Občas se zúčastním závodů ve středních Čechách. Má to dva důvody – jednak tam bydlí můj bratr a pak je to placka bez kopců, i když Klánovický půlmaraton umí taky trochu potrápit. Tentokrát jsem se vydal pokořit svůj dva měsíce starý rekord ze Zlína na Nymburském půlmaratonu a to v neděli 26.4.2026.
Vše nasvědčovalo tomu, že by se to mohlo podařit. Díky vstřícným pořadatelům jsem se dostal dodatečně na startovní listinu, která byla zaplněná už měsíc před startem. Rovinatá dvouokruhová trať po cyklostezkách kolem řeky Labe mi také hrála do karet. Zaskočily mě však dvě věci. Vítr, který nás v tomhle období trochu zlobí, byl ten den ráno opravdu silný. Ještě větší překvapení ale čekalo na druhé straně okruhu – výběh po 60 schodech na most přes řeku a pak samozřejmě i seběh dolů. Musím přiznat, že jsem tentokrát četl propozice závodu a téhle poznámky si všiml. Hned jsem to hodil do AI: jakou zvolit taktiku na schody – po jednom, po dvou, nebo snad po třech? AI měla jasno: hlavně na začátku nepřepálit. Což je u mě vždycky problém, zvlášť když prvních 5 km bylo s větrem v zádech. A schody? Ty prý raději vyjít nebo velmi zvolna vyběhnout po jednom. AI se to lehce řekne, ale když mě tam všichni předbíhají… Snažil jsem se krotit a kompromisně je bral po dvou. I tak mě několik závodníků předběhlo a musel jsem je pak těžce dohánět – navíc proti větru.
Před cílem prvního kola byla drobná terénní vložka s kostkami, respektive zabetonovanými kameny, a trochu hliněné pěšinky. Ideální chvíle trochu zvolnit a dát si gel. Občerstvovačky byly boží. Škoda jen, že ta u cíle byla za zatáčkou a mně se tam nechtělo zabíhat – přece jen zatáčky rád „stříhám“. Ještě slyším pořadatele, jak vyvolává moje jméno a MK Seitl Ostrava s poznámkou, že je to velmi kvalitní běžecký klub. Zmiňuje i moje umístění v kategorii, ale to už neslyším – a možná dobře. Jsem odhodlaný dát ze sebe všechno ve druhém kole. Zvlášť když první polovinu poběžím s větrem v zádech a už se nemusím tolik krotit jako na začátku.
Bohužel si začínám uvědomovat svou (snad ne fatální) chybu – zapomněl jsem se občerstvit. Je sice zima, nepotím se, ale i tak přemýšlím, jestli zvládnu kvalitně uběhnout 15 km bez kapky vody. Nic jiného nezbývá, tak peláším dál. Postupně doháním dvě dvojice mladých závodníků. Občas mívám tendenci je provokovat poznámkou, že se přece závodí až ve druhé polovině, ale tentokrát si to odpustím, aby se mi to nevrátilo jako bumerang. Potěší mě alespoň, když jeden z nich pochválí moje tempo.
Ke schodům dobíhám už z posledního, ale beru je opět po dvou. Jakmile jsem nahoře, mám pocit, že by nohy nejradši běžely samy – hlavně už ne nahoru. Ty schody fakt bolí. Určitě mi dohromady sebraly tak dvě minuty. Občerstvovačka na dohled – ale co to? Pořadatelé nás za mostem posílají ještě dál. Aha, to je ten kilometrový náběh oproti desítce. Už jsem byl smířený s tím, že na občerstvovačce budu muset zastavit a vypít aspoň tři kelímky. A tady se vracím k tomu, proč byly „boží“. Nejen že tam měli i dva druhy jogurtů (asi místní sponzor), ale hlavně – kelímky byly zhruba dvakrát větší než obvykle a skoro plné. Jeden jsem popadl z ruky pořadatele a hltal a hltal. To mě nakoplo a věděl jsem, že souboj s protivětrem zvládnu bez křečí.
Prolétl jsem parkem, vyběhl na zdymadlo, plácl si s diváky, zapózoval fotografovi, znovu zvládl terénní vložku a dával si bacha, abych na konci nezakopl o kameny. Pak už jen výběh na cílovou rovinku. Za vydatného povzbuzování diváků jsem předvedl parádní sprint a zase se zlobil, proč jsem to ze sebe nevydal víc už na trati. Oficiální čas 1:26:17. Celkově dvanáctý ze zhruba 700 startujících a hlavně – druhý v kategorii padesátníků. Prostě paráda. Škoda jen, že pořadatelé vyhlašovali jen první tři celkově a pak už jen vítěze jednotlivých kategorií. Aspoň jsem nemusel řešit, jak povezu ve vlaku karton postřižinských piv. Každopádně jsem se vracel s dobrým pocitem, že jsem udělal další krok k prolomení hranice 1:25. Tu bych rád na podzim zúročil při útoku na magickou tříhodinovou hranici maratonu.
Radek
