Desátý ročník „Běhu Chuchelnou“ nabídl řadu lahůdek. Lidové startovné ve výši osmdesáti korun jednoznačně trumfla hodnota startovních balíčků spolu s plechovkou hořkého moku a vynikajících párků, na nichž si po závodě všichni pochutnali chytrou výměnou za startovní číslo. Kdo se zúčastnil, ten prostě odešel ze závodu v tuze plusových hodnotách.
Opomeneme-li lahůdky materiální, samotný závod byl pro změnu laskominou duševní. Poctivých patnáct kilometrů doprovázelo na letošní rok nezvykle zamračené deštivé počasí. Asfalt byl pokrytý řadou kaluží a terénní část místy nepříjemně klouzala. Během soutěžení to každopádně nebyl žádný extrém, což potvrdí každý, kdo ještě zhruba hodinu před závodem projížděl přes Kravaře, či jiné přilehlé obce, a měl co dočinění s intenzivně poťouchlou sprškou protivných kapek.
Profil trati rozhodně nebyl nenáročný. Opakovanému stoupání sekundovaly četné nevyzpytatelné běhy z kopce, což samo o sobě bralo síly. Na rozdíl od takového „Běhu Olbramicemi“ zde byly i rovinaté pasáže. Dohromady šlo o rozmanitou cestu s jednou skromně pojatou občerstvovací stanicí, což ale vzhledem k délce závodu nebylo vůbec proti ničemu. Když už jsme u té organizace, jen málokdy zažije běžec na severu Moravy a ve Slezsku lépe značený závod, kde skutečně nezabloudí ani jedinci s horší orientací. Vzhledem k ohlasům z minulých let je podle všeho precizní příprava trati organizátory „Běhu Chuchelnou“ dlouhodobou samozřejmostí, čemuž nezbývá než vděčně tleskat.
Kdo vydržel, ten se směl zcela jistě bít po doběhnutí hrdě do hrudi. Z našich to mohl učinit celkově druhý a druhý v kategorii Marek Škapa za výkon 0:58:20, stejně jako v konečném pořadí třetí a první v kategorii Péťa Škrabánek (0:59:05). Autor zdejších řádků s tratí chvilkami bojoval, pak si zas užíval, jednou zavazoval tkaničku, jednou málem žuchl a taky ho bolela noha. K jeho velkému překvapení cílem proběhl jako třetí z osmi vlčáků ve své nejmladší mužské kategorii v čase 1:06:41. Celkově pak skončil na šestnáctém místě hned pár vteřin za celkově první ženou Hankou Legerskou (1:06:36), které i pohodové tempo stačilo ke zcela jasnému vítězství, a těsně před rovněž „na pohodu“ běžící druhou Ivanou Zbořilovou (1:06:52). Třetí ženou byla v čase 1:13:45 Andrea Bořucká. Závod celkově ovládl „Edgar Hrozný“, „ďábel z hor“ a „z tréninků na dráze“, Aleš Velička, když protrhl pomyslnou cílovou pásku takřka dvě minuty a půl před Markem (0:55:58).
Závod to byl štědrý, plný nádherných cen a sexy-napohodu-kulervoucích dojmů, pro něž ani na facebooku neexistuje žádný adekvátní smajlík. No nic, zase popoběhnem! Rádio Jere-Ivan končí dnešní přenos.
Ivan Karas
Je sobota půl páté ráno a s kamarády vyjíždím z Ostravy do Hrubých Jeseníků na start již desátého ročníku Jesenického maratónu. Nejprve nás musí nekolik autobusu převézt na místo startu z motorestu Skřítek do Ramzové, kde se koná start maratonu. Počasí nám přeje. Je teplo. Žádné mraky, ani vítr. Bude opět hic, to je jasné všem, co čekáme na odpočet ke startu. Tři, dva, jedna START a už nás všech 246 běžců a běžkyň pádí po značené stezce na první vrchol trasy Šerák (1351) vzdálený od startu pět kilometrů. Zde se nachází první možnost se osvěžit vodou. Já, ale jak mám ve zvyku, běžím s pullitrovou lahví a bez žádných povzbuzujících gelů. Jsem zvyklý na delší vzdálenosti a dnešek mám pojatý jako trénink a dále testování nových Salomon senze ultra PRO. Vyzkoušet a ověřit si perfektní schopnost držet rovnováhu při seběhu po ostrých kamenech jsem měl možnost hned při zdolání Vražedného potoku. Dalším důvodem proč jsem si Salomon senze ultra PRO pořídil, je jeho výdrž při extrémních vzdálenostech (150-300 km). Boty zkrátka drží při jakékoli změně terénu. Od lesní stezky, cesty až po seběhy náročné na techniku. Ale i do kopců se těmto botám díky jejich váze 292 g a dropu 8 mm daří skvěle pádit kupředu :-). Se svou novou obuví jsem spokojen. Pocit bezpečí a „být nad věcí“ byl na místě. Dosáhnout Šeráku se mi podařilo za 45 minut. Pak už se běželo pod vrchol Keprnika a dolů před vřesy na Vřesovou studánku a dál na Červenohorské sedlo, kde jsem od studánky běžel spádem, až mě rozbolelo břicho. To ale nevadilo, abych se nepřestal soustředit na svou rychlost a směr předběhnout co nejvíce běžců přede mnou. Pak už jen stoupání lesem na Výrovku (1167), Malý Jezerník (1208) a sedlem Velký Jezerník (1299) k chatě Švýcárna, kde bylo třetí občerstvení a kde jsem si též dal dvě coly. Pokračovalo se dál, leč pomalu ale jistě na vrchol Pradědu. Zde se oběhla slavnostně dřevěná socha vládce Jeseníků a opět dolů po asfaltové cestě k Vojenské zotavovně Ovčárna. Od Ovčárny se stoupalo kolem Vysoké hole na Jelení studánku. Až zde jsem si poprvé za celou dobu naplnil bandasku. Dolů se už běželo rychleji, protože z loňského ročníku už vím, že za Ztracenými kameny je do cíle co bych kamenem dohodil :-). Tak jsem opět využil super botek Salomon senze ultra PRO a jako milovník technických pasáží jsem obskákal každičký nebezpečně vyhlížející kámen a balvan :-). A už jen hurá do cíle po lesní cestě ke Skřítku.
Se mnou se na tento legendární závod také postavil Petr Škrabánek, jenž přiběhl do cíle v čase 3:59 na první místě ve své kategorii. „Běželo se mně docela fajn, i když rozložení sil opět nebylo optimální. Od začátku jsem se snažil vtlouct si do hlavy úvodní nepřepálení tempa, což se mně nakonec celkem podařilo“, uvedl mistr. Dalším borcem byl Martin Hořínek s časem mého loňského Yesmaratonu 4:15. Běžel skvěle a překvapilo mě že mě dostal. Dále se zúčastnil závodu ve skvělém čase Michal Buba 4:58, Radek Luksza 5:37 a Jaroslav Hrabuška 5:53.
Hlavní závod ovládli přespolní (přes mnoho a mnoho polí a dokonce i státní hranice). Mezi muži neměl konkurenci výborně běžící 
To vše způsobilo, že v neděli v 9 hodin ráno jsem stál na startu zcela unaven. Nohy mě tak neboleli ani po Hostýnské osmě. Spolu se mnou vyběhlo dalších 115 běžců. Trat tvořil nejprve malý okruh městem a po přeběhnutí Labe po železničním mostě se pokračovalo do Mlékojed, kde byla obrátka. S tvrzením, že trasa je vhodná na osobní rekordy bych úplně nesouhlasil. Bylo na ní dost zatáček, povrch sice většinou asfalt, ale nechyběli ani úseky s horším povrchem.
Závěrem musím použit slova chvály pro pořadatelé. Zázemí závodů bylo v místní loděnici, kde nechyběli šatny, sprchy ani stánky s občerstvením. Každý startující dostal již při prezentaci tričko a řadu dalších věcí. Byli čipy a SMS i email s výsledným časem přišli okamžitě (na rozdíl od mnoha větších závodů). Na trati byla řada pořadatelů a každý km byl označen. Na 6km byla dokonce občerstvovací stanice s pitím a s houbičkami! V cíli nechyběl raut včetně čepovaného piva z místního minipivovarů Kaberna. Cen jsem dostal tolik, že byl problém je pobrat na dlouhou cestu vlakem domů. Na teprve druhý ročník organizace skoro dokonalá.
Ještěže mi kamarád Matěj Urbaczka půjčil den před startem kvalitní čelovku. Jiní běžci byli vybaveni pouze atrapami, a to je nepříjemně brzdilo. Závod bylo vůbec třeba pojmout jako zpestření blížícího se konce léta. Nemělo příliš smysl rmoutit se nad nekvalitní výbavou do noci, stejně jako nad vlakem projíždějícím v nepravou chvíli za sklopenými závorami někam na Opavu. Mně a dalším bojovníkům v poli nezbylo než se úplně zastavit a čekat, dokud železniční monstrum nezmizí a neumožní nám opět se rozeběhnout. Možná že vláček i tak trochu pomohl nám zmatkářům, kteří jsme krátce před doběhnutím k přejezdu špatně odbočili a nepříjemně si zaběhli.
No a pojďme na výsledky, vážení přátelé! Celkovým vítězem závodu se stal borec z Vítkovic 
Jakže si vedli (především) modrožlutí závodníci? Cesta toho dne nejvíce praskala pod nohama věčně mladého Péti Škrabánka. Hlavní trasu zdolal v čase 1:09:10. Vybojoval první místo v šířeji pojaté kategorii mužů od čtyřiceti do devětapadesáti let. V celkovém pořadí obsadil o vteřinu před expresem Tomášem Wronou čtvrtou pozici, i když tuším, že oba dobíhali se záměrem shodného času. Slavný autor tohoto článku doběhl celkově osmnáctý a jedenáctý v kategorii za výkon 1:18:00. „Dosprintoval“ těsně za dvěma mladými týpky. Škoda neznalosti, kdy přijdou závěrečné metry, protože jeden z borců už výrazně tuhnul! Jako sedmadvacátý protnul cíl po odbití času 1:26:22 Jarda Hrabuška, který zároveň zvítězil ve své kategorii. Hned po něm vystoupal na druhé místo v kategorii celkově jednatřicátý Alfons Vytisk (1:27:24). Jako čtyřicátý celkově a jako třináctý v pořadí kategorie doběhl rockový „superhero“ Radek Luksza (1:32:00). Marek Moravec zapsal čas 1:40:59. Stačilo to na jedenapadesáté místo celkově a na post osmnáctý v příslušné věkové skupině. 
Vyznavači horského ultra se v sobotu v Rajnochovicích sešli již posedmé. Tento závod má velikou oblibu, což potvrzuje i fakt, že byl pár minut po spuštění registrace vyprodaný. Další devízou je rodinná atmosféra, kulturní program do pozdních nočních hodin, skvěle fungující tým okolo hlavního pořadatele Lukáše Tomčíka a hlavně pestrá trať vedoucí Hostýnskými vrchy, každým ročníkem mírně se inovující. Letos si na nás Lukáš připravil nejdelší a zřejmě i nejtěžší variantu z dosavadních ročníků. Závodníci museli překonat na distanci cca 72,5 kilometrů převýšení více jak 3500 metrů. Počasí se po tropických týdnech umoudřilo, po startu v 8 hodin dokonce závodníky zkrápěl mírný déšť a slunce, které se po poledni prodralo mezi mraky, nemělo tu „vražednou“ sílu dní předešlých.
Náš oddíl měl na H8 vždy své zastoupení. Všech sedmi ročníků se zúčastnil Marek Škapa, který letos běžel ve dvojici s Petrem Miléřem a jejich tým „Oldovi kámoši“ vybojoval v kategorii mužských dvojic nad 90 let (součet obou z týmu) krásné 2. místo. Jejich cílový čas byl 10:42:14 hod. Zcela bez ambic nastupoval na start v podstatě domácí Ondřej Velička (Bystřice pod Hostýnem) a k překvapení mnohých i sebe samého vybojoval 2. místo celkově. Časem 7:11:53 hodin zaostal o pouhé 2 minuty za vítězem 
doběhl v čase 11:36:37 hod. 
Ač je našim členům převážně bližší závodění na silnici, budou se na startu H8 objevovat i v budoucnu a snad i jejich počet bude narůstat. Zážitek ze závodu je to silný, intenzívní, z hlavy se jen tak nevytratí a za ty hodiny dřiny, pocení, překonávání bolesti a vlastních limitů to opravdu stojí. Odměnou je člověku doběh do cíle, aplaus publika, které sílí s počtem doběhnuvších a tak mají lidé na konci daleko!!! větší aplaus než vítěz 🙂 .