Tento závod je v hierarchii akci, které pořádá Prajzský běžecký klub Kravaře, tím nejstarším, největším a také nejoblíbenějším. Svou oblibu si získal nejen atraktivní tratí, kterou tvoří tři kola v areálu zámeckého parku, ale také skvělou diváckou kulisou. Letos sice došlo k určitému narušení v podobě návštěvy závodu jistého populistického politika, ale pořádající oddíl se od této akce velice správně a sympaticky distancoval. Běh je sport, je o výkonu a vteřinách a ne o politických bodech. A to také platilo na trati, i když občas, spíše teda sporadicky, zvítězila taktika nad férovostí. Od začátku vystřelil do čela závodu Václav Bitala (AK EZ Kopřivnice) a všem bylo jasné, že na tohoto borce nikdo další ve startovním poli mít nebude. Jeho vítězný čas v cíli činil 28:32 min. Druhý skončil takticky běžící Robert Anczak (Easy Run Racibórz) 29:59 a třetí pak Michal Poledník (Canicross Beskydy) 30:01, který bohužel doplatil na roli nechtěného pacemakera. V ženách byl souboj vyrovnaný až do konce. O vítězství bojovaly kolegyně z SSK Vítkovice Kateřina Bluchová a Hana Legerská. Prvně jmenovaná byla v cíli o sekundu dříve a její čas se zastavil na 34:03 minutě. Třetí místo obsadila Zuzana Kročová (SK Hranice) 35:16 min.
Náš klub měl, jako již tradičně, v Kravařích slušné zastoupení a solidně jsme také vzali útokem stupně vítězů: Ondřej Dominik 30:28 a 2. místo v kategorii, Marek Škapa 31:01 3. místo v kategorii, Honza Fousek 31:32, Daniel Šindelek 31:34 a 2. místo v kategorii, Petr Škrabánek 32:50 a 3. místo v kategorii, Petr Jorníček 36:03, Ivan Karas 36:24, Ladislav Dvorský 36:25, Petr Brož 38:37, Jaroslav Kuncek 38:55, Marek Moravec 39:15, Pavel Pivko 41:02, Jana Dominiková 42:56, Jana Kilarová 43:17, Václav Procházka 48:19 a 2. místo v kategorii a Martina Metzová 50:24.
					
						
						
Po krátkém změření sil dětí, jehož se zúčastnil i Tomášek, odstartoval závod dospělých běžců a běžkyň. Trasa nebyla nijak složitá. Dvakrát se oběhlo náměstí, poté nás čekal okružní běh parkem, po vyběhnutí přišla odbočka doleva, na první křižovatce ji následovalo odbočení vpravo, pak ještě jednou doprava a doleva zpět ke startu, následně otočka kolem malého chlapce (děti běžce skvěle navigovaly) a ještě jednou to samé do cíle.
Spolu s Danem a Markem jsme na pódiu všichni tři zazářili v modrožlutých dresech. Nebyli jsme však jediní, kdo udělal „seitlům“ radost. V kategorii žen se na krásném třetím místě umístila naše běžkyně 
						
						
						
Když jsem vloni odtrpěl maraton v Jistebníku v sotva zaběhnutých Hoka One One Challenger ATR II, šastnul jsem s nimi pod stupně vítězů, prohlásil, že s nimi nic delšího nedám (mám v nich pozdější osobák na desítku!) a začal střídat čtyři modely Altra. Jenže se pak naskytla koupě jiných Hoka One One – Huaka – za fakt super cenu …. a ty se mi ukázaly také jako superrychlé. Rozhodl jsem se tedy risknout v nich Záhorácký maraton ve slovenské Senici.
V první půlce jsem se přidal k Zlatici Semanové a Peteru Bačíkovi (zdravili všechny v MKS), kteří mi pomáhali hlídat tempo, přičemž jsme probírali známé od Otty, přes Jardu až po Sandokana. Moje desítka za asi 54 minut, půlmaraton v Šaštíně 1:57, pětadvactíka pod 2:20, třicítku nevím a na devětatřicátém kilometru u nádraží v Senici za 3:40. Předběhl jsem i jednoho se závodníků, jenž neměl stejné podmínky jako my ostatní = podporoval ho cyklista.
Třiačtyřicátý maraton se mi vydařil, tajně jsem totiž chtěl v lehkých rychlých botách Huaka jít pod čtyři hodiny. Konečně se to povedlo, bez následků požití litovelské desítky a jiných trablů. Osobák jsem tušil, avšak 3:55:10 ani náhodou! Úspěch v Záhorí korunovali Iva (3:30:01 a absolutně první žena) a Petr (3:00:21, druhý v kategorii a celkově šestý). Maraton v Senici se vykázal perfektní organizací, připravením občerstvovaček i zajištěnou trasou závodu!
						
						
Naše zastoupení bylo docela početné a úspěšné. Honza Fousek v prvním závodě po zdravotní pauze skončil třetí v kat. do 34 let za 16:30. Marek Škapa byl rovněž třetí v kat. 45-54 let (17:15) následován Danem Šindelkem (17:38). U Dana je třeba se pozastavit. Na start totiž nastoupil pouhých 24 hodin po Mad-race. Pro neznalé jedná se o náročný překážkový závod na Vaňkově kopci u Ostravy. Dan startoval v podobném závodě poprvé v životě, navíc bez jakékoliv speciální přípravy a ani moc nevěděl, do čeho jde. Přes tento handicap obsadil vynikající desáté místo v absolutním pořadí v konkurenci několika stovek účastníků. Klobouk dolů!
						
Z něžného pohlaví v sobotu dorazily jen tři odvážlivé a tak měly všechny již předem jisté místo na stupních vítězů. Nejrychleji do cíle doběhla jediná zástupkyně kategorie do 34 let 
						
						
Do Polské Ostroleky na pulmaraton jsme vyjeli o den dřív a po cestě se stavili do městečka Klembow se nacházi asi 50 km za Waršavou kde se běžela v sobotu desítka. V této části Polska jsou převážně zemědělské usedlosti a statky, pole střídají borovicové lesy. Takže trať  desítky byla opravdu pěkná a náročná zároveň, v rovině přesto často v písku, šotolině nebo klikatými stezky lesem. Mě se běželo dost těžce, to jsem zjistila hned po druhém kilometru, někdy jsou prostě nohy tuhé a nechce se jim zvedat 🙂 ….sic to mohlo být po páteční tréninkovém závodu na Ostré Hůrce, brzkou a dlouhou cestou nebo změnou počasí – projeli jsme bouřkovými mraky a pro krupobití dokonce skoro stáli…ale Bělorusku jsem prostě pustila už na 3. kilometru před sebe a nechtělo se mi s ní soupeřit…. V cíli se mě však zeptala, zda-li jedu do Ostroleky na zítřejší pulmaraton a samozřejmě ve mě vzbudila pochyby o obhajobě třetí výhry v ženách na tomto pulmaratonu….no co už, uvidíme zítra…..
Poprvé jsem na jednom závodě stala třikrát na stupních. Když mě pozvali po třetí na pódium ani nevím, za co to bylo.