Silesia kros půlmaraton

Silesia kros půlmaraton se řadí k mým oblíbeným závodům. Odpovídající délka (23 km) i převýšení (necelých 500 m), hezký profil trati, tzn. nahoru dolů, rovinky v terénu, takže žádná silniční nuda. A vždy, když jsem tam byl, bylo hezky. Jedinou slabinou je, že cíl a zázemí závodu jsou jinde než start. Na ten je třeba si dojít, nebo se nechat dovézt.

Konec prezentace je v 9 hod., takže příjezd naplánován na 8:30 a to se skoro povedlo. Vezmu si číslo a pytel na věci – ty nám ze startu zavedou zpět do cíle. Sedám zpět do auta a chvíli si čtu, a občas pozoruji lidi mířící k Raduni, kde je start. Je jich čím dál víc a tak je asi nejvyšší čas. Převléct, vzít nějaké jídlo a jde se. Do Raduně to je asi 3 km. Po cestě krásné výhledy na kopečky, kde poběžíme, sluníčko se opírá do polí, remízky a strouhy…a mezi tím občas hromada hnoje…podzim je tady. Dorazím do Raduně a jdu si vyfotit zámek, tady potkám Petru Pastorovou, pozdravíme se, prohodíme pár slov a chci se jít rozběhat, jenže kouknu na hodinky a je 4 minuty do startu. Ajaj… honem nasadit číslo, ještě sníst banán, napít se, stáhnout vlasy do drdolu, dát věci do pytle a honem na start. Tam se dostavím 30 sekund před začátkem, tak akorát zapnout hodinky a utáhnout tkaničky a jde se na to.

Začátek je pozvolný, nikam se neženu, závod se rozhoduje na konci, že. Prvních 500 m se pomalu prodírám startovním polem. Ve stoupání na kraji Raduně předbíhám i Péťu s tím, že teď je to dobrý, ale pak určitě mě předběhne ona (tentokrát výjimečně ne). A jsme v polích. Běžíme nahoru dolů a zase nahoru a dolů a tak pořád pryč. Pěkně krok po kroku, kilometr po kilometru. Běží se dobře a jde to a tak pomalu předbíhám jednoho za druhým, někdy napoprvé, někdy to trvá déle. Neustále si opakuji, neblbni, drž si své tempo, je to ještě dlouhé. Od Beskydské sedmičky jsem si ještě nepřenastavil hodinky,  a tak mi nehlásí průběžné km, což vlastně nevadí, koukám na ně jen občas a spíš jsem překvapený, jak to hezky ubíhá.

Míjíme místo, kde se dělí trasy a odbočuje kratší 13 km, ale ti dneska startovali o chvíli později. Před námi se ukazuje Hradecký zámek a za chvíli i městečko, do kterého sbíháme. Míjíme nějaké tleskající lidi a od mladé paní na kole se dozvídáme i kolikátí jsme. Zdá se, že běžím s nějakým místním nebo pomístním, což má své výhody, minimálně v tom, že nám lidi hlásí pořadí. Přichází Kalvárie. A to doslova. Ta v Hradci nad Moravicí. První prudké stoupání. Na konci se cesta láme a zase klesá. A pak zase stoupá k zámku. Ve stoupání předbíhám další dvojičku a jestli dobře počítám, měl bych být pátý a to je nečekaně dobré. U brány zámku je první občerstvovačka. Kopnu ionťák a hned běžím, protože se kolem mě prožene jeden z těch, co jsem měl za sebou. Předbíhám ho a snažím se soustředit.

Běžíme zámeckým lesoparkem pořád nahoru, pak kousek níž a zase nahoru. Nastává nejhorší část závodu – loneliness of the long distance runner – přede mnou nikdo, ty za sebou neslyším, ale cítím, že tam někde jsou. Makej, makej, nepolevuj, je to závod. Nasazuji sluchátka a pouštím hudbu, rychlé tvrdší rytmy pomohou. Koukám na hodinky, 9 km za námi. Běžím a běžím, pořád do kopce, na chvilku zahlédnu dokonce dvojičku před sebou. Hezké a nakopávající. A pak přišel první kufr… někde jsem zapomněl odbočit a doběhl až k myslivně, nebo co to  je, kde není žádné mlíko. Ještě že tu nejsem poprvé a tak se rychle vracím zpátky na trať, ale nevím vůbec, zda na své místo. Jsem na nejvyšším bodu a teď sešup dolů k Moravici. Co naplat, je třeba makat. A tak makám…tak, že minu další odbočku, naštěstí tentokrát jen pár desítek metrů. Dole v parku pak zahlédnu zase tu dvojičku před sebou. Huf, ulevím si, jsem na svém.  Ale jsou daleko.

Nádech, výdech a jedeme dál. Po nějakém kilometru je občerstvovačka, lupnu rychlý cukr, napiji se vody a přes můstek zpátky na druhou stranu řeky. Tady je první změna a nová část. Místo rovinatého vběhnutí do Hradce, nás čeká…kopec. Jupí. Kopce mi dneska pomáhají, ale tenhle je trochu prudší, až k zámku. Na začátku slyším, jak přes můstek dusají další kroky. Zaber, říkám si, v kopci dneska získáváš. Od zámku zase dolů do městečka. Na rovinatém kousku podél řeky před sebou vidím běžce – jeden z dvojičky. Zdá se, jako by zpomaloval. Prudší výběh ke hřbitovu. Tady se napojuje kratší trať a vidím osamělou běžkyni a zase toho v modrém tričku. A je zase blíž. Neblbni, krotím se, drž si své. Koukám na hodinky a počítám, ještě 6-7 km, jestli si udržím tempo, mohl bych ho dostat. A bude ještě jedno stoupání.

Ale jedna věc je doběhnout, druhá předběhnout a třetí udržet. Stahuji metry na modráska, až ho skoro mám. Na poslední občerstvovačce si chci vzít ionťák, když holky ale hlásí, že mají gel, měním názor hodím ho od sebe, rychle zapiji vodou a vyrážím, ať mi moc neuteče. Gely dobrý nápad, ale měli jste je dát dřív, teď už to bude jen nějaké 4 km a rovinka. Modrásek je přede mnou už jen kousek. V hlavě mi zní klid, zachovej své tempo, a proti tomu, čím dřív ho předběhneš tím líp, uděláš si náskok a nebudeš se muset bát, že tě dá zpět. Míjí mě jezdec na kole a hlásí, bojujete o třetí flek. To se mi nějak nezdá, podle mě by měl být čtvrtý, ale nevím, protože na začátku čelo uteklo. Po pár set metrech předbíhám. Terén mi vyhovuje- hezký trail podél řeky, občas krajem pole. Snažím se zklidnit nohy, ať jedou a nejsou rozhozené.  Hypnotizuji hodinky, aby už byl konec, ale on pořád nic. Dobíháme další dámy a slečny z kratších tratí. Snažím se neotáčet, snad není hned za mnou. Přebíháme znova řeku a volám na lidi kolem kudy, nevidím mlíko a nechci ztratit další metry, protože v zatáčce za sebou vidím modráska. To dáš říkám si, zklidni se. Koukám na hodinky a snažím se držet tempo. Cedulka u cesty ukazuje 500 m do cíle. Zaber, kousek… zní mi v hlavě. Vidím cílový oblouk a předsedu Ottu, který všudy přítomně fotil v první půlce závodu. Probíhám obloukem a pán říká a máme tu třetího. Cože? Ano, odpovídá pořadatel, jsi třetí a první v kategorii. Nevěřím a tak si počkám na vytištěné výsledky a fakt. Hezký pocit, když vám to dojde, a když je to poprvé. Tak a teď na chvilku odpočinout a hurá na 10ku na Běhu pro Standu. Jinak Petra samozřejmě první mezi ženami. (I když první s copkem jsem byl dneska  já 🙂 )

Martin Hořínek

P.S. Na Běhu pro Standu bylo lidí z MKS víc a i tam jsme měli zástupce na bedně. Já skončil pod ní, ale s ohledem na dopoledne, beru čas 40:33 na terénní 10ce všemi deseti.

Facebook Comments


Napište komentář: