Horská výzva Pálava

Letošní Horskou výzvu jsem prožil od začátku po konec, od prvního startu, po poslední průběh cílovým obloukem… No dobře, tak první a poslední, abych byl tedy naprosto přesný, ale to tak dobře nezní  :-). Beskydský závod byl v seriálu první a Horská výzva na Pálavě je naopak bonusovým šestým závodem. Je trochu odlehčeným – jak vzdálenostně (trati 13 a 26 km), tak převýšením (Pálava nejsou ani Jeseníky, ani Krkonoše). Protože je oblast Lednicko-Valtického areálu posledních pár let oblíbeným běžeckým cílem bylo jasné, že letos by mohla Pálava vyjít.

Vzhledem ke kratším trasám byl start závodu v pravé poledne z prostoru Amfiteátru v Mikulově, kde se nacházelo i zázemí závodu. Na startu se opět sešli longaři, shortaři i dogtrekkisti a tak bylo pod obloukem trochu těsno a štěkavo. Zkušeně se postavím do první řady, ambice jsou velké. Dobře, do první řady se postavím, protože jdu ke startu od oblouku a je už tam celkem plno. Ambice naopak moc nejsou. Koukal jsem na loňské časy a 2:15 by bylo hodně slušných, 2:30 vzhledem ke stavu tělesné schránky a kondice asi ucházející, 2:45 bych byl značně rozladěn. Koukám kolem sebe a vidím samé shortaře, nebo fyzicky zdatné longaře nebo pejskaře. To bude moc hrr říkám si a procpu se kousek dál. No start je svižný, ale pořád o někoho zakopávám, takže špatné rozhodnutí. Nahoru dolů běžíme Mikulovem kolem vyjevených turistů, kteří občas zafandí. Vhledem k počasí a oblíbenosti Pálavy bylo nejen v Mikulově, ale i po zbytek trasy vesměs lidnato.

Z města vybíháme na Svatý kopeček, na můj vkus jsem trochu moc vepředu, tak se rozhodnu přitáhnout tkaničky na botkách. Další špatné rozhodnutí. Botkám to sice pomohlo, ale já se musím prodírat pomalejšími a turisty. Překleneme Kopeček a sbíháme na kraj Mikulova. V podstatě celá trasa byla nahoru a dolů, rovinku aby jeden pohledal, ale byla hodně běhavá. Z Mikulova mezi vinicemi a poli míříme ke Klentnici. Teď už to není žádná divočina, nicméně nějak se daří pomaličku dobíhat a předbíhat jednotlivce. Ale nějak mě to nebaví, teda moc nebaví. Ozývá se koleno a nohám chybí lehkost. Zapínám přehrávač a to trochu pomáhá. Ve Klentnici je občerstvovačka. Trochu brzy napadá mě, ale vlastně už máme přes 7 km za sebou. Úvahy o rychlém průletu jdou rychle stranou, pokyn zněl jasně, hlavně radost a na pohodu, tak to beru postupně – voda, ionťák, vlastní gel z kapsičky, cola, banán, müsli tyčinka. A to jsem opomenul salám, pečivo, hrozno, jablka, mixitky, koblihy… prostě dokonalá občerstvovačka. Až moc dokonalá – nejen že mi všichni poutekli, ale další 3 km jsem cítil mix ovesných vloček a banánu. Z Klentnice stoupáme na Sirotčí hrádek a pak zase klesáme. Kopírujeme Svatojakubskou cestu a začínám mít pocit deja-vu. No aby taky ne , tady jsme před mnoha lety s klukama často čundrovali, takže trocha sentimentu, spát pod širákem to by mě dneska asi zabilo, ale tehdy u Děvína to byla jedna z nejhezčích a nejpohodlnějších nocí. Z kopce jsem zase někoho doběhl a při stoupání k Děvínu i předběhl, resp. znovu předběhl. Ale aby to nevyznělo tak idealisticky, byl i předběhnut borcem v modrém. K Děvínu to jde více do kopečka, tak přecházíme do chůze, nač se při poledni mordovat, že. Před sebou mám někoho v tričku z letošní Beskydské sedmičky, tak zavzpomínám na ťapkání do kopce po Beskydech měsíc zpátky, toho ale předběhnu, když se rozeběhneme. Kolem se rozestřou krásné výhledy na Nové mlýny a krajinu kolem. Sluníčko svíti, příroda krásná, endemické rostliny připomínám si, když koukám kolem. Hezké, ale není moc prostor se kochat – přece jen je to závod a mám pocit, že na rozdíl od začátku, je to teď celkem svižné, ale možná jen zdání a taky kolem spousta lidí, takže je třeba dávat pozor na cestu, trasu, pejsky, děti a výletníky.

U Dívčích hradů zlom a sbíháme prudčeji dolů. Dokonce to z kopce pouštím, není tu moc kamení, tak to jde. Běžíme až do Dolních Věstonic, kterými probíháme. Po všech těch terénech je cesta vesnicí trochu fádní, naštěstí jen chvíli. Navíc mě lehkým krokem předbíhá někdo, koho znám, ale nemůžu si vzpomenout odkud, resp. kde všude mě takhle předbíhal. Z Věstonic Dolních lehce stoupáme, jak jinak, do Věstonic Horních. Tady někde by měla být občerstvovačka. Cesta je prudší a já ty dva před sebou dotahuju. Jenže ouvej. Kufr. Pánové koukají na hodinky, kolem sebe, otáčí se a běží zpět. Rozestupy nebyly moc velké, tak je nás rázem skupinka 5-6 lidí, kteří hledají fáborky. Po chviličce jsme našli nejen cestu, ale i další lukulskou občerstvovačku. Pánové vybíhají téměř ihned a za námi se blíží další, tak to tentokrát neprodlužuji a spokojím se s pitím, Nalgesinem, Carbonexem a banánem. I když ty buchty bych si dal. Jenže mě minula první žena, a tak je čas opustit pohled na hezky klenuté bohatě pocukrované oblinky a upřít svůj zrak do kopce, který se tyčí před námi. Na Martinku je to běho chůze a pak je čas zabrat, protože hodinky ukazují 20 km za námi, takže už jen kousek. Jak na potvoru došla baterka v přehrávači. A toho kluka před sebou nemůžu ani za nic doběhnout. To se povedlo až ve stoupání nad Klentnicí. Tady uzavíráme osmičkový oblouk a napojujeme se na trasu shortu. Přes Stolovou horu (tam jsme kdysi myslím taky nocovali) míříme k Mikulovu. Ten se před námi pěkně otvírá. Kousek před sebou vidím někoho, koho už jsem dneska předběhl. Alespoň ještě tohohle běží mi hlavou. Ale jedna věc je doběhnout, další předběhnout a pak si to udržet. Ale povedlo se. Ale ti dva další byli už mission impossible. Teď už míjíme i vracející se shorťáky. Na začátku Mikulova ještě jeden zlom a kopeček. Na něm nějaká dobrá duše upozorňuje na opilé tři ženy na trati. Ha ha, si říkám, ale on byl fakt kumšt se kolem nich prodrat. Mám pocit, že za sebou slyším někoho dobíhat, raději se neotáčím, zabírám, protože to by mně fakt šlehlo. Zaslechnu ale i moderátorku z areálu, takže už jen kousíček. A opravdu byl.

Oblouk, pípnutí, výdech, dřevěná medaile, voda, kola a hodně velký řízek. Závod doporučuju, je na co se dívat, je to hodně běhavé, občerstvovačky jsou náramné a ten řízek se salátem, no bomba. Dokonce nalévali víno, ale to by mi neudělalo asi moc dobře. No a výsledek? 2:17:39 je odpovídající. 7. místo v jednotlivcích je překvapení, to si říkám, co by bylo nebýt toho kufru…asi nic, občerstvovačka by přišla stejně a protože jsem neměl vlastní pití, stejně bych zastavil.

Martin Hořínek

Výsledky: http://horskavyzva.cz/aktuality/vysledky-z-palavy

Facebook Comments


Napište komentář: