Běhání je stále nejlevnější a nejjednodušší sport. Stačí boty, tričko, trenky a – rouška. Zhruba to mě napadlo, když jsem poprvé, tuším předminulý víkend, vyběhl s rouškou a míjel podobně oděné běžce.
Ještě na jednu věc jsem si v té chvíli vzpomněl. Na služební cestu do Vancouveru před čtrnácti roky. Byl začátek ledna, ale pochopitelně jsem si s sebou vzal běžecké vybavení. Trénink je trénink.
Bydlel jsem v jednom z nejluxusnějších hotelů ve městě (měli jsme slevu tuším 75 procent), kde sice měli úžasnou snídani, ale taky nás po ránu budily zvuky z nedalekého heliportu. Asi movitější hosté vyráželi na výlet.
A co by to bylo za luxusní hotel, kdyby tam nebylo fitko. Tam jsem měl v plánu každé ráno chodit a trpělivě ukrajovat kilometry z tréninkového plánu.
Jaké však bylo moje překvapení, když jsem u běhacích pásů našel upozornění, že maximální povolená doba, kterou můžeme na přístrojích strávit, je třicet minut. A co víc: v lajně tam stálo asi dvanáct lidí a čekali, až na ně přijde řada.
Připadalo mi to naprosto absurdní. Já stojím frontu na běhání!
Byl jsem si jistý, že bizarnější zážitek mě nikdy nepotká. Mýlil jsem se. Běhat na jaře, za slunečného dne s rouškou přes nos a ústa je taky neobyčejná podivnost. Ale co se dá dělat, taková jsou pravidla.
Letošní zima, která vlastně zimou vůbec nebyla, byla k běžcům mimořádně přívětivá. Největší problém, který jsme řešili, byl občas silný a nevyzpytatelný vítr. Jinak kilometry přibývaly neskutečným tempem. Za leden i únor jsem naběhal objemy, jako nikdy předtím. Ani v mých nejlepších letech ne. Cítil jsem slušnou formu a těšil se, jak ji prodám na dubnovém maratonu v Hamburku.
S tím je bohužel konec. To jsem tušil už koncem února. Sice jsem doufal, že snad v květnu nebo červnu bude líp, aspoň v tomto ohledu, ale příliš to nevypadá.
Každému zrušili nějaký závod, ať měl být jakkoli dlouhý a náročný. Každý z nás si asi za pár dnů povzdechne: „Dneska jsem měl běžet maraton (půlmaraton, ultra).“
Sice bych si mohl maraton zaběhnout v obýváku nebo na balkoně, jak je teď cool, ale ani na chvíli mě něco takového nenapadlo. Jednak na to nemám mentálně, jednak běhání je pro mě mimo jiné projevem svobody, symbolizované minimálně nebem nad hlavou.
Počkám na léto. Nebo na podzim. Případně si třeba ke konci jara dám svůj soukromý maraton. Bez diváků a soupeřů, jenom se zapnutými garminy, pár gely v kapse a lahví s pitím za pasem.
V prvních dnech karantény mi skoro přišlo nepatřičné chodit ven běhat. Věnovat se takové banalitě, když je svět vzhůru nohama, lidi řeší dost závažné problémy a většina má strach z budoucnosti. Ale brzy mě to přešlo. Běhat chodím pravidelně a brzy, dokud cesty ještě nejsou zaplněné jinými běžci, cyklisty, pejskaři, kočárky ani korzujícími důchodci.
Hýbám se nejen proto, abych neměl pocit, že mezi čtyřmi stěnami přibírám minimálně kilo denně. Zjistil jsem totiž, že běhání je teď pro mě asi nejpevnějším pojítkem se starým, zdánlivě bezstarostným světem. S životním stylem, který se snad zase vrátí, se vším všudy.
I s těmi velkými maratony, z nichž si občas rádi děláme srandu a s ostrovtipem nám vlastním je karikujeme. Nejsem výjimka.
Právě teď si ale říkám, jak je vlastně úžasná a nedoceněná věc, když se na startu velkých závodů pravidelně mačkají davy lidí, kteří za startovné i všechno, co k běhání zdánlivě potřebují, utratili majlant. Znamená to, že se máme dobře, že žijeme ve skvělé době a na skvělém místě.
Jako by se maraton trochu ocitl v roli kanárka, kterého si brali horníci do šachet, aby je upozorňoval na unikající plyn. Ukazuje nám, jestli někde za obzorem nečíhá nebezpečí, o němž jsme ještě večera nevěděli. Vážně.
V zemích, kde stále rostoucí počty mužů i žen, mladých i starších, mají tolik času a peněz, aby mohli běhat jenom tak, pro zábavu a potěšení, se většinou žije spokojeně. Je to důkaz, že tam panuje prosperita i svoboda, nikdo lidem nezakazuje cestovat ani se shromažďovat dle libosti. V krajích, kde neexistují ty tolikrát vysmívané masové komerční závody otevřené všem a kde lidi běhají buď kvůli zajištění obživy, nebo neběhají vůbec, je obvykle kvalita života o pár pater nižší.
I my jsme stihli poznat, že na tom něco bude.
Když svět zachvátila pandemie koronaviru, velké maratony skutečně zafungovaly jako onen důlní kanárek. Byly prvními veřejnými akcemi, které se rušily, i když na fotbalových stadionech si ještě vesele prozpěvovaly tisíce fanoušků a hudební kluby praskaly ve švech. Signálem, že situace je opravdu vážná.
Jakmile prvotní otřes způsobený šířením nákazy odezní a po týdnech strachu a nejistot se život zastaveného světa pomalu vrátí do normálnějších kolejí, začnou se experti učeně přít, jak dlouho bude trvat hospodářský pokles, kdy postižené státy vybřednou z rozpínající se krize.
Nevím. Nejsem ekonom a moje prognózy většinou za moc nestojí.
Ale tady si troufám nesměle zašeptat, že ve chvíli, kdy se všechny zrušené mega závody znovu probudí k životu a na startu bude stát stejný počet běžců jako v roce 2019, si budeme s úlevou smět říct, že je zase dobře.
Autor: Luboš Brabec zdroj: www.dlouhybeh.cz