V neděli se v Kravařích areálem Zámeckého parku opět proháněli závodníci všech věkových kategorií. Konal se zde tradiční již 39. ročník Běhu zámeckým parkem. Po deváté ranní začalo sportovní dopoledne běhy dětí a v 10:00 hodin byl odstartován hlavní závod, jehož se letos zúčastnilo 121 vytrvalců a vytrvalkyň.
Šlo také o poslední závod letošního 9. ročníku Prajzsko-opavské běžecké ligy a náš oddíl může těšit, že se celkovým vítězem stal Michal Buba. Poprvé tak v tomto seriálu triumfoval závodník MK Seitl Ostrava.
Samotný kravařský závod však měl jiného vítěze. Hned od startu bylo jasné, že mezi favority nenajde konkurenci Tomáš Bláha z AK Asics Kroměříž a suverénně si doběhl v čase 29:03 pro prvenství. Druhé místo uhájil Martin Prokša (TJ Sokol Opava) 30:40 min, třetí skončil o další 4 sekundy zpět silně finišující Robert Antczak (Easy Run Raciborz).
Mezi ženami nebylo žádné velké překvapení, že si pro první místo doběhla za 35:25 minut Markéta Kašná z TJ Jäkl Karviná. Druhé místo získala Marie Vybíralová (AO Kobeřice) 36:27 a třetí skončila Hana Mruzková z Opavy v čase 36:34 minut.
Naši se v závodě neztratili, bojovali jak o Top Ten tak o umístění mezi nejlepšími ve věkových kategoriích. Nejlépe zaběhl Marek Škapa, kterému čas 31:39 stačil na 2. místo v kategorii. Dále Ondřej Dominik 31:44, Michal Buba 32:25, Dan Šindelek 33:09 a 3. místo v kategorii, Petr Škrabánek 34:56 a 1. místo v kategorii, Jan Schvarzbacher 43:21, Alfons Vytisk 44:49 a 1. místo v kategorii a Jana Dominiková 45:43 min.
Ondra
Nakonec to byl fajn den, při závodu jsem se pobavila. Na 5 km trati jsem 2krát seběhla z trasy a jednou se zastavila a čekala na předjezdce na kole s vodíkovým pohonem. Když mě dojel,o točila jsem se k němu, abych mu řekla -nějak to nefunguje, a než mi stačil odpovědět, že musel zastavit kvůli zábraně, která tam neměla být, narazila jsem přímým střetem do dvou procházejících žen a ocitla se v jejich zmrzlině.
Mé běžecké trénování poslední rok za moc nestálo. Rozhodně ne co se týká tréninku na takovou trasu. Říkala jsem si, že aspoň těch pár dnů před závodem budu trénovat. Přece ty nachozené kilometry, schody, trasy z kopce do kopce musí pomoct a nohy trochu připravit na sobotní nálož. Kašel se zhoršil, i když nekouřím tak jsem při kašli zněla jako bych vykouřila dvě krabičky cigaret denně, a tak jsem do poslední minuty před závodem přemýšlela, zda je to opravdu dobrý nápad. Kdo mě zná, tak ví, že kdybych to už předem vzdala, celý rok bych toho pak litovala. Tento závod je pro mě zatím jediným tohoto druhu, který jsem absolvovala.
Letos pořadatelé odstranili z této trasy „asfaltové peklo“ údolím Raduňky a nahradili jej zatím nejvyšším vrcholem Čavisovské 100 Hůrkou. Následovalo klusání kolem Okrouhlíku a dostávala jsem se pomalu do kopce na asfaltovou cestu vedoucí k občerstvovačce v Podvihově. Při pohledu nahoru na cestu jsem si všimla nějakého motorkáře a pomyslela si, co ten tady „tajtrlikuje“. Pak najednou slyším: „Irčo pojď!“ a podle hlasu už mi to bylo jasné. Kamarád z našeho klubu MK Seitl Ostrava Milan Ondrášek si vyrazil na motorku a vydal se na objížďky přes závody, kterých se naši členové ten den účastnili. Taková milá překvapení umí podpořit. V Podvihově jsme spolu u kofoly a vynikajícího ovocného salátu prohodili pár slov. Objala jsem se s kamarádkou běžkyní Evkou Čížkovou, která letos podpořila organizátory a místo toho, aby se vydala na závod, zajistila spolu s dalšími fungování této občerstvovačky a vydala jsem se směrem z prudkého kopce od Podvihova dále. Po asfaltu ještě s podporou Milana, který vedle mě pomalu popojížděl na motorce, pak už jsem se ztratila zpět do lesa. V hlavě jsem byla myšlenkami už v Hrabyni a v Zátiší, těšila se do údolí směrem k Horníku, které mi přijde vždy jako z pohádky.
V cíli ještě čekám na kamaráda Jirku, kterému zbývaly poslední 3 kilometry, jak mi zvládl napsat přes messenger. Dorazil asi hodinku po mně. Krásný výkon na jeho „poprvé“. A postupně na hřiště přichází další a další známí.
Ten den před větším závodem pro mě bývá nepříjemný. Začíná se probouzet napětí, že se akce blíží a někdy ten pocit už nepustí. Přesto den nebyl ve znamení nějakého čekání ve stresu. Naopak. Už od rána nastalo hodně vtipných příhod jako když jsme běželi na vlak s plnými taškami, protože jsme nemohli najít vhodné parkovací místo v blízkosti nádraží nebo když jsme v průběhu tréninku vběhli s kolegou do obchodu, protože mi chyběl kartáček, jemu pasta a druhou půlku tréninku jsem pak běžel s kartáčkem v ruce. Vlastně jsme téměř celý den strávili na nohou ať už kvůli poslednímu tréninku nebo různému zařizování. Byli jsme ale v dobré náladě, nasmáli jsme se a taky mě hodně potěšilo, že jsem měl mimo jiné příležitost strávit delší čas s dobrou kamarádkou, kterou mám rád a dlouho jsem jí neviděl a společně s ní ochutnávat červíky. Stejně tak být s celou partou. To všechno úspěšně překrylo nějaké pocity trémy a byla to kapitola sama o sobě.
Po výstřelu pana prezidenta jsme vyrazili. Byl jsem v druhém nejrychlejším koridoru, ale měl jsem pocit, že kolem mě startovalo hodně lidí s nesplněným novoročním předsevzetím. Byl to ale jen prvotní pocit startovního adrenalinu. Později totiž během závodu hodně běžců ukázalo srdce a to je něco, co vždy dokáži ocenit a mnohdy mě to inspiruje udělat to samé jiným lidem. I malá gesta mohou být nakažlivá a měnit svět k lepšímu.
Půlmaraton jsem měl za 1:28, ale věděl jsem, že ten den to pod tři hodiny nebude a nedokážu to ovlivnit. Ten pocit začal jako malá nejistota a postupně se zhoršoval až do bodu, kdy jsem si začal říkat, že snad ani nedokončím. Na 26. kilometru jsem konečně dostal zeď a přešel do chůze. Co teď? Jsem sotva za polovinou. V rámci snad jedné minuty kolem probíhal Honza Fousek – známý z klubu, jen se na mě podíval a řekl „Jsi v pohodě“. Poté mi náhodný spoluběžec plácl na záda a podporoval mě, ať to rozběhnu a zanedlouho po něm udělal další běžec to samé. Chvilku mě rozesmálo, že někdo s dresem Ostravy dostane v Praze takovou podporu, ale rozběhl jsem to nemalé díky Honzovi a těm běžcům. Přišlo mi to hezké a inspirující. Během závodu jsem potkal staršího pána, který vypadal, že se trápí. A asi i tím, že jsem si tím sám prošel už kilometry před ním jsem ho taky krátce podpořil a on to rozběhl. Běh byl od začátku utrápený, ale dokončil jsem.
Předpověď na sobotu nevypadala úplně dokonale, ale v Závadě zřejmě ví, jak poručit počasí. Ve 13 hodin totiž přestalo pršet a o hodinu později v době startu již bylo na běh téměř ideálně. Do hlavního závodu na necelých 10 km vyběhlo celkem 142 závodníků. Hned od startu vypálil jako Forrest Gump náš 
