Venku je krásně, slunce svítí a stromy hrají všemi podzimními barvami. Hlavní třída v Ostravě – Porubě ráno 28.10.2021 ožívá a chystá se Jubilejní 20. ročník Porubského čtvrtmaratonu, kterého se účastním podruhé. Po pár měsících konečně zase závod. Člověk si odvykne, a tak mě od rána provází lehká nervozita. Hlavně, ať je to lepší než minule.
10:30hod., blížím se k rondlu na Hlavní třídě a už z dálky vidím hodně triček a čelenek se známými barvami Mk Seitl Ostrava a stejně tak hodně známých tváří. Už jen tohle mě dokáže povzbudit a navodit skvělou náladu. Vyzvednout číslo, odhodit mikinu a šup na rozklus směrem ke startu s Ivetkou a Kilčou. U startovní čáry se to hromadí a čas do startu se krátí. Zbývá poslední minuta, znovu zavázat boty, vyměnit si pár úsměvů se známými i neznámými tvářemi, a jde se na to.
Odstartováno. Hlavně to hned ze startu nepřepálit. Samozřejmě, že se nám to s Ivetkou povedlo, ale včas jsme se zbrzdily a nasadily tempo, které zvládneme přežít. Jsem v cílové rovince, půlka hlavní třídy za mnou a říkám si, tak teď těch 6 kol. Ze začátku to šlo dobře, ale na 4. kole začaly nohy těžknout. No co, už jen 2 kola, to musím dát. V posledním kole, i když jsem táhla nohy někde za sebou, se mi povedlo na posledních 500 m trochu zrychlit a nenechat se dohnat běžkyní, která se na posledních pár set metrů najednou objevila za mnou.
Odběhnuto. Výsledek horší, než jsem chtěla, ale lepší než posledně. To je třeba zapít teplým čajem a super müsli tyčinkou, které pro nás byly připraveny v cíli. Vydýchat se, potřást rukou pár známým běžcům, kteří doběhli přede mnou i za mnou, a už jen počkat na vyhlášení výsledků a tombolu.
Nejeden ze zástupců našich řad se umístil na stupních vítězů. Na 5km trase jsme neměli žádné běžce. Vítězkou čtvrtmaratonu mezi ženami se stala Petra Pastorová s časem 40:42, celkově a 1. v kategorii, Magdaléna Drastichová doběhla 2. celkově i v kategorii v čase 41:01, Irena Koczyová 58:30 daleko za nimi s bramborovou medailí ve stejné kategorii. Iva Pachtová 2. v kategorii 50:22, chvíli za ní jako 3. Jana Kilarová 51:42 a Iveta Prokopová 59:39.
Jako 4. muž absolutně a take ve své kategorii doběhl Patrik Pastor 37:22, dále ve stejné kategorii Jan Benbenek 38:11, Tomáš Věnsek 39:06 a Josef Šlahař 44:08, Radim Siuda 45:16. Další kategorii reprezentoval Miroslav Valošek s časem 46:09. Marek Škapa 38:37 obsadil 1. místo ve své kategorii, za ním Dan Šindelek 39:55, který se umístil na 2. místě ve stejné kategorii a jako 4. doběhl Tomáš Lipina 44:21. Ve stejné kategorii běžel i Petr Jorníček 45:07 a Radomír Pach 57:16. V poslední kategorii mužů obsadili přední příčky naši běžci Petr Škrabánek 41:46 1. místo, Roman Slowioczek 45:23 2. místo, Josef Smola 1:00:08.
Všem moc gratuluji a těším se na příští setkání.
Iris
Můj rodinný support tým je vzorně každé kolo připraven s občerstvením a mokrým ručníkem. Jsou skvělí. Všechen můj volný čas, co jsem věnovala tréningu, byl na jejich úkor. Časem si zvykli, že mamka nestihla nakoupit, protože „musela“ jít běhat. Ale věděli, že maratón je můj sen a budu šťastná, když si ho splním. Běžím, tempo se postupně zpomaluje, propočítávám kdy si vzít další gel a uvažuji, kolik vypiju ionťáku na další občerstvovačce, aby to neodnesl žaludek. Mám ráda, když se nad něčím zamyslím, to mi pak cesta ubíhá rychleji a zapomínám na únavu. Nohy až tak moc nebolí, ale tělo mi dává pořádně vědět, že jsem v tréningu podcenila posilování horní poloviny. Mozek mě přesvědčuje: zastav, odpočiň si, vykašli se na to, proč to vlastně děláš? Proč se tak dobrovolně trápíš? Mozek sabotuje moje úsilí a snahu. Chvilku mám chuť ho poslechnout, ale pak se nakopávám a říkám si běž, běž, běž! Proto jsi přece tady, nesmíš to vzdát, ještě kousek a bude po všem. Před očima mám orosenou sklenici s kofolou. Jo, tu bych si teď dala. Tak přidávám, ať jsem u ní co nejdřív. Popohání mě kupředu i určitá zodpovědnost. Oblékla jsem dres MK SEITL, takže teď už nejsem běžec solitér, teď už někam patřím. Očima vyhledávám mezi ostatními běžci modro žluté barvy týmu. Jsou pro mě jako baterky. Každým úsměvem, mávnutím nebo povzbudivým slovem mě nabíjí a mi se hned běží lehčeji. Myslím na kamarádku Katku, na Petru a ostatní borce, kteří jsou už v cíli, zatím co já ještě prolévám pot na trati. Jejich tempo je pro mě nepředstavitelné, doslova vražedné a mají můj neskutečný obdiv. Obkroužím hrad a už vidím „světlo na konci tunelu“. Teď už mě nic nezastaví. Chytám snad pátý dech a zrychluji. Může za to adrenalin, euforie z toho, že za chvilku proběhnu cílem, že to co se mi zdálo před rokem jako sci-fi bude skutečností. Slyším bubny, diváci fandí. Atmosféra je báječná. Pusu mám od ucha k uchu. Nejde se neusmívat. Je to krásný pocit proběhnout cílem. Může to vypadat jako klišé, ale opravdu tělo zalije úžasný hřejivý pocit štěstí. Hrdě si kráčím s nádhernou medailí k rodině. Cestou potkávám Katku a mám ohromnou radost z jejího času. Moc jsem ji fandila a držela palce. A i v tomto vidím krásu běhání, že všechny ty lidičky co běželi jsem brala jako spolubojovníky a ne protivníky.
