Ludgeřovice, Štramberk a Zelinkovice.

 

V Ludgořovicích se na start postavilo 14 naších.  Nejlepší z našich byl Aleš Miko 51:28,9, který doběhl na druhém místě za vítězem Causidis Marek 50:24,2  Aleš po závodě řekl:
„Jsem si ho nechal utéct na začátku, do toho kopce, a už jsem na něho nemněl. Je fakt dobrý a musím ještě potrénovat. Ale přesto jsem si na této trati udělal osobák o 1 min. takže zimní příprava nebyla nejhorší.“
Věnsek Tomáš 56:33,9  Benbenek Jan 59:09,7  Škapa Marek 1:00:42,9  Burda Filip 1:02:57,1  
Drastichová Magdaléna 1:03:02,3 vítězka celkově mezi ženami,  Šlahař Josef 1:05:06,5  Jorníček Petr 1:08:16,3    Pachtová Iva 1:11:25,4 vyhrála svoji kategorií, Vytisk Alfons 1:15:39,8  vyhrál svoji kategorií, Wágner Robert 1:17:14,2 Doležel Radomír 1:19:41,2  Smola Josef 1:26:40,8 doběhl na druhém místě a Jiří Pytlik měl na třetím km zdravotní potíže tak došel zpět. 
 
 
 
 
Ten den se běžela ŠTRAMBERSKÁ DESÍTKA 40. ročník
I zde jsme měli své zástupce a nejlepší  byl Šindelek Daniel první v kategorií 41:59, Lipina Tomáš 47:23, Škrabánek Petr 42:31 první v kategorií, 
 
Celkem v sobotu běželo 19 naších. Petra běžela v Olomouci Runtour na 10 km v parku a doběhla na druhém místě časem 39:16 min.
 
Poslední závod o víkendu, kde byli naši se jmenoval – Zelinkovice májový běh na 10 km.Naši do běhli takto:
Pergler Josef třetí v kategorií 40:03, Škapa Marek 40:04, Šindelek Danie 39.55 druhý v kategorií, Slowioczek Roman 43:27 třetí v kategorií, Jorníček Petr 45:06, Březina Ladislav 48:16, Pachtová Iva 45:24 vyhrála v kategorií.

 

 

Kdy bude zase dobře? To nám řekne maraton

Běhání je stále nejlevnější a nejjednodušší sport. Stačí boty, tričko, trenky a – rouška. Zhruba to mě napadlo, když jsem poprvé, tuším předminulý víkend, vyběhl s rouškou a míjel podobně oděné běžce.

Ještě na jednu věc jsem si v té chvíli vzpomněl. Na služební cestu do Vancouveru před čtrnácti roky. Byl začátek ledna, ale pochopitelně jsem si s sebou vzal běžecké vybavení. Trénink je trénink.

Bydlel jsem v jednom z nejluxusnějších hotelů ve městě (měli jsme slevu tuším 75 procent), kde sice měli úžasnou snídani, ale taky nás po ránu budily zvuky z nedalekého heliportu. Asi movitější hosté vyráželi na výlet.

A co by to bylo za luxusní hotel, kdyby tam nebylo fitko. Tam jsem měl v plánu každé ráno chodit a trpělivě ukrajovat kilometry z tréninkového plánu.

Jaké však bylo moje překvapení, když jsem u běhacích pásů našel upozornění, že maximální povolená doba, kterou můžeme na přístrojích strávit, je třicet minut. A co víc: v lajně tam stálo asi dvanáct lidí a čekali, až na ně přijde řada.

Připadalo mi to naprosto absurdní. Já stojím frontu na běhání!

Byl jsem si jistý, že bizarnější zážitek mě nikdy nepotká. Mýlil jsem se. Běhat na jaře, za slunečného dne s rouškou přes nos a ústa je taky neobyčejná podivnost. Ale co se dá dělat, taková jsou pravidla.

Letošní zima, která vlastně zimou vůbec nebyla, byla k běžcům mimořádně přívětivá. Největší problém, který jsme řešili, byl občas silný a nevyzpytatelný vítr. Jinak kilometry přibývaly neskutečným tempem. Za leden i únor jsem naběhal objemy, jako nikdy předtím. Ani v mých nejlepších letech ne. Cítil jsem slušnou formu a těšil se, jak ji prodám na dubnovém maratonu v Hamburku.

S tím je bohužel konec. To jsem tušil už koncem února. Sice jsem doufal, že snad v květnu nebo červnu bude líp, aspoň v tomto ohledu, ale příliš to nevypadá.

Každému zrušili nějaký závod, ať měl být jakkoli dlouhý a náročný. Každý z nás si asi za pár dnů povzdechne: „Dneska jsem měl běžet maraton (půlmaraton, ultra).“

Sice bych si mohl maraton zaběhnout v obýváku nebo na balkoně, jak je teď cool, ale ani na chvíli mě něco takového nenapadlo. Jednak na to nemám mentálně, jednak běhání je pro mě mimo jiné projevem svobody, symbolizované minimálně nebem nad hlavou.

Počkám na léto. Nebo na podzim. Případně si třeba ke konci jara dám svůj soukromý maraton. Bez diváků a soupeřů, jenom se zapnutými garminy, pár gely v kapse a lahví s pitím za pasem.

V prvních dnech karantény mi skoro přišlo nepatřičné chodit ven běhat. Věnovat se takové banalitě, když je svět vzhůru nohama, lidi řeší dost závažné problémy a většina má strach z budoucnosti. Ale brzy mě to přešlo. Běhat chodím pravidelně a brzy, dokud cesty ještě nejsou zaplněné jinými běžci, cyklisty, pejskaři, kočárky ani korzujícími důchodci.

Hýbám se nejen proto, abych neměl pocit, že mezi čtyřmi stěnami přibírám minimálně kilo denně. Zjistil jsem totiž, že běhání je teď pro mě asi nejpevnějším pojítkem se starým, zdánlivě bezstarostným světem. S životním stylem, který se snad zase vrátí, se vším všudy.

I s těmi velkými maratony, z nichž si občas rádi děláme srandu a s ostrovtipem nám vlastním je karikujeme. Nejsem výjimka.

Právě teď si ale říkám, jak je vlastně úžasná a nedoceněná věc, když se na startu velkých závodů pravidelně mačkají davy lidí, kteří za startovné i všechno, co k běhání zdánlivě potřebují, utratili majlant. Znamená to, že se máme dobře, že žijeme ve skvělé době a na skvělém místě.

Jako by se maraton trochu ocitl v roli kanárka, kterého si brali horníci do šachet, aby je upozorňoval na unikající plyn. Ukazuje nám, jestli někde za obzorem nečíhá nebezpečí, o němž jsme ještě večera nevěděli. Vážně.

V zemích, kde stále rostoucí počty mužů i žen, mladých i starších, mají tolik času a peněz, aby mohli běhat jenom tak, pro zábavu a potěšení, se většinou žije spokojeně. Je to důkaz, že tam panuje prosperita i svoboda, nikdo lidem nezakazuje cestovat ani se shromažďovat dle libosti. V krajích, kde neexistují ty tolikrát vysmívané masové komerční závody otevřené všem a kde lidi běhají buď kvůli zajištění obživy, nebo neběhají vůbec, je obvykle kvalita života o pár pater nižší.

I my jsme stihli poznat, že na tom něco bude.

Když svět zachvátila pandemie koronaviru, velké maratony skutečně zafungovaly jako onen důlní kanárek. Byly prvními veřejnými akcemi, které se rušily, i když na fotbalových stadionech si ještě vesele prozpěvovaly tisíce fanoušků a hudební kluby praskaly ve švech. Signálem, že situace je opravdu vážná.

Jakmile prvotní otřes způsobený šířením nákazy odezní a po týdnech strachu a nejistot se život zastaveného světa pomalu vrátí do normálnějších kolejí, začnou se experti učeně přít, jak dlouho bude trvat hospodářský pokles, kdy postižené státy vybřednou z rozpínající se krize.

Nevím. Nejsem ekonom a moje prognózy většinou za moc nestojí.

Ale tady si troufám nesměle zašeptat, že ve chvíli, kdy se všechny zrušené mega závody znovu probudí k životu a na startu bude stát stejný počet běžců jako v roce 2019, si budeme s úlevou smět říct, že je zase dobře.

Autor: Luboš Brabec  zdroj: www.dlouhybeh.cz

Keňská zima – cestopis Petra Murase

Cesta

 O minulém podzimu, zhruba někdy po krosu v Ostravicích, se z nevinného chatu s jedním z běžecké dynastie Zemaníků, na téma oblíbených běžeckých destinací, zrodilo téma výletu do Keni. Vypadalo to na malé Vítkovické soustředění, společně s brněnskými rádoby běžci pod taktovkou Jiřího Homoláče (neberte mne za slovo, tyhle rádoby konfrontační provokace si teprve přivlastňuji). Ačkoliv jsem snad ještě před pár měsíci se ne jednomu člověku zmínil, že jet do Keni jen běhat, mi přijde docela divné, kór jako naprostý amatér, tak mne přeci jen přemohla zvědavost, protože z přírodního a kulturního hlediska mne tento kout Afriky, ve kterém jsem ještě nikdy nebyl, náhle přitáhl jako magnet a tento trip si po krátké rozmluvě v práci zařídil téměř během jediného následujícího dne. S kým že tam budu běhat? – byla první otázka vůči sama sobě. Všechny ty tisíce Keňanů a reprezentanti z celého světa na mne asi brát ohledy nebudou. Ale už jen účast Honzy Zemaníka a Vojty Schneidera stačila, páč jsme na tom nyní výkonnostně podobně. Plán byl takový, že na silvestra se vydáme do Nairobi s Honzou, a před cestou do Itenu se vydáme na krátký trip na Mt. Kenyu. Jako aklimatizace fajn. Žádné obšírné plánování se nekonalo. Poslední dobou mne docela baví řešit věci na místě, a často to končí vtipně, ale o to víc je na co vzpomínat. Celý Prosinec jsem promarodil s kolenem a tak jsem se vydával na cestu s hodně rozpolcenými myšlenkami, že se za celou dobu vůbec nerozběhnu, natož se zrakvím a místo pobytu ve slavném Itenu se vydám sólo na okružní poznávání Keni, ze kterého jsem si však předem vyňal účast na masovém safari, z morálního přesvědčení. Ostatní kluci měli přiletět, s přestupem v Nairobi, o deset dní později. Resp. do blízkého Eldoretu, odkud je to 40 min autem/s matatu.

 Do Nairobi jsme přiletěli hodinu před úderem Nového Roku. I jako řádně opilí by jsme se cítili lépe. K dlouhému letu nepřidalo moc i spaní na podlahách Vídeňského letiště. Únavné smlouvání s taxikáři (očekávané) jsme vzdali brzo a nechali se dovést do zazděné rezidenční čtvrti, které jsou určeny pro majetnější místní a cizince (okolí nevypadalo zrovna nejbezpečněji, ale zažil jsem horší čtvrti. Nehonili mne psí smečky jako v Egyptě, nebo nade mnou nelítaly rakety jako v Izraeli). Vojáci u brány se tvářili galantně a pomohli nám nakoupit vodu pro bolavé a dehydratované těla a hlavy našich maličkostí. Náš apartmán byla líheň komárů a ztížení vlhkem jsme padli pod ochranu moskytiéry a usnuli. Oslavy v našem okolí se zvrhly na občasný výbuch laciné petardy a toť vše. Po procházce jsme byli kolemjdoucími ujišťováni, že: „You´re saaaf, my bruddha!!“ Asi jsme vypadali fakt hrozně.

 Taxikář nás následujícího dne hodil na Nairobský autobusák, a nutno uznat, že najít autobus není v Keni problém. Obecně není problém nic, jelikož každý umí anglicky. Sice málo a vtipně, ale přeci jen. Přesto jsem se pár svahilských frází naučil, ale opravdu nebylo třeba. Po vzoru Indie navíc místní do svahilštiny inkorporovali nejen anglická slova, ale rovnou celé fráze, pro nověji vzniklá slova z (post)industriální epochy až po nynější globální newspeak. Jakmile se matatu řádně naplnilo k prasknutí, tak jsme vyrazili do Nanyuki. Očekávat jízdní řád minibusu (matatu) by bylo naivní. Vyjíždí se, jakmile je plno, stejně jako v Egyptě, Kyrgyzstánu, nebo na čínském venkově (kde jsem nikdy ani netušil, jestli jedu správným směrem). Za mohutné podpory velice nevkusného Keňského popu v reproduktorech jsme opustili Nairobi a mířili na sever. Ačkoli se občas nějaká zácpa objevila, jelo se docela svižně a stále jsme nabírali vyšší nadmořskou výšku a z počátečních záchvěvů stepní Afriky se charakter okolí měnil na horský. První poznatek jsem měl ten, že se tam nenachází toliko odpadu kolem, kolik by člověk od takové země čekal, už jen z toho důvodu, že v celé zemi je aplikován zákaz prodeje a dovozu plastových tašek. Nic tak nepoletuje a dojem je mnohem lepší, například v porovnání se řádně zasviněným Nepálem.

 V Nanyuki jsme se v lepším hotelu dali do průzkumu místní kuchyně. Taky jsem se vydal párkrát si klusnout. Koleno mne stále bolelo a místní se na mne dívali jako na debila. Tak jsem si tedy usnesl, že vášeň k běhu nebude celoplošná. Doby, kdy místní do práce a z práce pobíhali, samozřejmě již pominuly a všude bylo řádně pře-motorkováno a přeautováno. Povolání moto-taxikáře v této zemi je pravděpodobně to nejpočetnější. Na každém rohu jsem byl vyvoláván jako Muzungu (bílej) a i přes svou intenci si jít vyloženě zaběhat, neustále se na mne vrhali lidi a motorkáři, kteří mne chtěli za velkou ráži doprovodit až na vrchol Mt. Keni. Nemám dojem, že by jim to můj zjev v šortkách a tričku napovídal.

 Trek nastal dne následujícího. Pod palbou místních, kteří se nás snažili přesvědčit, že bez nosiče/průvodce se do parku ani nedostaneme, jsem nakonec podlehl a jednoho vzal s sebou, už jen pro to, abychom ušetřili čas, ač Honza byl ještě v módu, kdy se snažil počítat peníze, ale já na to moc náladu neměl. Samotná platba jemu byla stále pro nás jako zápaďáky málo, ač vstupné do parku již bylo řádně tučné. Buď zvolíte 50 USD na den, nebo 150 USD na tři. Dva dny zvolit nelze, a to jsme přesně potřebovali. Odvezli nás k bráně a poté jsme pokračovali pěšky po cestě parkem. Byli jsme obklopeni džunglí a u brány jsme zahlédli velké davy opic. Průvodce se snažil zpomalovat, jak jen mohl. Choval se protivně a nepříjemně. Měli jsme v plánu dojít až do druhého tábora. 20 km a 2000 m výškových. To bylo celkem troufalé, ale uskutečnitelné. Pan „Průvodce“ nám neustále tvrdil, že dojdeme jen do tábora prvního (jen asi 5 km) vzdáleného a tam se na sebe asi budeme usmívat, a ještě jej živit (což nám sdělil až v parku), jelikož měl malý baťůžek, zatímco my dva byli v plné polní. Po příchodu do prvního tábora na nás začal naléhat, že zde zůstaneme a že musíme nutně zpomalit, jelikož jsme mu poutekli, zatímco on od nás odháněl slona, který nás mohl vážně zranit. Zašel jsem za vedoucím tábora a začal si mu na chování průvodce stěžovat, načež jsem zjistil, že nám žádný průvodce není třeba. Průvodce jsem poslal do prdele, dal mu peníze za den. On nás nutil podepsat jakýsi reverz, kde se vydáváme napospas na vlastní nebezpečí pro případ, že zahyneme na horskou nemoc, spadneme do údolí, nebo nás zadupe slon. Náhle bylo fajn. Připojili jsme se ke skupině tří američanů, kteří po mojí radě taktéž poslali svého otravného průvodce do prdele, a po menším odpočinku a občerstvení se vydali do druhého tábora. Kluci měli v plánu vylézt na samou nejvyšší skálu hory, kam se nelze bez pokročilého vybavení dostat. Moc pěkně jsme si pokecali a užívali si výhledy na krajinu, která se již měnila v planinu. Veškerá flóra byla pro mne naprosto neznámá a místy se mi naskýtaly surrealistické výjevy. Již relativně nedaleko druhého tábora nás postihla již tma, a kluci se rozhodli na jednom placku postavit tábor, zatímco Honza byl pro to, abychom ještě pomocí čelovky došli do cílového tábora. Byli bychom to i zvládli, pokud by nezačalo trochu silněji pršet. Co budu povídat, za deště nechce stavět stan nikdo, ale hlavně jej nebylo ani kde postavit. Nakonec jsme jej sestavili doslova na vysoké trávě a ještě k tomu z kopce. Byl to docela malý nouzový stan, žádná expediční hitparáda, a díky neustálému klouzání se z kopce jsme se zmítali uvnitř v doslova mileneckých polohách, snažíc se často po celou noc pít lacné džusy z Tetrapaku, jelikož dle informací z webu nebyly povoleny plastové láhve (nikdo to nekontroloval ovšem) a my se tak nabalili tetrapaky a filtr s desinfekcí jsme samozřejmě na ty dva dny nevzali, takže jsme se těmito sajrajty v této výšce spíše dehydratovali, než naopak.

 Hned po ránu jsme se šmahem vydali na jeden z vrcholků, který byl přístupný na tzv. Choďák, leč za prvé: počasí nebylo vůbec příznivé k hezkým výhledům, a za druhé: nemálo mne bolela hlava, což vzhledem k nadmořské výšce nevěští moc dobrého. Ač jsem se již vyskytl v o pár řádů vyšší nadmořské výšce, našlapat dva výškové kilometry za jedno odpoledne bylo přeci jen trošičku moc. I přeš mnohé pochyby jsme s Honzou však došli až do bodu, s již napadaným sněhem, kde nás zhruba asi dohlednost na pět metrů odrazila od dalšího pokračování. I přes několikero odmlouvání jsem i tak byl schopen pokračovat dál, ale zde už se to nelíbilo ani mnohem optimističtějšímu Honzovi. Tak jsme se otočili a zpět a zamířili ke stanu (který jsme nechali i s nepotřebnými věcmi stále na svém místě) směrem zpět. Při náhlém strmém klesání jsem cítil své chatrné koleno, ale naštěstí jsem si vypomohl hůlkami od Honzy, jelikož ty moje mi někdo, připevněné ke krosně, buď na letišti ve Vídni nebo v Nairobi, uzmul. Při posledních dvou letech letadlem mi byly podobně odcizeny dvě čelovky. Při svém přesvědčení se zdráhám mrhat plastovými fóliemi na balení tašek, a tohle budíž odměna. Celý den tak byl zasvěcen cestě zpět, prakticky po stejné trase. Nezbývalo nám již mnoho vody. V základním táboře jsme se odměnili relativně dražší plechovkou piva a oboum nám po celém tom dni řádně vlezla do hlavy.

http://www.mkseitl.cz/wp-content/uploads/2020/03/002.jpghttp://www.mkseitl.cz/wp-content/uploads/2020/03/003.jpghttp://www.mkseitl.cz/wp-content/uploads/2020/03/004.jpg

 Následujícího rána jsme se vydali v matatu do Nakuru, kde bylo třeba přestoupit do matatu směr Eldoret. Tentokráte jsme byli uvnitř namačkanější o řád nepohodlněji, ale stále bylo vše ještě relativně OK. Naproti tomu přestup v Nakuru bych nazval svým tradičním přízviskem Mordor. Autobusák v samém centru města byl extrémně zahuštěn jak auty, minibusy, tak lidmi. Z hlediska infrastruktury šlo o naprosté terno. Honza si v panice ještě před výstupem sundal své hodinky, aby mu je nešmahly davy, které se k nám snad chtěly skrze okna dobít, aby nám nabídly matatu své společnosti, popř. prodaly cetky od toaleťáků, power bank/sluchátek a podobných blbostí, a při výstupu nás div neroztrhaly ve dví. Jen uchopit naše tašky ze zádi byl docela oříšek, načež jsme se nechali davem spontánně vést k busům směr Eldoret, nakoupit si nějakou vodu na následující další hodiny v “Kurníku“ a čapnout si do dalšího matatu, kde v době čekání na jeho naplnění, jsme byli neustále šikanováni desítkami obchodníků z každého okénka, za docela nepříjemného vedra, mísícímu se se všudypřítomným prachem. Dostávajícími únavné nabídky ke koupi vody, sladkostí, obalů na telefony, nebo ženu. Ano, ženu. V neskutečně krkolomné pozici jsme po naplnění matatu strávili na autobusáku ještě 40 min, než se završilo domino s dalšími autobusy, snažícího se z tohoto marastu vyjet, vzájemně s desítkami dalších motorek, aut a tisícovkami lidí. V neskutečně krkolmoné pozici, mající tašky pod chodidly i na kolenou, za zakřivenými nohami, jsme tak strávili celou cestu do Eldoretu. Každá ze dvou zastávek na protáhnutí/toaletu byla vysvobozením. Z Eldoretu to poté bylo do cílového Itenu již jen 30 km autem, a to už nás vyzvednul David. Náš hostitel pro nastávající týdny v Itenu, v luxusním resortu Florida Estate.

Iten

S populací 45 tisíc, ležící na náhorní plošině, je pomyslnou běžeckou mekou. Organizované běhání zde onehdy nastartovali irští misionáři ve jménu Sv. Patrika, jejichž škola zde dodnes stojí a mezitím se vyprofilovala ve shromaždiště tisícovek běžců nejen keňské národnosti, ale i nemála z vedlejší ugandské velmoci (hranice jsou nedaleko) a především profesionálů z celého zbylého světa. Pulsuje zde tak neskutečně dynamická mezinárodní komunita v jinak obyčejné a velice chudé vesničce, kde převážná většina cizinců ovšem žije ve zlatých klecích, tedy kempech za zdmi, kde panují vesměs luxusní podmínky západních měřítek, zatímco zbytek žil v obyčejných chýších a turecký záchod bez přístupné vody byl považován za privilegium. Okolí se nádherně tkví zelenou barvou a má až Tolkienovský vzhled, až na chybějící horské skalnaté štíty. Jediným rozdílem oproti středoevropským kotlinkám jsou tak prašné cesty s výrazně načervenalým/oranžovým odstínem. Zahlcené spousty kamení, takže je třeba se neustále koukat pod nohy, a s jasně vyježděnými trasírkami od dopravních prostředků, které mezi sebou a také společně s chodci, navzájem bojovaly o to, kdo se do nich jako první nasouká. Stejně jako na všech ostatních silnicích a dálnicích, platí zde především právo silnějšího, a až poté dopravní předpisy. Všude se prohánějí především motorky, občas auto a traktor. I do nejzazší chýše na největším okraji se z rána prohánějí školní matatu, ale pravděpodobně se jedná o nadstandardní službu, tudíž každé ráno a pozdní odpoledne jsou cesty lemované tisíci dětí a mladistvých v různým uniformách svých školních institucí, držíc školní tašky nebo nařízený nákup, které si nikdy neodpustí Vás oslovit slovíčkem pro bílou tvář a zeptat se na to, jak se máte, přičemž to jsou jediné fráze, které znají (i v pokročilejším věku, k mému překvapení). To občas završí i doslova rozkazem k tomu, abych jim dal/koupil sladkost, nebo dokonce svoje hodinky (rozhodně nešlo o dotaz). Velká část dětí cestou domů klusala. U pár jedinců se dalo mluvit až o tempovém běhu, jakoby v předtuše přípravy na své budoucí snažení na atletických kolbištích. Ostatně počet dětí v okolí byl až zdrcující. Průměrný věk obyvatel Keni v současnosti činí 19 let, a jde to vidět. Protože děti nemají k dispozici telefon či počítač, jejich radostné výkřiky a breky tvoří neustále okolní ambient na paloučcích a zahrádkách kolem vašeho obydlí a nelze se před nimi prakticky schovat. Jakýkoli druhý křak a změť stromů byly již obsazeny skupinkou hrajících si dětí, a i snaha o odskočení si na malou byla mnohdy problémem. Pokud jste tam nenarazili na přepadovou skupinu mladíků, vybafla na Vás buď kráva, osel nebo stádo ovcí. Zvukové projevy těchto zvířat se s těmi dětskými neustále mísí a nedají Vám přes den spát. O ránech se k tomu přidá vyvolávání meuzzína z nedaleké malé mešity. O víkendu, obzvláště v Neděli, však meuzzín prohrává soutěž popularity s veselými gospelovými písněmi, ozývajícími se z více míst najednou.

http://www.mkseitl.cz/wp-content/uploads/2020/03/005.jpg

 Denní režim, vyjma již zmíněných školáků, je téměř každý den stejný. O ranní šesté hodině se podél hlavní silnice, vinoucí se skrze Iten, střetávají skupiny o desítkách až stovkách běžců, aby vyrazily na ranní trénink. Odpoledne se drtivá většina místních věnovala klusání. Především, všichni Keňané vybíhají na lačno. A to na relativně tvrdý trénink, který mnoho z nich nepojímá moc jako trénink, ovšem jako menší závod. Nutnost upozornit na sebe, především v očích všude-přítomných evropským manažerů, je velice lákavá. Stejně tak jako účast na krosových závodech zde, jejíž kvalita je nám čechům ekvivalentem střetu s intergalaktickým křižníkem Goaldů z univerza hvězdné brány. Čela běhů křižují polňačky v okolí Itenu v sebevražedném tempu a s jasně utrpěným výrazem ve tváři. Čelo obyčejně tvoří skupinka těžko identifikovatelných Keňanů + pár evropanů naprosté extra třídy. Povětšinou francouzů. Velmi pravidelně bylo možné v hloučku Keňanů např. možné spatřit Švýcara Wanderse. Pohled na vesnickou idylku zde může být po ránu přeci jen velice vtipný. Všechen aspekt, který jsem popsal výše, Vám může připomínat vesnici z jakéhokoli desetiletí první poloviny dvacátého století, až do té doby, než proběhne tří set členná banda běžců v elasťácích, mnohdy v super moderních teniskách a zářivých běžeckých větrovkách, za nimiž se nesla hustá oblaka oranžového prachu, který většina běžců v hloučku po celou dobu běhu musí neustále vdechovat. Ačkoli náš guru David, který koordinoval jednu z těchto velkých skupin, neustále na počátku každého běhu, ještě pod rouškou tmy, upozorňoval na to, ať nikdo s tempem neblbne, vždy se běh zvrhl v době, kdy nastalo již světlo a šlo vidět na šutry, a pelotón se roztrhal rychleji než second-handové tílko při pokusných relacích v S-M sexu. Po prvotních klusech v prvních dvou dnech jsem se jal již hned následujícího rána k jednomu z těchto běhů připojit. Honza byl proti a vůbec si vlastně vzpomenu jen na dva případy, kdy se na Keňský běh připojil. Už jen z důvodu nepříjemného ranního vstávání. Realita a prapůvod tohoto vstávání je taková, že většina Keňanů, kteří běhají desítku za 29 a méně, stejně musí ještě ráno stihnout nástup do jakékoliv formy práce, převážně ve fabrikách, aby se uživili. Pakliže ta nutnost není, věnují se po zbytek dne polehávání a zajdou si na přeslazený čaj s mlékem a čapati. Při prvních výbězích jsem se doslova dusil pod nedostatkem kyslíku a nemohl držet krok ani s průměrnými Keňankami již po pár kilometrech. Především zde neexistuje žádná rovinka, protože okolí Itenu je celé profilově jedno velké NAHORU a DOLŮ. Vtipnou každodenní anegdotou byl malý kopeček hned u našeho ubytování, vedoucí na rovinatější polňačku na vrchu, odkud jsme vždy vybíhali. Snad nikdy jsme jej nevyběhli, ale vyšli. Mám dojem, že načnout běh v tomto kopečku by pro nás, hlavně na počátku, znamenalo jej i ukončit. Pojem průměrná Keňanka zde však nabírá úplně jiných parametrů, stejně tak jako průměrný Keňan. Pojem amatérský běžec zde prakticky nic neznamená. Všichni běží s jasným výkonnostním cílem s vidinou finančního výdělku. Nikdo neběhá čiře pro radost, ač samozřejmě vtípky a úsměvy před a po tréninku se to tu zde jenom hemží. Pakliže někdo snad běhal pomaleji než já, tak to byly ony průměrné Keňanky po té, co jsem se stihl trošku aklimatizovat, nebo naprostí Keňští veteráni, kteří se začali věnovat tréninku ostatních a přitom se rádi udrží fit a happy. Náš guru David se hned při vyzvednutí v Eldoretu honosil tím, že asi zkusí tamto ultra, protože je již starý a pomalý, ale vodiče Jirkovi by na pražském maratonu dělat chtěl, protože to prý aspoň za těch 2:11 ještě zvládne. S většinou dam jsem tak sváděl urputné souboje v okolních kopečcích a občas mne dokázaly nastoupit s naprostou grácií. Při vzájemném podávání si rukou v cíli jsem zjistil, že jedna z nich byla jednou Mary Keitany. No nic, selfíčko jsem nestihl. Vlastně tuhle formu autogramu ani nevedu 😀 Uctivě mne a všem kolem poděkovala a nastoupila do své audiny a odjela :). Rutina všech běhů se každý týden opakovala. V Pondělí to byl 19 km běh do lesa na dominantní kopec v okolí. Úterý 16 km fartlek v režimu 1-1, ve Středu volný běh na 18 km (v Keňské terminologii je volné tempo zhruba 3:20), Čtvrtek 18 km fartlek v režimu 5-2 a v Pátek opět volný běh, ale povětšinou už jsem nedokázal vstát a tak jsme dávali později nějaké kopečky. Od třetího týdne načala část Keňánků chodit místo fartleku na dráhu. Dráha přímo v Itenu (Kamariny) je naprosto v příšerném stavu. Člověk se tak musí neustále dívat pod nohy, protože jde o ryze krosovou dráhu s prohlubněmi a kameny. Na počátku dekády se načal projekt, který by zde vybudoval plnohodnotný stadion s moderní dráhou, ale jak už to v podobných zemích bývá, zůstalo jen u slibů a finance se ztratily v korupční síti. Po prvním společném tréninku zde náš guru David zorganizoval jakýsi krizový štáb, začali jsme chodit všude kolem a z velmi emotivní svahilské hatmatilky jsem vydedukoval, že následujícího Pátku zde nastoupíme s rýči a lopatami, a něco s tím uděláme. Nachází se zde jakási kostra tribuny, kterou posléze místní rozebrali o vhodný stavební materiál pro své potřeby. Vnitřní část dráhy již byla obrostlá a pásly se zde kozy a ovce. Při mém posledním běhu zde jsem  jedno z kůzlat naháněl, poněvadž uzmulo a začalo žužlat mou větrovku. Byl to moc vtipný trénink, protože mne při něm skupina asi 40ti Keňanů pozvala k účasti na jejich taneční synchronizované abecedě. Celé to organizovali dva trenéři s klackem a mačetou a člověka po 20 minutách z toho bolí i svaly, o kterých nevěděl. I tak se zde potkávalo hodně běžců. Cestou na dráhu jsem ne jednou potkal třeba M. Faraha. Ten se nezdráhal mne i slovně podpořit při vybíhání kopečků. O obědových přestávkách se na dráhu vydaly davy dětí ve školních uniformách a polobotkách a začaly dráhu neustále s maximálním nasazením obíhat, aby se pak klusem vrátily zpět do prostor školy. Pakliže na dráze zrovna běháte, snaží se Vás držet za každou cenu, a poté sondovat, co by od Vás mohly dostat, či zkoumat hustotu vašich vlasů nebo ryze bílou barvu vaší kůže.

Život v Itenu

Pro milovníka odloučeného života v rozvojové zemi, bez tradičních výhod moderní civilizace, je Iten relativně dobrou volbou. Už jen asociace s nízkými cenami všeho kolem. Rozhodně zde nejste vnímáni jako tradiční chodící peněženka, jako turisté v nížinách, asociováni se safari. Navždy se bude určitě vzpomínat na naprosto čerstvé exotické ovoce, především mango, které se na každém rohu dá koupit za 4-5 korun. Banán zhruba za korunu, dvě. Ananas asi za 12. Samozřejmě, jako kdekoli jinde v Africe, s vámi všichni vedou konverzaci s vedlejším úmyslem z toho aspoň něco málo vytřískat. Chudoba je zjevná a každý den si zde každý, proti početné konkurenci, snaží zajistit jakžtakž solidní podmínky k živobytí. Čím se Iten liší od zbytku Keni, už jen od pohledu na tělesnou konstituci, je ten, že téměř všichni zde jsou běžci. I většina mužů, extrémně až nepěkně šlachovitých postav, to svým držením těla dává najevo. Po pár bězích jsem je s trochou vtipu nazval věšáky. Co se přede mnou zjevovalo byly neuvěřitelně tenoučké nožky, na kterých visely běžecké bundy, které byly o chladných ránech nutností. Naproti tomu ženy působí velice robustním dojmem, nejen díky tradičním obrovským dredovitým útvarům na hlavě, ale také kypřejšími boky a svalnatým zadkům a stehnům, takže na ně byl určitě pohled pěknější. To však můžeme vidět i na evropských závodech. Marginální rozdíl byl však při komunikaci s nimi na denní bázi. Jelikož v Evropě dost často působí robotickým dojmem nemluvících mašin, které se zjeví odnikud a na startu s nimi držíme krok leda na počátečních kilometrech. V Itenu jsem byl však vystaven naprosté otevřenosti a zájmu u osobu mou, s tradičně africky laděným oslovením bratře/sestro (tradiční slovník v komunitách se silnou křesťanskou morálkou). Téma se vždy týkalo běhu. Nechybělo tradiční optání se na mé výkony, které jsem tedy s trochou studu sdílel, ale reakce byly vesměs pozitivní, povětšinou typu: „Ty přijít do Keňa ještě další tři zima, i běhat maraton za 2:20„. Všechny konverzace v obydlí, potažmo na ulici byly velice pozitivní a člověk se cítil příjemně a bezpečně. Nutno však říci, že v osmdesáti procentech případů se při rozloučení dotyčný optal na sto šilinků na doplnění plynové bomby, apod. Byl jsem v tom očekávání, ale bylo mi jasné, že všem těmto požadavkům prostě vyhovět povětšinou nelze. Velký rozdíl jsem pozoroval mezi pohlavími. Ženy, ač militantně do puntíku plnily tradiční ženskou roli hospodářky v domácnosti, působily mnohem rázněji než muži, svým povrchním zjevem a chováním spíše zženštilí, a jako by se v mnoha případech ujímaly velení. Mnoho z nich se do mne až obouvalo velice sebevědomě až provokativně. Jako naše sousedka u našeho ubytování ve „Florida Estate“. Navštívila přístřešek Davida a jeho ženy Sharon, kde jsme se společně jali připravovat těsto na čapati, což jsem se chtěl naučit. Při společném hňácání mne podrobila velice nepříjemnému výslechu, dělajíc si ze mne srandu se svou lámanou angličtinou, starajíc se při tom o své batolátko. Závěrem dne bylo konstatování: „Ty přijít příště zase do Keňa, a my Tobě najít dobrá žena, která dobře vařit a rychle běhat“ 🙂

 David s Sharon měli ve svém příbytku ještě dvě malé holčičky a jednoho trošku odrostlejšího syna, kteří oplývali oproti většině vrstevníků velmi dobrou angličtinou. Dosti často narušovaly náš osobní prostor a chtěly si popovídat, popřípadě uzmout mé švihadlo 🙂 Jejich neustálé návštěvy byly spíše vítaným zpestřením vůči časem narůstajícímu stereotypu. Od toho jsem se snažil odprošťovat čtením knížek (asi tři extra kilogramy, které jsem celou dobu tahal s sebou) a kreslením. Účelově jsem si zde dotáhl svou asi rok starou čmáranici Eliuda Kipchogeho. Pravili tak všichni, ať si ji přece vezmu s sebou, jelikož jeho rodný Eldoret je hned za rohem, a velmi rád se zjevuje na okolních akcích. Samozřejmě mne nedalo, a tak jsem doufal v příležitost, a tak si ji vzal. Již při vyzvednutí v Eldoretu nám David pravil, že potkat Eliuda nebude žádný problém. Stačí jeden hovor a dá nám vědět. Nechal jsem tak věcem volný průběh. Vyloženě jsem o to nestál, ale kdo by přeci jen odmítl, že? Postupem času jsme si s Honzou ovšem všimli, že dané slovo buď často neplatí, nebo platí s pár týdenním skluzem. Určitý styk s realitou jsme viděli již první noc v restauraci, kde jsme se jali zaplatit Davidovi a jeho druhovi čaj Masala. Společně k celému účtu jsme přiložili jakési spropitné pro číšnici. On se ujal všech peněz a šel s nimi k okénku. Hodnotu spropitného si však uschoval do vlastní kapsy a okomentoval to slovy, která jsme pak slýchávali ještě celý měsíc, že „Toto je Keňa“ 🙂

 Ostatně pojem obohacování se nabral v následující den ještě další rozměr. Při své vlně solidarity jsem se jal uhradit náklady pro již zmíněného syna, který se měl vydat následujícího dne do výběrové internátní školy. Šlo zhruba o dvacet dolarů, které mne určitě nezpůsobily nějakou újmu, a pořídila se za ně uniforma, baťůžek a botky. Měl jsem z toho docela radost a synův úsměv při odjezdu mne stačil. Již ovšem asi dva dny předem jsem zaregistroval v peněžence jakýsi mne překvapující úbytek hotovosti, kterou jsem si důkladně nikdy nepřepočítával. Jakmile jsem to však udělal, zhruba v době synova odjezdu jsem zaregistroval další nemalý pokles, a bylo mne jasné, že jsem byl okraden. Dotyčný navíc udělal docela imbecilní chybu v tom, že si uzmul jednu z pouhých tří dolarových bankovek (5 USD) a bylo naprosto jasno. Náš kamrlík jsme vždy při odchodu zamykali na kladku, kterou jsme dostali přidělenou, ovšem při potulování se ve větší blízkosti jsme byli ze začátku až moc důvěřiví. Navíc nikde nebylo psáno, že k oné kladce neměl nikdo ze sousedních kamrlíků (ubytování se sestávalo z asi sedmi přístřešků, tvoříc jednu ohrazenou osádku s bránou) kopii klíče, tudíž jsem kladku okamžitě vyměnil za svou a načali jsme zamykat úplně při každé situaci. Má nálada okamžitě opadla a nešlo s ostatníma interagovat bez značné porce nedůvěry. Skutečnost jsem oznámil oné Sharon, ale dál již toto nerozebíral, ač můj pokles entusiasmu jim musel být docela výstrahou. Na atmosféře mne to moc nepřidalo. Tohle se stalo přesně v den příjezdu ostatních kluků (Vojta, Jakub a Lukáš), mých nových parťáků z Vítkovic. Ti se tak vydali šmahem nakoupit soustavy vlastních kladek a bylo jim to jistě příjemné uvedení. Vtipné rozřešení se naskytlo v době, kdy k nám dorazila avizovaná brněnská výprava, v čele s Jiřím. Ten hned s úsměvem poznamenal, že minulé roky vídal právě mnou obdarovaného syna se potulovat od dveří ke dveřím se šperhákem. Do internátní školy si tak s sebou vzal nadstandardní kapesné.

 Den za dnem se denní stereotyp ustálil na ranním běhání, obědu, převážně v garážové konstrukci na benzince, spánku, odpolednímu běhání (povětšinou klusu), masáží (90 bolestných minut asi za 130 korun, no neberte to), večeří (pokud ne na benzince, tak v některém z trošičku vzdálenějších restaurantů). Zdálo se časem, že každý den, kdy někdo z nás netrpěl žaludečními potížemi, by se dal vyvážit zlatem. Já osobně bych si po celou dobu pobytu vystačil s onou benzínkou. Základem bylo již tradiční čapati nebo ugali, hromada zeleniny a pro masožravce kozí maso nebo vnitřnosti, které však mnohdy k dispozici nebyly. Samozřejmostí byl keňský čaj, o některých dopoledních rozmixované mango. Hlavní vedoucí tohoto rodinného podniku byla z naší opakované přítomnosti velice nadšená. Za nicotné peníze jsme se vždy do syta najedli. Také mi zapůjčila ryze nábožensky orientovanou knihu o boji dobra se zlem napříč lidskou historií, kterou jsem po vyčerpání svých knižních zásob také přelouskal tempem nevídaným. Sehnat jakoukoli literaturu v Itenu byl oříšek. Onehdy jsem se rozhodl malým děvčatům z našeho příbytku některé pořídit, a jakmile se mi po půl dni podařilo najít tenké sešitky s příběhy o hloupé gorile, docela jsem žasl nad poměrně vysokou cenou (na Keňské poměry, nikoli na naše). Lepší situace byla asi v Eldoretu, kde se nacházel poměrně veliký obchoďák, ale moc jsem tam knihy nezkoumal. Ostatní kluci, kteří dorazili do Itenu rovnou, aniž by do té doby poznali Keňu jako já s Honzou před tím, byli z místních podmínek relativně v šoku. Vojta za první dva dny pravděpodobně překonal česko-světový rekord ve vyslovení fráze: „Ty pyčo..“ a Kuba se napoprvé, s dezinfekčním gelem v ruce, při nefunkčnosti vody v celé vesnici, odmítal vydat do společné kadibudky s glosováním: „Že tam přeci chodí Keňani“. S následujícími dny se ovšem vše ustálilo do klasické podoby, kdy jsme se stávali tak trochu prasaty a již ani nevnímali smrad našich oděvů, visících na mřížovitých zábranách našich jednotlivých přístřešků, především při druhé polovině Ledna, kdy téměř po pár dnů nepřestalo pršet a v noci jsme chodili notně vyoblékaní jak při finálním útoku na Anapurnu, protože se odnikud přivalila solidní zima. Sušit nebylo jak.

 Potíže s jídlem byly jakžtakž počítatelné stále na prstech jedné ruky, tedy aspoň za dobu mého pobytu, ale do až srandovního vyvrcholení se vyvinuly o třetím lednovém víkendu, kdy bylo třeba vstát v pět ráno a s několika matatu, narvaných po střechu Keňany, se vydat na asi 20 km vzdálenou hlavní cestu, po níž se organizoval dlouhý běh. Nikdo z kluků do té doby se na ranní keňské eskapády nepřidal, tedy až na Honzu jednou, kdy jsme se dostavili na start dlouhého běhu, ale protože tempo 3:20/km jsme zrovna neměli v plánu, tak jsme stejně běhali kolem Itenu sami. Večer před vstáváním tak tedy Jakub strávil celý na toaletě a údajně, s batohem na zádech, mluvil o tom, že pojede radši do Ugandy. Byl snad náměsíčný, nebo si to kluci vymysleli? Toť záhada. Průjmy jej tak na běh nepustily. Lukáš byl do té doby stále mimo v rámci léčení únavové zlomeniny, takže stále jezdil na kole a honosil se se svou muskulaturou v pravděpodobně jediné posilovně v okruhu 100 kilometrů. Vojta s Honzou nastoupili do Matatu s docela nulovým entuziasmem, stále ještě spící. Po výběhu, ještě pod rouškou tmy, nám horda Keňanů začala okamžitě utíkat. Vojta se se mocně držel Jirky H. a jeho svěřence. Docela mi přišlo, že to přehání. Takhle rychle bych skoro 30 km neběžel. Náhle se přes mne bleskovým tempem přeřítil i Honza, který do té doby v Keni snad jen klusal. O pár metrů dále jsem postřehl zvracejícího Martina z Brna. Po asi 7 km se oba kluci rázně zastavili a nastoupili do našeho „Českého“ matatu s tím, že na to kašlou. Mne tak přemohla trochu panika, ale stále mne doprovázelo naše matatu. A po dalších třech km ze křáku vybafl Jiří, který vykonával velkou potřebu, a jemu a pár pomalejším Keňanům jsem se držel na dohled po celou dobu běhu. Takže došlo k situaci, kdy se v jeden den odrovnalo osm z devíti Čechů, co se funkčnosti střev týče. Kluci proseděli celou dobu v matatu, přičemž Vojta mi vítězoslavně podal místo banánu jen slupku od banánu, prý abych jej vyhodil, takže v ten moment jsem nejradši chtěl skončit taky a tu slupku mu otřískat o hlavu. Podařilo se mi dovnitř také vhodit zimní čapku tak šikovně, že proletěla druhými dveřmi ven.

 Otázka tedy, kde jíst a jak jíst, byla ostatními hodně omílána, ač já jsem jí moc neřešil. Stačila mi opravdu naše punková benzinka, s občasnou návštěvou kavárny západního střihu, kde jsem na kafíčko a palačinku mnohdy čekal i 40 min, ale měl jsem za povděk internetové připojení, abych se koukl, co se událo doma. V těchto pár podnicích se velmi často míhali manažeři evropští, potažmo američtí, plánující nadcházející sezónu se svými Keňskými akvizicemi, podepisujícími lejstra papírů, jejichž obsah, jsem schopen říci jisto-jistě, 95 procent z nich nebyla schopna z poloviny řádně přeložit. Takže ačkoli vítězící na mnoha větších závodech po Evropě, tito Keňané se vracejí zpět domů s naprostými almužnami poté, co byli po škrtech ze strany těchto agentů/manažerů, řádně obráni na kost. Přihlížejíc a naslouchajíc těmto rozhovorům, bral mne za uši neskutečný kolektivní stud za toto počínání. Návštěvy benzínky mi poskytly snad pokaždé nějakou novou známost ze strany Keňanů, nebo jiných cizinců, a s tím spojené i příběhy z okolí. Mnohdy jsem zde jen s čajem vysedával u knížky, pozorován desítkami zvědavých očí místních za svitu svíček a rachotu nevkusných indických telenovel v místní TV, kteří si mnohdy ani nemohli dovolit plnohodnotné místní menu, notně přežvýkávající třebas jen osamocené čapati. S výše zmíněným je spojeno i užívání zakázaných prostředků, jejichž pozadí mi bylo rozkryto pár trenéry, kteří v Itenu stráví většinu sezóny, z jakýchkoli důvodů. Fakt je ten, že vzhledem k mizivé úrovni vzdělanosti a gramotnosti, mnoho místních si ani nesprávnost užívání těchto prostředků neuvědomuje a jejich situace jim ani nedovoluje se nad otázkou jakési správnosti počínáni ve sportu, obecně, zabývat. Běh je jen rychlou cestou, jak se dostat ze současné mizérie, a filosofie nad láskou ke sportu zde není aktuální. Je tedy  jasné, že jejich zprostředkovatelům toto téma moc k srdci nepřiléhá taktéž.

 Všeříkajícím mi bylo setkání s jednou paní, ovšem že na benzince, která, přísedící u stejného stolu, se se mnou dala do řeči. Její vzhled byl značně otrhaný a ne zrovna “Čerstvý“. Tázajíc se nás, odkud jsme a podobně, vypadlo z ní, že pod onou otrhanou bundou je třicetipětiletá běžkyně, která nevlastní ani záchod a má problém si obstarat si tenisky a svou zálibu běhu, po práci v továrně. Ve své zlepšení v běhu již moc nevěřila, protože na posledním maratonu v Eldoretu (ve výšce 2100 m.n.m.) skončila 39. v čase 2:43. Úderný efekt v našich očích nastal….naši současnou mistryni by tak určitě převálcoval někdo, kdo zrovna neběhá v nadopovaných “Najkí“ s pružinami (na špičkovém krosu v Eldoretu jsme přihlíželi desítkám Keňanů, rovnající se výkonnostně naší špičce, valících si to v šíleném tempu na bos, při těsném kontaktu s tretrami kolem) a na záchod chodí do lesa. Podobné vjemy mne vedly občas k rozmýšlení, jak ono běhání zde uchopit a co jsem od toho jiného očekával? Onen střet běžeckých i kulturních civilizací mne nedal chvilku klidu. Co je běhání dost často u nás jako festival ega a sebestřednosti a dosti často kompenzace frustrací z jiných oblastí našeho života, to je v těchto končinách pro drtivou většinu místních běžců boj o udržení obstojné úrovně střední třídy v extrémně, ale opravdu extrémně konkurenčním prostředí. Každé ráno nastal obrázek ryzího kontrastu: úporně bežících skupinek Keňanů, vyhlížejíc naději v lepší zítřky a nablyštěných skupinek evropských a amerických profíků, užívajíc si slunnou exotiku, kde povětšina, oproti místním, mnohdy ani nereagovala na pozdrav a jejich mysl jakoby zůstávala za zdmi moderních kempů s veškerým zařízením, ve kterých se většina z nich zdržovala. Jakoby místní zvyky a kultura jim byly naprosto lhostejné, jelikož vše, za čím se zde většina z nich vydala, budiž údaj o nadmořské výšce, a příjemná teplota. Pochopil jsem v onen moment zmínky o tom, že tolik zmiňovaná kniha „Běhání s Keňany! je naprostá sračka, jelikož tato pozorování docela zhmotňuje, jakkoli nečekám od knih o běhání nějaký materiál pro Nobelovku.

 Dny ubývaly relativně rychle a blížil se den mého odjezdu. Den za dnem jsem byl ujišťován, že hned dne následujícího se můžu střetnout s Kipchogem a předat mu tak obrázek. Prý se mu nebylo možno dovolat. Bylo nutné si přiznat pravdu a barvu, a tak jsem obrázek věnoval do obýváku našim hostitelům, kteří přislíbili jej předat, ale spíše předpokládám, že byl prodán za nějaký ten šilink hned dne následujícího.

  S kluky zde bylo mnoho srandy. Obzvláště, byli-li jsme svědky v Čechách netypických situací, jako tradiční motorky s notně předimenzovaným nákladem, nevysvětlené armádní zátahy na utíkající lidi z náklaďáků, evidentní skoro-mrtvoly u vozovky, nebo oslí potah vozu, který jen ve formě kostry, měl na sobě toporně stojícího vedoucího, který v gymnastické pozici emocionálně bičoval osla před sebou k nadlidským výkonům. Většina úkazů se dala vtipně okomentovat oním Vojtovým peprným slovíčkem, který, když jej vyslovil někde v zádi, nechápajícně koukajícími Keňany přecpaného, Matatu, nakopl mne k neudrženému smíchu. Pohoda byla navzdory spartánským podmínkám zjevná, nikdo vůči nikomu nechoval ponorku (nevím,, jak to bylo po mém odjezdu 🙂 ), ale když nastala hypotetická otázka o tom, zda-li bychom to zopakovali další zimu, tak jsem došel s postupem času k závěru, že spíše ne. Pobyt v komunitě, kde se dalo pořádně věnovat jen běhu a tématem rozhovorů je v první a poslední řadě běh, se mi asi po zhruba dvou týdnech už docela zajídá. Tradiční formát, kdy mám v normální den i naprosto odlišné kulturní a společenské vyžití, udržuje mého ducha tak nějak více nasyceného. Pakliže bych se zde vydal s nějakým, např. charitativním účelem, byl zabaven, a mimo to i každý den někam poběhl, tak bych v tomto prostředí zajisté vydržel podstatně, podstatně déle. Každopádně, tento trip byl s fajn účelem a danou tématikou, obohatil mne mnohým poznáním a soudě dle pozorování, zmíněných výše, vyprofiloval můj vztah k běhu a paradoxně jej svým způsobem utlumil do mnohem distancovanější a uchopitelnější podoby. Jednoho dne jsem se tak vydal smluveným autem zpět do Nairobi, pozorujíc z cesty veliká stáda zeber při západu slunce, a mohl se tak těšit na návrat domů.

 Přestože člověk zde něco slušného naběhal, měl jsem od jara očekávání, že by, čistě kvantitativně, mohly mé výsledky už trochu připomínat běh. Aspoň na hon vzdáleny k výsledkům většiny kluků, se kterými jsem ten měsíc v Keni strávil. Protože ovšem jarní běžecká počínání budou značně omezena z důvodu situace ohledně pandemie, mnohá naše očekávání nebudou naplněna. I přesto, všechen ten trénink se akumuluje a odrazí se na tom i v budoucnu, vydrží-li jedinec dále pokračovati. Přes mnohou frustraci atletů, pozorovatelnou v okolí, právě tato zkušenost mi pomohla toto období přežívat, z pohledu běžce, téměř bezproblémově. Člověk zvolní, vyběhne do přírody jen tak, užívá si probouzejícího se jara, a i tímto relaxačním způsobem nabyde atletických dovedností: trpělivosti a větší sportovní pokory k běžcům kolem sebe, jejichž přítomnost, jak můžeme vidět nyní, není vždy okolnostmi zaručena.

Petr Muras

Další články ze stejného poznávacího zájezdu :). Je tam hlavně více fotek.

Jakub:

https://podlysaci.cz/dva-mesice-v-keni/?fbclid=IwAR1Mlgew98amvoGbEaDLTRNixj3C0Pa_IU1Ruwisp9ogIpDaITAebxWGd2A

Honza:

https://podlysaci.cz/mount-kenya/

https://podlysaci.cz/mount-elgon/

Změna v MBP

Vzhledem k současné situaci bude pravděpodobně zrušen i Hasičský velikonoční 1/4 marathon   zahrnutý do Moravskoslezského běžeckého poháru který se má konat 11.04.2020 .Po dohodě organizátorů bude v tomto případě zařazen jako 4.závod mimořádně  Májový běh okolo Nezmaru 1.05.2020  jeho propozice budou upraveny tak aby probíhal za stejných podmínek .Současná ( onine registrace) a startovní listina tedy platí pro oba závody a termíny. O konečné realizaci této změny vás budeme včas informovat na těchto stránkách a FCB .Trénujte tedy dál a buďte zodpovědní k sobě i okolí ! Věřím že ohrožení i omezení za čas pomine a vy v plné síle znovu začnete s radostí a úsměvem bez roušky zase závodit.     vz. Vavřík Roman

Dotazy nebo případná odhlášení zasílejte na : registracemkseitl@gmail.com

Jak Rock point vyzval Beskydy

Pražský maraton měl být pomyslnou tečkou za jarem na silnici, a tak nastal čas vyrazit do kopců. Nejdřív rozehřátí na, jako vždy skvělém, Jarním Kubánkově a pak hurá na Horskou výzvu Beskydy. Jen malá odbočka ke Kubánkovu – mám jej rád a letos mi přišel jakýsi kratší, i když asi ne, i o pár desítek sekund horší, ale hlavně mi utkvěla v hlavě jedna scéna. Když jsme vybíhali, resp. vycházeli sjezdovku nad Chlebovicemi, dohnalo nás čelo kratší varianty, která startovala o 5 min později – Maceček, Kokošek a ten třetí nevím. Ten, co ťapkal přede mnou dlouhou trasu, houkl na toho za mnou: „Hej utíká ti Macek“ a zezadu se ozvalo „Vole to pro mě není žádná konkurence, ať si běží.“ 🙂

A zpátky k Horské výzvě, když jsem začínal běhat, byl jsem na jedné v Jeseníkách, řekl bych 2014, nebo 15, už nevím, a líbila se mi. A tak jsem si řekl, že to letos zkusím v Beskydech – úsek Frenštát – Pustevny znám z Beskydské sedmy a dlouho jsem v těch končinách nebyl. Termín se hodil a tak nebylo co řešit. Očekávání nebyla žádná, spíš velká neznámá. Zdá se mi, jako by se něco dělo – mění se mi chutě, posouvá metabolismus a v letošním roce mi nějak klesla soutěživost…že bych byl těhotný? 🙂

Ráno zazvoní budík a mi se vůbec nechce vstávat, no ale co naplat. Po cestě se zastavím na benzínce pro Corny tyčinky, neboť ty co jsem si předminulý týden koupil a doma je nikdo nejí, snědla starší ratolest – předpokládám, že se musel hodně přemáhat. Zádrhel trochu nastává za Kopřivnicí, kde se opravuje cesta a tak popojíždíme v koloně a hlavně u skokanských můstků ve Frenštátě, neb není moc kde parkovat. Takže ke startu dobíhám 5 minut před „výstřelem“ a už celkem zpocený. Auto zůstalo pod můstky a ty schody k amfiteátru bylo nutné vyšlapat. Doporučuji dát start a zázemí dolů, jako u Lysacupu a ty schody už počítat do trasy, ale to by asi technicky nešlo. Škoda. Věci do úschovy a zařadit se. Start je zajímavý, startují totiž i dogtrekaři a tak je v koridoru veselo a kousek po startu se myslím, nějací psi pustili i do sebe.

Začátek je celkem pohodka nahoru dolů. Běžíme s Michalem Bubou a on mi říká, jaké to bylo loni. Nastává stoupání na Javorník, do kopce to jde. Z kopce již méně a Michal mě cestou k Pindule předbíhá jak zelený šinkanzen. To už sluníčko celkem pálí a zdá se, že bude hezky teplo. Od Pinduly stoupáme k Radhošti, to předbíhám Michala já, seběhy mi fakt nejdou. Cesta příjemně ubíhá a po nějakých 10 km se láme dolů směrem na Dolní Bečvu. Tady jsem nikdy nebyl, tak odskakuji na malou ke stromečku, aby se mi běželo lehčeji a mohl se více kochat. Chvilku dolů, pak kousek nahoru po asfaltu, lesem zase domů a už jsou tu chalupy. Na nějakém 17 km je první kontrola a občerstvovačka – kola, ionťák, voda, banán a zkusím i koláček. Tady někde mě předbíhá první žena, teda přeběhla mě už při seběhu, dokonce nadvakrát, a koláček si asi nedávala :-).  Chvíli běžíme vesnicí a pak nastává stoupání k Pustevnám, střídá se sklon, na chvíli dokonce asfalt.

Do kopce mi to nečekaně jde a většinou běžím a tak na druhou kontrolu/občerstvovačku dobíhám těsně před prvními pejskaři. Ale koláčky mě opět zdržely, pejsci je asi nejí, že? Hřebenovka na Radhošť je poseta turisty, pěkné počasí jich vylákalo spoustu. Proplétáme se mezi nimi a u kapličky hodinky blikají 30 km. Pěkně to uteklo. Dávám brufeny, kolena se začínají ozývat a ten seběh bude stát za to. Přesně jak mi říkal Michal v úvodu, za Radhoštěm předbíhám závodníky z long trasy. Seběh na Pindulu je celkem svižný a nikdo se na mě zezadu netlačí. Na Pindule se to láme a zase nahoru, nejdřív chvilku zlehka, pak lesem strměji, pak zase zlehka a pak zase zprudka „hangem“. Za Bečvou jsem nasadil sluchátka, na Pinduli vystřídal irského kytarového mága Garyho Moora ocelový tank Sabaton. O hudebních kvalitách Čechošvéda Joakima Brodena a jeho party můžeme vést diskuze, ale energie se chlapcům upřít nedá a skandovaný refrén „we, we will resist and bite“ správně v kopci nakopne. Závěrečný stoupák k Javorníku se mi zdá nekonečný, už nemám moc pití a všichni ti pivaři na rozhledně a po cestě od ní mě pěkně štvou. Od rozhledny už skoro jen dolů, tak to rozpálím, není už na co síly šetřit. Do konce chybí už jen kilák a něco, když začínám mít hlad, ale když není co pít, tak to moc nepůjde, přesvědčuji žaludek, že ještě chvilku…

A je konec…uteklo to. Odčipuju, beru vodu, sundávám vestu, triko a natáhnu se na lavici. Vlastně spokojenost. Předběhl jsem všechny dogtrekaře, dvojice, odolal útokům první ženy a nakonec skončil dokonce šestý. A to jsme ještě zjistil, že můžu běžet do kopce, fotit a psát smsky, sice asi moc nedávaly smysl, ale v zázemí věděli kde jsem. Fakt je to asi hodně v hlavě.

Martin Hořínek

Výsledky: http://85.118.133.203/race.php?id=60&distance=half

Březen ve znamení závodů Moravskoslezského běžeckého poháru

V měsíci březnu se nám již naplno rozběhne běžecká sezóna. A v pohotovosti budou především závodníci, kteří se aktivně účastní Moravskoslezského běžeckého poháru. Sbírat body do poháru můžou celkem na čtyřech závodech. V sobotu 3. března budou mít první možnost v Ludgeřovicích na oblíbené Ludgeřovické patnáctce. Start je v areálu místního TJ v 10:00 hodin. V neděli 11. března v 9:00 hodin startuje v Kobeřicích od hřiště prestižní Kobeřická dvacítka. Po tomto závodě dojde k vyhlášení výsledků a předání finančních odměn závodníkům MBP za rok 2017. V sobotu 24. března se bude závodit v Ostravě – Bělském lese. Jarní RUNdál je závod na 5 km a je specifický tím, že se startuje odděleně podle pohlaví. Ženy mají start v 11:00 hodin a muži vyběhnou na trať v 12:00 hodin. Poslední březnovou sobotu, tedy 31. 3., se v Jilešovicích uskuteční tradiční Hasičský velikonoční čtvrtmaraton Jilešovicemi. Star proběhne v 10:00 hodin od Penzionu Kamenec a trasa bude pozměněna, povede v protisměru oproti původní variantě.