Když jsme uvažovali, kam se letos na podzim vypravit na maraton padlo několik návrhů. Nakonec zvítězila varianta navštívit jednu ze zemí bývalé Jugoslávie. Konkretně Slovinsko a její hlavní město Ljubljan. A tak v pátek ráno jsme se sešli na Svinovském nádraží v sestavě Honza Fousek, Petr Jorníček, Zdeněk Čech, Marek Škapa a Láďa Dvorský (ten jako jediný už měl s Ljubljaní dávnou maratonskou zkušenost). V Přerově pak přistoupil náš kamarád ze Zlína Olda Jasenský.
Třináctihodinová cesta vlakem obsahovala tři přestupy (Brno, Víden, Villach). Naše představy o bezproblémové cestě vzali za své již v Brně. Porucha zabezpečovacího zařízení způsobila totální chaos, kdy každý zaměstnanec Českých drah říkal a konal něco jiného. Výsledkem byla zbytečná autobusová projíždka do Židenic a zase zpět na hlavák. V jednu chvíli to už vypadalo, že nám ujedou následující přípoje a náš výlet skončí dříve než pořádně začal. Naštěstí v poslední chvíli vše dopadlo dobře a před devátou jsme dorazili na Ljubljanské hlavní nádraží. Hostel, kde jsme byli ubytování, se nacházel nedaleko a tak jsme mohli ještě vyrazit doplnit dlouhou cestou ztracené tekutiny.
V sobotu ráno jsme se nejprve rozklusali v největším městském parku Tivoli. Hlavním bodem sobotního programu byla prezentace, která na místním výstavišti proběhla zcela hladce. Expo bylo poměrně chudé a pasta párty klasická. Zbytek dne jsme věnovali předzávodnímu odpočinku a nabíraní energie, mj. v srbské restauraci, kam jsme zavítali na večeři.
Start maratonu a půlmaratonu byl v neděli v 10:30. Tomu předcházela desítka, která za hojné účastí startovala již v 8:30. Nevýhodou bylo, že startovní koridory se uzavírali již skoro půl hodiny před startem. Kdo chtěl mít dobrou pozici, musel se smířit s dlouhým postáváním což samozřejmě nebylo ideální. Trat tvořilo jedno kolo kolem celého města. Úplná rovina to nebyla, kromě několika podběhu mostů čekalo i nepříjemné stoupání na 30 km. Ne úplně ideální bylo i závěrečné kličkování centrem města, zpestřené úsekem po kostkách. Největším nepřítelem se ale ukázal vítr. Nebyl to sice uragán, jaký byl u nás doma, ale poryvy byli velmi silné. Vadilo to zejména v druhé polovině trati, kdy po odpojení půlmaratonců zůstala většina z nás osamocena. Na vysvětlenou celý maraton absolvovalo 1 504 mužů a 369 žen, ale poloviční distanci 4337 mužů a 2862 žen.
Závod je držitelem bronzové značky IAAF a tak na startu nechyběla ani skupina afrických vytrvalců. Ti si rozebrali místa v první desítce. Vítězem se stal Marius Kimutai z Keni pro nás vzhledem k podmínkám v neuvěřitelném čase 2:08:33. V ženách zvítězila Shuko Wote Genemo z Etiopie za 2:27:02.
Kvůli výše zmíněnému větru bylo jasné, že osobáky si asi nevylepšíme. Jako první doběhl do cíle na Kongresovém náměstí Honza v čase 2:45:29 a obsadil celkové výborné 20. místo a 9. v A. Marek časem 2:51:01 obsadil 31. místo a získal bramboru v kat. 45-49 let. (kdyby nefoukalo, tak by možná osobák padl, chybělo 2:23). Olda zaběhl 3:12:22 a skončil 142. celkem a 37. v kat. Petr byl handicapován tím, že běžel maraton před 14 dny v Hradci Králové, kde si udělal osobák. Proto jeho výkon 3:23:02 je obdivuhodný. Stačil na 241. místo a 22. v kat. Láďa tomu v tréninku v poslední době moc nedal, takže jeho čas 3:42:50 odpovídal situaci. Znamenal 570. místo a 50. v kat. Poslední z nás Zdeněk Čech běžel půlku a v mnohem početnější konkurenci mu 2:02:59 stačilo na 3252. místo a 183. v kat.
Maraton měl některá specifika. Například zde nestartovali jinde obvyklé štafety. Občerstvovací stanice byly zásobené dobře (pouze nebyly houbičky). Diváků kolem tratě bylo spousty a vydatně všem fandili. Na atmosféru si nikdo stěžovat nemůže. Zajímavé bylo, že jako maraton music festival bylo kolem tratě několik klasických dechovek. Velkým plusem bylo, že každý obdržel hned dvě trička. Jedno s dlouhým rukávem hned na prezentaci a nátělník po doběhu do cíle.
Zbytek dne jsme věnovali odpočinku a obnově sil. V pondělí nás totiž čekalo náročné turistické putování včetně výstupu na Lublaňský hrad. Slovinská metropole je příjemné a přívětivé město na hony vzdálené rušným metropolím typu Prahy nebo Vídně. Možná i v naší Ostravě je na ulicích živější provoz. Centrum se rozkládá kolem řeky Ljubljanky a autorem mnoha staveb je i nám dobře známý slavný architekt, místní rodák Jože Plečnik. Jeho nejslavnější dílo, Slovinská národní knihovna je opravdu obdivuhodná stavba.
Pondělní den jsme zakončili u pěnivého moku, kde jsme celý výlet zhodnotili a v úterý ráno se vydali na dlouhou cestu domů. Ta se už obešla bez problémů a večer jsme dorazili unavení, ale spokojení zpět do svých domovů.
Marek Škapa
dráze po celé ČR, tam bylo více, a nostalgicky jsem si zavzpomínal na léta, kdy jsem se chtěl po jejich boku v tréninkové skupině Black Team pokoušet o běh! Dvěma z nich jsem tedy byl já, společně s Jirkou Pytlíkem. Znovu-setkání to bylo rozhodně zábavné, plné jeho vtipně podaných historek. Závody se totiž všude, už jen na základě předpovědi počasí, rušily jako na běžícím páse! Nutno říci, že při startu žen svítilo sluníčko a vládlo bezvětří, ale celkový pohled na oblohu dával tušit nestabilitu o měřítku Kubánské raketové krize. Ta vyeskalovala hned po startu nás mužů, kdy se náhle prudce zvedl vítr, a hned po přeběhu pelotonu, nedaleko startovní brány, se na cestu zřítil masivní strom. Pořadatelé tak udělali rychle improvizovanou cílovou čáru za místem jeho dopadu, zkracující trať z 5100 m na rovných 5 km a nějaké drobné. Dva jehličnaté stromy se prudce nahly do obrazných 90 stupňů při našem průběhu dětským hřištěm, kde nás téměř zastavil nárazový vítr a s ním proud vody. Také chudák vodič na kole, teda. Už zde jsme se s Jirkou dostali do trháku, a navzdory počasí pronesl hlášku: „Pojď, natřem jim to!“. Taky jsme tak učinili, jen jsem už nějak nedokázal po Sobotě nohy normálně roztočit a tak se Jiřího po kilometru pustil. Jeden strom nám stihnul spadnout do cesty ještě na všem známém běžeckém okruhu, ale šel rozumně přelézt. Všeobecně 
nehostinné počasí nahrávalo rychlému běhu, ačkoli si při něm člověk asi dost zanadával, nebo zapochyboval o bezpečnosti závodů obecně. Jiří tak zaslouženě ubíhal pro první flek, v čase 16:31. Na dohled se za mne dostával Nikola Ivanov, ale na něm se také asi již projevila únava ze Soboty, a tak nebyl schopen finálního útoku. Doběhl jsem druhý v čase 17:08 a dále za náš tým Stanislav Kováček v čase 21:30. Poslední strom dne spadl již v cíli, opět nedaleko zázemí, ale tomu již pomohli k zemi radši hasiči, přivolaní po pádu toho prvního. Na konci dne tak nikdo nenavýšil statistiku padlých v rámci hurikánu na našem území. Ano, byl to trochu risk, přiznejme si. Ale konec dobrý, všechno dobré.
Poprvé jsme 
40 závodníků se vydalo na trať 5 km a zde náš oddíl slavil úspěch v podobě vítezství Petra Murase. Jeho čas v cíli byl 16:34 a ustanovil tak nový traťový rekord. Rekord překonala také ženská vítězka z klubu SSK Vítkovice 
Dominik 37:32 a 2. místo v kategorii, Daniel Šindelek 38:30 a 1. místo v kategorii, Petr Škrabánek 39:49 a 2. místo v kategorii, Martin Hořínek 41:58, Tomáš Lipina 45:27, Marek Zrzavý 47:02, 
Různých přespolních běhů a v dnešní době modních trailů se koná velké množství. Ale klasických krosů, které jsou populární např. na Britských ostrovech se u nás pořádá málo. To se rozhodl změnit spolek Podlysáci neboli bratři Zemaníkové. Jakub je skvělý vytrvalec SSK Vítkovice, mimo jiné letošní vítěz Běchovic a účastník několika ME v krosu. Starší Jan je pro změnu výborný ultra běžec a vítěz řady horských maratonu. Perfektní zázemí našli v moderním Golf resortu Ostravice.
Náš oddíl měl trojnásobné zastoupení. Dopředu je třeba zmínit, že závod měl tzv. evropské kategorie. To znamená do 34, 35-44 a nad 45 let. Naše trojice se zařadila do nejstarší věkové skupiny a slavila úspěch. Za vítězným Vladanem Šindelkem doběhl jako druhý Marek Škapa (31:56) a třetí skončil jeho bratr Dan (32:59). Ladislav Březina pak obsadil 13.místo (43:16).
Přesto opět, co kolo, to předběhnutý závodník. Vzdát jsem nechtěl a taktéž nevzdal, i když jsem věděl, že to pod pět hodin nebude. V cíli svého 31. maratonu jsem se ukázal po pěti hodinách (oficiální zřejmě nadhodnocený čas ve výsledkovce 4.55.08, Sandokanovy hodinky ukazovaly 5.16.17, takže něco mezi…). Antiosobák, jen o pár minut rychlejší, než můj nejlepší horský Yes!enický maraton. Ponožky, ty letěly do smetí hned a kdoví, jestli dám Altry Olympus 2.0 do soboty do Velkých Bílovic do cajku.
Po čas závodu (21 km s převýšením 600 m) se vystřídaly snad všechny scénáře počasí, kombinované s bezednou barevnou škálou okolních podzimních lesů. Vrcholem byl průběh lesem, kde skrze tisíce stromů hlasitě dul vítr, metoucí mi do obličeje déšť s kroupy, a zároveň slunce, přes ony stromy ostře prosvítající, svou září jakoby vizualizovalo onen směr proudu vody. V cíli jsem tyto momenty popsal jako silně poetické.
v lese na skalním terénu, s velkou listnatou pokrývkou, což skýtalo mnoho nebezpečí při každém došlapu. Protože jsem se díval hlavně pod nohy, dokázal jsem přehlídnout trochu nešťastně umístěnou šipku na jednom křoví, a ztratil jejím hledáním asi 80 sekund. A tak jsem při posledním stoupání, na velmi otevřeném terénu, spatřil na dohled Jana Pernicu, stále ovšem s asi 90 sekundovým odstupem, a tak jsem po silochůzi do kopce začal upalovat dolů do cíle v Nemanicích, a potvrdil také celkové vítězství v sérii. V čase 1:29:59.