Vinařský maraton a půlmaraton ve Velkých Bílovicích už popáté připravily s láskou a pílí a vymazlily, jak tvrdí na webu, Báječné ženy v běhu. Ač je to rozsahem závod spíše lokální, byť had půlmaratonců mě překvapil a účast zde byla mezinárodní, jeho věhlas dorazil i na severní Moravu. O tom svědčí i to, že se zde vyskytla početná výprava z Ostravy a okolí a to nejen klubu MK Seitl (Iva Pachtová, Petr Jorníček, Danuše Škrdová, atd.) ale i jiných Ostraváků a také Přespolních žraloků z Třanovic.
Byl jsem tady poprvé a byl to dobrý nápad. Na závod samotný jsem trochu zapomněl, na podzim je vlastně každý víkend závodní a nijak zvlášť se na něj nepřipravoval. Věděl jsem jen, že to bude dlouhé (maraton, že 🙂 ) a nahoru dolů (vinohrad potřebuje svah). Nic jsem nečekal a chtěl to jen nějak doběhnout. Popravdě, když jsem se koukl večer před závodem na výsledky z loňska a první dva měli pod 3 hodiny, trochu mě to vyděsilo.
Ráno se celá největší vinařská obec topila v podzimní mlze, ale u školy, kde bylo zázemí, už bylo rušno. Start maratonu byl v 9, půlmaratonci startovali o půl 11. Příjezd byl akorát, když jsem dával věci do úschovny, už nás popoháněl pořadatel, protože start se nacházel 800 m od zázemí a jak pán říkal, je to fakt 800 m. Největší dilema bylo, co si obléct, protože mělo být hezky. Inspirován pánem v bílém tílku si na poslední chvíli beru tričko bez rukávů, do kapes tablety, gel, magnesko, kapesník, sluchátka, brýle, gumku do kapes, tyčinku a pití a energeťák do ruky a rychle jako jeden z posledních ven. Ty v.le to je kosa, vyletí ze mě automaticky, když jsem opustil školu. Po cestě jsem se trochu zahřál, snědl tyčinku a poslední pití. Trochu přeuspořádat věci ať netáhnou na jednu stranu, gumku do culíku, sluchátka pod tričko. Dojdu ke startovacímu oblouku, zatahuji tkaničky a pán volá start. Cože? Já ještě klečím…
Začátek je pozvolný, nikam nespěchat říkám si. A tak klušu a klušu a nějak míjím jednoho za druhým. Už od startu je cesta nahoru a dolů…který chytrák tvrdí, že je jižní Morava rovina… Na nějakém 2 km jsem už vepředu, nechtěl jsem, ale jde to samo. Ten první, u kterého jede kolo, vypálil jak raketa, za ním je pán v šedém tričku a pak teda já a kousek za mnou další. Za mlhou probleskuje sluníčko a je už teplo, což tvoří kontrast s vysráženou vlhkostí z mlhy na rukou a vlasech. Slyším ty za sebou a tak se snažím dotahovat toho před sebou. To se povede a tak od první občerstvovačky až do druhé běžíme střídavě u sebe. Nějak začínám cítit nohy, a to je trochu brzo. První občerstvovačka je na 3 km a to je asi jediná věc co se Bájenkám nepovedla, stanice jsou na 3, 9 a 15 km a pak až u startu, to znamená že nejdelší prodleva je nakonec. Tu první tedy míjím v obou kolech.
Na nějakém 7-8 km vbíháme do Čejkovic, tady trošku pouteču, ale od občerstvovačky už vybíhám za šeďákem. Další část vede mezi Čejkovicemi a Vrbicemi a to je dost nahoru a dolů. Kopce mi sedí, ale teď v nich ztrácím. Odměnou jsou krásné výhledy, mlha se zvedá…to by byly krásné fotky, ale není čas se kochat, je to závod, že. Ve Vrbicích se točíme vesnicí nahoru ke kostelu a pak zase dolů. Na kraji vesnice je poslední občerstvovačka a vybíháme do vinic a kopečků. Dolů a nahoru a zase dolů a nahoru. Občas zahlídnu toho prvního a toho druhého vidím před sebou. Kouknu se za sebe a někde tam vidím skupinku. Hlava začíná vymýšlet blbiny, tak nasazuji sluchátka. Tohle je nejhorší část…chtěl bych už skončit, nohy jsou cítit a jsem třetí, co víc si přát a přitom vím, že ještě jednou tolik.
Mimo hlavní trať vybíháme na otočku ke kapličce, tam a zpět a tak mám možnost si srovnat vzdálenosti mezi sebou. Za chvilku 20 km a jsme zase u startu. Bez ohledu na cokoli, se zastavím, napiji, dám gel, banán a kolu a běžím dál. Je pár minut po startu kratší trati a tak pořád někoho potkávám. Tohle je dobrý…minimálně na psychiku, pořád někoho předbíháš a přitom máš už v nohách jednou tolik. Na tempo je to asi horší, únava se projevuje a navíc pořád kolem někoho obíháš. Všechno se to promíchalo a tak vůbec nevím, kde jsem, myšleno pořadí, ale nikdo mě nepředběhl, takže dobrý. Někdo na mě volá, to první nevím, to druhé byl Radim Muroň.
Někde mezi 27 a 28 km, když už dav řídne, slyším, že mě někdo dobíhá, kouknu za sebe a zděsím se…to je ten, co byl daleko za mnou, hubený s bílým kompreskami. Hej to ne, to je moc brzo. Makej, makej. Zabírám, ale zároveň se krotím…když se odvařím na 30, nedoběhnu to. Opět vbíháme do Čejkovic, tady je to trochu z kopce, tak zabírám. A co to mé oči vidí…kousek přede mnou je ten šeďák. Zpomalili jsme asi všichni. Klid, říkám si a vzpomínám na minulý týden na Silesii…ještě je čas, drž si tempo…ale strach z toho za mnou mi nedá a nějak se vzdálenost zkracuje. Na občerstvovačku dobíháme spolu, stejně jako od ní, ale ve stoupání mu utíkám. On na tohle místě poutekl mi v prvním kole, tak čekám, že se to bude opakovat. Poslouchám hudbu, koukám na ty, co míjím a radši se neohlížím. Míjím Peťu Jorníčka bojujícího s nachlazením i kopcem. Nohy jsou cítit a hlava spřádá hrozné vize – to nedáš, odpadneš, je to ještě moc dlouho, jsou za tebou dva, je lepší dohánět, než být honěn.
Už jsou vidět Vrbice a připojuje se ke mně předjezdec a oznamuje mi, že jsem první. Říkám mu, že je to blbost, že před mnou někdo je. Ale i tak jsem druhý, ale do konce příliš daleko. Ten na kole se vrací a opakuje mi to samé a já mu zase říkám, že ne, že tam byl ještě jeden kluk, má černé podkolenky, posílám ho napřed. Promotáme se Vrbicí k občerstvovačce. Tam je zas ten na kole a teď mu přizvukují i holky u pití, fakt žádný jiný maratonec. To je divné, fakt divné. Jen se napiji, rychle enervit tabletu a honem dál, už by tu měli být ti za mnou. Je to zvláštní…pořád ještě předbíhám jednoho za druhým, i když už ne tak svižně ani často, a střídavě dotahuji toho na kole. Ten občasné fandící upozorňuje, první maratonec…Hej to bude trapas, až se zjistí, že to tak není, že se plete… Nevěřím mu, ale i tak, je to zatím bedna, jen to vydržet…
Maratonská zeď nepřišla, ale už je to horší, už mě to nebaví, ale pořád to ještě jde. Na 38 dávám poslední tabletu, byla náhradní, ale co už, není na co čekat, blbý je že ji nemám čím zapít. Ukrajuji metry a minuty a popoháním hodinky, ať už. Míjím ceduli 40 km, už jen kousek, koukám za sebe a vidím jen ty se zelenými čísly. Kouknu na hodinky, a jsem kousek od cíle a na svém osobáku. Nakonec se zastavím i na startovací stanici, je mi to jedno, potřebuji se napít. Půlku kelímku vyplivnu, pak se trochu napiji a rychle dál. 800 m, říkám si a vidím cílový oblouk. Hej, oni tam tahají pásku…tak asi fakt…to už by se muselo splést příliš mnoho lidí.
Probíhám jí, vypínám hodinky. 3:08, jen 4 minuty za osobákem a ten byl na rovině, tady skoro 700 m převýšení. Nevím, jestli zvracet, to se chce už delší dobu, brečet nebo se smát…asi všechno dohromady. Dobíhají i ti dva za mnou. S tím hubeňourem s bílými kompreskami se potkáváme u úschovny, shodli jsme se na tom, že je to divné, že tam fakt někdo byl. Vlastně mi pomohlo, že mě dohnal, tak mu děkuji, on zase říká, že se tím zbytečně vyšťavil. U jídla se potkávám i s cyklistou, a záhada se vysvětluje, měli jsme pravdu oba, ten první kluk co letěl jak střela, byl štafeta a předal to holce 🙂 .
Martin Hořínek
Výsledky: https://www.gitima.cz/vinarsky-maraton/2019/vysledky