Jak Rock point vyzval Beskydy – MK SEITL

Jak Rock point vyzval Beskydy

Pražský maraton měl být pomyslnou tečkou za jarem na silnici, a tak nastal čas vyrazit do kopců. Nejdřív rozehřátí na, jako vždy skvělém, Jarním Kubánkově a pak hurá na Horskou výzvu Beskydy. Jen malá odbočka ke Kubánkovu – mám jej rád a letos mi přišel jakýsi kratší, i když asi ne, i o pár desítek sekund horší, ale hlavně mi utkvěla v hlavě jedna scéna. Když jsme vybíhali, resp. vycházeli sjezdovku nad Chlebovicemi, dohnalo nás čelo kratší varianty, která startovala o 5 min později – Maceček, Kokošek a ten třetí nevím. Ten, co ťapkal přede mnou dlouhou trasu, houkl na toho za mnou: „Hej utíká ti Macek“ a zezadu se ozvalo „Vole to pro mě není žádná konkurence, ať si běží.“ 🙂

A zpátky k Horské výzvě, když jsem začínal běhat, byl jsem na jedné v Jeseníkách, řekl bych 2014, nebo 15, už nevím, a líbila se mi. A tak jsem si řekl, že to letos zkusím v Beskydech – úsek Frenštát – Pustevny znám z Beskydské sedmy a dlouho jsem v těch končinách nebyl. Termín se hodil a tak nebylo co řešit. Očekávání nebyla žádná, spíš velká neznámá. Zdá se mi, jako by se něco dělo – mění se mi chutě, posouvá metabolismus a v letošním roce mi nějak klesla soutěživost…že bych byl těhotný? 🙂

Ráno zazvoní budík a mi se vůbec nechce vstávat, no ale co naplat. Po cestě se zastavím na benzínce pro Corny tyčinky, neboť ty co jsem si předminulý týden koupil a doma je nikdo nejí, snědla starší ratolest – předpokládám, že se musel hodně přemáhat. Zádrhel trochu nastává za Kopřivnicí, kde se opravuje cesta a tak popojíždíme v koloně a hlavně u skokanských můstků ve Frenštátě, neb není moc kde parkovat. Takže ke startu dobíhám 5 minut před „výstřelem“ a už celkem zpocený. Auto zůstalo pod můstky a ty schody k amfiteátru bylo nutné vyšlapat. Doporučuji dát start a zázemí dolů, jako u Lysacupu a ty schody už počítat do trasy, ale to by asi technicky nešlo. Škoda. Věci do úschovy a zařadit se. Start je zajímavý, startují totiž i dogtrekaři a tak je v koridoru veselo a kousek po startu se myslím, nějací psi pustili i do sebe.

Začátek je celkem pohodka nahoru dolů. Běžíme s Michalem Bubou a on mi říká, jaké to bylo loni. Nastává stoupání na Javorník, do kopce to jde. Z kopce již méně a Michal mě cestou k Pindule předbíhá jak zelený šinkanzen. To už sluníčko celkem pálí a zdá se, že bude hezky teplo. Od Pinduly stoupáme k Radhošti, to předbíhám Michala já, seběhy mi fakt nejdou. Cesta příjemně ubíhá a po nějakých 10 km se láme dolů směrem na Dolní Bečvu. Tady jsem nikdy nebyl, tak odskakuji na malou ke stromečku, aby se mi běželo lehčeji a mohl se více kochat. Chvilku dolů, pak kousek nahoru po asfaltu, lesem zase domů a už jsou tu chalupy. Na nějakém 17 km je první kontrola a občerstvovačka – kola, ionťák, voda, banán a zkusím i koláček. Tady někde mě předbíhá první žena, teda přeběhla mě už při seběhu, dokonce nadvakrát, a koláček si asi nedávala :-).  Chvíli běžíme vesnicí a pak nastává stoupání k Pustevnám, střídá se sklon, na chvíli dokonce asfalt.

Do kopce mi to nečekaně jde a většinou běžím a tak na druhou kontrolu/občerstvovačku dobíhám těsně před prvními pejskaři. Ale koláčky mě opět zdržely, pejsci je asi nejí, že? Hřebenovka na Radhošť je poseta turisty, pěkné počasí jich vylákalo spoustu. Proplétáme se mezi nimi a u kapličky hodinky blikají 30 km. Pěkně to uteklo. Dávám brufeny, kolena se začínají ozývat a ten seběh bude stát za to. Přesně jak mi říkal Michal v úvodu, za Radhoštěm předbíhám závodníky z long trasy. Seběh na Pindulu je celkem svižný a nikdo se na mě zezadu netlačí. Na Pindule se to láme a zase nahoru, nejdřív chvilku zlehka, pak lesem strměji, pak zase zlehka a pak zase zprudka „hangem“. Za Bečvou jsem nasadil sluchátka, na Pinduli vystřídal irského kytarového mága Garyho Moora ocelový tank Sabaton. O hudebních kvalitách Čechošvéda Joakima Brodena a jeho party můžeme vést diskuze, ale energie se chlapcům upřít nedá a skandovaný refrén „we, we will resist and bite“ správně v kopci nakopne. Závěrečný stoupák k Javorníku se mi zdá nekonečný, už nemám moc pití a všichni ti pivaři na rozhledně a po cestě od ní mě pěkně štvou. Od rozhledny už skoro jen dolů, tak to rozpálím, není už na co síly šetřit. Do konce chybí už jen kilák a něco, když začínám mít hlad, ale když není co pít, tak to moc nepůjde, přesvědčuji žaludek, že ještě chvilku…

A je konec…uteklo to. Odčipuju, beru vodu, sundávám vestu, triko a natáhnu se na lavici. Vlastně spokojenost. Předběhl jsem všechny dogtrekaře, dvojice, odolal útokům první ženy a nakonec skončil dokonce šestý. A to jsme ještě zjistil, že můžu běžet do kopce, fotit a psát smsky, sice asi moc nedávaly smysl, ale v zázemí věděli kde jsem. Fakt je to asi hodně v hlavě.

Martin Hořínek

Výsledky: http://85.118.133.203/race.php?id=60&distance=half

Facebook Comments


Napište komentář: