Opavská míle 2019

Míle, potažmo její metrická variace patnáctistovky, je disciplínou vskutku královskou. Tuhle nám trenér a spousty dotazovaných v posledním povedeném vydání Béčka povídali, že vyžaduje jak nezkrotnou vytrvalost, tak bleskovou rychlost. Stále trvá dost dlouho na to, aby její průběh na dráze psal dramatický příběh (a na dráze obzvlášť, jelikož se místy jedná až o bojovou disciplínu) a stále odsýpá velice rychle. Bojovnost je tedy prvkem klíčovým. Letos jsem poprvé absolvoval celou atletickou sezónu v Pražském Olympu (béčku) a patnáctistovku vždy jen povinně odtrpěl po disciplínách, kde ode mne tak nějak všichni čekali nějakou větší porci bodů (pětka, trojka, desítka, steeple, který jsem si zamiloval). Vždy jsem dumal nad tím, že její silniční varianta musí být mnohem schůdnější (z bodu A do bodu B, neřešíte moc dráhu, divácká kulisa, apod.). Třebas tuhle Viktor Šinágl od nás ze skupiny běhá míli na silnici snad lépe než na dráze. Na všechny ty silniční míle se vypravují všichni hlavně do Alpských destinací, potažmo do Německa. U nás se naplno uchytla snad jen tato Opavská. Viktora jsem do Opavy nezlanařil, stejně tak letos chyběla celá skvadra vítkovického BlackTeamu, kde pan šéf asi nařídil šetření se na víkendové baráže. Objevila se zde početná skupina Dukláků, kteří jsou stejně původem z našeho kraje. V ženském poli se při celosezónní absenci Simony Vrzalové na startovce vyvyšovalo jméno Diany Mezuliánikové, kde jsem si aspoň nastavil mini cíl, nenechat se od této reprezentantky porazit, jenže na konec se na startu v předním hloučku eliťáků nezjevila 🙂 .

Modro-žluté barvy se vydal hájit také Marek Škapa, vyrazivší po kolejích. Já si přisedl k Hance a Matoušovi do auta. Shodl jsem se tak, že bych tak mohl „Soupeřiti“ aspoň s Matoušem. Třeba trojku zaběhl jen před týdnem téměř stejně jako já, tak bude nejlepší se držet právě jeho, navíc téměř nikdy nepřepaluje, ovšem na rozdíl ode mne dokáže pekelně nakopnouti.

Zázemí se na startu tvořilo téměř za pochodu. Třebas ulice se uzavřela snad pět minut před startem. S ohledem na kulturu motoristů u nás se jedná docela o risk, ale nerad bych se některých řidičů dotkl. S Matoušem jsme tak klusali s batohem na zádech a abecedu/rovinky si udělali za pět dvanáct, a následně se postavili do hloučku kategorie Elite ve předu, a hned za námi se již postavil Marek. Jestli v té změti tisíce lidí na startu stihl obhlédnouti své soky ve věkové kategorii, to vůbec netuším. Start plynule přešel v oddělení první šestky, která si běžela vlastní závod, a velice záhy se od ní oddělil Jan Friš, který se při pokusu o traťový rekord jal spolehnouti jen sám na sebe, a pádil si to vpřed jak onehda Roger Bannister. S Matoušem a Michalem Poledníkem jsem utvořili šipku, se kterou jsme převálcovali dva nešťastníky, kteří neskutečně přepálili a snad jen bůh ví, kde se v poli propadli. Před 400 m zatáčkou do centra, která je celá trochu z kopečka, a trať je zde lemovaná hordou fanoušků, nahodil Matouš s oním Michalem onen finish, zatímco já jej nebyl schopen, a možná jsem ono momentum zatáčky při prvním startu prostě jen nezachytil, protože atmosféra tam opravdu dokáže strhnout. Doběhl jsem jako desátý z kategorie Elite za 4:36, což zde je dokonce pódium za pět stovek, které má i šestý běžec, tak nač bych se hnal, že ano? Za mnou již byla docela díra, ale v závěsu za finišujícím triem žen se v čase 5:08 objevil Marek a vysloužil si třetí místo v kategorii. Při pohledu na něj v jednom z videí by si člověk snad myslel, že stále platí jeho pravdilo: „Já běhám furt stejně“. Každopádně šlo o osobní rekord. Vítězný Jan Friš zaostal za magickou hranicí čtyř minut o pohou sekundu. Na vibrující hlášku komentátora „A čas je tři…!!“ si tak musí v Opavě minimálně ještě rok počkat.

Petr Muras

Facebook Comments


Napište komentář: