Mohl to být krásný závod….kdyby bylo azuro, příjemných 18 – 22 stupňů v lesním stínu, osvěžující vánek, hřející sluníčko a hlavně suchá cesta. Místo toho to byl jen dost hezký závod. A pestrý. Jak co do počasí – déšť, mrholení, zataženo, dokonce i vykukující sluníčko, tak do terénu – sjezdovka, kamení, šotolina, lesní cestičky, dokonce i pár set metrů asfaltu. To všechno byl KTRC Kralický půlmaraton 2017.
Po messengerové komunikaci rozhodl manažer týmu Tomáš Lipina, že v sobotu poběžíme s Petrem Murasem závod dvojic, což bylo rozhodnutí, které se ukázalo jako pragmatické a prozíravé. Takový pokyn je také závazkem a tak i když se ráno v Šumperku venku čerti ženili, nezbylo než odjet. Jen na vysvětlenou – nevadí mi zima, ani horko, ani slunce, ale běhání v dešti mě fakt nebaví. Rodinka se rozhodla počkat v Šumperku v suchu a tak jsem sbalil věci a vyjel. V Hanušovicích jsem ale špatně odbočil – ranní mrknutí do mapy: na Jeseník ne, odbočit doleva, nebylo úplně přesné, protože odboček doleva bylo víc a tak jsem „domachroval“ a zbytek dojel podle navigace, akorát za pět dvanáct, resp. půl jedenácté, kdy se zavírala registrace. Potkali jsme se s kluky, převlékli, trochu rozklusali a šli pomalu na start. Strategie byla jasná – Petr bude útočit z předních pozic a já mu budu krýt záda :-). Mezitím přestalo pršet a tak se zdálo, že to nakonec všechno hezky půjde.
Už start je v kopečku, průsekem pod sjezdovku a pak po ní nahoru. To byla obzvláště výživná část. První 2 km za více než 20 minut :-). Běh vystřídala chůze a chůzi pak pomalá chůze. V závěru jsou nachystáni fandové a fotografové a tak všichni kolem mě zabírají. Ne tak já, protože nohy a hlava si o tom myslí své. Nejhorší to ale bylo po zlomu na konci sjezdovky, přechod z chůze znovu do běhu, než se nohy opět zaktivují. Kousek po šotolině dolů k občerstvovačce, pak napít, dotáhnout botu a vzhůru zase do terénu. Nahoru pěšinkami mi to celkem jde a tak jsem pár lidí (mimo nějaké pány i všechny dámy) předběhl. Ocitáme se na nějakém vršku – nenastudoval jsem si trasu, tak vůbec nevím, kde jsme, a co nás čeká. Začíná drobně mrholit a noříme se do mlhy. Trasa vede nahoru a dolů po stezkách plných kamení a kořenů. Vzhledem k nočnímu lijáku je terén výživný – bahýnko, voda, bahno. Snaha o hledání nejsušší cesty bere záhy na své a běžím tam, kde tuším cestičku voda nevoda. Začíná pršet a přestává mě to bavit, cesta je navíc samý kámen a kořeny a vzhledem k občas pobolívajícímu kotníku mám trochu obavy, aby vydržel. S nějakým borcem v černém se předbíháme a tak doháníme skupinku před námi. Déšť ustává a na chvilku dokonce vysvitlo nesměle sluníčko. Cestička se láme a máme před sebou kopec, ve kterém se dostávám do čela skupinky, kterou „dovedu“ k občerstvovačce, kde mi utečou. To jsme zhruba v polovině a cesta se zase láme. Následuje seběh, nejdřív prudký po kamení a pak po cestě. Po pár kilometrech se sklon umírňuje, ale míříme stále dolů. Na nějakém 16 – 17 km je poslední občerstvovačka a my se opět vydáváme do kopce, ale tentokrát pozvolna po široké cestě, která se táhne a klikatí, aby se pak zlomila a mířila zase pozvolna dolů. Po cestě nahoru předbíhám pár lidí z již roztahané skupinky a cestou dolů se jen snažím udržet si pozici a poté, co za sebou slyším dusot nohou, zabírám. To už hodinky hlásí 20 km za námi a slyším v dáli nějaký hluk. Z lesa vybíhám někde na sjezdovce a snažím se utrefit směr dolů do cíle. No úplně se nepovedlo – „Ne tady ne, po druhé straně, vem to přes kytky.“ Podle vydusaných pruhů v kytkách jsem asi nebyl jediný :-). Na sjezdovce jsou nějací lidé, kteří povzbuzují známé, což je podle ohlasu i ten za mnou, a tak čekám jeho závěrečný finiš, ale ten se nějak nedostavil. Ještě jednou zabírám, ale pod 2 hodiny to nebude.
V cíli se potkáváme s Petrem, trochu splknem, pak si jdu převléct tričko. Vzhledem k nejasnému počasí jsem se nakonec před startem rozhodl vzít na sebe lehké tričko bez rukávů, tentokrát pro případ deště, čím méně mokrých studených věcí tím lépe, dokonce jsme si nebral ani přehrávač. Ten mi, přiznám se, trochu chyběl, hlavně na táhlých úsecích v druhé polovině. To jsem si pro nakopnutí musel dokonce sám zazpívat, naštěstí nikdo nebyl v doslechu. To by totiž utekli a to přece jen nebylo v mém zájmu, leda by utíkali na opačnou stranu zpátky :-). Po cestě na těstovinový salát se potkávám i s Tomášem a zhodnotíme trať. Mrknu na vytištěné výsledky – 30. místo beru, na ty přede mnou jsem fakt neměl, jen mě mrzí těch 45 vteřin, které byly přes 2 hodiny. Pojím a chystám se za rodinkou do Šumperku. Jen tak pro sichr se jdu podívat, zda už nejsou i výsledky dvojic, když jsme se tedy účastnili i tohoto klání. Moc to nevidím, na výsledkové listině byly přede mnou dvojičky ze stejných klubů. Jenž ouha – závod dvojic, muži, 1. MK Seitl Ostrava, Petr Muras, Martin Hořínek. No co dodat, pocit to byl fajn, strategie vyšla, Peťa to hezky pral a Tomáš to krásně zmanažoval, takže díky chlapi. A samotný závod? Jedinou objektivní slabinou je jeho nevyváženost – první polovina je hodně náročná na pozornost, technická a celkem těžká, zvláště v tom rozbahněném terénu, druhá polovina je oproti tomu skoro fádní. Na druhou stranu, možná by se to dalo využít a na lepším povrchu v druhé půlce nasadit ostřejší tempo. Tak možná příště.