Epic 3 Challange

Má výzva letošního roku se jmenuje Epic 3 Challange, takže to má vlastě v názvu. Jedná se o seriál tří sprint triatlonů ve třech po sobě jdoucích dnech. Kromě toho, že následují hned po sobě, se postupně zvedá i jejich délka. Vzhledem k tomu, že se mi po 5 letech nepovedlo přihlásit na Hostýnskou osmu, která se termínově kryje, tak bylo letos jasné, že je čas na nové výzvy. Po nepovedené Krkonošské 50 (někdy je těžší překonat své ego, poslechnout rozum a závod nedokončit v plánované délce, než se hecnout a doplazit se) jsem měl obavy, jaké to bude, navíc jsem si říkal, že do toho půjdou samí ostřílení triaborci a borky.

V pátek se v podvečer konala první nejkratší část na distancích 400 – 15 – 6. Těsně po příjezdu, tak akorát, začalo hřmět a následně pršet. To prohloubilo nervozitu moknoucích při prezenci, ale pořadatel nás uklidnil slovy – přešla bouřka, už jen prší, závod bude. Intenzita deště se měnila a po chvíli přestalo pršet úplně, ale co je to platné, když jste promočení, ještě než závod začne. Navíc jsem s tím tak trochu nepočítal, takže jsem měl jen jeden malý ručník a žádné náhradní oblečení. Nejhorší to bylo s botami, které byly durch, ale co naplat.

Tento závod měl intervalový start (každá z částí má start jiný), což bylo nemilé. Vyfasoval jsem totiž číslo 1, což je samo o sobě blbé. Ale startovat první je úplně na nic – kdokoli si vás může vzít za cíl a kdokoli vás předběhne, bude zákonitě před vámi, i kdybyste mu to těsně vrátili, jste na čele, takže nemáte koho dotahovat, ani se koho držet, když neznáte trať.

Začátek tentokrát nevadil, protože ve vodě bylo skoro tepleji než na břehu a mokří jsme byli dost. Dokonce jsme dostali slušivé plavecké čepičky. Protože mě neustále nahánějí, když mám začít, není čas na žádnou velkou přípravu. Na pokyn skočím do vody, tedy přesunu se – nejsem magor, abych na těch panelech dělal nějaké harakiri. Obeplavu první bójku, kraula jsem po pár metrech opět vzdal, to už mě někdo předplavává, na druhé bójce další, což je dobrý, čekal jsem to horší. Depo mi přijde rychlejší, ale zdání může klamat, ponožky mokré, boty vlhké, helma od deště, nasazuju brýle, co kdyby slunce vylezlo, nebo spíš proti stříkající vodě, číslo a čip (ten jsme dostali, aby nás bylo možno sledovat on-line). Začátek kola je strmá cesta po panelech, tu raději vybíhám, a jsem tedy předjet dalšími, no což, alespoň budu vědět, za kým jet. Nasedám na kolo a šlapu – do kopce. Trať byla sice svižná a krátká, ale samý kopec. Po kopci následuje zkopec ze Soběšovic a kopec do Domaslavic, tady se nějak naháníme s tím přede mnou a pak nás dožene někdo zezadu, takže uděláme takovou čtveřičku, co se tak nějak míjí – do kopce jeden, z kopce jiný. Domaslavice obkroužíme oboje a je to pořád nahoru, dolů, zatáčka, takže žádná nuda. Při sjezdu z kopce u domaslavického kostela jsem se rozjel na čelo skupinky, ale nějak málem jel na faru na návštěvu, takže kolegové co umí brzdit a zatáčet mě předjeli. Projeli jsme Lučinu a vrátili se do Soběšovic. Tady to asi plánoval nějak místní „Uher“, protože místo toho abychom jeli hned k depu, nebo přes malý kopeček, šineme se pomaličku až k obecnímu úřadu. A už jen sešup a zkouška brzd a jde se na běh. Vyměním durch mokré boty – už sice neprší, ale silnice byly mokré dost, za jen vlhké, poslední hlt vody a valíme. Kolo nakonec nebylo až tak hrozné – mám pocit, že jsem moc neztratil a držel krok s lépe fyzicky i kolově vybavenými jedinci.

Běží se dvě dvoukilometrová kolečka. Nejdřív kolem přehrady, tedy trošku terén a bahno, to bude paráda, až to bude rozdupané v druhém kole, napadá mě, pak po cestě nahoru a zase k přehradě. Terén mi nevadí, jen zjišťuji, že už pomalu nastal zase čas na čelenku, protože mi vlhké vlasy lezou do očí. Vybíhám sám, protože mi všichni v depu utekli, ale záhy dobíhám jednoho, druhého a pak celou skupinku z kola, no, jenže jsme nějak netrefili odbočku a trochu si tak nadběhli, ještě že jsem se dotahoval a není to na mě. Postupně se propletu mezi chlapci a druhé kolo už naštěstí trefím správně. A je tady cíl. Uteklo to rychle. Sbalit věci v depu vybrat nejméně vlhké oblečení, pojíst a začít se těšit na zítřek.

Druhý den byl nějaký rozpačitý už od rána. Vyjel jsem na poslední chvíli, v Ostravě 18 stupňů a začínalo krápat, v dálce za Frýdkem-Místkem bylo jasněji, tak si říkám, fajn vyšplhá se to dneska nakonec k 20, no jenže chyba lávky, ono světlej, znamenalo spíše bílé mraky, déšť a teplotu klesající k 15 st. Za Bludovicemi nějaký kolchozník s bičem naháněl nevím co, ale přehradil tak cestu. Na můj dotaz, kdy to otevře, mi vztekle odsekl za 5, 10 minut, máš s tím jako problém? A doprovodil to nepublikovaným výrazem. Tak se otáčím a jedu jinudy, což ale znamená zdržení. Pak jsem se špatně podíval a odbočil a popojížděl okolo Těrlické přehrady a nemohl najít zázemí. Nakonec jsem se pomocí šipek z cyklistické části dostal na místo určení, zaparkoval, samozřejmě zbytečně daleko, a ne úplně nalazen se vydal pro čip.

Vydal směrem dolů, aby bylo jasné, což znamená, že na kole budeme vyjíždět opět do kopce, stejně jako vybíhat. Super. Naštěstí neleje, ale jen krápe, ale to náladě moc nepřidá, je chladněji a tak uvažuji, zda si na kombinézu po plavání nevzít tričko, což jsem nakonec zavrhnul. Dole vyzvedávám čip, kývám hlavou na už známější tváře, a s potěšením zjišťuji, že depo je větší než včera. Co je horší, je informace pořadatelů, že vzhledem ke zmatkům s časy první části, se rozhodli včerejšek nezapočítávat do série a prý jsme znovu všichni na stejné lajně…zda je to výhoda nevím, rozhodně mi to tak nepřipadalo. Včera jsem skončil 27, což mi nepřipadá tak zlé. Času není nazbyt, tak honem převléct, pro věci a kolo a zpět do depa. Nachystám hromádky, přikryji sáčkem, stále pokrápává, a jdeme na rozpravu. Plave se 750 m ve dvou okruzích s výběhem na souš po prvním kole, na kole náš čeká 22 km ve dvou okruzích, a nakonec 6 km běhu – do Albrechtic a zpět. Před vstupem do vody ke mně přistoupí chlápek s povědomým obličejem a říká – ty jsi Hořínek, že a tvůj taťka bydlí v Kelči? Nevěřícně koukám, ty ho znáš? Je fakt, že jsme si s taťkou dost podobní. Jo, vždyť tu chalupu koupil od nás, směje se. Svět je malý, tak chvilku pokecáme a jdeme do vody. Ta je výrazně teplejší než vzduch a když kouknu dolů, kolem nohou mi plavou rybky. Ve vodě zjišťuji, že mám v kapsičce kapesník, tak si ho odkládám k zídce na břeh. Za chvilku je tu start. Plavu si nějak spíše v závěru a snažím se držet modré čepičky před sebou. Při výběhu z vody koukám, že mi na kapesníku stojí nějaká dáma. No super, říkám si, to nám to hezky pokračuje. Druhé kolo v přehradě bylo v klidu, nikdo mě dokonce nekopl. Vylézám na břeh, beru si kapesník a jdu na kolo. Opět mi v depu všichni odfrčí, včetně Kelečáka, který spolu s jinými vylízal z vody po mě. Korunu tomu nasadí hlas z repráku, tak se nám depo vyprazdňuje.

Začátek je, jak jsem říkal do kopce, lapám po dechu. Nahoře otáčka doprava, mírně nahoru a pak dolů do Albrechtic, tam na kruháči otočka a zase nahoru a dolů do Těrlicka, tam otočka. A ještě jednou to samé. Chvíli to trvá, než se dostanu do alespoň nějakého tempa. Trochu blbý je to s auty, které jezdí kolem nás, dokonce jsem jedno předjel podjetím. Trochu dotahuji ty, kteří mě předstihli v depu a pomaličku se prokousávám dopředu, ale opravdu pomaličku, nějak to dneska nejede. Pořád pokrapává, od stříkající vody mám už mokré vše. Když míjím skupinky fandících v mikinách a bundách pod deštníky a kouknu kolem sebe a vidím „naháče“ v kombinézách pousměju se. Zhruba v polovině lovím z kapsičky gel a začínám přemýšlet nad tím, co do příštího roku vylepšit. Druhé kolo mi přijde trochu lepší, i když už se začínají ozývat nohy. Dohnal jsem i Kelečáka, do depa vjíždím těsně za ním. Ale tady nastává blackout – nemůžu najít své věci. Zjistil jsem, že stojím špatně a tak chvíli koukám, pochoduju a snažím se najít své místo. No než jsem jej našel, jsou všichni, co jsem předjel v trapu, nebo spíš v kopci. Našel jsem, přezouvám boty a nenalazen vybíhám. Kopce ty já rád, do nich to jde, chytám tempo, přestalo pršet a začíná být trochu teplo. Nicméně se mi začíná chtít na „malou“, to vydržíš, hlavně nic už nepij, nabádám se, než bych se vysoukal z kombinézy, to už by mě předehnali všichni. Do Albrechtic jsem dohnal a předběhl ty, co jsem měl už na kole, což mě těší. Běží se dobře a žádná krize, do Albrechtic je to z kopce, na otočce miniobčerstvovačka (samozřejmě jsem se napil, že) a pak do kopce a dolů. Ještě jsem dva tři chlapíky předběhl a máme tu konec.

V cíli si potřeseme rukou s tím přede mnou, myslel jsem, že mě předběhneš, říká, kdyby to bylo delší asi jo, odpovím neskromně, ale pravdivě. Po cestě na guláš, na sebe kýváme s jedním z naší včerejší bloudící a kolové skupinky. Kde ses ztratil, ptá se? Chyběla křidélka ve vodě? Jo, odpovídám, stejně tak na kole a v běhu, moc to dneska nešlo. Po cestě k autu koukám kolem sebe a poslouchám, jak lidí říkají, co všechno je bolí…a to bude asi další věc, mě skoro nic nebolí, zbylo dost energie. Příště budu muset víc zabrat, uvědomuji si. No abych nemachroval – únava a lehká ztuhlost přišly, ale až o dost později. No a sluníčko, to vylezlo, když jsem odjížděl. Závod byl mistrovstvím kraje ve sprint triatlonu, takže bylo i víc lidí a bylo z toho 47. místo

A v neděli finále – poslední část byla zároveň nejdelší – 1 km plavání, 30 km kolo, 9 km běh. A bylo to opět jiné. První specialitkou byl stíhačkový čas. První ze včerejška (při páteční anulaci) začínal v 11 hod., pak další v reálných rozestupech a od 25 minuty už pak co 15 sec. To je sice zajímavé, minimálně proto, že víte, na jaké pozici opravdu jste, ale na druhou stranu náskok rychlejších se zvětší a soupeření na trati, alespoň z mého pohledu, ubylo. Další specialitkou bylo to, že depo nebylo u přehrady, ale kousek mimo, takže po doplavání nás čekal 1,5 km dlouhý přeběh do depa. A poslední, že jsme startovali z jiného místa, než doplavali. Na prezenci dostáváme další pytel na běžecké věci na vložený přeběh, takže ke startu naboso. Pytel odevzdán, rozprava skončena, je čas nechat se odvézt speciálním tria-taxíkem na start. Tria-taxík je traktůrek s vlečkou, na kterou naskakujeme, a který nás ve dvou vlnách odveze na místo startu, které je stejné jako včera. No ne až na místo, protože nás vyloží na hlavní cestě a  těch pár set metrů musíme dolů po svých. Po cestě zaslechnu poznámku o tom, že na té vlečce vypadáme jako pojízdná párty gayů, což tak asi může být, že by návrat z duhového pochodu? Nastává nejméně příjemná část – čekání na zbytek a na start, posedáváme a povídáme, někteří protahují, někteří už zkouší vodu. Zdá se, že dnes bude teplo a voda bude opravdu na osvěžení ne na zahřátí. Po nějaké době se postupně štosujeme a vyrážíme.

Tentokrát máme ve vodě celkem volnost, jeden by se kochal…ale čím? Možná rybkama, možná občasným listem, nebo větvičkou. Tak si plavu, svá prsa – kraul vzdávám, navíc podle toho, co mi někdo říkal na břehu, jsem schopný je plavat stejně rychle jako jiní kraula a je to pro mě komfortnější. Hlídám si trasu a správné bójky, první totiž plavou o bójku dál. A to je další věc, při prsou lépe koriguji směr, neplavu jako někteří kraulaři přede mnou cik cak. Ve vodě se nic moc zajímavého neděje, jeden člověk mě předplave, mezera mezi těmi přede mnou a mnou se řekl bych, trochu natáhla, a co je za mnou pochopitelně nevím. Jediné vybočení způsobí nějaký rybář, který nám do trasy nacpal sítě, podle těch balónku bych řekl. Nemyslím si, že je to náhoda. Vody bylo tak akorát a s chutí vylézám na břeh. Pytle jsou řazeny podle čísel, což je super. Sednout na patník, nazout ponožky a boty, brýle a čepička do pytle a vybíhám. Před sebou nikoho nevidím, za sebou nikoho neslyším, tak si celkem svižně doklušu do depa. Tady přehodím boty, nacpu do kapsy tyčinku, gel, magnesko, nasadím brýle, helmu a jede se. Ten co mě předplaval byl v depu, když jsem začal přezouvání, tak si říkám, fajn, alespoň jednoho bych mohl dohnat.

Nastává trochu osamocené kolo, začínáme stoupáním, celkem prudkým, nad Stanislavice, pak sešup dolů, ze Stanislavic stoupání na Kostelec, to jsem naopak čekal, že půjde hůř. V závěru stoupání doháním a předjíždím toho ve světle modré kombinéze. Nahoře je pouť, tak to máme i s muzikou. Z Kostelce další sešup do Těrlicka, z kopce je rychlejší kolega, na rovince už ho deficitně dám. V Těrlicku mírná vlnovka a napojujeme se na trať, kterou známe ze včerejška. Vidím kousek před sebou toho, co jsem včera už nedoběhl, lupnu gel a zkouším jej předjet, povedlo se. Do Albrechtic je to nejdřív mírně a pak více z kopce. A máme tu kruháč, depo a ještě jednou to samé. Ve stoupání na Kostelec před sebou vidím dalšího, tak zaberu. Tam ještě ne, ale v Těrlicku ho předjedu. Už jsou celkem cítit nohy, ale přesvědčuji tělo, že ještě kousek, ať to nevzdává. Naštěstí před sebou vidím flek, tak se ho snažím dojet…no povedlo se, ale je to závodnice o kolo zpět. Zase hlava moudře radí tělu, aby ještě zkusilo zabrat, že už jen kousek do kopce a bude to z kopce. Povedlo se. Plán zněl, před Albrechticemi pojíst, bude už po poledni, a dostat při běhu hlad by bylo hodně zlé. Tak si v hrazdě udělám pohodlí a sním tyčinku. Načasované to je dokonale, dojím před sešupem, tak nemusím brzdit s tyčkou v puse nebo ruce, dopiju vodu z bidonu a stáčím se k depu.

Zpátky do běžeckých bot, vytáhnout z kapsiček odpadky a běžím. První vodu od slečen odmítám, zatím není důvod. Běžíme lesíkem, trochu bahýnko, pak polňačka, asfalt, po rovince ke stadionu a nahoru do kopce, tam otočka, miniobčerstvovačka (tu pokaždé statečně míjím), a zase dolů a od stadionu stejnou cestou do depa. Kolečko má 3 km a dáme si jej třikrát. Tady už je lidí víc, v druhém a třetím okruhu už se mi to pomíchalo, ale to nevadí. Ve stoupání už stehna a lýtka bolí, ale přece nepřejdu do chůze jako jiní, nejsem béčko ne. Po prvním okruhu, jsem si chtěl dát tabletu, ale v kapsičce je jen prázdná tuba od gelu, tak nic no. Tubu vyhazuji do kontejneru na smetí u trati a místo tablety dávám magnesko. Běží to hezky, nechápu, ale doháním a celkem s lehkostí předbíhám lidi, kteří byli daleko, v třetím kole dokonce skupinku z pátku, nějak se mi to nezdá, na otočce v druhém byli daleko přede mnou, že oni běží už čtvrté, říkám si. Ale nakonec nastalo i tady jedno poprvé, slyším za sebou blížící se kroky, sice se snažím, ale na finišový nástup už nemám a cca 500 m před cílem jsem poprvé na triatlonu předběhnut. Cílovou bránu mám nadohled a slyším, že vbíhá první žena. Její sedmiminutový náskok ze včerejška jsem pěkně stáhnul na 30 sekund…a hlavou běží kdyby…kdyby se počítal pátek, kde skončila za mnou, kdyby to byl ještě jeden okruh, nebo alespoň kilometr… ale což…třeba příště.

Celý podnik  byl fajn, pestré, a pokud bude i další ročník, tak si to zopáknem, vím na čem stavět, co zlepšit. Vzhledem k tomu, že jsem teď o víkendu absolvoval tolik triatlonů, jako do tohoto víkendu, tak jsem na začátku a baví mě to. Nakonec 28. místo, a to není tak zlé.

Martin Hořínek

Facebook Comments


Napište komentář: