Když mi před dvěma léty nařídil lékař dvouměsíční pauzu od běhání, koupil jsem si kolo, abych nevypadl z tréninku. Když jsem letos hledal čím doplnit trénink, padla volba na plavání (čti správně posun vpřed ve vodě za pomoci nepříliš koordinovaných pohybů). A tak byla jen otázka času, kdy mě napadne to spojit. A ten okamžik nastal přednedávnem, když jsem se dozvěděl o Železném císařákovi – lidovém triatlonu v Jilešovicích. To by mohla být ta správná možnost si triatlon, ze kterého mám respekt, vyzkoušet. Zejména poté, co jsem se od známého dozvěděl, že jej loni absolvoval celý v plavkách. (nutno dodat, že letos jsem tam byl v plavkách z pánů jediný, pak asi ještě jedna, dvě dámy, zbytek v cyklo, triatlo a jiných fčních oblečcích).
Byla to premiéra, takže žádná očekávání nebyla, chtěl jsem si to vyzkoušet. Trochu mě odrazovalo počasí – nevadí mi horko, ani zima, ani sníh, ale déšť fakt nemusím. Naštěstí se počasí umoudřilo a mi se podařilo dokonce nacpat do auta i kolo, poté co se ukázalo, že bez lyžin mi nosiče známých nepomohou, takže jsem nemusel jet do Jilešovic na kole a moknout po cestě. Po zaplacení startovného mě mladá paní a malá slečna popsaly fixem startovní číslicí končetiny, vyposlechl jsem si info o trati a přesunuli jsme se na start. Plavecká část se odehrála v Hlučínské přehradě, pak na kole po obou stranách Opavy zpět ke Kamenci, kde bylo zázemí a běžmo obkroužit Jilešovice. Trochu mě zarazilo natažení plavecké části z původních 150 na 300 metrů, ale tolik to asi ani nebylo.
Vydáváme se na start a následuje úprava cyklodepa. Koukám kolem sebe, jak si zkušení kolegové zkouší úchopy kola a rovnají komínky a nějak to zatím nechápu. Celkem legrační bylo hledání místa startu a zejména hláška Dědka Beskydského – psali 150, tak to bude tady, já dál nejdu. Trasa měla být vyčištěna od vodních rostlin, ale bouřka to v noci trochu promíchala, tak to bylo veselejší. Jo a taky nemám rád studenou vodu, naštěstí byla voda ve Štěrkovně poměrně teplá. Pár temp na rozplavání, nasadit brýlky a jdeme na to. Ve vodě nebylo nic vidět, občas mě někdo kopl nebo bouchl, a asi jsem pár ran i rozdal, občas mě někdo chytil za nohu či břicho, ale nebyl to závodník, ale nějaké vodní potvorstvo. Snažím se plavat a držet směr, dokonce jsem někoho předplaval a světe div se, z vody jsem nevylízal poslední. Problém nastal na prvním přechodu, kde se projevila nezkušenost, než jsem obul ponožky a boty, navlíkl triko a sundal brýle a nasadil helmu, byli v trapu i ti, co vylízali z vody mnohem později. Naskočím na kolo a valím si to. Po deštích trochu bahýnko a kolo občas pěkně klouže. Doháním nějaké lidi a po 2 km mi došlo, že bych mohl konečně přehodit. Mimo ideální trasu se mi povedlo někoho předjet, ale to už jsme na pevnějším podkladu a jedeme zpět k hospodě. Začínají mi tuhnout stehna a sotva popadám dech, což se mi na kole tak často nestává. Ze závodního hlediska, jsem na kole smazal část manka, pár lidí předjel a byl předjet pouze dvěma, ale ty jsem zase předběhl, ale nepředbíhejme.
U Kamence už potkáváme běžce v protisměru, asi dobrej oddíl, seskakuju z kola a běžím vedle něj, jak znělo pravidlo. Druhý přechod se povedl lépe, jel jsem v běžeckých botách (díky Martine, tohle na rozdíl od plavek, byla dobrá rada), tak jen sundávám helmu, nechávám na zemi brýle a cucnu si vody a letím. Za sebou slyším jen volání Ondry Dominika „pohni, ať jsi alespoň první žena“ (pokud to nebylo úplně tak, tak promiň J). Tak upravuji čelenku a letím, až mi vlasy pleskají o ramena. Běh by měl být moji silnou stránkou – jsem slyšel, že prý triatlonisti neumí moc běhat. Tady nejrychleji srovnávám dech a nohy do požadovaného tempa a předbíhám a předbíhám. Zhruba v polovině potřebuji dotáhnout boty, kolem mě proběhne skupinka a ten co mě předjel na kole, na mě volá, to jsi hodný, žes na nás počkal, když jej za chvilku předběhnu znova a řeknu mu, že taky mohl počkat, jen odvětí, že to ne, že já mám dlouhé nohy. Objevuje se kopec, a to je kamarád a v něm jsou vidět lidé, tuším blízký konec a tak není na co čekat, do kopce zaberu, ještě někoho předbehnu a pak už skopce dolů, k cílovému oblouku. Pocit po jeho proběhutí téměř vítězný a tělo závod cítí. Je to úplně jiný druh pohybu a závodu než „jen“ běh, ale líbilo se mi to, tak si to někdy asi zopáknem.
Jo a na první ženu mi chybělo asi 20 sekund, viděl jsme ji v kopci…možná kdyby byl delší 🙂
Martin Hořínek