na prvním přechodu, kde se projevila nezkušenost, než jsem obul ponožky a boty, navlíkl triko a sundal brýle a nasadil helmu, byli v trapu i ti, co vylízali z vody mnohem později. Naskočím na kolo a valím si to. Po deštích trochu bahýnko a kolo občas pěkně klouže. Doháním nějaké lidi a po 2 km mi došlo, že bych mohl konečně přehodit. Mimo ideální trasu se mi povedlo někoho předjet, ale to už jsme na pevnějším podkladu a jedeme zpět k hospodě. Začínají mi tuhnout stehna a sotva popadám dech, což se mi na kole tak často nestává. Ze závodního hlediska, jsem na kole smazal část manka, pár lidí předjel a byl předjet pouze dvěma, ale ty jsem zase předběhl, ale nepředbíhejme.

U Kamence už potkáváme běžce v protisměru, asi dobrej oddíl, seskakuju z kola a běžím vedle něj, jak znělo pravidlo. Druhý přechod se povedl lépe, jel jsem v běžeckých botách (díky Martine, tohle na rozdíl od plavek, byla dobrá rada), tak jen sundávám helmu, nechávám na zemi brýle a cucnu si vody a letím. Za sebou slyším jen volání Ondry Dominika „pohni, ať jsi alespoň první žena“ (pokud to nebylo úplně tak, tak promiň J). Tak upravuji čelenku a letím, až mi vlasy pleskají o ramena. Běh by měl být moji silnou stránkou – jsem slyšel, že prý triatlonisti neumí moc běhat. Tady nejrychleji srovnávám dech a nohy do požadovaného tempa a předbíhám  a předbíhám. Zhruba v polovině potřebuji dotáhnout boty, kolem mě proběhne skupinka a ten co mě předjel na kole, na mě volá, to jsi hodný, žes na nás počkal, když jej za chvilku předběhnu znova a řeknu mu, že taky mohl počkat, jen odvětí, že to ne, že já mám dlouhé nohy. Objevuje se kopec, a to je kamarád a v něm jsou vidět lidé, tuším blízký konec a tak není na co čekat, do kopce zaberu, ještě někoho předbehnu a pak už skopce dolů, k cílovému oblouku. Pocit po jeho proběhutí téměř vítězný a tělo závod cítí. Je to úplně jiný druh pohybu a závodu než „jen“ běh, ale líbilo se mi to, tak si to někdy asi zopáknem.

Jo a na první ženu mi chybělo asi 20 sekund, viděl jsme ji v kopci…možná kdyby byl delší 🙂

Martin Hořínek