Ja i Maraton im. Zbigniewa Marszałkowskiego, neděle 22. října, Wodzisław Śląski – Wilchwy
Během šesti sedmikilometrových kol v okolí Wodzisławia Śląskiego jsem měl docela spoustu času přemýšlet, jaký je devátý ročník Ja i Maratonu na počest Zbigniewa Marszałkowskiego. Ultra, to určitě ne, tam ta patřičná vzdálenost chyběla. Ale extrémní, brutální závod, to sedělo! Mimochodem, byť se konal přibližně půlhodinku cesty od Ostravy, našinci nejen z MKS chyběli.
Kros jsem si nedávno zaběhl na Přerovci… a v porovnání s tím, co nás čekalo a neminulo u Wodzisławia, to byl (pomineme-li nemalé převýšení na Přerovci) legrační závod. Zbigniewův memoriál čítal ne 99, ale 99,9 % offroadové trati. Asfalt byl asi na necelých 200 metrech na jediném úseku, jinak lesní či polní cesty a pole. Pršelo, takže bylo SAMÉ BAHNO, spousty, lepivého, klouzavého, všudypřítomného … nebýt toho kału, trať s převýšením sotva 70 metrů na kolo, by byla v pohodě zvladatelná.
Na startu se mnou (i 86 dalšími účastníky počítaje v to jednoho psa) stanul UltraLibor Svozil a fandit jsme s sebou vzali Sandokana. První kolo bylo běhatelné, druhé už méně a na počátku třetího jsem zaslechl sprosté zakletí a zahlédl padajícího Libora. Když jsme se opět potkali, já začínal čtvrté a Libor mířil do cíle půlmaratonu a konec! S každým dalším okruhem byla totiž trať neschůdnější, o běhání se nejen na polích nedalo hovořit, běžně jsem polem klouzal technikou naučenou na porubském „bruslaku“. Letěl jsem jen jednou na šestadvacátém kilometru, všechno bylo vedeno snahou dokončit bezpečně a zdravý.
Přesto opět, co kolo, to předběhnutý závodník. Vzdát jsem nechtěl a taktéž nevzdal, i když jsem věděl, že to pod pět hodin nebude. V cíli svého 31. maratonu jsem se ukázal po pěti hodinách (oficiální zřejmě nadhodnocený čas ve výsledkovce 4.55.08, Sandokanovy hodinky ukazovaly 5.16.17, takže něco mezi…). Antiosobák, jen o pár minut rychlejší, než můj nejlepší horský Yes!enický maraton. Ponožky, ty letěly do smetí hned a kdoví, jestli dám Altry Olympus 2.0 do soboty do Velkých Bílovic do cajku.
Radek
Po čas závodu (21 km s převýšením 600 m) se vystřídaly snad všechny scénáře počasí, kombinované s bezednou barevnou škálou okolních podzimních lesů. Vrcholem byl průběh lesem, kde skrze tisíce stromů hlasitě dul vítr, metoucí mi do obličeje déšť s kroupy, a zároveň slunce, přes ony stromy ostře prosvítající, svou září jakoby vizualizovalo onen směr proudu vody. V cíli jsem tyto momenty popsal jako silně poetické.
v lese na skalním terénu, s velkou listnatou pokrývkou, což skýtalo mnoho nebezpečí při každém došlapu. Protože jsem se díval hlavně pod nohy, dokázal jsem přehlídnout trochu nešťastně umístěnou šipku na jednom křoví, a ztratil jejím hledáním asi 80 sekund. A tak jsem při posledním stoupání, na velmi otevřeném terénu, spatřil na dohled Jana Pernicu, stále ovšem s asi 90 sekundovým odstupem, a tak jsem po silochůzi do kopce začal upalovat dolů do cíle v Nemanicích, a potvrdil také celkové vítězství v sérii. V čase 1:29:59.
upozorňuji, že přihlašování na závod již začalo. Více informací najdete na stránkách závodu
Tomášem Lipinou, Ondřejem Dominikem a řízená (a to doslovně) naším předsedou Ottou Seitlem , směrem k saské metropoli. Na místě nás ještě doplnil klubový kolega Stanislav Jančář, který dorazil z Plzně a zástupci TJ Ligy 100 Ostrava v čele s organizátorem celé akce Jaromírem Horákem.
Dopolední příjezd k místu startu jsme si zpestřili neplánovanou prohlídkou části trati a tím v podstatě zkontrolovali připravenost pořadatelů :-). Počasí panovalo téměř ideální běžecké. Teplota tak akorát, občasné sluníčko, jen ten vítr, který ještě v odpoledních hodinách zesílil, ubíral v posledních kilometrech závodníkům síly více než by bylo patřičné. Samotnému hlavnímu závodu, ke kterému vyběhli maratonci společně s půlmaratonci, předcházely ještě starty na kratší distance. Zde měli zastoupení běžci z Ligy 100. Dana Budinská doběhla do cíle závodu na 4,2 km v čase 24:36 minut a Martin Hlavinka zvládl desetikilometrovou trať za 47:59 min.
To, že německá preciznost může být v bývalém východoněmeckém bloku ještě pořád pokulhávající, nás mohl přesvědčit například asi o 7 minut zpožděný start, dávaní přednosti závodníků projíždějícím tramvajím (však on chlapec z Ostravy rád počká), či prodej pamětních triček s 50% slevou, neb zbyla z předešlého ročníku a nesla potisk s loňským datem konání. Hlavou i ústy tak nejednou proběhla hláška z legendárních Pelíšků: „Kde udělali….“.
Trať v Drážďanech je rychlá. Maraton se běží dvoukolově a obě kola se od sebe v některých úsecích liší. První polovina je zprvu plná zatáček a má malinko větší převýšení než kolo druhé, které vedeno zpočátku více po nábřeží Labe. Celkovým vítězem se stal 
Start závodu vedl chvíli po asfaltu do kopce, vně z vesnice. Na čele se utvořila dvojice mladíků, které jsem rychle identifikoval jako běžce poloviční trati (5750 m). Jejich tempo jsem však akceptoval, a zakončoval první okruh jen lehce v jejich závěsu, zatímco oni finišovali. Po prvním okruhu jsem si troufnul se nenapít, ale vysoká teplota babího léta mne za to mohla celkem lehce potrestat. Tempo pětkařů však moc neakceptovali moji pronásledovatelé, Roman Janeček a Aleš Velička, kteří pokračovali za vzájemné spolupráce, s téměř 400 m odstupem za mnou, což šlo vypozorovat při stoupačkách na loukách za vesnicí. A tak tomu bylo až do konce závodu. Vysluněné loučky byly v kontrastu s lesními dolinami, kde se občas také našlo nějaké to stoupání, ale stále velice běhatelné, doprovázeno nějakým tím bahnem, které při druhém proběhnutí již docela prořídlo. Ke konci okruhu následoval docela svižný seběh, ovšem na štěrkové cestě, plné větších šutrů, takže opatrnost byla na místě. Trať byla slušně poseta fanoušky, pořadately a fotografy, kteří pěkně povzbuzovali.
Na konci konců si tak náš klub bere vítězství ze závodu. Petr Muras, v čase 44:13. Na šestém místě Martin Hořinek, v čase 49:25, vylepšivší si svůj čas z roku minulého, a s podstatně lepším pocitem z běhání, než před týdnem na Ondřejníku, a na desátém místě Stanislav Kováček, v čase 54:35. Ten však poté ještě avizoval, že pokračuje v běhu na Lysou. Zřejmě jde o člena, jehož málokterý závod v přístupných termínovkách uspokojí, co se týče denní kilometráže.
S trochou opoždění se ještě zmiňujeme o Ondřejnickém horském půlmaratonů, jenž je součástí Kilpi Trail Running Cup, a proběhl o minulém víkendu, o Sobotním dnu. Náš klub zde měl početné zastoupení. Vítané zastoupení zde mělo především i sluníčko, které vytvářelo na okolních horských masivech krásné scenerie, v kombinaci s částečným oblačnem. Já osobně se zde vydal vlakem do Čeladné, odkud je start vzdálen zhruba kilometr. Jedinou kaňkou dne mi však byl fakt, že tento vlak využili, všehovšudy, TŘI běžci, zatímco celý zbytek dorazil auty, povětšinou obsazeny pouze řidičem. Zázemí závodu, v horách, tak svým autobazarovým outfitem trošku narušovalo horskou idylku. Nu, toliko k mé frustraci.
Po Ještědu, který taktéž měl parametry SkyRace, jsem byl odhodlán tento závod, taktéž s vysokými parametry, přetrpět hlavně ve zdraví. Start závodu začal pěkně z ostra přímo do prudkého kopce. Ustálila se skupinka cca 12 běžců, mezi kterými byli i “Pětkaři“ (kratší trasa, startující s námi). Skupina se dále roztrhala při velmi táhlém stoupání na věhlasnou Skalku, kde se také odtrhli pětkaři, a trasa vedla dále po vrstevnicích horského masivu, dávající na konci docela výživných 1350 metrů převýšení, často skrze vlhký terén, místy velmi silně rozbahněný, především z důvodů lesních prací. Jedinou slabší částí tratě byla asi tří kilometrová rovina po šotolině, ke konci závodu, kde jsem sice mohl nahodit konečně běh jako takový, a utéci asi pětičlenné skupince pronásledovatelů, ve 
které měl náš tým také zastoupení, ale na trailech přeci jen očekáváme něco jiného. I kdyby mělo jít o další adrenalinový prudký seběh, které mi strašně nejdou, a vždy mne v nich předbíhá kde kdo. Ač jsem tentokrát nedokázal nikde v horách spadnout, tentokráte se mi to vtipně podařilo pár metrů před cílem na travnaté ploše u ski-areálu. Jinak, aspoň dle doslechu, dorazili všichni zástupci týmu bez modřin. Závod nakonec vyhrál s přehledem 
Naše pódiové zastoupení ještě rozšířil Daniel, který se ocitl na druhém místě v soutěži dvojic mužů, se svým bratrem Vladanem. Těžko tedy konstatovat, jestli jde o úspěch našeho klubu jako takový. Osobně jsem přesvědčen, že tentokrát to náš manažer Tomáš tedy hodně špatně zmanažoval, teda. Já s Martinem jsme totiž skončili na místě čtvrtém. A takový tam byl potenciál!!
Ke konci ještě třeba zmínit, že organizátoři snad poprvé v tomto roce nabídli konečně normální jídlo, v porovnání se studenými těstovinovými saláty ze závodů předchozích. Série pokračuje 22.10. na Německých hranicích v Českém lese.
Nejrychlejší nohy spolu s nejefektivnějšími zastávkami v „boxu“ dovedly k vítězství 
Samozřejmě závodem akce neskončila a mnozí se pak aktivně podíleli na „zlikvidování“ občerstvovací stanice. Pozávodní výkony však již nebyly zdokumentovány (pouze fotograficky), takže vítěze druhé fáze nelze vyhlásit…:-).