Sezóna se pomalu rozbíhá a není týdne, kdy by se nekonal nějaký zajímavý závod. A tak jsem si v průběhu necelého týdne zaběhl dva městské desítkové okruhy ve dvou městech, s nimiž jsem nějak spojený. V Ostravě jsem strávil celý život a v Těšíně největší část toho pracovního. Každé je jiné a stejně tak byly jiné oba závody.
Fortuna běh Těšínem se letos konal podesáté a já tu byl potřetí. Začátky prý byly skromné, ale dnes to je, zejména díky Polákům, masovka s více než tisícovkou účastníků. Jedná se o „klasický“ městský silniční závod na dvě kola s minimálním převýšením. Startuje se v poledne a na rozdíl od minulých dvou let bylo letos dost teplo. Přijel jsem na poslední chvíli, lehký rozklus a jde se na start. Vidím Dana Šindelka, Tomáše Lichého a tak se postavím kousek za ně. Říkám si, kde jsou další lidi a prč je tu tak volno…a pak mi to došlo, když za sebou vidím mezeru a pána s cifrou 40 na plachtě nad hlavou. Tak nějak jsem se zařadil do prvního koridoru :-). Po úvodních zdravicích, zazní výstřel a je odstartováno. Běžíme od fotbalového stadiónu po pravém břehu Olše, tady vlastně Olzy, směrem k zámku a Piastovské věži, přes most na českou stranu a po levém břehu, teď už Olše, zpátky ke Střelnici, za ní míjíme rychlostní prémii na 2,5 km a kroutíme se Parkem A. Sikory a přes lávku na polskou stranu, 
protočení na něčem co připomíná autobusové stanoviště a zpět ke stadionu. A pro velký úspěch ještě jednou. To už celkem táhnou nohy. A začínám si vyčítat rychlejší krosové kolo předcházejícího večera. Tempo je zatím celkem dobré, ale kdo ví, jak dlouho to vydrží a začíná být už dost teplo. Nedostatek regenerace začíná být kámen úrazu, bude třeba se na ni zaměřit, protože PIM se blíží a to už nebude taková sranda. A tak průměrné tempo počíná stoupat, stejně jako teplota a já už uvažuji na co všechno, včetně vlastní blbosti shodím výsledek. Ke konci se ale ještě trochu hecnu, přece se nenechám předběhnout tak lehce a tak není výsledek až tak strašný :-). A výsledky celkové? Vyhráli „Keňani“, z Čechů nejlepší Tomáš Lichý a Dan Šindelek vyhrál svou kategorii, jinak nevím :-).
O necelý týden později pak začíná seriál Kilpi trail running cup otvírákem v Ostravě. Stejně u Fortuny, diametrální rozdíl v podmínkách…loni pěkně bahýnkem kolem Ostravice, letos cesta suchá, až se od nohou prášilo. Ale tím veškerá podobnost končí. V Ostravě se běží jen jedno kolo a je to pro neznalé takový nečekaný trailový běh. Startujeme se zpožděním z Trojhalí na Karolině, po mostě na druhou, slezskou stranu, kde se pak celou dobu pohybujeme. Nejdřív kolem Ostravice, pak kolečko kolem hradu (asi aby i neználci zjistili, že máme v Ostravě hrad, není totiž na kopci, tak není moc vidět 🙂 ) a zase podél řeky k slezskoostravské radnici. Za ní už míříme vzhůru, nejdříve po schodech, pak po cestě a pak i pěšinami k haldám, nejdřív na Malou Emu, a pak na velkou. To je ta nejhezčí část, nahoru dolů, trať se klikatí. Kolem poloviny, se pořadí ustálí, ti co mě předběhli a nevydrželi tempo, byli mnou opět předběhnuti a pozici někde na začátku druhé desítky jsem už nepustil. Začínají zase táhnout nohy, asi čtvrteční večerní výběh na Lysou a páteční štafetový sprint při Benefičním běhu pro Vojtu nebyly úplně nejlepší průpravou, ale není to nic tragického, naštěstí ty před sebou už asi nedoženu a ten za mnou je dost daleko, tak střídavě zpomaluju a zrychluju. Z Emy seběhneme dolů k řece, s občasným malým kopečkem, ale pak už rovina. Tady poprvé kouknu na hodinky, a zjistím, že to není tak zlé a když to nevypustím, bude výsledek o trochu lepší než loni. A povedlo se. Celkově vyhrál Ondra Fejfar před Peťou Murasem a v ženách Andy Krstevová před Hankou Přádkovou. No, a protože nás Peťa přihlásil do dvojičky, tak měl MK Seitl primát v mužských týmech.
Dva městské závody za týden, každý jiný, a přece se našly podobnosti – o pár desítek sekund lepší časy než loni, podobný průběh a vlastně pro mě netypicky oba bez hudby v uších. A srovnání – Fortuna má díky divákům a kapelám na trati hezčí atmosféru, ale Ostrava má větší kouzlo a mnohem hezčí trať.
Martin Hořínek
Fotky a výsledky:
http://wyniki.datasport.pl/results2474/wyniki/01_OPEN.pdf
https://www.facebook.com/pg/CFortunaBieg/photos/?tab=album&album_id=2044196718941148
https://www.sportt.cz/racesResults/resultlist/618
Letošní jubilejní ročník Kateřinského běhu premiérově organizovalo nové pořadatelské duo z našeho oddílu Martina Metzová a Marek Moravec. Obklopili se šikovnými pomocníky a celou organizaci zvládli na výbornou. Museli se potýkat s nutnou změnou trasy a zvolením jiného zázemí, než jsme byli v minulých ročnících zvyklí. Základní škola v Ostravě – Hrabové se jako zázemí pro sportovce osvědčila již při běhu 17. listopadu a ne jinak tomu bylo i ve čtvrtečním odpoledni. Závodníky potěšila také sladká odměna na konci, která po vynaloženém výkonu musela chutnat úplně všem a také tombola se zajímavými cenami.
Nejprve se na start svých závodů postavily děti, které si to rozdaly na běžeckém oválu v areálu ZŠ. Pak se již na start seřadilo 87 účastníku hlavního závodu a osvědčený startér místní starosta Igor Trávníček poslal běžce na dva 2,5 km dlouhé okruhy. Zrychlením v posledním kilometru získal vítězství v našich končinách známý polský závodník 
Jarní počasí přilákalo na start krásný počet 123 účastníků. Závody, které jsou zařazené do Velké ceny vytrvalců okresu Frýdek-Místek, mohou těžit z skupiny cca 50 běžců, kteří v tomto seriálů nevynechají jedinou akci. Další výhodou tohoto běhu je termín konání. V úterý na rozdíl od víkendových závodů nemá žádnou konkurenci. A v neposlední řadě své dělá i příznivá poloha mezi třemi velkými městy Ostravou, F-M a Havířovem.
Na hlavní 20km dlouhé, kopcovité trati se hned od startu oddělila trojice favoritů. Vítězství si nakonec odvezl k naším severním sousedům 
Na startu jsem se za náš oddíl objevil já (Petr Muras) a Iva Pachtová. Letos zde byla kolize s Pražskou půlkou, která proběhla jen o týden dříve, a tak si holt museli někteří vybrat. Aćkoli třeba Jiří Homoláč odběhl rovnou oba závody (a jak). Dá se tak říci, že konkurence v mistrovském závodě lehce prořídla. Start v jednu hodinu odpoledne se udál býti nešťastným, protože byl jeden z prvních opravdu horkých dnů. Na startovním poli jsme si popřáli štěstí s ostatními členy našeho kerteamu, či třebas dalšími reprezentanty našeho kraje, jako třebas s Honzou Zemaníkem, a vydali se na věc. První skupinka s naší špičkou a s Keňánky se nám začala pomalu a jistě vzdalovat, a já s Frantou ze Sokola Stará Boleslav (osobák 1:13), se kterým jsme chtěli běžet na cca 1:15, jsme byli v druhém vláčku, který doprovázel toho dne dominantní keňanku Yumes Onyancha. Jenže on za to náhle vzal a šel do trháku s ostatními, přičemž jsem neodolal a přidal se, čehož jsem následně litoval. Věřil jsem v jeho disciplínu, páč na tréninzích jezdí slušné bomby. Záhy vyšel na povrh první organizační neduh tohoto dne, a tím bylo neustále předbíhání lidí, kteří běželi desítku, startujíc o patnáct minut předem. Někdy šlo i o neprůstřelné formace pětí lidí vedle sebe. S Frantou jsme proběhli desítku v čase 35 rovných a trenér se stopkami to emotivně komentoval asi slovy, jestli nám náhodou neruplo v bedně (teda asi spíše mi, protože už jsem za vláčkem asi pět metrů zaostával). V onen moment jsme předběhli většinu pole a opravdu se drželi někde v první desítce, protože spousty lepších běžců, jako např. i Kresinger, začali vzdávat a jen koukali na ten náš tyjátr, sedíc na chodníku). Od dvanáctého kilometru jsem měl Frantu již tak sto metrů před sebou a začal se soustředit na co nejuvolněnější běh, přičemž zhruba na patnáctém km jsem jej a pár dalších nějakým způsobem dohnal, pokusil se o spolupráci, ale poté za to zase vzal sám, po povzbuzení trenéra, který úctyhodně klusal mezi jednotlivými body na trati, aby kontroloval všechny své svěřence. V onen moment mne taky zaujmul mohutný nástup vítkovického Lukáše Turka, který se kolem prochomítnul takovým tempem, jaké by v Železárnách u ČEZ Arény tavilo kovy. Poslední překážkou se zdála být kolemjdoucí, která mi vlezla do cesty (padesát metrů přede mnou a za mnou vůbec nikdo nebyl) i s dítětem a plastovým traktorem, který jsem nějakým způsobem přeběhl bez kolize, což jsem, už v ten moment docela v bídném stavu, okomentoval tím slovem nejjadrnějším v jeho neostravštější variantě, za což se nyní hodně stydím, ať už byl její pokus o přejití silnice v onen moment jakkoli debilní.
