Novinky

V sobotu se konal shodou okolností již 6. ročník tohoto závodu, který patří do Frýdecko-Místeckého běžeckého poháru. Závod je pořádán atletickým oddílem Frýdek Místek ve spolupráci s obcí Baška a běhá se okolo přehrady v Bašce, muži 6km (2 kola), ženy 3km (1 kolo).

Závod proběhl za slunečného počasí a za odměnu dostal každý v cíli krásné běžecké tričko, birell, tatranku a teplý čaj a to vše za 70,-Kč startovného! + tombola! Můj čas 20:06, 2. místo v kategorii a 7. celkově.

Letos jsem zvolil z počátku volnější tempo a zkusil tady porazit bráchu Vladana v mé kategorii, protože tady vyhrává on, ale ani to nemělo vliv na výsledek závodu, ani na celkové pořadí a brácha mě tady zase porazil v čase 20:00, příště to zkusím zase jinak .

Do Bašky přijela vyklusat po Košickém maratónu i Petra Pastorová, když si svou kategorii vyhrála a celkově byla druhá v čase 10:16 za Ivetou Raškovou 10:00. Na startu byla i Jana Kilarová, doběhla na 8. místě za 13:13 min. Další z naších Roman Slowioczek vyhrál svoji kategorií časem 22:20 a na 4. místě doběhl Ladislav Březina za 26:00 min.

Byla se mnou i dcera Lucka Stejskalová a běžela 500m – ve své kategorii 2009-2010 byla 10. z 27. dívek. Určitě doporučuji si v příštím roce tento závod zaběhnout .

Daniel Šindelek

Bylo to tenkrát v klasické době v říjnu roku 2019. Lidé už neběhali tak rychle jako dřív, avšak stále uměli zaběhnout maraton pod čtyři, někdy i pod tři hodiny. Pořád ještě spala následná éra, kdy se zcela nekontrolovatelně rozmohla všechna ta chytrá zařízení postupně degradující fyzickou a psychickou výkonnost na úroveň celoplošné impotence. Jistě, už tenkrát zde byly jisté náznaky katastrofy. Naděje ale dozajista žila.

Nedokážu pochopit, že jsme dokázali běhat tak rychle. Dnes už nejde žádný maraton zdolat pod pět hodin a půlka pod něco přes dvě. Myslím si, že už tenkrát vše podstatné pro naši bezútěšnou současnost rostlo, že už celá věc nabírala pro dnešek tolik fatální a podstatné rysy. V běhu jsme neviděli nic než laboratorní sebezdokonalování nebo únik od reality. Dříve to muselo mít nějakou mnohem autentičtější polohu.

Našli se proroci varující před neblahými zítřky. Běhali bez hodinek a neměřili tepy. Tvrdili, že je běh opravdu baví. Nikdo jejich prohlašování nerozporoval, takřka každý na sociálních sítích předstíral nadhled. Nikdo jim ale ve skutečnosti ani trochu nevěřil.

Vzpomínám, že tenkrát běžela na Medzinárodném maratónu mieru naše Petra Pastorová, a nezklamala jako obvykle. Doběhla hned jako první za triem rychlých zahraničních běžkyň, a svou kategorii zcela ovládla. Běžel taky zkušený tempař Tomáš Lipina, a Josef Šitka si dopřál půlmaraton. No a běžel jsem taky já. Z dnešní perspektivy to bylo celé až nějak podezřele pěkné. Lidé fandili během celého prvního okruhu, a řada z nich nezklamala ani v kole druhém, kdy mnozí odešli na oběd nebo do centra na vyhlašování nejrychlejších borců a borkyň.

Závod toho roku, to byl pro mě výlet, cesta za kulturou. Jel jsem s fajn lidmi z Kopřivnice a okolí. Dodnes vzpomínám na zajímavé členy zájezdu, na svou malou kauzu, múzu, kterou definitivně zavál prach středoevropského konfliktu v následujících letech.

Zatímco dnes je slovenská dálnice obalená po celé své délce standartními protiestetickými stěnami vypouštějícími antidepresiva v plynném skupenství, tehdy nebyla cesta chráněná ještě ani na svou dobu zcela standartními stěnami protihlukovými. Mohli jsme se pokochat nádhernou přírodou se svou dominantou v podobě Vysokých Tater. A pak ta krása na východě! Košice, v nichž slavili každý týden nějaký festival, město, jehož centrum bylo napěchované lidmi, a zároveň vzduchem nepoletovala ostravská podrážděnost, vlezlost a přemrštěné buranství. Člověk vyrazil z pátečního epicentra ruchu, a za pět minut byl v klidných ulicích, kde tu a tam někdo prošel kolem. Město žilo a dýchalo svobodou.

Tehdy na podzim v dávné minulosti nás v Košicích zastihl festival současného umění zvaný Biela noc. Mnohé instalace střídaly fotografie či malby, a ne všechno bylo placené. Člověk si ještě mohl prohlédnout řadu věcí zdarma, aniž by musel podepsat smlouvu o povinnosti půlročního pobírání reklamy na daný nezaplacený produkt ve všech jejích možných formách. Celá doba byla tak nějak neztracená. Anebo se vše neúprosně blížilo? Už ty umělecké postupy přes všechen svůj půvab naznačovaly, že dozajista třídíme odpad na spáleništi země, že žijeme, abychom dlužili, že rebelujeme až tehdy, kdy je bitva dobojována.

Tenkrát v říjnu roku 2019 se spáchal skvělý maraton na Slovensku, a z MK Seitl tam nechyběli chrabří běžci.

Ivan Karas

Sobotu jsem obětovala jeden ze závodů Prajzsko-Opavské běžecké ligy a jela jsem na trochu větší závod do Hradčan (U Přerova). Již podle zveřejněného profilu trasy jsem věděla, že se bude jednat o velké kopce a prudké seběhy a po pár minutách na trati se potvrdilo, že Hradčanské vlnky by si zasloužily název Hradčanské tsunami. Krosový závod byl dlouhý 10,5km s 300m převýšením (tedy pro ty, kteří nezabloudili na trati), a ti šikovnější, kteří zabloudí i v Klimkovickém tunelu, třeba někdo jako já, si zaběhl trasu dlouhou 11,3km v tu chvíli by mě asi ani Google nenašel (já se však musím a budu bránit, protože ta šipka prostě byla špatně otočena), ale díky náskoku jsem ještě udržela první místo v kategorii s časem kolem 48:47. Závod byl velice pěkně organizovaný (až na tu otočenou šipku) se vším potřebným pro běžce. Po závodě jsme si mohli zdarma vyzvednout guláš a pivo (pro řidiče a abstinenty byl připraven “džusííííík“, čehož jsem s otevřenou náručí využila). Tak snad příští rok se Nás na nepříliš dalekém závodě sejde více.

Jana Coufalová

Tak jako každý rok, se i letos konal v sobotu 5. října, již 8. ročník memoriálu Michala Pětroše. Hošťálkovický charitativní běh v terénu na 5 a 9 km. Výtěžek z celého startovného bývá věnován mobilnímu hospici Ondrášek. I přes nepřízeň počasí, kdy už od středy bylo skoro jisté, že to bude úplně propršená sobota, to nakonec skvěle vyšlo. Trať byla pro více než 300 startujících připravená a všichni se nedočkavě těšili na start. Ani dlouhé táhlé kopečky, mokrá tráva, voda a bahno nenechalo naše skvělé závodníky z MK Seitlu v pozadí. Všichni bojovali do posledních sil.

Důkazem toho je 1. místo Ivy Kondasové na 9 km v kategorii žen, celkově 3. místo ze všech žen (49:17 min)! Marek Škapa vybojoval mezi muži ve své kategorii 3. místo s časem 39:30 min. Dále spokojenost s výkonem i dalších členů (Petr Skulina – 51:06 min., Karel Meloun – 57:44 min., Dalibor Ježíšek – 5km za 32:52), ač nebyli na stupních vítězů, ale hlavně skvělý pocit z toho, že jde o dobrou věc a všichni si dobře zaběhali, dobře se pobavili, občerstvili i napili a mohou se těšit na příští ročník. A co říct na závěr? I přes malý deštík, který panoval při vyhlašování, to byla skvěle strávená sobota!

Šedesátiminutový běh naplánovaný na předposlední letošní dráhu – v úterý 15. října – se z 18 přesouvá na 17 hodin. Začneme dříve.

XI. PKO Silesia Marathon, neděle 6. října

Čeští maratonci běží první sobotu v říjnu v Písku, česko-slovenští v neděli v Košicích … já tam, kde to je nejblíže ve všech ohledech.  Chorzów je tentokrát jen padesát minut autem, parkování i tramvaj gratis a lokalita Parku Śląskiego domovským prostředím.

Můj třetí ročník PKO Silesia Marathonu má už potřetí odlišný start – letos u zdejšího hlavního stadionu – modifikovaná je kvůli tomu i trasa, tedy k lepšímu. U katowického Spodku máme za sebou pět kilometrů (dříve to bývaly asi tři) s první občerstvovačkou.

Oproti ostravskému okruhovému vyhoření běžím… no, jako doma. Na dosah od vodičů na čtyři hodiny, okolo nichž je taková skupina, až se mi to na šestnáctém kilometru znelíbí, a jdu před ně. Sice mi to o dalších šestnáct kilometrů oplácejí, ale ne definitivně.

Zažíváme typické proměnlivé podzimní počasí, teploty okolo šesti nad nulou, lehký vítr, dokonce oproti předpovědí zaprší, v poledne se chce na sluníčku sundávat rukavice a šátek. Na to ovšem není v davu po smíchání maratonců a půlmaratonců moc času.

Po běhu Katowicemi, Myślowicemi a Siemianowicemi Śląskiemi (tento maraton vede jako prý jediný evropský čtyřmi regulérními městy, byť v jedné aglomeraci) se vracíme kopcem do Chorzówa. Kde za sebou nechám vodiče na „čtyři“ i s jejich kohortou.

Závěr je v parku mně dobře známém z novoročních maratonů. A to v opačném směru, 38., 39., 40 i 41. kilometr víceméně klesání. Doběh je adrenalinovým zážitkem na plochu Stadionu Śląskiego, kde se objevuji v čase 3:57:23. A příští rok to chci znovu!

Radek Luksza

Po Ostrava City Marathon!!! jsem si jela tak trochu odpočinout,a zároveň zkusit „zachránit co se dá v tréninkovém manku“ na Košický maraton, jež mě čeká v neděli 6.10., do Tater.

Ráno při ranním klusu jsem viděla, že se u hotelu Fis děje něco jako – tady bude závod??? a běžecký??? Ano – běh za Tatry, při němž generální sponzoři věnují částku 2,- eura za každého běžce pro obnovu porostu Tater.

No, u toho přece musím být! Nakonec se z toho vyklubal dobrý tempový trénink – a můj první závod kolem Štrbského plesa.

Petra Pastorová

Kurnik Šopa Run, sobota 14. září

Titulek vyjadřuje, jak jsme s Markem Škapou (i členy spřízněného GB Teamu) přistoupili k charitativnímu běhu pořádanému v režii kultovních ostravských Kurnik Šopa Hospod na podporu autistů. Skutečně běhu, nikoliv závodu!

Trasa z KSH 1 v Pustkovci vedla do KSH 2 v Přívozu a nazpátek; měla asi čtyřiadvacet kilometrů. Startovalo nás ani ne dvacet a na cestě čekaly hned čtyři občerstvovací pípy, samozřejmě s různými značkami čerstvě čepovaného piva.

Přes stovku účastníků včetně Magdy Drastichové vyběhlo (a vyšlo, jelikož mnoho jich akci bralo jako pochod) z Přívozu na Pustkovec. Čekalo je jen dvanáct kilometrů a dvě občerstvovačky. Na ty každý nafasoval i vlastní kelímek na pivo.

A to byl problém pro Sandokana, jenž dělal na kole doprovod bez kelímku … No, dal jsem mu napít! Placený pivní trénink znamenal mé sedmé místo na čtyřiadvacítce pod dvě hodiny dvanáct minut, a to včetně čekání na semaforech.

Marek to vzal ještě pohodověji; nechal si kvůli pivu a pokecu před cílem ujít jinak neotřesitelně jisté vítězství. Nebojovala (a na trase moc nepožívala) ani Magda. Však se taky nevyhlašovalo, v cíli na nás čekaly úsměvy, medaile … a pivo.

Poznatek: Čerstvě, s láskou na občerstvovačkách čepovaný mok s bohatou pěnou byl špatně! Nakopl více, než energy-drink (fuj), leč za běhu se „vracel“. Lepší je plný čekající kelímek, jako na určitých maratonech či našem relativním závodě.

Radek Luksza

Poté, co jsem zaběhl Hrabovský půlmaraton přesně v duchu letošních výkonů, tedy stejně až hůře než loni, a to navzdory takřka neustálé přípravě, neměl jsem na Svinovskou pětku příliš myšlenky. Když tedy přišla sobota, nevěděl jsem o trati nadcházejícího prvního ročníku závodu zhola nic. Nezajímal jsem se o podrobnosti, což byla jediná obrana proti rostoucí sportovní depresi. Vystačil jsem si s místem konání, s faktem o začátku v 10:00 a s tím, že nejpozději v 9:30 musím dát vědět v přihlašovacím stánku o své přítomnosti.

Do svinovského sportovního areálu jsem dorazil celkem se zpožděním. Tak trochu mi nebyl znám odklon autobusu číslo 45. Nezbylo než zeštíhlit předzávodní přípravu. Paradoxně to nebylo na škodu. Zkrácený klus mi dal spolu se zrychlenou abecedou a „šup šup“ rovinkami zřejmě víc než kdybych o všem milionkrát přemýšlel.

V závodě nestartovalo příliš mnoho běžeckých es. To pasovalo přítomného Matouše Vrzalu na takřka jistého vítěze.

Krátce po vyběhnutí nastalo překvapení: Kopec! A pak další, a pak další, a pak možná ještě jeden! Byly tři nebo čtyři, a byly táhlé. No jo, šikmý Svinov, byl jsem naivní! Tady se rozhodně na osobák útočit nebude, pomyslel jsem si vždy, jakmile se mi do dalšího z kopců rozpadlo slušně nastolené tempo. Několik seběhů jsoucích oproti kopečkům v defenzívě situaci příliš nevykompenzovalo. Přišly navíc hned po výbězích. Mezitím chyběl alespoň kousek po rovince, místo, kde bych se připravil na sešup se vším všudy, a dal do něj všechno.

A potom ten super fór na závěr: Moje spolehlivé garminy ukazovaly 4,82 km, když jsem spolu s dalšími běžci seběhl napříč hlavní silnicí vedoucí od nádraží směrem ke svinovskému náměstí poslední úsek do areálu, a byl konec. Byť tam nebyla ani cílová rovina, ochudil jsem se o finiš, který rozhodně umím.

Směsici rozpaků dotvořil můj pohled na hodinky. Závod jsem dokončil v čase 19:59. Vezmu-li v potaz faktor mnoha kopců, dále nevýhodné seběhy a chybějící cílovou rovinku, odvážím se, i přes absenci posledních 180 metrů, považovat tuto „pětku“ za svůj osobák. Přece jen ale nebudu mít tak úplně klid, dokud výkon nezopakuji. Co třeba v říjnu na změřené a rovinaté Hlavní třídě? Uvidíme.

Všechna dilemata se mohou rozplynout, srovnám-li si trochu vnitřní pochody a upřednostním zážitek před honěním rekordů. Závod mě zastihl ve formě. Běželo se mi skvěle, a co víc vlastně chtít? A rozplynou-li se pochyby, zbude víceméně zjištění, že nový svinovský počin je vymyšlený zajímavě. Trasa je plná poctivých zkoušek odolnosti účastníků. Není ani celá po asfaltu, a každý, kdo běžel, ví, že přeběh přes pole dal rozhodně zabrat. Naší organizátorce Petře Pastorové je důvod poděkovat. Věřím, že s každým rokem budou strunky tohoto závodu tah po tahu vylazeny.

Sobotní Svinovskou pětku ovládl, světe, div se, Matouš Vrzala (17:13) z SSK Vítkovice. Běžel na pohodu, a nikým nepronásledován si dovolil uběhnout celých pět kilometrů, jelikož kdesi na krátkou chvíli zakufroval. V ženách zvítězila ve formě běžící Dominika Kraussová (19:49) rovněž z SSK či chcete-li z Kilpi Racing Teamu.

A teď konečně k výkonům členů MK Seitl Ostrava! Zářily hlavně naše krásné ženy, avšak ani pánové (taky krásní) se neztratili: Martin Prusek (19:54), Ivan Karas (19:59), Petr Skulina (22:21), Ivana Kondasová (22:22) – druhé místo v kategorii, Karel Meloun (23:41), Jana Kilarová (24:07) – druhé místo v kategorii, Martina Procházková (24:53) – třetí místo v kategorii.

Ivan Karas