Horská výzva

Pořekadlo povídá, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Trochu bych si dovolil nesouhlasit, po dnešku obzvláště. Na Horskou výzvu v Beskydech jsem se těšil. Loni jsem ji běžel poprvé a líbila se mi, byl jsem pátý nebo šestý, šlo to lehce, je hodně běhatelná, občas nějaký prudší výstup nebo sestup, přes 2 tis. výškových metrů na něco přes 40 km je akorát. Navíc se po týdnu pršení vyjasnilo, takže bude blátíčko, ale sluníčko.

Začátek šel jako po drátkách. Dorazil jsem včas, v klidu zaparkoval, sbalil věci a vyrazil na start. Už cesta od doskočiště skokánků k amfiteátru, kde je zázemí závodu stojí zato – schody na zahřátí, hodně schodů. Dát tašku do úschovy a je nejvyšší čas jít na start. Pejskaři vyráží o dvě minuty dřív, což loni nebylo. Tato novinka je krok správným směrem, start je tak hladší.

V 9 hodin vybíháme. A míříme samozřejmě vzhůru. Těch pár týpků v čele záhy nevidím, za nimi se tvoří skupinka, do které se zařadím. Po pár kilometrech tu máme serpentýny na Javorník a přecházíme do chůze. „Nevypadly někomu gely? Nutrend Guttar.“ Ozývá se kousek za mnou a já si uvědomuji, že je asi můj, protože se mi zdálo, jako by mi něco vypadlo. A opravdu neměl jsem zapnutou kapsu u vestičky. Vracím se zpět a pár míst je v trapu, na vrcholek kopce se už ale zase zařazuji na své místo mezi modráka a vousáče. Na výběhu z lesíka se chci dát doleva, ale nějaký chlapík nás nasměrovává – rovně, běžte rovně, tak běžíme kolem rozhledny. A pak dolů. Tudy jsme loni neběželi. No kolegyně říkala, že tu někde nedávno hořelo, tak to třeba přesunuli. Běžíme kolem fáborků, běžíme a najednou stojíme. Někomu se to nezdá. A tak se zhruba 8 mužů sklání nad mapou a zkoumá, zda opravdu běžíme správně. Mezi několika vulgaritami zaznívá hezké…no hlavně, že máme všichni Garminy a v nich nahranou trasu. No upřímně mě to nenapadlo. Skupinka se shodla, že jsme správně. Znovu se rozbíháme. Chvilku více z kopce, chvíli pozvolna. Za chvíli zase stojíme. Ale už jen tři, koukneme na kopec a zbytek skupinky stojí tam a taky kouká do mapy. Výsledek je jasný. Kufr. Běžíme správně, ale po trase shortu. Vytahuji mobil, koukáme do mapy i tam, otáčíme se a míříme zpátky. Chvilku se motáme a hledáme, jak se nemuset vracet celou cestu zpět. Skupinka se trhá. Běžíme s Kilpákem, který se představí jako Jirka zvaný Rošťák. Dostáváme se zpátky, kde máme být.  Jirkovy hodinky hlásí, že jsme opět na trase, naběhli jsme si tak 3 kilometry a něco. A to je dost, závod tím skončil, teď už jen doběhnout ve slušném čase. No nebude to do 5 hodin, snad to bude do 6, shodujeme se s Jirkou. Má to jednu výhodu, nebude nuda, bude pořád koho předbíhat.

Dál už to znám, tak snad nebude problém. Sebíháme k Pinduli a zjišťuji, že mám asi dírku v softflaštičce, vesta je totiž na pravé straně celá mokrá. Chjo, to nám to pokračuje. Od Pinduly valíme nahoru na Černou horu. Nahoru to jde hezky, blíží se čtvrtina závodu a tak si v hlavě rozvrhuji jak dávkovat gely. Plán je hotov a chci si první nachystat do pohotovostní kapsičky. Jenže ouha, nějaké mi chybí, no asi z kasy nevypadl jen jeden. Což je čára přes rozpočet. Upravuji plán, gely, teda ten jeden, se budou šetřit na konec, na Pindulu před poslední stoupání. Na Černé hoře zastavím u studánky, prasklý vak jsem vypil a druhý radši šetřím, tak je třeba využívat přírodní zdroje. Klesáme do Dolní Bečvy. A někdo mě dohání. Klučina se směje, když ho chci pustit. „Já tu jen chvíli někoho doprovázím, ale valíš hezky, jdeš short?“ „ Ne half, ale zakufroval jsem, tak se prodírám zpět dopředu.“ Začínají se ozývat kolena a tak přemýšlím, kde jsem schoval Alavis. Jo, já vím, že je pro koně a není moc zdravý. Ale co dneska je, a teď mě ve 4 týdnech čekají 4 delší horské závody a loni pomohl.

V Dolní Bečvě na nás čeká první čipovačka a občerstvovačka. Dobíhám k ní spolu s jedním z naší kufrovací skupinky „Hej vole, co tu děláš, jsem myslel, že jsi někde ve předu, v  pi..“ volá na něj někdo, kdo už se tam láduje koláčem. „No v pi.. jsem, ale vepředu ne.“ Odpovídá mu vysmátý chlapík v tričku Vinařského půlmaratonu. Bere to sportovně, to je fajn. Vyhodit obaly, včetně děravé butylky, koláč, banán, napít a jde se. Už to opravdu nehrotím, a tak mimo pobíhání píšu, domlouvám mladšímu synovi odpoledne u kamaráda, občas se pokochám krajinou. Uvědomuji si, že mám s sebou přehrávač, tak jej zapínám, ho přece neponesu zbytečně.

Stoupáme směrem na Radhošť. Kolem 20 km přichází krizka, nějak se blbě dýchá, začíná bolet hlava. Snažím se střídat tempo a víc pít, zkouším to i s magnezkem. Po nějaké době se napojujeme na cyklostezku na Pustevny. Vidím další studánku, ale ouha, je nízko a já se k ní neohnu. A dřepnout si mám strach, nevím, zda bych se postavil. A máme tu Pustevny a druhou čipo/občerstvovačku. Vypiju Guttar, zlehka pojím, nechám si dolít pití a vydávám se po tom beskydském Václaváku. Hřebenovka k Radhošti je utrpení, moc nejde běžet, píchá někdy v břiše, to se mi už hodně dlouho nestalo. Kousek před kaplí mě pobaví upoutávka na bosonohý chodníček, který má prospět chodidlům. Nikam nespěcháš, běž do toho, ozývá se myšlenka. Zavrhuji ji s tím, že sundat si boty, už je nenazuju. Už jen dolů říkám si. A nahoru a pak až dolů, opravuji sám sebe a krotím nadšení z blížícího se konce. Průhled na masiv Javorníku přede mnou mi dává za pravdu.

Na Pinduli dávám gelajz a mířím nahoru. Poslední dvě stoupání opakuji si do kola. No technicky vlastně nebudou jen dvě, ale nebuďme puntičkáři. První jde nečekaně dobře, jen zjišťuji, že budu muset šetřit s vodou, moc ji už není a žízeň pocitově pořád. Na skororovince se rozbíhám až k hangu. Vždy si tady kladu tu samou otázku, proč ta cesta nevede dál mírně rovně, proč se musíme drát do toho nejprudšího kopce. A tuto otázku bez odpovědi si kladu i dnes po celou cestu vzhůru. Nahoře odpočívá skupinka zmožených turistů, přece nejsem béčko ne, tak závěr a přechod na mírné stoupání už statečně vyklusávám. Je zajímavé, jak dokáže hlava aktivovat pohybový aparát, vždy když zahlídne někoho, koho byste mohli dohnat a předehnat, i když se vám vůbec nechce. A tak hlava vidí, a nohy běží, nebo rychle jdou, když je to už fakt prudší, pořád je totiž koho předbíhat. Na Velkém Javorníku se ani na chviličku nezastavím, špatné vzpomínky, a začíná poslední část, serpentýny, malá hřebenovka a cíl.

Zhruba 2 km před ním brní hodinky, volá známá, co má odpoledne synátora. To vydrží říkám si, nebudu si kazit finiš. S velikou úlevou, že to mám za sebou, probíhám cílem, a piju a piju…vodu. Beru věci z úschovy a sedám, nebo spíš lehám na lavičku. Hodinky brní opět – Marťa má rozseklý ret, jedeme šít. No je po idyle. Dovydýchám se, jdu si pro tortillu a nealko pivo a po schodech dolů k autu, jelikož klukovu průkazku od pojišťovny mám u sebe já. Stejně jako jsou schody dobré pro začátek a rozehřání, jsou stejně dobré pro konec a  vychození. Po téměř půlhodině cesty, už se zklidnil nejen dech, ale hlásí se i hlad. Baštím tortillu, je dobrá, bod pro pořadatele. Jenže ouha, dresink končí na kraťasech. To tam budu za prase říkám si, nohy od bláta a pokypané trenky. Ještě, že to nebylo to pivo, to by bylo horší, to by si mysleli, kdoví kde jsem byl. Kluk je v pořádku, otrnulo mu a už se s parťákem nudí, rána není tak hrozná a paní doktorka je milá, ani ji nevadila hlína, co ze mě odpadávala, když jsem držel kluka na klíně při šití.

Takže tak no. Ale aby to nebyla jen katastrofa, tak nějaké pozitiva: do 6 hodin jsem to stihl, výsledek nevím a nechci vědět, ale dobré je, že mě celý závod nikdo nepředběhl, a ten kdo jo, tomu jsem to vrátil a že jsme skoro celou naši kufrovací skupinku nechal za sebou. Jo a při cestě z nemocnice mi začal blikat olej, takže jsem musel ještě dolívat. Tak uvažuji, že zítra vytáhnu karimatku a knížku ven a nebudu radši dělat nic.

Martin Hořínek

Facebook Comments


Napište komentář: