Tuto neděli 1. října se v Košicích konal jubilejní 100. ročník Medzinárodného maratonu mieru. Protože jde o významnou událost a po Bostonu o druhý nejstarší maraton na světě, tak si nejprve dovolím trošku historie.
Na Olympijských hrách v Paříži v roce 1924 se běžel maraton a jeho vzdálenost byla tehdy určena na 42 kilometrů a 195 metrů a od té doby už zůstala neměnná. Výkony vytrvalců V ulicích Paříže tehdy sledoval i Béla Baun, všestranný košický sportovec, organizátor a novinář v jedné osobě (po druhé světové válce si změnil jméno na Vojtech Bukovský). Když se vrátil domů, byl dojmy z maratonského závodu tak naplněný, že přišel s nápadem uspořádat podobnou akci také v Košicích. Nejprve však organizátoři uspořádali zkušební závod na 30 kilometrů. Po úspěšné generálce padlo rozhodnutí, že první ročník Košického maratonu se uskuteční 28. října 1924, na výročí vzniku Československé republiky. Maratonská premiéra se pro Košice stala velkou událostí a její úspěch pořadatele utvrdil v přesvědčení, že nadšení nesmí skončit jedním ročníkem, je třeba založit atletickou tradici, která pokračuje doteď. V Košicích za celou dobu startovalo nespočet výborných běžců, mimo jiné také čtyři olympijští vítězové v maratonu Juan Carlos Zabala, Mamo Wolde, Abebe Bikila a Waldemar Cierpinski.
Mé rozhodnutí zúčastnit se košického maratonu padlo na Silvestra na hřišti v Hrabové po tamním závodě. Kamarádi běžci nejen z našeho oddílu se na jubilejní ročník chystali a mě se ta myšlenka zalíbila a ještě navíc jsem do toho „uvrtal“ i mojí Janču, kterou jsem následně přihlásil na poloviční trať. Neměl jsem tu čest běžet maraton v Berlíně, Londýně či Valenci, kde jsou tratě stvořené pro velké výkony, ale o Košicích se mi dostávalo jen samých dobrých referencí, jako třeba o rychlé trati a skvělé divácké kulise. Po rozporuplném dubnovém Krakovu, a hlavně „emočně“ vypjaté generálce před třemi týdny na půlce v Ostravě, jsem si jel na východ Slovenska takzvaně spravit chuť a hlavně si to celé užít.
V sobotu dopoledne jsme s Jančou vyrazili přímým spojem ze Svinova. Zbytek výpravy už byl na místě nebo na cestu vyrazil ten den dříve. Cestovat žlutým vlakem je tak trošku prasárnička. Ten jejich cheescake za 10,-Kč je prostě neodolatelný 😊. Aspoň cesta rychleji utíkala. V Kulturparku jsme si vystáli frontu na startovní čísla a pak už jsme se přemístili na studentské koleje Technické univerzity, kde jsme měli zajištěný nocleh. Při podvečerní taktické poradě se dozvídáme, kdo má jaké problémy. Láďa bojuje s bolavou kyčlí a kolenem a na Evu leze nějaký moribundus. Eva nakonec neběžela, ale Láďa se druhý den popral s tratí se ctí!!!
Ráno se společně pěšky přemisťujeme k místu startu a tam už se tak nějak každý více méně sám připravuje na závod. Asi 15 minut před startem se začnu přemisťovat do svého koridoru. Vše je skvěle zorganizováno, pořadatelé nápomocni a je vidět, že přesně vědí, co mají dělat. Uf, tady to teda funguje. Aspoň je čas myslet jenom na výkon. Představují se největší hvězdy, nade mnou se mihne kamera, do které běžci okolo mne mávají. Vůbec jsem netušil, že na ČT Sport dávají přímý přenos a že moje mamka sedí doma u televize a že mě zrovna zahlídla 😊. Výstřel a jde se na to. Okolo tratě davy povzbuzujících lidí, první kilometry se běží jakoby zadarmo. Jen nepřepálit. Běžím, užívám si to. Připadá mi, jako by byl ten maraton prorostlý s městem. Jako by tam ta trať přirozeně patřila. Co 2,5 kilometru pití, paráda. Na výběr buď papírový kelímek nebo 250 ml petka s vodou. Možná neekologické, ale opravdu účinné a praktické. Každou použitou pet láhev vhazuji za běhu do kontejneru. Za celou dobu ani jednou neminu, takže jsem tak trochu i úspěšný basketbalista 😊. Počasí je pro běh téměř ideální. Teplota tak akorát a sluníčko se docela schovává za mraky. Jen byl hlášen trošku vítr a ten se začíná v úsecích, kde se běželo proti němu, projevovat. V prvním kole to ještě šlo, ve druhém hlavně po 32 kilometru byl boj s protivětrem náročnější a ubíral na rychlosti. Běžím tak nějak na jistotu. Obávám se, aby nepřišla krize jako v Krakově, kde jsem posledních 12 km doslova protrpěl. Krize nepřišla, zpomalení však ano, ale ne výrazné. Dokonce se na posledním kilometru hecnu a mám sílu zrychlit a najednou je tu modrý koberec a cílová brána. A je to za mnou. Cítím se spokojeně, tenhle závod si mě získal. Dokážu si představit, že bych se sem s radostí vrátil. Sice jsem nepodal výkon na hranici svých možností, ani jsme tak nebyl vnitřně nastavený, ale s čipovým časem 2:50:40 jsem naprosto spokojený.
Náš oddíl byl v Košicích poměrně solidně zastoupen. Nejlepšího výsledku dosáhl Marek Škapa, jenž zde byl potřetí a připsal si nejlepší čas 2:50:24 hodiny. Roman Slowioczek běžel za velmi dobrých 3:24:01 a pod 4 hodiny se ještě vešli Tomáš Lipina 3:42:51 a Libor Svozil 3:58:55 hodiny. Marek Moravec zvládl maraton za 4:11:46 a Ladislav Dvorský i přes své zdravotní hendikepy zaběhl za 4:28:44. Jediná žena na královské distanci byla Martina Metzová a do cíle doběhla za 5:33:54 hodin. Jaroslav Máčala to po prvním polovině zabalil a připsal si tak DNF. S poloviční tratí se téměř bez běžeckého tréninku poprala Jana Dominiková a za svůj výkon 1:56:30 hodiny se nemusela ani trošku stydět.
Pokud by někdo uvažoval o rychlém maratonu se skvělou atmosférou, organizačně zvládnutém na výbornou a ještě navíc za rozumnou cenu, tak MMM v Košicích můžu jen a jen doporučit.
Ondra
Ve středu 20. září se opět sešli vytrvalci na atletickém stadionu TJ Slezanu ve Frýdku, aby hodinu kroužili na oválu a snažili se za tu dobu uběhnout co největší vzdálenost. Šlo již o 47. ročník Slezanské hodinovky. Z našeho oddílu se to nejlépe podařilo 
Sobota 23. září byla na závody poměrně štědrá. V Hlučíně v části Jasénky se konal závod na cca 12 km. Zcela bez překvapení se stal celkovým vítězem náš 
V sobotu v Bělském lese pokračoval další částí oblíbený běžecký seriál, zaměřující se na každé ze čtyř ročních období, RUNdál. Starovali jako tradičně ženy a muži zvlášť. V ženském poli jsme měli dvě zástupkyně, 
Na tomto ultra závodu, jenž se koná v krásné přírodě Buchlovských hor a vede přes pole, louky a vinohrady, jsme měli své zastoupení. Hlavního závodu na více jak 50 km se zúčastnil 
V neděli se na Svobodě konal krosový závod na 14 km. Ani tady nechyběl náš zástupce a nebyl to nikdo jiný než vytrvalec, jenž ve své kategorii jen výjimečně najde přemožitele, 
Běžecký seriál Běhej lesy pokračoval v sobotu 26. srpna dalším závodem. V Bedřichově v Libereckém kraji se konala běžecká obdoba Jizerské 50. Na trasu 11 km se vydala také naše členka
V pátek večer 1. září byl na třineckém atletickém stadionu odstartován další již 14. ročník vyhlášené B7. Na zdolání 101 km s celkovým převýšením 5500 metrů se vydali také tři naši ultravytrvalci. Nejlépe se vedlo 
V ženách se pořadí na prvních dvou místech také postupně měnilo, když napřed vedla Eva Filipiová (Sokol Temenice Šumperk), ale nakonec jsi zdolala naše 
Taktéž v sobotu se v Rajnochovicích konal již 12. ročník velice oblíbeného turisticko-běžeckého závodu jednotlivců a dvoučlenných týmů Hostýnská osma. Letos trasa měřila 68 km s převýšením cca 3000 metrů. Ani jednou na startu nechyběl náš 
Mnozí jsme vyrazili do Opavy odpoledním vlakem. Nejpočetnější skupinka účastníků nastupovala na zastávce v Ostravě Třebovicích, ale po trase přistupovali další a další vytrvalci. Ke Slezskému divadlu jsme dorazili s hodinovým předstihem. Skupinka účastníků se pomalu rozrůstala. Celé situace využil místní bezdomovec, který jako by z oka vypadl španělskému komikovi El Risitasovi neboli „Smějícímu se muži“. Chopil se své oprýskané rozladěné kytary a započal svou „One Man Show“ a doprovázel na ni svým jedinečným způsobem reprodukovanou hudbu, která vycházela z nachystané reprobedny.
Na trati byly dvě občerstvovací stanice. První v novém areálu v Kravařích Olšinkách a druhá u Jilešovic. Výběr občerstvení byl opravdu luxusní a určitě každý si tam našel nějakou svou mňamku, kterou se nakopl do dalšího výkonu. Další „žranice“ už probíhala v cíli na našem stadionu v Martinově, kde si účastníci mohli opéct špekáčky, dát vaječinu a hlavně doplnit tekutiny alko i nealko pivem…
Doběh na stadion byl stylový, když se obíhalo čestné půlkolečko a na závěr probíhalo čtyřmi nafukovacími bránami. Každý se tak mohl cítit a právem jako „vítěz“.
Od rána je na náměstí blázinec, chystají se stánky na odpolední den Rajce, vystoupení mají mažoretky, rozhovory s hosty, člověk se ani nenaděje a už stojí v koridoru a čeká na výstřel. Ten samozřejmě nemůže zaznít dříve, než dohraje slovenská hymna. Minutu před devátou vyjeli in-line bruslaři, kteří finišovali v Čičmanech (20 km). A o deváté vyběhlo zbylé startovní pole, maratonci, půlmaratonci a štafety do souboje s tratí, časem a neúprosným sluncem. Trať je tradiční a všem známá, okruh Rajcem a pak výběh po hlavní cestě směrem na Šuju, následuje Rajecká Lesná, kde se dělí půlmaraton s maratonem. Mezi Lesnou a Šujou je každoročně zaparkovaná dodávka s DJ, který tam vyhrává doslova na okolní lesy. Půlka odbočuje vlevo a maratonci peláší rovně na Fačkov. Tady bych rád zmínil, že co se fandění týče, tak Slovensko je o dobrých deset levelů jinde, než když běžím kdekoliv v Česku (osobně jsem zažil nejlepší atmosféru na maratonu v Košicích). Za Fačkovem se začne stoupat směrem do Čičman, kdo to nezná, měl by se nechat překvapit přímo v závodě. Můžu potvrdit, že to rozhodně stojí za to, je to taková maratonská odměna. V Čičmanech je obrátka, a to, co jste nastoupali, si teď můžete vychutnat v seběhu. Od třicátého kilometru pak začíná závod, ze stínu vyběhnete na rozpálený asfalt a stín hledáte jen těžko. V dáli fabrika Kofoly v Lesné, tam už to bolí a poslední kilometry od Šujy už bývají jen o vůli a často už tam běžci chytají křeče z vedra. Letos jsem zvolil rozumné tempo a zaběhl čas pod tři hodiny, bez jakékoliv krize (2:55:20). Bývaly tu i horší roky, sanitky, vrtulník ale letos vše proběhlo hladce. Vzdalo pouze 6 maratonců a doběhlo 198. V cíli už vás na náměstí vítá celý Rajec. Po doběhu tradičně medaile, poslední roky už kovová dřív se mi líbilo, že dávali symbolicky dřevěnou, kofola, bageta a birel.
