Poté, co jsem zaběhl Hrabovský půlmaraton přesně v duchu letošních výkonů, tedy stejně až hůře než loni, a to navzdory takřka neustálé přípravě, neměl jsem na Svinovskou pětku příliš myšlenky. Když tedy přišla sobota, nevěděl jsem o trati nadcházejícího prvního ročníku závodu zhola nic. Nezajímal jsem se o podrobnosti, což byla jediná obrana proti rostoucí sportovní depresi. Vystačil jsem si s místem konání, s faktem o začátku v 10:00 a s tím, že nejpozději v 9:30 musím dát vědět v přihlašovacím stánku o své přítomnosti.
Do svinovského sportovního areálu jsem dorazil celkem se zpožděním. Tak trochu mi nebyl znám odklon autobusu číslo 45. Nezbylo než zeštíhlit předzávodní přípravu. Paradoxně to nebylo na škodu. Zkrácený klus mi dal spolu se zrychlenou abecedou a „šup šup“ rovinkami zřejmě víc než kdybych o všem milionkrát přemýšlel.
V závodě nestartovalo příliš mnoho běžeckých es. To pasovalo přítomného Matouše Vrzalu na takřka jistého vítěze.
Krátce po vyběhnutí nastalo překvapení: Kopec! A pak další, a pak další, a pak možná ještě jeden! Byly tři nebo čtyři, a byly táhlé. No jo, šikmý Svinov, byl jsem naivní! Tady se rozhodně na osobák útočit nebude, pomyslel jsem si vždy, jakmile se mi do dalšího z kopců rozpadlo slušně nastolené tempo. Několik seběhů jsoucích oproti kopečkům v defenzívě situaci příliš nevykompenzovalo. Přišly navíc hned po výbězích. Mezitím chyběl alespoň kousek po rovince, místo, kde bych se připravil na sešup se vším všudy, a dal do něj všechno.
A potom ten super fór na závěr: Moje spolehlivé garminy ukazovaly 4,82 km, když jsem spolu s dalšími běžci seběhl napříč hlavní silnicí vedoucí od nádraží směrem ke svinovskému náměstí poslední úsek do areálu, a byl konec. Byť tam nebyla ani cílová rovina, ochudil jsem se o finiš, který rozhodně umím.
Směsici rozpaků dotvořil můj pohled na hodinky. Závod jsem dokončil v čase 19:59. Vezmu-li v potaz faktor mnoha kopců, dále nevýhodné seběhy a chybějící cílovou rovinku, odvážím se, i přes absenci posledních 180 metrů, považovat tuto „pětku“ za svůj osobák. Přece jen ale nebudu mít tak úplně klid, dokud výkon nezopakuji. Co třeba v říjnu na změřené a rovinaté Hlavní třídě? Uvidíme.
Všechna dilemata se mohou rozplynout, srovnám-li si trochu vnitřní pochody a upřednostním zážitek před honěním rekordů. Závod mě zastihl ve formě. Běželo se mi skvěle, a co víc vlastně chtít? A rozplynou-li se pochyby, zbude víceméně zjištění, že nový svinovský počin je vymyšlený zajímavě. Trasa je plná poctivých zkoušek odolnosti účastníků. Není ani celá po asfaltu, a každý, kdo běžel, ví, že přeběh přes pole dal rozhodně zabrat. Naší organizátorce Petře Pastorové je důvod poděkovat. Věřím, že s každým rokem budou strunky tohoto závodu tah po tahu vylazeny.
Sobotní Svinovskou pětku ovládl, světe, div se, Matouš Vrzala (17:13) z SSK Vítkovice. Běžel na pohodu, a nikým nepronásledován si dovolil uběhnout celých pět kilometrů, jelikož kdesi na krátkou chvíli zakufroval. V ženách zvítězila ve formě běžící Dominika Kraussová (19:49) rovněž z SSK či chcete-li z Kilpi Racing Teamu.
A teď konečně k výkonům členů MK Seitl Ostrava! Zářily hlavně naše krásné ženy, avšak ani pánové (taky krásní) se neztratili: Martin Prusek (19:54), Ivan Karas (19:59), Petr Skulina (22:21), Ivana Kondasová (22:22) – druhé místo v kategorii, Karel Meloun (23:41), Jana Kilarová (24:07) – druhé místo v kategorii, Martina Procházková (24:53) – třetí místo v kategorii.
Ivan Karas