Beskydská sedmička se kvapem blíží, a tak je nejvyšší čas začít sbírat i
nějaké ty výškové metry. Proto jsem se rozhodl pro PePa běh v Lichnově s
převýšením 550 metrů a délkou 18,5 km. Tyhle běhy mám moc rád – střídají
se výběhy do kopce a seběhy. Jen se pořád trochu bojím pustit to z
kopce, když je terén komplikovaný, třeba plný kamenů nebo příliš prudký.
Naštěstí takových pasáží bylo na PePa běhu minimum.
Jedinou, zato pořádnou komplikací bylo extrémní vedro. Tu sobotu padaly
teplotní rekordy po celém Česku a ani v podhůří Beskyd to nebylo o nic
lepší. Po doběhnutí jsem musel vzít zavděk i lichnovským potokem, do
kterého jsem skočil zchladit se. Pořadatelé ve spolupráci s hasiči sice
připravili káď s vodou, ale ta už byla po hodině teplá jak chc… Je ale
potřeba pochválit hasiče, že nás průběžně kropili hadicí. Jen škoda, že
to byla jen zahradní – mohli rovnou nastartovat cisternu.
Každopádně i díky půllitru vody, který jsem si nesl s sebou, a
občerstvovacím stanicím jsem běžel v celkem slušném tempu a nakonec
vybojoval celkové páté místo. Kategorie se nevyhlašovaly, protože šlo
především o charitativní běh pro nemocnou holčičku. Podařilo se vybrat
něco přes dvacet tisíc korun. Startovné bylo sice o něco vyšší, než bývá
zvykem, ale šlo o dobrou věc, takže ho člověk zaplatil rád. Škoda jen,
že extrémní vedro zřejmě některé odradilo a raději strávili den někde u
vody.
Hned druhý den, v neděli, jsem si pohrával s myšlenkou, jestli přece jen
nenastoupím na MUM (Moravský ultramaraton). Pro neznalé – jedná se o
sedm maratonů v sedmi dnech. A „ultra“ je to i tím, že Dan Orálek
vytyčil trasy, které nemají na 42 kilometrech méně než 800 metrů
převýšení. V těchhle vedrech obdivuji všechny, kteří se postavili na start.
Abych se jim alespoň trochu přiblížil, našel jsem si Sloupský lesní běh.
Zbytku rodiny jsem mezitím koupil vstupenky do jeskyní, takže bylo
rozhodnuto – jede se do Sloupu.
Jedná se o tradiční závod, který se letos běžel už po pětačtyřicáté.
Tentokrát to bylo „jen“ asi 200 metrů převýšení na necelých 12
kilometrech, ale i tak jsem ty kopečky cítil. Na startu jsem se potkal s
několika známými tvářemi, což mě mile překvapilo.
Dalším překvapením bylo, že se nevybíralo žádné startovné, dokonce ani
dobrovolné, a přesto byl závod profesionálně připravený – s čipovou
časomírou i občerstvením na startu a na otočce.
Nevím, jestli to bylo včerejším PePa během, díky kterému jsem kopce
docela svižně vyběhl a zpátky seběhl ještě rychleji, nebo tím, že na
jihu není tak velká běžecká konkurence. Přijde mi, že opravdová
konkurence začíná až od Olomouce směrem na sever.
Každopádně jsem ve své věkové kategorii skončil na prvním místě, což mě
opravdu potěšilo. Jen mě trochu zaskočilo, že vlastně ani nevím, kdo
pořídil vítěznou fotku. Ještě že mám alespoň diplom – mimochodem jeden z
nejhezčích, jaké jsem kdy dostal.
Pořadatelům tedy patří velké díky. Byla to prostě paráda. A příště se
sem určitě rád vrátím.
Radek