Pomineme-li kultovní Moravský Ultra Maraton (MUM) s etapami jen o něco málo delšími než 42 195 metrů, odehrál se můj vstup do světa „ultra“ na domovské trati v Polsku v neděli 3. října 2021. Žel bez oslavence Libora, jenž plánoval 50 kilometrů běžet u příležitosti svých 50. narozenin.
Běh na trase Chorzów – Katowice – Myślowice – Siemianowice Śląskie – Chorzów jsem při Silesia Marathonu absolvoval předtím vícekrát. Maraton až na jednu výjimku vždy pod čtyři hodiny … a tajný plán byl tudíž zvládnout padesátku pod pět! Přálo tomu ostatně jak počasí, tak znalost místa.
Na stejný den připadl jako obvykle i termín slavného maratonu v Košicích. Jenže, když to na start v Chorzówě není po ranní prázdné dálnici ani hodinka autem, nebylo (a v budoucnu taky nadále nebude) co řešit. Silesia Marathon měl letos třináctý ročník a vystartovalo celkem přes 8000 účastníků.
Ultra padesátku nás běželo kolem tří stovek a na rozdíl od maratonců jsme si dali navíc dvě kolečka Parkem Śląskim. Dále se pokračovalo s nimi i půlmaratonci – mezi všemi se ostatně objevovali lidé, kteří by si v Česku netroufli ani pomýšlet na delší distance; v Polsku to brali ale jako výzvu.
Začátek prvního ultra jsem měl pomalejší, stejně jako maratony, pak se někdy od patnáctého šestnáctého kilometru už jen zrychlovalo, od čtyřicítky to šlo fakt svižně, pryč letěla i flaška ISO. Jakýsi statistik podobný Sandokanovi cestou hlásil, že jsem 180. na ultra, v cíli to však bylo 169. místo.
Bodejť, jak se běželo přímo do Kocioła Czarownic (Kotle Čarodějnic) na největším stadionu v této části Slezska. Padesát kilometrů za 4:58:12 jsem bral všemi deseti, tentokrát totiž „chuj s čárkou“ v tabulkách! Však se všichni sběrači ještě každopádně tento měsíc i tento rok stejně dalších dočkáme.
Radek
Můj rodinný support tým je vzorně každé kolo připraven s občerstvením a mokrým ručníkem. Jsou skvělí. Všechen můj volný čas, co jsem věnovala tréningu, byl na jejich úkor. Časem si zvykli, že mamka nestihla nakoupit, protože „musela“ jít běhat. Ale věděli, že maratón je můj sen a budu šťastná, když si ho splním. Běžím, tempo se postupně zpomaluje, propočítávám kdy si vzít další gel a uvažuji, kolik vypiju ionťáku na další občerstvovačce, aby to neodnesl žaludek. Mám ráda, když se nad něčím zamyslím, to mi pak cesta ubíhá rychleji a zapomínám na únavu. Nohy až tak moc nebolí, ale tělo mi dává pořádně vědět, že jsem v tréningu podcenila posilování horní poloviny. Mozek mě přesvědčuje: zastav, odpočiň si, vykašli se na to, proč to vlastně děláš? Proč se tak dobrovolně trápíš? Mozek sabotuje moje úsilí a snahu. Chvilku mám chuť ho poslechnout, ale pak se nakopávám a říkám si běž, běž, běž! Proto jsi přece tady, nesmíš to vzdát, ještě kousek a bude po všem. Před očima mám orosenou sklenici s kofolou. Jo, tu bych si teď dala. Tak přidávám, ať jsem u ní co nejdřív. Popohání mě kupředu i určitá zodpovědnost. Oblékla jsem dres MK SEITL, takže teď už nejsem běžec solitér, teď už někam patřím. Očima vyhledávám mezi ostatními běžci modro žluté barvy týmu. Jsou pro mě jako baterky. Každým úsměvem, mávnutím nebo povzbudivým slovem mě nabíjí a mi se hned běží lehčeji. Myslím na kamarádku Katku, na Petru a ostatní borce, kteří jsou už v cíli, zatím co já ještě prolévám pot na trati. Jejich tempo je pro mě nepředstavitelné, doslova vražedné a mají můj neskutečný obdiv. Obkroužím hrad a už vidím „světlo na konci tunelu“. Teď už mě nic nezastaví. Chytám snad pátý dech a zrychluji. Může za to adrenalin, euforie z toho, že za chvilku proběhnu cílem, že to co se mi zdálo před rokem jako sci-fi bude skutečností. Slyším bubny, diváci fandí. Atmosféra je báječná. Pusu mám od ucha k uchu. Nejde se neusmívat. Je to krásný pocit proběhnout cílem. Může to vypadat jako klišé, ale opravdu tělo zalije úžasný hřejivý pocit štěstí. Hrdě si kráčím s nádhernou medailí k rodině. Cestou potkávám Katku a mám ohromnou radost z jejího času. Moc jsem ji fandila a držela palce. A i v tomto vidím krásu běhání, že všechny ty lidičky co běželi jsem brala jako spolubojovníky a ne protivníky.
