Příběhy vítkovické atletiky (1924–2024) je unikátní publikace mapující století vítkovické atletiky, kterou dal dohromady Aleš Uher st. Je to unikátní mozaika vzpomínek lidí, kteří psali historii královny sportu v Ostravě, v Česku a bez nadsázky i ve světě. V kapitolách se dojmete nebo zasmějete s olympioniky jako Helena Fibingerová, Taťána Netoličková, Denisa Rosolová či Jaroslav Bába. V knize nechybí ani historky Jana Železného či příběhy Ireny Szewińské, Sergeje Bubky, Usaina Bolta, Alberta Juantoreny, lorda Sebastiana Coea, Monda Duplantise a dalších úžasných světových atletických hvězd. A jedna kapitola je také věnována našemu dlouholetému předsedovi. Zde je její přepis:
Otto Seitl
(1953, se stal maratonskou legendou, jako první Čechoslovák překonal na čtyřiadvacetihodinovce vzdálenost 250 kilometrů, v kariéře jich uběhl na 245 000 km)
Prožil jsem život v běhu
Co si pomyslet o člověku, který má za sebou 370 maratonů, 17 čtyřiadvacetihodinovek, 24 závodů na 100 km a dva šestidenní závody? Fanatik? Blázen? Borec? Možná by se hodilo vše a asi nejlépe „bláznivý borec.“ Živa legenda nejen ostravského maratonu.
Přitom nechybělo mnoho a mohl z něj být fotbalista. Běhat sice uměl, vyhrál coby žák dokonce i okresní přebor. Ale chtěl hrát za Baník.
Na Bazaly se chodil dívat na ligu už od deseti, a když se tam pořádal nábor žáků, Nezaváhal. „Posílali mě od čerta k ďáblu, od jedněch dveří ke druhým, tak jsem se naštval a řekl si, že to zkusím ve Vítkovicích.“
„To mi bylo čtrnáct. Když jsem tak postával před bránou vítkovického stadionu, uviděl mě nějaký pán. Zeptal se, na co čekám, a hned jestli nechci mezi atlety. Až později jsem přišel na to, že to byl Olda Jurák. Zlatý chlap, který se stal tak trochu i mým druhým otcem, protože o tátu jsem přišel už v dětství.“
Protože v dorosteneckém družstvu chyběli překážkáři, padlo na Otu. A nebyla to špatná volba. Alespoň zpočátku, kdy se stal přeborníkem ČR na 100 m překážek, byl i v širší nominaci na 400 metrů překážek. „Běhal jsem i za ligový mančaft, byl jsem v družstvu, které v Košicích vybojovalo postup do první ligy. Ale byl jsem malý, věděl jsem, že na překážkách nemám perspektivu. V jednadvaceti jsem vlastně s atletickou kariérou skončil. Pracoval jsem ve Vítkovicích, nejdříve v závodě 84 – údržba a pak až do důchodu v závodě 2. Chvíli jsem dělal údržbáře na stadionu a taky trénoval děcka. Do mojí party patřil třeba i Tomáš Pracný, který je teď ředitelem Sportovního gymnázia Dany a Emila Zátopkových. Na stadionu jsem trávil prakticky celé dny, všechen volný čas ostatně jako skoro všichni. Měl jsem to tam rád, dokonce jsem byl odměněn kouskem tartanu jako nejlepší brigádník, když se dělala nová dráha. A jak mě napadlo zkusit místo překážek uběhnout něco delšího? Jednou jsem se přihlásil na hodinovku, která se Vítkovicích pravidelně běhala. Bylo to na konci sezony, uběhl jsem možná 15 kilometrů. Takže nic moc. Ale kluci mi říkali, že bez tréninku to bylo docela dobré. No, a tak se země stal vytrvalec.“
Svůj první maraton zaběhl v Prostějově. Říkal si, že se budu držet dědků, ale po dvou kilometrech mu jeho tempo nevyhovovalo. „Nemohl se dívat na jejich styl běhu a utekl jim. Ale na třicátém kilometru, kdy vlastně maraton teprve začíná, se dostávali přede mne a viděl jsem je pak až v cíli. Musel jsem ledacos překousnout, když jsem prohrával, a trvalo mi to docela dlouho, než jsem zaběhl,“ říká skromně ten, který má osobák 2:27,53 hod. a pod tříhodinový limit se vešel při maratonech osmdesátkrát.
Možná si ještě někdo vzpomíná, jak se na Vítkovickém stadionu v osmdesátých letech běhala čtyřiadvacetihodinovka. Ota tam soupeřil s dalším výborným vítkovickým maratoncem Břetislavem Molatou. Skončil druhý, ale v dalším závodě překonal jako první Čechoslovák vzdálenost 250 kilometrů. „Víte, někdy se tak trochu pousměju, když si vzpomenu, že na Košickém maratonu jsem dosáhl času třeba 2:45 hod. a byl jsem devětačtyřicátý. Doba je jiná, dnes když dáte maraton za 2:50, tak je to dobrý čas. Nebo když vidím dálkové běžce se sluchátky na uších…. Já si vychutnával přírodu, ptačí zpěv, díval se kolem sebe. Na stadionu nebo v hale to byla nuda. Někdy jsem myslel, že to dokonce zabalím. A jen tak mimochodem a bez vychloubání, jsou borci, kteří za týden uběhnou 40 km a myslí si kdovíco. To já dělal denně. Kdybych si měl v tréninku zaběhnout jenom desítku, to bych se ani nepřevlíkal, nezapotil, to by mi nestálo za to. Ale vím, my jsme měli jen to běhání. V televizi šly dva naše a dva polské programy, nebyly mobily, dneska je těch lákadel mnohem více. A všichni mají taky méně času. Doba je hrozně uspěchaná,“ chápavě se usměje.
