Novinky

Opět individuální report tedy, tentokráte již z našich končin, ale tradičně z exilu v Čechách ☺. Tohoto víkendu jsem zavítal na tento závod poblíž Kolína, který je brán jako první ostrý „Votvírák“ (nemůžu tu v tej Praze říkat přeci „otvírák“ bez všemocného prefixu) nové sezóny. Stručně řečeno, velmi vysoká konkurence republikové špičky, kvalitní trasa jen s mírným zvlněním a příjemné zázemí venkovského charakteru (klobásy a svařák). Jedinou věcí, kterou bych zmínil, je absence klasické úschovny oproti číslu, ale praví se, že šatny, ve kterých si lze nechat věci, jsou hlídané, ač jsem tam po doběhu v cíli nikoho neviděl. Ovšem spousty lidí (necelých 1000 účastníků, včetně dětský běhů) tradičně zamořilo okolí auty, takže služby úschovny nevyhledávali.

Start byl velice ostrý. Vepředu se utvořila dvanáctičlenná skupinka těch nejlepších, o jejichž tempu jsem si mohl nechat jen zdát. Záhy se za mými zády objevila Eva Vrabcová + dvacet dalších běžců. První kilometr jsme napálili za asi 3:14 a pokračovali v tomto složení až do obrátky. Nutno zmínit, ale nerad bych, aby to znělo jako stěžování si, že jsem se neustále neverbálním způsobem pokoušel o to, aby mne na čele někdo vystřídal, ale vůbec nikdo se k tomu neměl, a tak jsem běžel na hrotu proti větru Já s Evou bok po boku, mlátíc se občas navzájem pažemi, a místo jsem mohl uvolnit jen asi odběhnutím 4 metrů vpravo, což se mi nechtělo. Až tak podivná formace to byla, že jsem radši běžel dále. Přeci jen, u kolegyně jsem aspoň věděl, že poběží tak, jak bych si přál zaběhnout já. Jediný útok vpřed provedl asi na 3,5 km Robert Štefko, ale to takovým způsobem, že se jej nikdo neodvážil pronásledovat. Na otočce za 16:49 se vše začalo trhat, naráz se běželo s lehkým větrem, ale já tradičně dostal při náhlém téměř zastavení tradiční úder kladivem, a nedokázal reagovat na nástupy pár běžců, do té doby táhnoucími se za námi. Předbíhán, svůj pokus o 33:XX jsem již téměř vzdal, ale dokázaly mne trošku podpořit pokřiky pomalejších běžců v protisměru, i když mi je jasné, že všechny směřovaly především na o pár metrů rychlejší Evu. Přeci jen jsem vbíhal zpět do Peček a na poslední kilometr měl rezervu 3:20 sekund, ale v cíli přesáhnul čas třiceti čtyř minut o pouhé tři sekundy, i po závěrečném sprintu. Ve velké konkurenci to tak bylo 22. místo (v naší tréninkové skupině mi předpovídali třicáté ☺ ) a po zklamání náhle po finiši, převládla spokojenost s pěkným zážitkem přímé konfrontace s naši olympioničkou a českým rekordmanem v maratonu. Rezervy jsou, a s nějakou vyzrálejší taktikou (většinou prostě běžím) se mi tento letošní sen snad splní ☺. Možná by bylo také vhodné týden před tím neběhat po poušti v Alžírsku.

Závod mi tak přijde takovou jarní obdobou naši Hornické Desítky ve Frýdku. Trať je jen nepoměrně náročnější (otevřený prostor a s tím spojený faktor větru buď před/po otáčce, trošku stoupání mezi 4.- 4,5. kilometrem).

Petr Muras

Výsledky http://www.sportovniservis.cz/pececka-desitka-2018/

Na konci Února jsem se s baťohem, plným plyšáků a dvou velmi letitých svazků „Dějin“od Livia, vydal směr Alžírsko, s kulturně orientovanými přestupními zastávkami v Madridu. Na jihu země, poblíž hranic se Západní Saharou, okupovanou již po desetiletí Marokem a spornou již od dob koloniální garnitury před-po republikového Španělska, se nachází tři větší uprchlické tábory, pojímající v současnosti něco kolem 150 tisíc uprchlíků, především z oblastí Západní Sahary, která není osvobozena hnutím Polisario, reprezentující národní hnutí místních, kteří se nenazývají jinak než Saharawi. Technicky vzato oblast, kde se kempy nachází, již není Alžírskem, ale autonomní oblastí právě pod správou tohoto hnutí. Zásadní rozdíl je především v používání Španělštiny místo Francouzštiny, a nahrazení docela profesionálně vzhlížející Alžírské armády tou Saharskou, která svým vzhledem připomíná ryze partyzánské hnutí s nádechem pouštního punku. Cestou z letiště Tindouf, nejjížnější civilizační výspy Alžírska, která trvá bezmála tři hodiny, bylo tak nutné projet velkým počtem checkpointů, jejichž kontury pytlů s pískem, silničních ježků a útočných pušek sovětské výroby, ozvlášťnovaly jinak chudý pohled na pouštní prázdnotu, kterou v této části nečlenily obvyklé duny. Řiť světa, jak se u nás praví. Transport z letiště nezajištovaly klasické dálkové autobusy evropského střihu, ale autobusy MHD, věnované jmenovitě Malagou, Sevillou, Cordobou a národní univerzitou ve Valencii. Jednalo se tak o ergonomický horor řádu nejvyššího. Ovšem díky mé oblibě navštěvovat právě podobná místa, trávíc cestu třebas na střeše, nebylo to nic hodného hlasitého naříkávání.

 Sahara Marathon se koná každoročně v zázemí jednoho z kempů, Smaře, již po léta, a je součástí mezinárodní charitativní akce Proyecto Sahara v režii několika Španělů, která vyšle hromadu dobrovolníků a účastníků závodu (nutno řící, že největší zastoupení v závodu měli převážně Saharci a Alžířani v drtivé většině). Součástí je také zařízení charterové linky do onoho Tindoufu, kde obyčejně sotva něco vzlétne/přistane. Startovné tento rok činilo 950 euro (součástí je také onen let) a slouží k nákupu proviantu, mezi kterým převažují především lékařské potřeby, kterých je zde brutální nedostatek (vlastně ani žádný doktor). Letadlo tak bylo narváno především bednami s proviantem. Část tohoto obnosu tak jde taky na podporu rozvoje infrastruktury kempu, a jako odměna pro rodiny, které nás celý týden hostily ve svých hlíněných domcích a taky na nákup jídla pro onen týden, které Vám se vší snahou poté pravidelně připravují

Nechtěl bych nyní teď psát esej o životě v táboře a problémech s tím spjatých, a s tím spojenými dedukcemi, poněvadž jsme na běžecké stránce, tudíž k závodu. Především, běželo se již druhý den od příjezdu. Je jasné, že po příletu z našich mrazů to bude průser. Poté, organizace v onen den byla ryze španělská, ještě k tomu limitována možnostmi místních, takže doprava do dalšího kempu, kde startoval můj půlmaraton, byla výrazně opožděna (taky těmi již zmíněnými checkpointy), takže po dalším hodinovém ergonomickém infernu jsme vystoupili z autobusu a bylo řečeno, že do dvou minut musíme startovat. Tušíc to, ještě před odjezdem, v onom kempu našem, jsem si aspoň poklusal, ale faktem je, že se startovalo vlastně z ničeho. Koneckonců, sedět hodinu v buse někdo jako rozcvičku může brát. Nechali jsme proběhnout první tři již běžící maratonce, kde se na čele držel místní Saharawi (který do té doby závod ještě nikdy nevyhrál) a vystartovali. Závod měl průběh již docela tragikomický. V onom autobuse jsem se seznámil se členy alžírského národního týmu, kteří se připravují na africký šampionát, začínající 24. Března, a příhlášenými zrovna na ten půlmaraton, že jo. Vedli jsme spolu efektivní komunikaci ve „Francouzštině“ a už při pohledu na ně jsem se na to chtěl vykašlat 😀

Všichni tito začali jako vlčí smečka skoro na konci startovního pole, takže chvíli jsem běžel na čele sám a nechal se jimi doběhnout. Rozběhnul jsem to skoro stejným tempem jako normálně, protože jsem cítil průser, ať už to rozběhnu jakkoli. Při doběhu jsem uslyšel na svou adresu jen „Bon-kuráááž“ a po třech společných kilometrech a prvních písečných dunách, ve kterých se běželo spíše po zpátku, než vpřed, se začala hlásit ukrutně selhávající termoregulace při 30ti stupních a velikém suchu, který opestřil v druhé polovině závodu brutální protivítr, který rapidně snížil viditelnost, a v tom případě všechny splašeně kolem pojíždějící jeepy hlásily, že je nutné se zastavit, dokud nebude možné vidět další orientační kolík. Občerstvovací stoly, na každém 2,5 kilometru, obsahovaly vodu a iont, což místní dámy hlásily na dálku ovšem v arabštině, a pakliže kompletně zahalené a v kombinaci s vítrem, stova jsem jejich křik slyšel. Datle, ač je zbožnuji, tak nebyly vypeckované, a za běhu se vypeckovávají blbě. V druhé polovině závodu, protože mi všichni již zdrhli, jsem se ovšem zastavoval a vypeckovával. Při pohledu na další, již X-tou, dunu, se chuť běžet přeci jen zmenšovala. Jednou jsem lovil svojí letící čepici, protože vítr byl místy nad moji chápací dimenzi a ještě jsem byl rád, že mi neodletělo i číslo, které při jakémkoli jiném, než přímém vystavení větru, pakliže bylo z nejjednoduššího papíru, hrozilo odstřelením a následným letem až do Mauretánie.

 Při průběhu jednotlivými kempy se probíhalo davem zpívajících žen, píštícím zvláštním tónem, vybavených saharskými vlajkami. Na okrajích kempů bylo třeba proniknout „Minovými poli“, tedy obrovskými odpadištěmi s plastem a mrtvolami koz a velbloudů, což zaktivizovalo trestné výpravy speciálních jednotek much, které byly magnetizovány vašim opoceným tělem. Místy se objevil incident, kdy místní děti házely na některé z 500 celkových účastníků kameny, povětšinou po negativních reakcích na jejich univerzální uvítací frázi: „Hola. Caramela??“. Děti Vás popřípadě chytaly cestou za ruce, snažíc se o cokoli, co jim přišlo vhod.

Při doběhu do cíle jsem ještě chvíli potáhl místního domácího vítěze maratonu, poutekl mu a dorazil do cíle jako desátý, v čase 1:29. Přede mnou teda samý Alžířan a nějací Saharci, kteří i při tom běhu vypadali, že pro ně je místní vedro něco jako pro nás naše mrazy, ačkoli v mrazu se běží podstatně lépe, dle názoru mého. Protože se dotyční v kempech zdrželi i celý onen týden, z důvodů oslav místní nezávislosti, mohl jsem s nimi každý den běhat, a až ten poslední den před odletem jsem se cítil jakž takž ok.

Z těchto řádků se může zdát, že jde o příšerný závod, ale nutno zmínit, že o něj šlo zde až v druhé řadě. Pokud by taky šlo jen o závod samotný, asi bych se na něj nevydal, protože cestovat tak daleko jen na běžecký závod, bez jakékoli další společenské/kulturní vložky, pro mne budíž ztrátou času. S tím ohlédnutím šlo o bezva zážitek, při kterém jsem poznal taky trošku něco z odlišnější maghrebské kultury, nejen té berberské/tuaregské a poznal také hafo zajimavých lidí z neběžeckého prostředí, ze všech koutů světa, účastnících se této akce. Pokud je výše zmíněné stále akceptovatelné a neodradí Vás i spaní se šváby a nemožnost pořádné sprchy po 7+ dnů, doporučuji. Ze dvou těchto opačných protipólů, které jsem si za poslední dva roky zkusil, se ale radši vrátím k tomu běhu po ledu.

Petr Muras

Výsledky a web: http://www.saharamarathon.org/results-2018/

Z důvodu jarních prázdnin odpadá ve středu 14. března Cvičení s Oldou. V tělocvičně na Střední škole prof. Zdeňka Matějčka v Ostravě – Porubě se tak sejdeme až 21. března, kdy nás budou čekat už jen poslední dvě cvičení v jarním termínu.

V posledních týdnech zima doháněla to, co zanedbala dříve a tak jsme se museli oproti předešlým ročníkům do Ludgeřovic trošku více přiobléknout. Naštěstí nám k výkonu v závodě dělalo společnost sluníčko a také trať, opět skvěle značená, byla v převážné části dobře běhatelná. V lese pak byly i pasáže, kde to klouzalo a tak museli závodníci občas volit tu nejbezpečnější stopu. Hned kousek po startu se do čela dostal náš Jirka Pytlík a před sebe už nikoho dalšího nepustil. Do cíle doběhl ve vítězném čase 54:59 min. (Součástí závodu byla také tipovací soutěž na čas vítěze a šťastlivcem, který si odnesl krásné hodinky, se stal Vojtěch Gruchala). Druhé místo s přehledem získal Tomáš Maceček (Team LightBIKE) 55:52 a na třetím jsme měli opět našeho zástupce zásluhou Ondřeje Dominika 57:51 min. Aby toho nebylo málo, v ženách zvítězila naše Petra Pastorová. Po nějakém čase okusila závodní atmosféru a do cíle doběhla za 1:04:37 min. Druhá žena v cíli byla Ivana Zbořilová (BK SAK Karviná) 1:05:50 a třetí místo získala Andrea Krstevová (Team LightBIKE) 1:06:31 min.

Účast našich závodníků v Ludgeřovicích byla více než úspěšná. V každé věkové kategorii jsme měli někoho na stupních vítězů: Dan Šindelek 59:45 a 1. místo v kategorii, Petr Škrabánek 1:01:04, Martin Hořínek 1:01:45, Petr Jorníček 1:08:45, Tomáš Lipina 1:10:22, Magdaléna Drastichová 1:12:32 a 3. místo v kategorii, Tomáš Mrajca 1:13:30, Alfons Vytisk 1:18:10 a 2. místo v kategorii, Pavel Pivko 1:19:23 a 3. místo v kategorii, Jana Kilarová 1:19:59, Václav Procházka 1:28:15 a Josef Smola 1:28:55.

Na závěr, ještě před samotným vyhlášením, proběhla tradiční tombola, kde nezůstal jediný účastník smutný, neboť v Ludgeřovicích vyhrává úplně každý.

Foto: http://cook71.rajce.idnes.cz/Ludgerovicka_15_3.3.2018/

Moravskoslezský kraj obdržel velice zajímavou nabídku účasti na Opolském maratonu. Jedná se o závod ve dnech 5.-6. 5. 2018 s tím, že Opolský úřad počítá s účastí pěti běžců z našeho kraje, kterým zaplatí noclehy a startovné. Startovat můžete jak na maratonské trati, tak v půlmaratonu nebo na trati 10 km. Máte-li zájem o účast na tomto závodě kontaktujte přímo Ottu a to buď na mail ottoseitl@seznam.cz nebo na tel. 792 304 296. Více informací najdete na oficiální stránce http://www.maratonopolski.pl/.

Ve čtvrtek 8. března se v atletické hale v Ostravě bude opět konat veřejný závod na 3000 metrů. Start závodu proběhne od 18:00 hod. Při větším zájmu se startující rozdělí na více rozběhů. Za start v závodě bude vybírána částka 100,- Kč a slouží jako poplatek pro vstup do haly a využití závodní dráhy.

Běh Dolem 9. května, sobota 24. 2. 2018, Stonava

Kdyby nebyla tato akce spojena s hornictvím, nikdo by mne znovu na závod v kału (čti sněhu) nedostal! A obzvláště, když to svinstvo létalo vzduchem, k tomu dost fučelo a teplota se pohybovala okolo sedmi stupňů pod nulou…

Protože se ale startovalo od šachty a běželo dobývacím prostorem dalších i činných důlních závodů s jejich těžními věžemi na dohled – a patřil jsem také k absolventům loňského premiérového ročníku – šel jsem do toho. Zázemí bylo tentokrát jako na maratonském hamburgovém běhu, tedy prakticky žádné. Pořadatelé zůstali jen dva plus pár kamarádů, registrovalo se v kolovně, záchody nebyly vůbec, zrušila se občerstvovací stanice a teplý zůstal pouze čaj ve varnici.

To však nepředstavovalo problém – zásadní byla zima a kał. Proti tomu prvnímu jsem si navlékl dvoje ponožky, dvoje rukavice i dva šátky na krk plus odpovídající oděv a chladno mi nebylo, naopak. Avšak s tím druhým to bylo horší, kał ležel všude, klouzal, ukrýval pod sebou led, případně se do něho bořily nohy jako do hnoje. Na poli – Běh Dolem 9. května je 99% kros! – se muselo chodit. Jinak by to byl tak pěkný závod.

Na start jsem šel s devadesáti kilometry v nohách z předchozích šesti dnů, což se na výkonu též podepsalo. Desítku jsem v těchto podmínkách dal pod šestašedesát minut a poté přišla „pravá tvář zimy“ s nucenou zastávkou a takovou ztrátou, že jsem se díval na hřbet vysloužilého havíře Dědka Beskydského. Necelou patnáctku jsem zaběhl za hodinu a šestatřicet minut na samém chvostu. Fuj …

Přesto jsem rád, že mám i druhý ročník Běhu Dolem 9. května za sebou. Patnáctku vyhrál Adam Szymanik za 1.04.10, v ženách to byla Monika Kollaczykková za 1:24:31. Na desítce zvítězil Roman Prus (47:39), v ženách Renáta Pfefferová (52:34). MK Seitl jsem reprezentoval sám a hornický cech jsme s Dědkem Beskydským zastupovali dva. Zdař Bůh!

Radek Luksza

Již mnoho let platí, že jarní běžecká sezona na Moravě začíná poslední únorovou sobotu v Prusinovicích. Letos při pohledu na teploměr a předpověď počasí na další dny se dalo říci, že začala sezona zimní. Po jarních podmínkách během prosincových a lednových závodů, nás v Prusinovicích přivítal mráz, který doprovázel studený severák. Ale ani toto nevlídné počasí neodradilo stovky zájemců od účastí na jubilejním 25. ročníků Rohálovské desítky.

Na start se postavilo 528 účastníků a tento počet způsobil dlouhou frontu u prezentace. To vedlo dokonce k posunutí startu o 15 minut. Ale to byl jediný zádrhel na jinak jako vždy skvěle připraveném závodě. Jednou ze zdejších tradic je, že startérem bývá nějaký slavný sportovec let minulých. Letos byli hned dva a oba od nás z Ostravy. Bývalá sportovní gymnastka a pak skvělá tyčkařka Daniela Bártová a náš nejlepší stolní tenista posledních let Petr Korbel.

Závod tvoří dva různé okruhy po vesnici a pak běžce čeká náročná, kopcovitá trat do sousedních Tučap a zpět. Letos bylo vše ztíženo již zmíněným silným větrem, který celou zpáteční cestu foukal proti. S podmínkami se nejlépe vypořádal  A. Matvichuk z Bardejova, který zvítězil v čase 31:17. Mezi ženami již po dvanácté vyhrála nestárnoucí Petra Kamínková v čase 38:20.

Naše účast byla docela početná. V dresu MK Seitl se na start postavilo 9 vytrvalců a dost nečekaně jsme mohli oslavit i umístění na stupních vítězů. V kat. 50-59 let skončil na skvělém druhém místě Dan Šindelek (38:23). V minulosti Dan většinou ztrácel ve stoupáních, ale pravidelná účast na etapách Lysacupu se vyplatila. I přes tréninkový výpadek z posledních dnů, byl nejrychlejší z nás Honza Fousek, který dosáhl času 37:34, který mu stačil na 26. místo v A. Nedlouho po něm doběhl Marek Škapa (37:58), který skončil 6. v B. Jeden z novějších členů našeho oddílu Marek Moravec si zapsal 44:05 a 41. místo v kat. Láďa Dvorský byl spokojen s časem 45:18 (23. v C), Roman Slowioczek má v posledních týdnech taky zdravotní problémy a moc toho nenaběhal. Obsadil 26. místo v kat. za čas 46:23. Pavel Pivko (50:48) bral 10. místo v 60-64. Vašek Procházka v nejstarší kategorií nad 70 let vybojoval 6. místo v čase 58:21. Vzhledem k zranění Petry Pastorové a různým problémům dalších členek klubu bylo naše zastoupení v ženských kategoriích mnohem skromnější. Jedinou odvážnou, která se postavila na startovní čáru byla Martina Metzová. Těžkou trať zdolala za 56:51 a ve své kategorií skončila na 14. místě.

Ondra Němec za pomoci mnoha kamarádů a spolupracovníků opět připravil výbornou akci. Od zázemí ve sportovní hale až po vyhlášení v kulturním domě vše fungovalo. A jen tak mimochodem ještě Ondra stačil i absolvovat závod a skončit druhý v nabité kategorií 60-64. Klobouk dolů a za rok zase v Prusinovicích ahoj.

Marek Škapa

Fotografie Jiřího Harašty: http://labekl.rajce.idnes.cz/Rohalovska_desitka_-_25._rocnik_24.2.2018/

Zdravím všechny členy a příznivce MK Seitl Ostrava. Velmi si vážím každého, kdo Tomáškovi a jeho rodičům pomáhá. Ať už sběrem víček nebo finančně.

Věřím, že ne každý má možnost zaslat několik set nebo tisíc korun. Je zde mnoho členů a návštěvníků těchto stránek a pokud by každý poslal 20 Kč na účet 2101340855 / 2010, bude to dělat pěknou částku. Pokud tím obeznámíte i vaše přátelé, může to být daleko více.

Moc vás proto za Tomáška prosím, sdílejte a přispějte. Každá korunka se počítá a budeme šťastní i za tu dvacetikorunu.