Novinky

 

 Koulařský úspěch Tomáše Staňka

Koulař Tomáš Staněk vybojoval ve finále mistrovství světa čtvrté místo. Koulařským světovým šampionem je Thomas Walsh, pocházející z Nového Zélandu. Hned na zádí a na druhém místě skončil jeho americký kolega Joe Kovalcs. A nakonec bude bronz putovat do Chorvatska muži jménem Stip Žunič.

S medailovými nadějemi šel do koulařského finále Tomáš Staněk. Nejdelší pokus předvedl svěřenec Petra Stehlíka v druhé sérii, kdy poslal své náčiní do vzdálenosti 21.41, poté následovaly tři přešlapy a v závěrečném pokusu se již nezlepšil. Tomáš tak skončil těsně pod stupni vítězů na čtvrtém místě. Na bronzového Chorvata Stipe Žuniče (21.46) ztratil pouhých pět centimetrů. Titul světového šampiona získal zaslouženě Novozélanďan Tom Walsh, jenž se jako jediný finalista dokázal dostat přes dvaadvacet metrů. Šestým pokusem vrhl 22.03. Stříbro putuje do Spojených států amerických zásluhou Joe Kovacse, který zaznamenal 21.66. Hlavní favorit a suverén této disciplíny Američan Ryan Crouser se musel spokojit až s šestým místem za 21.20. Přejeme hodně úspěchů Tomášovi v jeho dalších závodů a mistrovství.

České reprezentanky ve víceboji začali v dálce

Vícebojařky zahájily druhý den sedmiboje v dálkařském sektoru. Eliška Klučinová zaznamenala nejdelší pokus ve druhé sérii, kdy dolétla na 616 centimetrů. Kateřina Cachová skočila nejdále závěrečným pokusem, který měřil 615 centimetrů. Po páté disciplíně se vrátila do čela Belgičanka Nafissatou Thiamová, když si vylepšila sezónní dálkařské maximum na 657 centimetrů. Poté se naše reprezentantky přesunuly do oštěpařského sektoru. Cachová předvedla vyrovnanou sérii, ve které zapsala nejlépe 43.67. Klučinová měla nejlepší první pokus, kterým dokázala hodit své sezónní maximum 41.91, druhým pokusem přešlápla a třetím se již přes čtyřicet metrů nedostala. Oštěpařskou část opanovala Nizozemka Anouk Vetterová, jejíž náčiní dolétlo na 58.41, čímž vylepšila historické vícebojařské oštěpařské maximum v rámci světových šampionátů.

  

 

 

 

 

 

 

 

A jak si vede Špotáková v oštěpu?

Oštěpařka Barbora Špotáková bude házet světové finále. V kvalifikaci k tomu potřebovala dva pokusy. Ten první letel na 59.04. Hned tím druhým ovšem dokázala překonat požadovaný kvalifikační limit, když hodila 64.32 a utká se se svými soupeřkami o světové medaile. Nejdelší kvalifikační pokus předvedla Číňanka Huihui Lyu. Její oštěp se zapíchl na 67.59, čímž vylepšila kontinentální rekord. Druhá česká zastupkyně v soutěži Nikola Ogrodníková obsadila ve své kvalifikační skupině desáté místo. Její nejdelším pokusem byl hned ten z první série, kdy zaostala jediný centimetr za šedesátimetrovou hranicí. Ze svého premiérového světového šampionátu si odveze devatenácté místo. 

A konečně sprinteři na 400 metrů: Pavel Maslák

Do druhé dráhy třetího semifinále na 400 metrů nastoupil Pavel Maslák. Nakonec si v něm doběhl pro sedmé místo a čas 45.24, což je o čtrnáct setin pomaleji než v rozběhu, kde si zaběhl sezónní výkon 45.10. Svěřenec Dalibora Kupky tak v celkovém zúčtování obsadí sedmnácté místo. Velmi rychlé časy padaly hlavně v prvním semifinále, které ovládl Steven Gardiner. Bronzový medailista z loňských olympijských her dokázal vylepšit bahamský národní rekord na 43.89. Naopak ve finále neuvidíme amerického čtvrtkařského matadora LaShawna Merrita.

 

Již zavedená jednotýdenní série závodů o jednom týdnu, kopírující zlaté běhy Emila Zátopka v Helsinkách, včetně startovních časů, se uskutečnila o minulém týdnu v Praze. Všechny běhy vyšly na odpoledne pracovních dnů, a tak nebylo v mém případě o čem. O navazujícím víkendu jsem se letos již vykašlal se zúčastnit polovičního triatlonu v centru Prahy, který po přijetí do série Challenge nastavil již velice odrazující startovné (prý ještě letos lidové, a hlavně pro Čechy, pravili onoho víkendu v televizi, ehm).

Časy jednotlivých závodů se sčítají, a na konci je určen vítěz. Dělí se navíc ještě do kategorií, protože poslední silniční maraton se dal nahradit půlmaratonem, či desítkou. Tedy tři hlavní kategorie. Dá se také zúčastnit jen jednotlivých běhů, na které se občas přihlásí nějaký ten specialista, který ostatním, snažícím se rozvrhnout síly, vypálí rybník. Každého závodu se zúčastnilo zhruba 200 lidí, a vše probíhalo v pěkném zázemí Olympu Praha, kde probíhaly první dva závody na dráze, a start silničních běhů (s probíháním na dráze za pěkné divácké kulisy). Titul z minulého roku měl obhajovat Radek Brunner, který se ovšem letos na poslední chvíli odhlásil. Já se dal na kategorii C (s desítkou na konci).

První desítka probíhala po silném dešti, ale stále ještě za silného parna. Jít na závod také hned po práci mne moc nesvědčí. První rozběh těch nejrychlejších čítal zhruba 45 lidí, což je na dráhu už moc. Člověk musí neustále předbíhat, i v obloucích, což je velice náročné, a špatně si hlídá záda. Běhat dvacet pět koleček na jedné dráze navíc nesvědčí moji hlavě. První čtyři kola jsem běžel s vedoucí dvojicí Šroubek (AK Plzeň) a Miler, ale s průměrem 1:19 na čtyřstovku jsem radši záhy zvolnil, protože tady se jednalo o jinou ligu, a v předposledním kole jsem absolutně nedokázal zareagovat na předbíhající duo s Davidem Pecinou (pozdějším celkovým vítězem).

Vítězem tedy Šroubek někde na hranici 33 minut a já pátý za 35:39, slibujíc si, že desítku na dráze už tedy nikdy. Nejvíc mne iritoval komentátor, který při každém našem průběhu kolem zahlásil, že letos tu nikdo za těch 31 asi běžet nebude, že špička se na to prostě vykvákla. 🙂

O pár dní později tedy pětka. Po startu na čele opět já a David Pecina, ale opět jsem usoudil, že se za ním moc dlouho neudržím, a opět nástup třech pronásledovatelů na poslední 800, na který jsem nedokázal při té intenzitě zareagovat, ale přeci jen jsem zůstal v klidu, protože na pětce mi dva tam se vyskytující účastníci moji kategorie přeci nemohli nadělat takový rozdíl. Na konci tedy za rovných 17:00, opět páté místo.

O Čtvrtku, 27. Července, nastal poslední den. Maraton se vyběhl již kolem třetí hodiny, a desítka byla na řadě až v podvečer. Událost okořenily svou účastí také Dana Zátopková a Jarmila Kratochvílová. Má taktika byla lenivá. Běžet celou dobu s pronásledovateli, na které jsem měl v rámci celého seriálu náskok minutu a minutu a půl, a jednoduše si je nenechat utéct. Něco jako taktika Sky teamu po většinu letošní Tour de France.

Co se však nestalo, vyhovovalo mi dost tempo táhnoucího Vojtěcha Líma, a oba mojí soci od nás po-odpadli již při prvním průběhu Stromovkou, kde panovalo příjemné vlhko, ovšem se mi málem podařilo vrazit čelně do obřího kontejneru, páč jsem v zákrytu jen sledoval záda Vojtěcha, který před ním náhle uhnul. Ležel totiž uprostřed chodníku. Po dotazu Vojtěcha, na kolik že to běžím, jsem jen odvětil, že mi to je jedno, že si hlídám náskok od těch dvou za námi, což mu asi radost neudělalo, poněvadž se účastnil jen desítky za vidinou lepšího času. Na poslední občerstvovačce, ke které si bylo třeba nadběhnout pár metrů, se on dožadoval pití, které ze stolu ovšem nikdo nepodával, a náhle změnil směr běhu bez napití se, na což jsem OPĚT nedokázal zareagovat (protože pokud-li by pil on, tak já také), a s obtížemi jej dohonil. Navrhnul mi, ať táhnu ke konci také chvíli já, ovšem já na to, že již na mne jde únava, a že na něj stejně nenastoupím, protože by to vůči němu nebylo fér. Ovšem nejspíše se mnou jen vypekl, jako onehdá Emil s J. Petersem, a nastoupil on mi. Náskok jsem trochu stáhl v cíli na dráze, ale skončil jsem tedy druhý v čase 35:37, a stal se celkovým vítězem ne-maratonské kategorie Zlatého týdne Emila Zátopka.

Celý závod byl velmi pěkně organizačně zajištěn, co se týče samotných běhů, jen zde nastával chaos ve vyhlašování, přičiněn velkými slejváky a docela výbušným temperamentem hlavního pořadatele. Poslední maraton měl také další účast z řad našeho klubu, ale při pokusu o představení se jsem se setkal s docela nepřívětivým pohledem. Po třech závodech v jednom týdnu se na člověku docela projeví únava. Ta mne následně docela dost odrovnala při Ostravském běžeckém Pondělí při trojce na dráze. Ještě, že se nesnažili do soutěže zakomponovat i rozběh ☺

Petr Muras

Výsledky: https://www.zlaty-tyden.cz/vysledky/2017

5 km/500 m  30.července 2017, start v 10 hod.

počasí: 23,1 °C jasno a pocitová 21°C, slabý Jižní vítr 3,9 m/s, vlhkost 54%, rosný bod 13,5°C, tlak 1017,5 hPa.

Jak už každý rok, tak i letos po výběhu na Lysou horu čekal závodníky v neděli běh na Kozubovou. Nevím, kdo v sobotu z našich členů běžel, ale smekám před nimi, jelikož neděle svým počasím nechtěla dát nikomu nic zdarma. Pitný režim byl nutností i podmínkou pro všechny, abychom všichni co jsme tam byli, včetně drahých poloviček a jejich dětí. Podle časů, jak jistě vidíte výše či níže uvedené, aniž bychom se domlouvali, bylo doběhnout do 60´na vrchol Kozubové do cíle.

Všichni splnili a Otta může být spokojen. A být mladému gorolovy Tomáši Lichému v patách není nic jednoduchého pro mladé, natož pro ty co byli na vojně a stále zraji, jako víno což velmi pěkně předvedl náš sedmdesátník Václav a naši padesátnici Peťa,Roman,Laďa a Jura. No chlapci, ale já to od začátku hlídal ze zadu, kdyby někdo z našich odpadl, abych ho mohl odtáhnut na Kozubovou, kde se konala v kostelíčku mše a pan farář tam měl živou vodu pro nás. Naštěstí nebyla nutná, jelikož jak vidíte z výsledků naších borců, tak i Václav mi utekl. A to si moc dobře pamatuji, jak tak jeho kamarád v Kravařích na něho křičel „ Václave tobě to dneska dobře běží“!!! A co myslíte, jaká byla odpověď Václava? „Musí mi to běžet, vždyť mi je teprve 70 let“. Tož, kam se hrabem mi mladší. Proto se nedivím všem, co byli před Václavem, že prchali jak kamzíci, bo nikdo z nich nechtěl být jeho skalpem. A to už nemluvím o Petrovi Škarabánkovi, Romanu Slowioczkovi a Laďovi Březinovi. Ta první 150-sátka z nich musela hodně velkého lufta. Byl jsem rád, že mi v tu chvíli nebylo 30 let, jinak bych zdrhal na Kolářovou chatu Slavíč před nimi. Na druhou stranu je pravda, že jsme to vzadu hlídali s Beskydským Dědkem do druhého kilometru, než mně předběhl a dal mi s úsměvem kartáč, že jsem začátek napálil. Já myslel, že když první stovka mi zdrhla, tak neběžím tak rychle.

No bylo to 7´/km, pak 8´/km, ale v kopcích od Polany jsem se umravnil na nějakých 12-15´/km a místy i 23´/km. Ale to už fakt nebyl běh, ale chůze zoufalce, který vidí už vidinu cíle a k tomu poznámku pořadatele, že od Polany by se mělo začít závodit. A prosím Vás chlapy nikdy se neotáčejte, když na Vás volá za Vámi běžící žena. To se stalo i mně. „Jiříčku počkej nebo zpomal, ať Tě mohu doběhnout“. A stalo se. Doběhla a v cíli mi dala ještě 3“. A pak, že chlapi nejsou galantní vůči ženám. No a nakonec musím velmi pochválit i naše mladé běžce, kterým jsem se dole u startu stačil podívat do obličeje nebo se s nimi vyfotit, protože po startu mi už ukazovali pouze svoje záda. Michal Buba mně překvapil, jak si držel našeho Petra na dohled, což svědčí i o jeho času. Další pěkný čas měl i Stanislav Kováček, ale tam si ho držel na dohled Roman (nevím jestli jako jeho kouč nebo…), což bych tuto situaci na místě Standy nechtěl zažít na vlastní kůži. Roman s Petrem to jsou neřízené střely.

A poslední pěkný čas měl Pavel Juřica, kterému sekundoval vzadu Laďa. Myslím Otto a oddílový běžci, že jsme Vám na Kozubové neudělali ostudu. Tak ještě jednou blahopřeji Petrovi Škrabánkovi k 3. místu v kategorii, Václavu Procházkovi k 5. místu v kat., Romanu Slowioczkovi k 11.místu v kat., Michalovi Bobovi k 17. místu v kat., Ladislavu Březinovi k 19. místu v kat., Stanislavu Kováčekovi k 23. místu v kat., Pavlovi Juřicovi k 39. místu v kat. a neposlední řadě bych se měl pochválit sám, ale ne, samochvála s…í. A kluci mi už blahopřáli na místě k 27. místu v kat..

A poslední poznámka nakonec. Chtěl jsem se umístit aspoň podle mého startovního čísla na 152. místě a bylo to 252. místo. To bych musel předběhnout Ladislava. Mějte se hezky a ať Vám všem běžcům, kteří četli tento fejetonek to běhááááá!!!  Zítra se jdu otestovat na „Městský stadion Ostrava – 3000m

Zdraví Jiří – Dědek z Havířova

Když mi před dvěma léty nařídil lékař dvouměsíční pauzu od běhání, koupil jsem si kolo, abych nevypadl z tréninku. Když jsem letos hledal čím doplnit trénink, padla volba na plavání (čti správně posun vpřed ve vodě za pomoci nepříliš koordinovaných pohybů). A tak byla jen otázka času, kdy mě napadne to spojit. A ten okamžik nastal přednedávnem, když jsem se dozvěděl o Železném císařákovi – lidovém triatlonu v Jilešovicích. To by mohla být ta správná možnost si triatlon, ze kterého mám respekt, vyzkoušet. Zejména poté, co jsem se od známého dozvěděl, že jej loni absolvoval celý v plavkách. (nutno dodat, že letos jsem tam byl v plavkách z pánů jediný, pak asi ještě jedna, dvě dámy, zbytek v cyklo, triatlo a jiných fčních oblečcích).

Byla to premiéra, takže žádná očekávání nebyla, chtěl jsem si to vyzkoušet. Trochu mě odrazovalo počasí – nevadí mi horko, ani zima, ani sníh, ale déšť fakt nemusím. Naštěstí se počasí umoudřilo a mi se podařilo dokonce nacpat do auta i kolo, poté co se ukázalo, že bez lyžin mi nosiče známých nepomohou, takže jsem nemusel jet do Jilešovic na kole a moknout po cestě. Po zaplacení startovného mě mladá paní a malá slečna popsaly fixem startovní číslicí končetiny, vyposlechl jsem si info o trati a přesunuli jsme se na start. Plavecká část se odehrála v Hlučínské přehradě, pak na kole po obou stranách Opavy zpět ke Kamenci, kde bylo zázemí a běžmo obkroužit Jilešovice. Trochu mě zarazilo natažení plavecké části z původních 150 na 300 metrů, ale tolik to asi ani nebylo.

Vydáváme se na start a následuje úprava cyklodepa. Koukám kolem sebe, jak si zkušení kolegové zkouší úchopy kola a rovnají komínky a nějak to zatím nechápu. Celkem legrační bylo hledání místa startu a zejména hláška Dědka Beskydského – psali 150, tak to bude tady, já dál nejdu. Trasa měla být vyčištěna od vodních rostlin, ale bouřka to v noci trochu promíchala, tak to bylo veselejší. Jo a taky nemám rád studenou vodu, naštěstí byla voda ve Štěrkovně poměrně teplá. Pár temp na rozplavání, nasadit brýlky a jdeme na to. Ve vodě nebylo nic vidět, občas mě někdo kopl nebo bouchl, a asi jsem pár ran i rozdal, občas mě někdo chytil za nohu či břicho, ale nebyl to závodník, ale nějaké vodní potvorstvo. Snažím se plavat a držet směr, dokonce jsem někoho předplaval a světe div se, z vody jsem nevylízal poslední. Problém nastal na prvním přechodu, kde se projevila nezkušenost, než jsem obul ponožky a boty, navlíkl triko a sundal brýle a nasadil helmu, byli v trapu i ti, co vylízali z vody mnohem později. Naskočím na kolo a valím si to. Po deštích trochu bahýnko a kolo občas pěkně klouže. Doháním nějaké lidi a po 2 km mi došlo, že bych mohl konečně přehodit. Mimo ideální trasu se mi povedlo někoho předjet, ale to už jsme na pevnějším podkladu a jedeme zpět k hospodě. Začínají mi tuhnout stehna a sotva popadám dech, což se mi na kole tak často nestává. Ze závodního hlediska, jsem na kole smazal část manka, pár lidí předjel a byl předjet pouze dvěma, ale ty jsem zase předběhl, ale nepředbíhejme.

U Kamence už potkáváme běžce v protisměru, asi dobrej oddíl, seskakuju z kola a běžím vedle něj, jak znělo pravidlo. Druhý přechod se povedl lépe, jel jsem v běžeckých botách (díky Martine, tohle na rozdíl od plavek, byla dobrá rada), tak jen sundávám helmu, nechávám na zemi brýle a cucnu si vody a letím. Za sebou slyším jen volání Ondry Dominika „pohni, ať jsi alespoň první žena“ (pokud to nebylo úplně tak, tak promiň J). Tak upravuji čelenku a letím, až mi vlasy pleskají o ramena. Běh by měl být moji silnou stránkou – jsem slyšel, že prý triatlonisti neumí moc běhat. Tady nejrychleji srovnávám dech a nohy do požadovaného tempa a předbíhám  a předbíhám. Zhruba v polovině potřebuji dotáhnout boty, kolem mě proběhne skupinka a ten co mě předjel na kole, na mě volá, to jsi hodný, žes na nás počkal, když jej za chvilku předběhnu znova a řeknu mu, že taky mohl počkat, jen odvětí, že to ne, že já mám dlouhé nohy. Objevuje se kopec, a to je kamarád a v něm jsou vidět lidé, tuším blízký konec a tak není na co čekat, do kopce zaberu, ještě někoho předbehnu a pak už skopce dolů, k cílovému oblouku. Pocit po jeho proběhutí téměř vítězný a tělo závod cítí. Je to úplně jiný druh pohybu a závodu než „jen“ běh, ale líbilo se mi to, tak si to někdy asi zopáknem.

Jo a na první ženu mi chybělo asi 20 sekund, viděl jsme ji v kopci…možná kdyby byl delší 🙂

Martin Hořínek

Ve Frenštátě a v jeho blízkém okolí se koná již několik let seriál závodů pod názvem Frenštátský běžecký pohár. Jeho náplní je sedm závodů od jara do podzimu. Jejích délka se pohybuje mezi 3 a 7km. Trasy jsou různorodé, od klasické silnice po krosy. Startovné je jednotné 50Kč a ceny symbolické pro vítěze kategorií. Vždy nechybí závody dětí, které mají hojnou účast. Po posledním závodě se koná vyhlášení celkového pořadí s oceněním nejlepších.

Letošním v pořadí čtvrtým závodem byla ve středu Tichavská tůnka, kterou pořádá bývalý výborný vytrvalec Karel Piskoř. Jedná se o dvojokruhový silniční rovinatý běh na 3km. Mezi 41 účastníky nenašel přemožitelé Jonáš Smetana a časem 9:39 o devět sekund porazil Ondřeje Dobiáše. Za třetím Petrem Nohelem jsem jako čtvrtý celkově a první v B doběhl já v čase 10:16. Po sobotním trápení na desítce v Karviné, to tentokrát šlo výborně. Závod v tempu pod 3:30 na km jsem už dlouho neběžel…

Dalším závodem poháru bude Velká cena Valašského království v neděli 13.srpna v režií Mirka Prašivky. Start je ve Frenštátě, nedaleko nádraží směrem na Ráztoku.

http://atletikafrenstat.cz

Marek Škapa

13. ročník Městského běhu Karvinou se nesl ve znamení jistých změn. Nový pořadatel nejvíce zmátl závodníky vyhlašováním tomboly. Bylo tradicí, že se tombola vylosovala předem a startující si pak jen ověřili, zda vyhráli či nikoli. Letos tomu bylo jinak a tak štěstí přálo pár šťastným, kteří stáli v danou chvíli na správném místě. Jiné jistoty, jako je odpolední start nebo pro běh neideální počasí, zůstávají. Letos nešplhaly teploty k tropickým hodnotám, za to panovala velká vlhkost vzduchu, která se držela okolo 90%. To se podepsalo na výkonech. V cíli se nenašel snad jediný závodník, který by nevypadal, jako by právě nevyšel z nějaké prádelny. Roli favorita závodu splnil Tomáš Lichý (Salomon), který zvítězil v čase 33:38 min. Mezi ženami se také žádné překvapení nekonalo a časem 38:47 zvítězila naše Petra Pastorová. Výsledky ostatních oddílových zástupců: Jan Fousek 36:13, Ondřej Dominik 36:29 a 3. místo v kategorii, Marek Škapa 37:35, Petr Škrabánek 39:07 a 2. místo v kategorii, Petr Jorníček41:44, Roman Slowioczek 42:23, Tomáš Lipina 43:39, Ladislav Dvorský 46:03, Magdaléna Drastichová 46:15, Iva Pachtová 47:20 a 2. místo v kategorii, Ladislav Březina 48:57, Jana Dominiková 51:08, Zdeněk Čech 55:04 a Václav Procházka 55.46 a 2. místo v kategorii.

Foto Jiřího Harašty: http://labekl.rajce.idnes.cz/Mestsky_beh_Karvinou_8.7.2017/

2. – 8. července 2017

Předem se omlouvám, že jsem řadu běžců obtěžoval s dotazem: Jedeš na MUM? Lákat někoho k účasti byla stejná marnost, jako přesvědčovat k poslechu heavy metalu z 80. let. Vždyť obojí má svůj vyhraněný okruh nadšenců (chcete-li šílenců).

Každopádně v Lomnici na severozápad od Brna se takovíto běžci setkali letos už na 25. ročníku nejdelšího a nejtěžšího tuzemského závodu. Nechyběly maratonské a ultramaratonské persony včetně světových, evropských i českých mistrů či rekordmanů.

MK Seitl Ostrava jsem reprezentoval jen já na MiniMUM (povinná úvodní, prostřední a závěrečná etapa) a UltraLibor Svozil na MUM (všech sedm etap). Další členka Tereza Gecová zaběhla poslední den půlmaraton.

Lomnická etapa, neděle 2. července

První etapa – příhodně nazvaná Lomnická se startem i cílem v tomto ultramaratonském městysi – je považována za nejtěžší z celé série MUM. Počasí, které vypadalo slibně (zataženo, větřík, sem tam kapka), se po startu z pohledu běžce zhoršilo (sluníčko, teplo), ještě, že část trasy vedla lesy. A specialitou MUM jsou v těchto lesích kopce, což v Lomnické etapě skutečně stálo za to. Chodit se styděl málokdo, a to už ve stoupání od startu. Šlapalo se též přibližně v půli závodu a vůbec nejodpornější svah byl asi na šestatřicátém kilometru (na druhou stranu, kolik lidí za mnou v těchto místech zůstalo!). Navíc, na MUM se dá 100% spolehnout, že pokud končí kopec v lese na obzoru, pokračuje stoupání ještě výše po louce… Konec první etapy se nicméně nesl v pohodově v seběhu do městyse a k místní škole. Já finišoval jako 66. z celkem  140 startujících s časem 4.44.43 a po Lomnické etapě se umístil v průběžném pořadí MiniMUM jako 23. UltraLibor končil 121. v čase 5.58.16.

Tišnovská etapa, středa 5. července

Na tu jsem vezl i Sandokana, který si s sebou na výlet nevzal nic … kromě žízně. Ta ostatně později potrápila prakticky všechny na Tišnovské etapě. Panovalo totiž obrovské vedro – okolo 30°C – a to ji udělalo zatím nejobtížnější z letošní série MUM. Podepsalo se na výkonech celého startovního pole, nevyjímaje ani vítěze Dana Orálka. Pro mne běhatelných úseků přitom měla Tišnovská etapa více a čtrnáctém kilometru mi Sandokan na občerstvovačče hlásil, že jsem za první dvacítkou (těch, kteří startovali v první vlně ve 14 hodin). Vedro ale běh neskutečně zpomalovalo a celý maraton se zdál nekonečný. Pod pět hodin se mi podařilo dostat asi jen proto, že jsem dal zbývajících šest kilometrů od poslední občerstvovačky ve velmi rychlém tempu! Dobíhal jsem za 4.52.33 na 62. místě ze 132 startujících a kupodivu si polepšil i v průběžném pořadí o dvě pozice (21.). UltraLibor doběhl čtvrtou etapu MUM v čase 6.20.15.

Cimrmanova etapa, sobota 8. července

To tady už bylo (vloni jako součást dvou maratonů ve třiadvaceti hodinách), takže jsem mohl porovnávat. Start mi naplánovali na 9.10, kdy panovaly menší tropy a delší dobu mi trvalo se pořádně rozeběhnout. Vzhledem ke znalosti trati jsem si stanovil – a taky dodržel – jediný úsek s chodeckou přestávkou. Čili prudký kopec za první občerstvovačkou. Zbytek jsem běžel a hlavně ve druhém kole svižně; zde musím poděkovat paní doktorce a ultraběžkyni Aleně Žákovské, které jsem se po půlmaratonu držel a nepustil. U zvonu na poslední občerstvovačce jsem věděl, že Cimrmanova etapa pro mne bude letos na MiniMUM nejrychlejší… a taky byla: 4.35.22. V celkovém pořadí jsem skončil opět 66. MiniMUM jsem absolvoval v čase 14 hodin 12 minut a 38 sekund na 24. místě z 51 účastníků. UltraLibor kvůli vedru vynechal v MUM šestou etapu a sedmou zaběhl za 5.50.12. Má zapsán MiniMUM jako 42. v čase 18.08.43. Terezka v rámci Cimrmanovy etapy uběhla půlmaraton za 2.05.13.

MiniMUM pro mne znamenal tři maratony v týdnu s dvoudenními přestávkami (a tři cesty do Lomnice a zpět). To vše bez problémů s výdrží či bolestí. Nemohu nezmínit chvilkovou parťačku Marcelu „Macíka“ Čadovou, jež běžela v rámci MiniMUM svůj první, druhý a třetí maraton v životě a zlepšovala se na každém o dvacet minut! Věřím, že celý MUM se dá – za patřičné přípravy a odhodlání – zvládnout. Nemohu nezmínit vynikající atmosféru a partu na tomto závodě. Takže, za rok?! Výsledky jsou na webu: mum.ultracau.cz

Radek Luksza