Letos na podzim se urodilo hodně hub. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. A stejně tak se urodilo hodně nových závodů. Další novinkou v už tak přeplněném kalendáři byl Ostravický kros, jehož premiéra proběhla uplynulou sobotu. Od řady jiných se však tento závod výrazně lišil. Jednak vynikající organizaci a hlavně tím, že nic podobného se v regionu severní Moravy dosud nekoná.
Různých přespolních běhů a v dnešní době modních trailů se koná velké množství. Ale klasických krosů, které jsou populární např. na Britských ostrovech se u nás pořádá málo. To se rozhodl změnit spolek Podlysáci neboli bratři Zemaníkové. Jakub je skvělý vytrvalec SSK Vítkovice, mimo jiné letošní vítěz Běchovic a účastník několika ME v krosu. Starší Jan je pro změnu výborný ultra běžec a vítěz řady horských maratonu. Perfektní zázemí našli v moderním Golf resortu Ostravice.Závod se odehrával na dvoukilometrovém zvlněném trávnatém okruhu, který muži absolvovali čtyřikrát a ženy třikrát. Před hlavní závodem proběhli běhy dětských kategorií.
V 11 hodin se pod startovní oblouk seřadilo 75 účastníků. Roli největšího favorita od začátku potvrzoval Jan Friš z Dukly Praha, který nakonec trat absolvoval v čase 27:39. Půl minuty za ním doběhl Tomáš Navrátil z AK Kroměříž. V ženách zvítězila Eliška Surmová z Vítkovic za 25:26 před čerstvě vdanou Janou Olejníčkovou-Kunčickou. Její manžel Lukáš zůstal jen mezi diváky.
Náš oddíl měl trojnásobné zastoupení. Dopředu je třeba zmínit, že závod měl tzv. evropské kategorie. To znamená do 34, 35-44 a nad 45 let. Naše trojice se zařadila do nejstarší věkové skupiny a slavila úspěch. Za vítězným Vladanem Šindelkem doběhl jako druhý Marek Škapa (31:56) a třetí skončil jeho bratr Dan (32:59). Ladislav Březina pak obsadil 13.místo (43:16).Po závodě následovalo občerstvení, vyhlášení nejlepších s věcnými i s finančními cenami a bohatá tombola. Vše vtipně moderoval Ondra Němec, který každého zná a o každém něco ví…
Ambicí pořadatelů je uspořádat na této trati v dohledné době mistrovství republiky v krosu a jednou snad i mistrovství Evropy. Budeme jim v tomto úsilí držet palce.
Marek Škapa
Přesto opět, co kolo, to předběhnutý závodník. Vzdát jsem nechtěl a taktéž nevzdal, i když jsem věděl, že to pod pět hodin nebude. V cíli svého 31. maratonu jsem se ukázal po pěti hodinách (oficiální zřejmě nadhodnocený čas ve výsledkovce 4.55.08, Sandokanovy hodinky ukazovaly 5.16.17, takže něco mezi…). Antiosobák, jen o pár minut rychlejší, než můj nejlepší horský Yes!enický maraton. Ponožky, ty letěly do smetí hned a kdoví, jestli dám Altry Olympus 2.0 do soboty do Velkých Bílovic do cajku.
Po čas závodu (21 km s převýšením 600 m) se vystřídaly snad všechny scénáře počasí, kombinované s bezednou barevnou škálou okolních podzimních lesů. Vrcholem byl průběh lesem, kde skrze tisíce stromů hlasitě dul vítr, metoucí mi do obličeje déšť s kroupy, a zároveň slunce, přes ony stromy ostře prosvítající, svou září jakoby vizualizovalo onen směr proudu vody. V cíli jsem tyto momenty popsal jako silně poetické.
v lese na skalním terénu, s velkou listnatou pokrývkou, což skýtalo mnoho nebezpečí při každém došlapu. Protože jsem se díval hlavně pod nohy, dokázal jsem přehlídnout trochu nešťastně umístěnou šipku na jednom křoví, a ztratil jejím hledáním asi 80 sekund. A tak jsem při posledním stoupání, na velmi otevřeném terénu, spatřil na dohled Jana Pernicu, stále ovšem s asi 90 sekundovým odstupem, a tak jsem po silochůzi do kopce začal upalovat dolů do cíle v Nemanicích, a potvrdil také celkové vítězství v sérii. V čase 1:29:59.
upozorňuji, že přihlašování na závod již začalo. Více informací najdete na stránkách závodu
Tomášem Lipinou, Ondřejem Dominikem a řízená (a to doslovně) naším předsedou Ottou Seitlem , směrem k saské metropoli. Na místě nás ještě doplnil klubový kolega Stanislav Jančář, který dorazil z Plzně a zástupci TJ Ligy 100 Ostrava v čele s organizátorem celé akce Jaromírem Horákem.
Dopolední příjezd k místu startu jsme si zpestřili neplánovanou prohlídkou části trati a tím v podstatě zkontrolovali připravenost pořadatelů :-). Počasí panovalo téměř ideální běžecké. Teplota tak akorát, občasné sluníčko, jen ten vítr, který ještě v odpoledních hodinách zesílil, ubíral v posledních kilometrech závodníkům síly více než by bylo patřičné. Samotnému hlavnímu závodu, ke kterému vyběhli maratonci společně s půlmaratonci, předcházely ještě starty na kratší distance. Zde měli zastoupení běžci z Ligy 100. Dana Budinská doběhla do cíle závodu na 4,2 km v čase 24:36 minut a Martin Hlavinka zvládl desetikilometrovou trať za 47:59 min.
To, že německá preciznost může být v bývalém východoněmeckém bloku ještě pořád pokulhávající, nás mohl přesvědčit například asi o 7 minut zpožděný start, dávaní přednosti závodníků projíždějícím tramvajím (však on chlapec z Ostravy rád počká), či prodej pamětních triček s 50% slevou, neb zbyla z předešlého ročníku a nesla potisk s loňským datem konání. Hlavou i ústy tak nejednou proběhla hláška z legendárních Pelíšků: „Kde udělali….“.
Trať v Drážďanech je rychlá. Maraton se běží dvoukolově a obě kola se od sebe v některých úsecích liší. První polovina je zprvu plná zatáček a má malinko větší převýšení než kolo druhé, které vedeno zpočátku více po nábřeží Labe. Celkovým vítězem se stal 
Start závodu vedl chvíli po asfaltu do kopce, vně z vesnice. Na čele se utvořila dvojice mladíků, které jsem rychle identifikoval jako běžce poloviční trati (5750 m). Jejich tempo jsem však akceptoval, a zakončoval první okruh jen lehce v jejich závěsu, zatímco oni finišovali. Po prvním okruhu jsem si troufnul se nenapít, ale vysoká teplota babího léta mne za to mohla celkem lehce potrestat. Tempo pětkařů však moc neakceptovali moji pronásledovatelé, Roman Janeček a Aleš Velička, kteří pokračovali za vzájemné spolupráce, s téměř 400 m odstupem za mnou, což šlo vypozorovat při stoupačkách na loukách za vesnicí. A tak tomu bylo až do konce závodu. Vysluněné loučky byly v kontrastu s lesními dolinami, kde se občas také našlo nějaké to stoupání, ale stále velice běhatelné, doprovázeno nějakým tím bahnem, které při druhém proběhnutí již docela prořídlo. Ke konci okruhu následoval docela svižný seběh, ovšem na štěrkové cestě, plné větších šutrů, takže opatrnost byla na místě. Trať byla slušně poseta fanoušky, pořadately a fotografy, kteří pěkně povzbuzovali.
Na konci konců si tak náš klub bere vítězství ze závodu. Petr Muras, v čase 44:13. Na šestém místě Martin Hořinek, v čase 49:25, vylepšivší si svůj čas z roku minulého, a s podstatně lepším pocitem z běhání, než před týdnem na Ondřejníku, a na desátém místě Stanislav Kováček, v čase 54:35. Ten však poté ještě avizoval, že pokračuje v běhu na Lysou. Zřejmě jde o člena, jehož málokterý závod v přístupných termínovkách uspokojí, co se týče denní kilometráže.
S trochou opoždění se ještě zmiňujeme o Ondřejnickém horském půlmaratonů, jenž je součástí Kilpi Trail Running Cup, a proběhl o minulém víkendu, o Sobotním dnu. Náš klub zde měl početné zastoupení. Vítané zastoupení zde mělo především i sluníčko, které vytvářelo na okolních horských masivech krásné scenerie, v kombinaci s částečným oblačnem. Já osobně se zde vydal vlakem do Čeladné, odkud je start vzdálen zhruba kilometr. Jedinou kaňkou dne mi však byl fakt, že tento vlak využili, všehovšudy, TŘI běžci, zatímco celý zbytek dorazil auty, povětšinou obsazeny pouze řidičem. Zázemí závodu, v horách, tak svým autobazarovým outfitem trošku narušovalo horskou idylku. Nu, toliko k mé frustraci.
Po Ještědu, který taktéž měl parametry SkyRace, jsem byl odhodlán tento závod, taktéž s vysokými parametry, přetrpět hlavně ve zdraví. Start závodu začal pěkně z ostra přímo do prudkého kopce. Ustálila se skupinka cca 12 běžců, mezi kterými byli i “Pětkaři“ (kratší trasa, startující s námi). Skupina se dále roztrhala při velmi táhlém stoupání na věhlasnou Skalku, kde se také odtrhli pětkaři, a trasa vedla dále po vrstevnicích horského masivu, dávající na konci docela výživných 1350 metrů převýšení, často skrze vlhký terén, místy velmi silně rozbahněný, především z důvodů lesních prací. Jedinou slabší částí tratě byla asi tří kilometrová rovina po šotolině, ke konci závodu, kde jsem sice mohl nahodit konečně běh jako takový, a utéci asi pětičlenné skupince pronásledovatelů, ve 
které měl náš tým také zastoupení, ale na trailech přeci jen očekáváme něco jiného. I kdyby mělo jít o další adrenalinový prudký seběh, které mi strašně nejdou, a vždy mne v nich předbíhá kde kdo. Ač jsem tentokrát nedokázal nikde v horách spadnout, tentokráte se mi to vtipně podařilo pár metrů před cílem na travnaté ploše u ski-areálu. Jinak, aspoň dle doslechu, dorazili všichni zástupci týmu bez modřin. Závod nakonec vyhrál s přehledem 
Naše pódiové zastoupení ještě rozšířil Daniel, který se ocitl na druhém místě v soutěži dvojic mužů, se svým bratrem Vladanem. Těžko tedy konstatovat, jestli jde o úspěch našeho klubu jako takový. Osobně jsem přesvědčen, že tentokrát to náš manažer Tomáš tedy hodně špatně zmanažoval, teda. Já s Martinem jsme totiž skončili na místě čtvrtém. A takový tam byl potenciál!!
Ke konci ještě třeba zmínit, že organizátoři snad poprvé v tomto roce nabídli konečně normální jídlo, v porovnání se studenými těstovinovými saláty ze závodů předchozích. Série pokračuje 22.10. na Německých hranicích v Českém lese.
Nejrychlejší nohy spolu s nejefektivnějšími zastávkami v „boxu“ dovedly k vítězství 
Samozřejmě závodem akce neskončila a mnozí se pak aktivně podíleli na „zlikvidování“ občerstvovací stanice. Pozávodní výkony však již nebyly zdokumentovány (pouze fotograficky), takže vítěze druhé fáze nelze vyhlásit…:-).