Pražský maraton měl být pomyslnou tečkou za jarem na silnici, a tak nastal čas vyrazit do kopců. Nejdřív rozehřátí na, jako vždy skvělém, Jarním Kubánkově a pak hurá na Horskou výzvu Beskydy. Jen malá odbočka ke Kubánkovu – mám jej rád a letos mi přišel jakýsi kratší, i když asi ne, i o pár desítek sekund horší, ale hlavně mi utkvěla v hlavě jedna scéna. Když jsme vybíhali, resp. vycházeli sjezdovku nad Chlebovicemi, dohnalo nás čelo kratší varianty, která startovala o 5 min později – Maceček, Kokošek a ten třetí nevím. Ten, co ťapkal přede mnou dlouhou trasu, houkl na toho za mnou: „Hej utíká ti Macek“ a zezadu se ozvalo „Vole to pro mě není žádná konkurence, ať si běží.“ 🙂
A zpátky k Horské výzvě, když jsem začínal běhat, byl jsem na jedné v Jeseníkách, řekl bych 2014, nebo 15, už nevím, a líbila se mi. A tak jsem si řekl, že to letos zkusím v Beskydech – úsek Frenštát – Pustevny znám z Beskydské sedmy a dlouho jsem v těch končinách nebyl. Termín se hodil a tak nebylo co řešit. Očekávání nebyla žádná, spíš velká neznámá. Zdá se mi, jako by se něco dělo – mění se mi chutě, posouvá metabolismus a v letošním roce mi nějak klesla soutěživost…že bych byl těhotný? 🙂
Ráno zazvoní budík a mi se vůbec nechce vstávat, no ale co naplat. Po cestě se zastavím na benzínce pro Corny tyčinky, neboť ty co jsem si předminulý týden koupil a doma je nikdo nejí, snědla starší ratolest – předpokládám, že se musel hodně přemáhat. Zádrhel trochu nastává za Kopřivnicí, kde se opravuje cesta a tak popojíždíme v koloně a hlavně u skokanských můstků ve Frenštátě, neb není moc kde parkovat. Takže ke startu dobíhám 5 minut před „výstřelem“ a už celkem zpocený. Auto zůstalo pod můstky a ty schody k amfiteátru bylo nutné vyšlapat. Doporučuji dát start a zázemí dolů, jako u Lysacupu a ty schody už počítat do trasy, ale to by asi technicky nešlo. Škoda. Věci do úschovy a zařadit se. Start je zajímavý, startují totiž i dogtrekaři a tak je v koridoru veselo a kousek po startu se myslím, nějací psi pustili i do sebe.
Začátek je celkem pohodka nahoru dolů. Běžíme s Michalem Bubou a on mi říká, jaké to bylo loni. Nastává stoupání na Javorník, do kopce to jde. Z kopce již méně a Michal mě cestou k Pindule předbíhá jak zelený šinkanzen. To už sluníčko celkem pálí a zdá se, že bude hezky teplo. Od Pinduly stoupáme k Radhošti, to předbíhám Michala já, seběhy mi fakt nejdou. Cesta příjemně ubíhá a po nějakých 10 km se láme dolů směrem na Dolní Bečvu. Tady jsem nikdy nebyl, tak odskakuji na malou ke stromečku, aby se mi běželo lehčeji a mohl se více kochat. Chvilku dolů, pak kousek nahoru po asfaltu, lesem zase domů a už jsou tu chalupy. Na nějakém 17 km je první kontrola a občerstvovačka – kola, ionťák, voda, banán a zkusím i koláček. Tady někde mě předbíhá první žena, teda přeběhla mě už při seběhu, dokonce nadvakrát, a koláček si asi nedávala :-). Chvíli běžíme vesnicí a pak nastává stoupání k Pustevnám, střídá se sklon, na chvíli dokonce asfalt.
Do kopce mi to nečekaně jde a většinou běžím a tak na druhou kontrolu/občerstvovačku dobíhám těsně před prvními pejskaři. Ale koláčky mě opět zdržely, pejsci je asi nejí, že? Hřebenovka na Radhošť je poseta turisty, pěkné počasí jich vylákalo spoustu. Proplétáme se mezi nimi a u kapličky hodinky blikají 30 km. Pěkně to uteklo. Dávám brufeny, kolena se začínají ozývat a ten seběh bude stát za to. Přesně jak mi říkal Michal v úvodu, za Radhoštěm předbíhám závodníky z long trasy. Seběh na Pindulu je celkem svižný a nikdo se na mě zezadu netlačí. Na Pindule se to láme a zase nahoru, nejdřív chvilku zlehka, pak lesem strměji, pak zase zlehka a pak zase zprudka „hangem“. Za Bečvou jsem nasadil sluchátka, na Pinduli vystřídal irského kytarového mága Garyho Moora ocelový tank Sabaton. O hudebních kvalitách Čechošvéda Joakima Brodena a jeho party můžeme vést diskuze, ale energie se chlapcům upřít nedá a skandovaný refrén „we, we will resist and bite“ správně v kopci nakopne. Závěrečný stoupák k Javorníku se mi zdá nekonečný, už nemám moc pití a všichni ti pivaři na rozhledně a po cestě od ní mě pěkně štvou. Od rozhledny už skoro jen dolů, tak to rozpálím, není už na co síly šetřit. Do konce chybí už jen kilák a něco, když začínám mít hlad, ale když není co pít, tak to moc nepůjde, přesvědčuji žaludek, že ještě chvilku…
A je konec…uteklo to. Odčipuju, beru vodu, sundávám vestu, triko a natáhnu se na lavici. Vlastně spokojenost. Předběhl jsem všechny dogtrekaře, dvojice, odolal útokům první ženy a nakonec skončil dokonce šestý. A to jsme ještě zjistil, že můžu běžet do kopce, fotit a psát smsky, sice asi moc nedávaly smysl, ale v zázemí věděli kde jsem. Fakt je to asi hodně v hlavě.
Martin Hořínek
Výsledky: http://85.118.133.203/race.php?id=60&distance=half
Vzhledem ke členské základně MK Seitl Ostrava byla účast na 8. ročníku Jistebnického VH Půlmaratonu bídná a nespravila to ani prezidentova dcera u časomíry. Že jsem byl na nejdelší trati sám, to se jaksi rozumělo předem (UltraLibor běžel ve Slovinsku) a na hlavním – půlmaratonském – závodě zachraňovali klubové barvy 
Můj čas na 41. maratonu s číslem 41 byl 4:24:54. Horší jsem si ani nesměl dovolit, neboť hned po běhu i povinné (netekla teplá) sprše se jelo do Gliwic, kde opět došlo na „ideální spojení“. Po maratonu následoval heavymetalový koncert Manilla Road. Ve výsledcích se poté dokonce objevilo mé 3. místo v kategorii… nakonec, týden po Lošticích, proč ne!?
V maratonu není nic – snad jen s výjimkou přihlášek na prosincový žilinský běh okolo vodného diela – zadarmo. A pro můj čtyřicátý to v Lošticích platilo tuplovaně! Chyběl však UltraLibor (osmnáctiny syna), Otto (polský závod) i Andy (rodina). Tradici ale zůstali věrný Ondra Velička a Petr Škrabánek. Jako rozhodčí s námi už v pátek jel Sandokan a objevil se i Alfons Výtsik (vzdal maraton).
Já si koupil ve specializované prodejně 2,9 kilogramu tvarůžek za velmi slušnou cenu v akci a na trať Maratonu Borák vyrazil potřetí. V nových Altrách Paradigm s naběhanou teprve stovkou, což byla chyba trestající bolavýma ztuhlýma nohama. Naštěstí ale nezlobilo koleno, nad nímž ráno fyzioterapeutka kroutila marně hlavou. Zato to horko dalo zabrat nejen mně, nýbrž i ostatním na trati.
A pak už došlo na oslavy čtyřicítky s třiapadesátkou vínovicí a také Marcelkou Čadovou. Ta se svého pátého maratonu bála více, než žab (prý, poběžíme spolu a pokecáme si …) až na Boráku skončila za 4:11:47 jako druhá žena! MK Seitl Ostrava měl v ultra na bedně Ondřeje Veličku (7:09:42 celkově třetí a druhý v kategorii) a Petra Škrabánka (7:39:58 celkově sedmý a druhý v kategorii).
Jako první se na ploše baseballového hřiště objevil 
V rámci mezinárodní spolupráce mezi Moravskoslezským krajem a Opolským vojvodstvím bylo uvolněno pro náš klub 5 míst na akci 8. Maraton Opolski. To v praxi znamenalo neplatit ani groš za ubytování v 3hvězdičkovém hotelu, dopravu a startovné. Z větší části nám byla hrazena i strava. Když se k tomu přidá tradiční polské nadšení pro organizaci sportovních akcí a obliba Čechů u našich severních sousedů (jak trefně poznamenal jeden z účastníků výpravy, jsme pro ně „ťuťu ňuňu“ :-)), kdo by odolal?
Dan Šindelek začal dobře (ještě na metě půlmaratonu kategorii vedl), pak jej ale stihly zdravotní problémy a byl z toho čas 03:23:58 a 4. místo v kategorii.
Ještě pořád se najdou aktívní lidé, kteří dají své úsilí do upořádání nějakého nového běžeckého závodu. Jedním z nich je také Petr Liška, hlavní organizátor prvního ročníku Závadské desítky. Obklopil se místními nadšenci, podporu našel také na obecním úřadě a dali tak vzniknout závodu, který hned napoprvé udělal velice milý dojem. Sami organizátoři byli velice mile překvapeni, že se v sobotu ve 14 hodin na start postavilo celkem 92 závodníků. Příkladem šla také místní starostka, která se bez větší přípravy postavila na start nelehkého převážně krosového téměř desetikilometrového okruhu. Trať byla velice pěkná. Z velké části vedla lesními cestičkami s minimem rovinatých úseků, takže se neustále někde sbíhalo a vybíhalo. My jsme, i díky početné výpravě na Pražský maraton, měli na startu pouhé dva zástupce. Jirka Pytlík přišel o vítězství až v samotném závěru, kdy jej předběhl vítězný