V září jsem absolvoval zajímavý tandem – viz název tohoto článku. I když vím, že v klubu jsou ještě větší borci, že jo, Pepo?
Beskydská sedmička mě vlastně naučila běhat. Ono je totiž těžké ji zvládnout v limitu, pokud člověk pouze jde. Závidím těm, co mají skoro dva metry a když jdou, tak já musím vedle nich popobíhat.
Letos jsem tedy stanul na startu již po jedenácté a bylo to opravdu zvláštní a silné. Mezi nás se totiž přišel podívat prezident republiky a na startovce se objevil „prezident“ tohoto závodu, Libor Uher. Po emotivním zahájení jsem vyběhl ze stadionu s cílem běžet až pod úpatí Velkého Javorového, což nebyl vůbec žádný problém. Také vyjít ty kopce už mi nedělá takový problém a tepovka nelítá až ke stropu, ale drží se pořád pod 150. Takže začátek dobrý.
Až na přicházející bouřku, která nevěstí nic dobrého. Zvlášť když zjišťuji, že v mé KPZ chybí pláštěnka. Asi jsem ji někde použil a už nedoplnil. No nic, aspoň se trochu ochladím, protože poslední ročníky bývají opravdu tropické a letošní začátek nebyl výjimkou.
Nicméně déšť je opravdu vydatný a moje lehká větrovka nemá žádnou šanci. Naštěstí na chvíli přestane pršet v Krásné a já mám šanci zalepit první puchýře. Ve stoupání na Kykulku se opravdu mraky roztrhnou a navíc se citelně ochladilo, takže takzvaně klepu kosu i ve stoupání.
V hlavě se mi už honí myšlenky, že to stočím do Frýdlantu a zazvoním v pět ráno na byt své dcery. Naštěstí jsem si vzpomněl na našeho Ottu, jak nám říkal, že jsme rozmazlení a máme všechno to termoprádlo. Oni si tenkrát zabalili Rudé právo kolem břicha, aby mohli jít běhat v mrazech.
Rudé právo jsem na Kykulce nenašel, ale vzpomněl jsem si na termofólii v KPZ. Takže jsem si ji obalil kolem sebe a vyrazil dál. Ti, co mě přitom viděli, si ale mysleli, že už mám dost a jestli nepotřebuji pomoc. Jo, to jsou ty krize, které si každý na B7 zažije několikrát.
Jakmile jsem se dostal do Ostravice, přestalo pršet a začalo se oteplovat. Poté, co už mám za sebou 50 maratonů, se vyloženě těším na seběh ze Smrku. Kde jsou ty doby, kdy jsem to nenáviděl?
O to víc se ale pak trápím ve výstupu na Čertův mlýn. Ano, i kolem té legendární zelené roury, která je ale úplně na samém začátku, takže nechápu tu její démonizaci.
Na Pustevnách mě už opouštějí poslední zbytky motivace. V minulých letech jsem to vždycky řešil několika kousky piva a klobáskou k tomu. Letos kupodivu nemám chuť ani na to. Tak čekám na syna, až mě doběhne, a proběhne krátká rodinná porada, včetně přítele na telefonu mé dcery.
Já, když do té Ráztoky nemusím povinně, tak mě tam nikdo nedostane. Zvlášť když mám v hlavě nadcházející maraton. Dcera mi však poskytuje dostatečný stimul ještě trochu zabojovat, i když zkratkou přes hřeben na Radhošť.
Nejen že budu pod 20 hodin, ale Libor Uher je někde mezi Radhoštěm a Pindulí. Takže se rozdělujeme. Syn jde do Ráztoky a já běžím stíhat Libora, abych mu řekl své o tomto šíleném závodě – něco na způsob: „Kdo jinému jámu kopá…“
Stíhací jízda nakonec nevyjde, i když závěr B7 je vyloženě běhací. Zvlášť do Padolí. Tímhle prodloužením mi Libor udělal vyloženě radost, i když si člověk ten Velký Javorník vyjde skoro dvakrát.
V cíli 19:07. Takže pro příští rok je motivace stlačit to pod 19 hodin.
O umístění mi tady nejde, protože těm borcům, co to letí dolů po kamenech, se nikdy nevyrovnám kvůli mému vyvinutému pudu sebezáchovy. Proto byl pro mě Ostrava City Maraton o týden později mnohem důležitější, i když jsem se oprávněně obával, co ještě dokážu ze sebe vymačkat.
První kolo bylo vyloženě trápení. Tepovka kolem 180 a tempo jen kolem 5:30 – tohle vůbec nevypadalo na dobré umístění.
Na otočce na Frýdecké jsem si řekl, že zrychlím na 4:30 a pokusím se to udržet až pod radnicí, kde byl Jirka Brož. Tak se přeci musím ukázat před borcem, co to běhal pod dvě a půl hodiny.
A dokonce to šlo držet i dál, aniž by se tepovka dál zvedala. Dokonce začala pozvolna klesat. Zhruba v polovině jsem musel udělat povinnou zastávku v Toi Toi. I to se bohužel někdy stává. Ale pak se mi běželo o poznání lehčeji. 🙂
Bylo to vidět i na tom, jak jsem stoupal v pořadí ve své kategorii. Po prvním kole desátý, pak sedmý a do posledního jsem vbíhal jako pátý. To jsem ale nevěděl. Pořád jsem si jen dával své malé cíle – doběhnout toho přede mnou, protože vypadá na stejnou věkovou kategorii, pak ještě dalšího a dalšího…
Nakonec jsem to vytáhl až na třetí místo v čase 3:16 a stanul jsem na bedně vedle Poláka a vítěze původem z Etiopie.
Takže i malé cíle nakonec vedou k velkým úspěchům. 🙂
Radek