V neděli 23. 3. se v polském městečku Paprocany zhruba 100 km od Ostravy konala 41. běžecká soutěž o Perlu Paprocan. Je zajímavé, že tento běh se pořádá každý rok na jaře i na podzim. Běží se kolem Paprocanského jezera. Trasa maratonu je 6 koleček. Ale je na každém závodníkovi kolik koleček se rozhodne absolvovat. Běžel jsem se svou sestrou Luckou a na startu jsme potkali i Radka Lukszu a Emila Trombíka.
Start začal ve svižném tempu, kdy mě překvapila i hojná účast mladých i ještě mladších běžců. Měl jsem co dělat, abych jim stačil. Všichni ale většinou skončili po prvním kole. Čím více kol jsem absolvoval, tím méně závodníků jsem potkával. Po čtyřech kolech jsem už neměl v dohledu žádného závodníka přede mnou, ani za mnou. Bohužel se začalo kazit počasí, pršelo, a v promočených oblečcích mi ve větru začala být zima.
Těšil jsem se, až ve mnou zvoleném poklidném tempu dorazím konečně do cíle. Dokonce jsem začal v půlce posledního kola dobíhat nějakého mladého maratonce. Tak jsem si říkal, že jej předeženu a zmizím před ním. Jenže jak jsem jej doběhl, on mi polsky vysvětlil, že na mne čeká, protože už nechce běžet sám a zrychlil tempo. Nemohl jsem se nechat zahambit a taky jsem přidal, ať mu stačím. Takže místo poklidného běhu do cíle jsem se naháněl s minimálně o třicet let mladším chlapcem.
Samozřejmě, že na jeho závěrečný finiš jsem už neměl síly, ale vůbec mi to nevadilo. Čas 4:08 beru jako úspěch. V cíli jsme si s chlapcem padli do náručí a podali si ruce.
Po prvních kolech závodu nás vždy čekala v místě startu a cíle bouřlivá atmosféra s povzbuzujícími diváky. Jak ubývali závodníci, ubývali i diváci a v cíli maratonu už bylo jen pár pořadatelů. Dostali jsme krásnou kovovou medaili s velkou perlou a skvělou hrachovou polévku.
Trasa kolem jezera byla v lesích po zpevněných chodnících s minimálním převýšením. Ideální pro rodinné běhy, kdy je velkou výhodou, že závodník si sám určuje počet kol, které chce absolvovat, takže vyhrává opravdu každý, kdo doběhne do cíle.
Celý maraton absolvovalo 32 běžců z celkového počtu 857 závodníků. Z našich běžců celou trať maratonu uběhli Ivan Rodina 04:08:35.3; Radek Luksza 04:45:11.7 a Emil Trombik 05:37:07.9.
Ivan
My jsme se rozhodli čelit této výzvě jako jednotlivci. S odhodláním a humorem sobě vlastním jsme se vrhli do boje s nástrahami trati. A že jich nebylo málo! Kromě strmých stoupání a zrádných klesání nás na vrcholu Lysé hory přivítal vítr o rychlosti až 86 km/h, který se nás snažil sfouknout zpět do údolí. Cesta byla suchá, místy mokrá, viditelnost byla celkem dobrá (start na suchém asfaltu se postupně přes bláto měnil na ledovku až na ztvrdlý sníh, to vše se kolo od kola dramaticky měnilo k horšímu, bláta přibývalo a z pevného sněhu byla uklouzaná břečka, která si vyžádala i nehezké pády). Naše příprava byla pečlivá – tréninky, strategie, výběr správného oblečení a občerstvení (ano, i tatranky mají své místo v profesionálním sportu). Ale jak se říká, člověk míní, Lysá mění.
Nenechali jsme se odradit. S každým dalším kolem si dokazovali, že máme na to překonat sami sebe. A když už nohy začínaly protestovat a mysl toužila po teplém čaji, přišla na řadu podpora. Radimův taťka, který se ujal role supportu, byl vždy připraven podat pomocnou ruku (a svačinu). V depu připravoval občerstvení a staral se o naše vybavení. Bez jejich podpory bychom to rozhodně nezvládli. Na trati nás povzbuzoval trenér Martin Prusek s manželkou a kamarády, jejichž hlasité fandění dodávalo potřebnou energii. A samozřejmě nesmíme zapomenout na velmi početnou skupinu s členy MK Seitl Ostrava, kteří přišli podpořit své kolegy a vytvořili atmosféru, která by rozhýbala i lenochoda. Vaše podpora pro nás byla nesmírně důležitá a dodávala nám sílu pokračovat dál.
