Novinky

Peťa Pastorová mě poprosila, zda bych něco nenapsal k Paskovské 9, a kdy jindy se bude hezky psát než v okamžiku, kdy na okno bubnuje déšť a ve vzpomínkách opět běžíte prosluněným podzimem, zatímco v realitě víte, že se k dnešnímu výběhu budete joooo přemlouvat.

O Paskovské 9 jsme se dozvěděl letos někdy na sklonku jara, když mě starosta Paskova provázel zámkem při nějaké pracovní příležitosti. Termín jsem si zapsal a neřešil, neb se mi nehodil, a hlavně jsem měl už sezónu za ukončenou. Jenže pak jsme se dočetl, že závod přesunuli na neděli a bylo hezky. Vědom si toho, že celá Seitlovská elita bude v Hrabové, jsem si řekl, že se nebudu nikam hnát, vezmu to na pohodu a spíše jako proběhnutí. Tomu odpovídalo i to, že v sobotu před závodem jsem si dal skoro 20 km v ne úplně pomalém tempu.

Při dojezdu k zámku mě zarazila záplava modré, která plnila zámek a park. No jo, závod pořádá Atletika FM, tak to tu bude jiná elita. Beru číslo, dozvídám se, že ho pak mám vrátit a vše v poklidu, vždyť už o nic nejde. Na start docházím tak akorát, potkávám nějaké známé a sotva dotáhnu boty zazní výstřel. Je to tady jako na Hornické 10 – 3 kola, dlouhé rovinky, pár zatáček, před cíle průběh trochu cik cak parkem.

Už po půlce prvního kola si říkám že by stačilo, bolí mě nohy a hlavě se moc nechce. Nebuď béčko oponuje ten druhý, a tak se snažím držet tempo pod 4 min/km, což se daří, ale je třeba makat. Zpomalit by totiž taky znamenalo se propadat startovním polem dozadu a to nechceme, že. Vyhlédnu si dva přede mnou, kterých se chci držet a běžím. Výběr byl poněkud mylný, neboť se mi vzdalují a mi se fakt nechce přidávat. Ale ani zpomalovat, a tak se daří občas někoho předběhnout.  Míjím nějaké, podle povzbuzování, místní, dokonce nějakého mladíka v dresu Atletiky FM, co má na zádech napsáno Marek. Od prvního kola se přede mnou drží „děda“ v zeleném, vzdálenost mezi námi je víceméně konstantní, když už mám pocit, že ho doháním, jakoby zrychlil, tak to vzdávám. Na konci druhého předbíháme první lidičky o kolo. A tak to jde i v třetím. Od jeho poloviny jako bych dědu doháněl, ale říkám si moc daleko, ještě jedno kolo možná, nebo nějaký kopec. A už se vidím v cíli.

Ale pak to přišlo. Při vběhnutí do parku zezadu slyším zrychlující se kroky, tak přidávám taky…. Není to ten, kterého jsem předbíhal na začátku tohoto kola, ale mladej Marek z Atletiky. Na dravé mládí nemám, ale ve snaze se od něj nenechat předběhnout dobíhám dědu a jsem pár kroku před ním. Hlava mi nebere, jak snadno jsme zrychlil a proč jsem teda nezabral dřív. Ale v cíli, už pozdě bycha honiti.

A to nejlepší na konec…zpětnou výměnou za číslo jsme dostali řízek. Jako fakt řízek, s chlebem, velký. Tam budu asi chodit rád.

Jinak mimo mou maličkost byli v v Paskově ještě Roman Slowioczek a Ladislav Březina. A na vysvětlení, „dědu“ rozhodně nemyslím hanlivě. Naopak smekám a klaním se, jel jak mašina a nebýt finiše nedoběhl bych ho, ale nevím, jak se jmenuje. Klobouk dolů před všemi jako on.

Martin Hořínek

Výsledky

V neděli se v Ostravě – Hrabové konal již 5. ročník svátečního Běhu 17. Listopadu. Letos byla velice hojná účast i díky krásnému a slunečnému počasí. Klasicky tento závod odstartoval klub českých velocipedistů a poté už mohli vyběhnout samotní závodníci.

Trať je jako stvořená k osobním rekordům na 10 km. Po pěti kilometrech, kdy část závodu vede i kolem řeky Ostravice, je otočka a běží se opět zpátky do cíle. Přesto, že bylo krásně a svítilo slunce, tak místy foukal i dost silný vítr, ale všichni běžci se s tím skvěle poprali a úspěšně doběhli do cíle, kde na nás již čekal stan s teplým čajem a výbornými koláčky. Mnoho z nás si zaběhlo svůj osobáček a byla zde opět veliká účast – 22 běžců z MK Seitl a celkem přesně polovička stála na stupních vítězů.

Celkový vítěz se stal Patrik Pastor časem 35:43, hned za ním doběhl dobře běžící náš Marek Škapa 35:46 a svoji kategorií vyhrál, Jan Fousek 36:51 druhý v kategorií, Ondřej Dominik 36:57 třetí v kategorií, Dan Šindelek  38:09, Michal Buba 38:19 třetí v kategorií, Petra Pastorová celková vítězka 38:22, Petr Škrabánek 39:54, Ivan Karas 41:10, Petr Jorníček 42:22, celkově třetí žena a druhá v kategorií Dagmar Drastichová 42:42, Iva Sýkorová 44:18, Stanislav Kováček 44:40, Otmar Pospíšil 45:07, Iva Pachtová 45:35 první v kategorií, Alfons Vytisk 46:18 a první místo v kategorií, Jarmila Gavlíková 48:32 druhá v kategorií, Jana Kilarová 50:46, Jaroslav Hrabuška  51:06 a třetí v kategorií, Iva Prokopová 52:42, Zdeněk Čech 54:03, Václav Procházka 57:47 a Martina Metzová 58:21 min.

Iva Sýkorová

Foto: https://www.zonerama.com/Ostrava-Hrabova/Album/5780081

O tom, že členové našeho oddílu rádi a na výbornou (!) zdolávají i nejisté stezky pod suchým listím, svědčí docela solidní účast u našich „sousedů“ v Ludgeřovicích. 

Protože jako nováček nemám srovnání s předchozími ročníky, tak musím pochválit příjemně „zvlněnou“ trať (pouhých 215 m převýšení), skvělou organizaci (ani na chvíli jsem například nepochybovala, kudy že to mám běžet) a bohatou tombolu, ve které jsem žel nevyhrála ani ten nepitelný zázvorový čaj jako na Porubském čtvrtmaratonu…☺ (Inu, snad se na mě štěstí usměje někdy příště…) Ovšem horký ludgeřovický čaj v cíli byl báječný! No, a jako zarytý odpůrce hladu a vděčný strávník jsem po doběhu velice ocenila voňavou grilovanou klobásu s chlebem, zalitou pivem. 

Organizátoři nám rovněž na tuto druhou listopadovou sobotu „objednali“ akurátní běhací počasí na míru. Ještě ráno to vypadalo všelijak pošmourně, ale nakonec na nás zpoza mraku občas vykouklo sluníčko a hlavně jsme nezmokli. To by pak byla jiná klouzačka!

A jak že jsme v tomto terénním zápolení dopadli? Naše skvělé jedničky – Petra Pastorová  (kat. nad 35 let),  a místní rodačka – Jana Coufalová   (42:33,7 / kat. do 35 let), se postaraly o bedny nejvyšší. Petra navíc s časem 41:33, jak už  v poslední době bývá jejím zvykem…☺, opět překonala ženský traťový rekord!

Krásné druhé místo v kategorii mužů 40-49 let s časem 39:30,9 obsadil Marek Škapa. Ve stejné kategorii si pro 25. pozici doběhl Robert Wágner s časem 51:17,3.

Ze třetí příčky v kategorii mužů do 39 let se mohl s časem 39:12,3 radovat Michal Buba.

Jen chvilku za ním proběhl cílem Martin Hořínek a s časem 41:04,5 se umístil na 5. místě a Martin Prusek s časem 46:41,6 obsadil 16. místo.

Také ženy v mladistvé kategorii (nad 35 let) Jarmila Gavlíková (53:16,6/ 8. místo) a Jana Kilarová (53:47,2 / 9. místo) zaběhly s maximální spokojeností a s úsměvem na rtu.

Tak jsme se fajně proběhli na čerstvém vzduchu a budeme se těšit zase na příští rok!

Nu, a třeba se do budoucna i v krosových závodech dočkáme více ženských kategorií…☺

Jarmila Gavlíková

V neděli 17. listopadu, kdy si budeme připomínat 30 let svobody a demokracie, proběhne v Hrabové již 5. ročník oblíbené přesně změřené desítky. Běh 17. listopadu je 14. závodem Moravskoslezského běžeckého poháru a zároveň také finálovým závodem 2. ročník poháru „Hrabovské běhy“. Veškeré potřebné informace naleznete na stránkách http://zavod-hrabova.wz.cz/. Stále je také možná registrace předem a to pod tímto odkazem: REGISTRACE

XII. Maraton Besikdy, Radziechowy – Wieprz, sobota 9. listopadu 2019

Ludgeřovice, Lysácup i Lurdy naráz v jediném dni a vícekrát! I tak se dal zhodnotit horský maraton organizovaný Edwardem „Bacou“ Dudkem v nedaleké (po dálnicích z Ostravy velmi rychle a snadno dostupné) obci Radziechowy-Wieprz u pivem proslaveného města Źywiec.

Rozhodl jsem se pro XII. Maraton Beskidy spontánně na poslední chviličku a děkoval „Bacovi“, že mě výjimečně zapsal po uzavření registračky. Českého parťáka jsem přestal hledat – a to definitivně naposledy – po uvědomění si, co se v okolí Ostravy o víkendu 9. a 10. 11. běží.

O zvuku Maratonu Beskidy svědčila skutečnost, že se sjeli běžci z celého Polska. Samozřejmě staří známí, Józek z Katowic či Asia z Rybnika, ale přibyli i noví, Radek z přímořských Kaszub či Urszula od Warszawy. Očekávat se dal těžký horský maraton … což se též potvrdilo.

Na startu šly hlášky o záchraně v podobě piva na občerstvovacích stanicích, číslech na pohřební službu (pro ty, jež na trati budou po šesti hodinách a uzavření občerstvovaček odkázání sami na sebe) či o jakési Golgotě (my metalisté víme, že jde o poslední nahrávku W.A.S.P.).

Jak to poté vypadalo na trati, dokládá přiložená mapka s profilem. Yesenický maraton byl samozřejmě horší, ale Maraton Besikdy by dokázal překonat jakoukoliv etapu MUM! Výstup na Skrzyczne do nadmořské výšky 1257 metrů i následující předlouhý seběh hovořil za všechno.

Golgota byl kopec před koncem s křížovou cestou, k němuž řada účastníků chovala bázeň vyvolanou náboženským přesvědčením. Zbytečně. Bát se měli – o nohy a ne duši – sešupu po poli, jelikož vedl klouzavým bahnem. Šlo to hůř, než na nejvyšší bod trasy po kamenech …

Pod pět hodin se premiéra na Beskidu nepovedla, 5:07:35, průměr na horském maratonu 7:19/km. Těžký byl i z pohledu šoféra; mimo piva se naléval bimber (znalí vědí), a kde jsem si chtěl dát čaj, tam tekl svařák. Tečku za skvěle zorganizovanou akcí učinila opulentní žranice v cíli.

Radek Luksza

Větrná neděle v Borové
Další závodní neděle za námi. Tentokrát jsme se vydali do Bolatic na Caramba run. I když se nás dnes nesešlo tolik, jako minulý týden na Porubském čtvrtmaratonu, tak i přes to jsme opět byli vidět na stupních vítězů a těsně pod bednou skončili 3 z nás – Příště už z těch čtvrtých míst bude určitě zase medaile, nemůžeme jim to vždy všechno posbírat 🙂 🙂 🙂 .

 Na závodě náš tým zastupovaly 4 ženy a z tohoto počtu jsme dokázali získat dvě nejcennější medaile, pro první zlatou si doběhla Petra Pastorová, která vyhrála závod i celkově v ženách s časem 40:14, já jsem dnes doběhla celkově třetí v ženách s časem 41:28, ale také to stačilo na první místo v kategorii, další skvělé výsledky a výborné časy zaznamenaly další dvě ženy – Iva Pachtová 45:38, která dnes získala tu méně populární bramborovou medaili a Jana Kilarová 53:01. V mužích nás zastupovalo 6 borců a cenný kov získali dva. První místo v kategorii si s časem 36:57 vyběhl Dominik Ondřej a ve stejné kategorii získal bronz Škapa Marek 38:21. Brambory si dnes odnesli Buba Michal 37:09 a Jorníček Petr 45:43. Se skvělým časem doběhli Jan Fousek 37:15 a Martin Hořínek 38:54, ale bohužel v tak těžké konkurenci z toho bylo 5. a 6. místo.

Všem zúčastněným gratuluji ke krásným výkonům. Závod byl pěkně zorganizován, před i po běhu bylo připraveno občerstvení, teplý čaj a po závodě jsme za vracené číslo dostali obří bagetu 🙂 . Konec hlášení.

Jana Coufalová

Na závody do Polska od nás jezdí málo běžců. Kolem naších hranic jsou pěkné závody. Vzdálenost v km je myšlena z Ostravy.

Vinařský maraton a půlmaraton ve Velkých Bílovicích už popáté připravily s láskou a pílí a vymazlily, jak tvrdí na webu, Báječné ženy v běhu. Ač je to rozsahem závod spíše lokální, byť had půlmaratonců mě překvapil a účast zde byla mezinárodní, jeho věhlas dorazil i na severní Moravu. O tom svědčí i to, že se zde vyskytla početná výprava z Ostravy a okolí a to nejen klubu MK Seitl (Iva Pachtová, Petr Jorníček, Danuše Škrdová, atd.) ale i jiných Ostraváků a také Přespolních žraloků z Třanovic.

Byl jsem tady poprvé a byl to dobrý nápad. Na závod samotný jsem trochu zapomněl, na podzim je vlastně každý víkend závodní a nijak zvlášť se na něj nepřipravoval. Věděl jsem jen, že to bude dlouhé (maraton, že 🙂 ) a nahoru dolů (vinohrad potřebuje svah). Nic jsem nečekal a chtěl to jen nějak doběhnout. Popravdě, když jsem se koukl večer před závodem na výsledky z loňska a první dva měli pod 3 hodiny, trochu mě to vyděsilo.

Ráno se celá největší vinařská obec topila v podzimní mlze, ale u školy, kde bylo zázemí, už bylo rušno. Start maratonu byl v 9, půlmaratonci startovali o půl 11. Příjezd byl akorát, když jsem dával věci do úschovny, už nás popoháněl pořadatel, protože start se nacházel 800 m od zázemí a jak pán říkal, je to fakt 800 m. Největší dilema bylo, co si obléct, protože mělo být hezky. Inspirován pánem v bílém tílku si na poslední chvíli beru tričko bez rukávů, do kapes tablety, gel, magnesko, kapesník, sluchátka, brýle, gumku do kapes, tyčinku a pití a energeťák do ruky a rychle jako jeden z posledních ven. Ty v.le to je kosa, vyletí ze mě automaticky, když jsem opustil školu. Po cestě jsem se trochu zahřál, snědl tyčinku a poslední pití. Trochu přeuspořádat věci ať netáhnou na jednu stranu, gumku do culíku, sluchátka pod tričko. Dojdu ke startovacímu oblouku, zatahuji tkaničky a pán volá start. Cože? Já ještě klečím…

Začátek je pozvolný, nikam nespěchat říkám si. A tak klušu a klušu a nějak míjím jednoho za druhým. Už od startu je cesta nahoru a dolů…který chytrák tvrdí, že je jižní Morava rovina… Na nějakém 2 km jsem už vepředu, nechtěl jsem, ale jde to samo. Ten první, u kterého jede kolo, vypálil jak raketa, za ním je pán v šedém tričku a pak teda já a kousek za mnou další. Za mlhou probleskuje sluníčko a je už teplo, což tvoří kontrast s vysráženou vlhkostí z mlhy na rukou a vlasech. Slyším ty za sebou a tak se snažím dotahovat toho před sebou. To se povede a tak od první občerstvovačky až do druhé běžíme střídavě u sebe. Nějak začínám cítit nohy, a to je trochu brzo. První občerstvovačka je na 3 km a to je asi jediná věc co se Bájenkám nepovedla, stanice jsou na 3, 9 a 15 km a pak až u startu, to znamená že nejdelší prodleva je nakonec. Tu první tedy míjím v obou kolech.

Na nějakém 7-8 km vbíháme do Čejkovic, tady trošku pouteču, ale od občerstvovačky už vybíhám za šeďákem. Další část vede mezi Čejkovicemi a Vrbicemi a to je dost nahoru a dolů. Kopce mi sedí, ale teď v nich  ztrácím. Odměnou jsou krásné výhledy, mlha se zvedá…to by byly krásné fotky, ale není čas se kochat, je to závod, že. Ve Vrbicích se točíme vesnicí nahoru ke kostelu a pak zase dolů. Na kraji vesnice je poslední občerstvovačka a vybíháme do vinic a kopečků. Dolů a nahoru a zase dolů a nahoru. Občas zahlídnu toho prvního a toho druhého vidím před sebou. Kouknu se za sebe a někde tam vidím skupinku. Hlava začíná vymýšlet blbiny, tak nasazuji sluchátka. Tohle je nejhorší část…chtěl bych už skončit, nohy jsou cítit a jsem třetí, co víc si přát a přitom vím, že ještě jednou tolik.

Mimo hlavní trať vybíháme na otočku ke kapličce, tam a zpět a tak mám možnost si srovnat vzdálenosti mezi sebou. Za chvilku 20 km a jsme zase u startu. Bez ohledu na cokoli, se zastavím, napiji, dám gel, banán a kolu a běžím dál. Je pár minut po startu kratší trati a tak pořád někoho potkávám. Tohle je dobrý…minimálně na psychiku, pořád někoho předbíháš a přitom máš už v nohách jednou tolik. Na tempo je to asi horší, únava se projevuje a navíc pořád kolem někoho obíháš. Všechno se to promíchalo a tak vůbec nevím, kde jsem, myšleno pořadí, ale nikdo mě nepředběhl, takže dobrý. Někdo na mě volá, to první nevím, to druhé byl Radim Muroň.

Někde mezi 27 a 28 km, když už dav řídne, slyším, že mě někdo dobíhá, kouknu za sebe a zděsím se…to je ten, co byl daleko za mnou, hubený s bílým kompreskami. Hej to ne, to je moc brzo. Makej, makej. Zabírám, ale zároveň se krotím…když se odvařím na 30, nedoběhnu to. Opět vbíháme do Čejkovic, tady je to trochu z kopce, tak zabírám. A co to mé oči vidí…kousek přede mnou je ten šeďák. Zpomalili jsme asi všichni. Klid, říkám si a vzpomínám na minulý týden na Silesii…ještě je čas, drž si tempo…ale strach z toho za mnou mi nedá a nějak se vzdálenost zkracuje. Na občerstvovačku dobíháme spolu, stejně jako od ní, ale ve stoupání mu utíkám. On na tohle místě poutekl mi v prvním kole, tak čekám, že se to bude opakovat. Poslouchám hudbu, koukám na ty, co míjím a radši se neohlížím. Míjím Peťu Jorníčka bojujícího s nachlazením i kopcem. Nohy jsou cítit a hlava spřádá hrozné vize – to nedáš, odpadneš, je to ještě moc dlouho, jsou za tebou dva, je lepší dohánět, než být honěn.

Už jsou vidět Vrbice a připojuje se ke mně předjezdec a oznamuje mi, že jsem první. Říkám mu, že je to blbost, že před mnou někdo je. Ale i tak jsem druhý, ale do konce příliš daleko.  Ten na kole se vrací a opakuje mi to samé a já mu zase říkám, že ne, že tam byl ještě jeden kluk, má černé podkolenky, posílám ho napřed. Promotáme se Vrbicí k občerstvovačce. Tam je zas ten na kole a teď mu přizvukují i holky u pití, fakt žádný jiný maratonec. To je divné, fakt divné. Jen se napiji, rychle enervit tabletu a honem dál, už by tu měli být ti za mnou. Je to zvláštní…pořád ještě předbíhám jednoho za druhým, i když už ne tak svižně ani často, a střídavě dotahuji toho na kole. Ten občasné fandící upozorňuje, první maratonec…Hej to bude trapas, až se zjistí, že to tak není, že se plete… Nevěřím mu, ale i tak, je to zatím bedna, jen to vydržet…

Maratonská zeď nepřišla, ale už je to horší, už mě to nebaví, ale pořád to ještě jde. Na 38 dávám poslední tabletu, byla náhradní, ale co už, není na co čekat, blbý je že ji nemám čím zapít. Ukrajuji metry a minuty a popoháním hodinky, ať už. Míjím ceduli 40 km, už jen kousek, koukám za sebe a vidím jen ty se zelenými čísly. Kouknu na hodinky, a jsem kousek od cíle a na svém osobáku. Nakonec se zastavím i na startovací stanici, je mi to jedno, potřebuji se napít. Půlku kelímku vyplivnu, pak se trochu napiji a rychle dál. 800 m, říkám si a vidím cílový oblouk. Hej, oni tam tahají pásku…tak asi fakt…to už by se muselo splést příliš mnoho lidí.

Probíhám jí, vypínám hodinky. 3:08, jen 4 minuty za osobákem a ten byl na rovině, tady skoro 700 m převýšení. Nevím, jestli zvracet, to se chce už delší dobu, brečet nebo se smát…asi všechno dohromady. Dobíhají i ti dva za mnou. S tím hubeňourem s bílými kompreskami se potkáváme u úschovny, shodli jsme se na tom, že je to divné, že tam fakt někdo byl. Vlastně mi pomohlo, že mě dohnal, tak mu děkuji, on zase říká, že se tím zbytečně vyšťavil. U jídla se potkávám i s cyklistou, a záhada se vysvětluje, měli jsme pravdu oba, ten první kluk co letěl jak střela, byl štafeta a předal to holce  🙂 .

Martin Hořínek

Výsledky: https://www.gitima.cz/vinarsky-maraton/2019/vysledky