Kterak jsem se po roce vydal do Konic

Dvou měsíční pauza skončila a nastalo opět závodní období. Minulý týden Šternberk a tento víkend jsem si střihnul Veteran Steel Man Triatlon v Konicích. Tento závod původně vznikl pro kategorii mužů 50+, proto takovýto název. Loni jsem si zkusil poloviční Hobby trasu a letos se zakousl do plnotučné s parametry 800 m plavání, 46 km kolo, 7,2 km běh.

Závod má tu správnou atmosféru regionálního podniku pořádaného srdcem. Po nezbytné registraci, následuje nalezení místa v depu – dle hesla „kde je místo, tam zakempi“. Volných míst už moc není, takže je zřejmé, že ta prázdná mají nějaká „ale“ – jako třeba mravence. Čtvrthodiny před závodem se koná rozprava, na které se dozvíme, že ještě před závodem bude focení, takže start o 10 min později. Vybaluji kabelu a chystám propriety a ladím „strategii“. Boty na kolo a ponožky na kupku, boty na běhání a Carbonex vedle nich, sluneční brýle, gel, přehrávač, kapesník do helmy, helmu a číslo na šňůře na řídítka. V brašně jsem našel i hřejivý masážní gel Alpa Starter, který jsme dostali na Pražském maratonu. Protože není moc čas na rozhýbání, použiji jej, alespoň se konečně spotřebuje…ho nebudeme vyhazovat, ne? No, než jsem snědl banán, müsli tyčinku a vypil energaťák (10 hod. pryč a to je čas na třetí kafe a to není v dohlednu), začala stehna a lýtka hřát, aby následně začala pálit. Ty seš tak blbej…slyším v duchu. No jednu výhodu to má – tentokrát se do toho rybníka začínám fakt těšit. Postupně lezu do vody, je studená a kalná, se slečnou vedle vedeme kratičkou diskuzi zda je horší ta teplota, nebo kvalita vody…sorry, ale to, že v té vodě není vidět na dno a před sebe mi fakt nevadí – přede mnou bude plavec, stejně jako vedle mě a pode mnou? To asi ani nechci vědět.

A zaznívá pokyn a vyrážíme. Po pár metrech a kopancích měním strategii, stahuji se dozadu a na bok mimo hlavní houf. Co se děje kolem nevím, jen to, že se nějak snažíme předhánět s tím vedle mě. On nasadí kraula a poodplave dál, jenže tam přejde do prsou a to jej zase doplavu já. Plavu si (snad) konstantním tempem svá oblíbená, nic jiného vlastně pořádně neumím, prsa…nahoru dolů…a tak se šinu dopředu. U bójek nastává vždy trochu tlačenice. Fakt bych nevěřil, jaká může být pecka dostat pod vodou nohou do ramene. Máme za sebou první kolo, už se to roztahalo a plave se volněji a valíme na druhé. Voda není tak studená jak loni a plave se kupodivu dobře (výsledných 13 min ve vodě je na mě celkem dobrých), byť jsem myšlenkami už pomalu u kola. Při výlezu nastává drobný zádrhel. Vidím lidi vylézající z vody a tak už se taky postavím a ona tam je ještě hloubka a na chvilku hledám koncentraci a půdu pod nohama… Jestli bylo minulý týden depo nic moc, teď to byla katastrofa. Na nohy se lepila stébla trávy, což znesnadňovalo obutí ponožek, boty byly tentokrát celkem rychlé, ale pak drobná komplikace, než jsem naskládal věci z helmy do kapsiček. Narazím helmu a zjistím, že nemám číslo. Tak jej spodem natáhnu, dostali jsme jej totiž na gumce, ale zjišťuji, že ho mám naopak. Nejdřív ho zkouším nějak otočit a přitom po očku sleduji, jak se depo vylidňuje, to mi dojde, že nepůjde a tak ho sundávám a znovu natahuji, teď už správně.

Na kole vyrážíme směrem na Konici. Čunín a Křemenec jsou maličké dědinky, v každé je ale kopec. A kopec je to co si z celého kola nejvíce pamatuju – kopce přes tři kraje – projíždíme totiž postupně Olomouckým, Pardubickým a kousek i Jihomoravským. Cesta do Konice je jedním slovem strašná, kolo drkotá, rovný kousek, aby člověk pohledal. Nějak se předjíždíme, chvilku ten a pak zas onen, ty namakané nohy čouhající z upnutých kombinéz chápu, ale kde se tady vzala ta ženská, napadá mě. Projíždíme Konici, pro změnu nahoru a dolů a nakonec více nahoru. Snažím se za jízdy nasadit sluchátka, neboť mi něco říká, že hudba se bude hodit. A hodila – osamocené šlapání do kopce fakt není žádná zábava. Za Konicí lehce z kopce do Dzbelu, ten je pro změnu na kopci. Za Dzbelem celkem sešup a pak cesta Nectavským údolím. Tady míjíme odbočku z hobby trasy. Cesta se mi líbí, jedu sice sám, občas před sebou vidím skupinky, ale pěkně to švihá…stejně jako tomu, co kolem mě prosvištěl. U Nectavy se cesta láme, nejen směrem, ale i reliéfem. Opět stoupáme, abychom pak mohli klesat. V kopci se dotáhnu na toho, co mě předjel, na kombinéze má napsáno Polívka a je z TTC Olomouc. Spolu se předjíždíme – já nahoru, on dolů. Díky tomu se dotahujeme a postupně i předjíždíme nějaké skupinky. Za Biskupicemi za sebou máme přes polovinu a beru gel. Špatně jsem jej otevřel a tak šla část na ruku a tubu. Zkouším se zbavit ulepených rukou, ale jak, že? Tak postříkám vodou z bidonu, ale ta je jaksi taky sladká, že? Nakonec si ruce nějak utřu trochu do vlhkého kapesníku a částečně do kombinézy. To mi ti dva trochu poodjedou a tak elegantně vyřeším i ulepenou tubu a zase šlápnu do pedálů. Jaroměřicemi prosvištíme v lehce roztáhnuté skupince, ale s kolegou Polívkou se nám povede vzdálit. V Nových Dvorech jedu jako první a tak to nějakou dobu zůstane. Následuje Úsobrno – do kopce, lesní cesta – do kopce, Nové Sady – do kopce, Brodek u Konice – do kopce. Od Úsobrna celkem krizka, bolí záda, táhnou stehna a já si říkám, proč jsem si nedal alespoň den před závodem regenerační pauzu. V Brodku nasává výrazná změna – jedeme z kopce. To mě kolega Polívka předjíždí a mizí mi v dálce. Jak může jet tak rychle, nechápu, na hrazdě ležím, šlapu i z kopce a stejně jej ani nezahlédnu. Ale alespoň se povedlo trochu nahnat a zvednout průměrnou rychlost nad 31 km/h.  A to už jsme zpátky v Konici, kde málem netrefím odbočku na cestu zpět. Tady už potkáváme „hobíky“ z kratší trasy a promícháváme se. Ještě hrkotání přes Křemenec a Čunín a jsou tady opět Čertovy rybníky.

V depu přezout boty, trochu napít, mám hlad, tak kousnu do tyčinky a vybíhám. Začátek kolečka je po rovince, pak do lesa a stoupání. Kopec se stává prudším a krok drobivějším. Potřebuji utáhnout botu, tak zastavuji a pak se rozcházím. Běh mi jde, tak předbíhám, co nohy, dech a vedro dovolí. Hobíky, veterány, kolečko uteče rychle a vzhůru do druhého. To už je trochu pomalejší, ale i tady se povede někoho předběhnout. Pobavil mě chlápek v černém, co se ptal, jestli jej nechci vzít na záda. Bohužel ho čekalo ještě jedno kolo, kdyby ne tak by to šlo, měl bych alespoň jistotu, že doběhnu před ním… Cíl přišel tak akorát. U občerstvení se potkávám se svým stínem – on děkuje, že jsem ho do kopců vytáhl a já se divím, že mu to z kopce tak jede – na jeden důvod jsme přišli, je mezi námi přes deset kilo rozdíl a to se z kopce pozná (tudy by to mohlo jít, ale jak už jsem zjistil, přibrat není zas tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát). Návdavkem se dozvím jak sjíždět U rampy a jak lépe řadit. Bylo to fajn a za rok zase znovu… Teď mě čeká Krkonošská 50 a popravdě nevím, zda se mi do těch kopců chce…  A výsledek – 9. místo jsem letos opravdu, ale opravdu nečekal…

Martin Hořínek

Výsledky http://veteransteelman.cz/Triatlon/TriaVysledky2018.php

Facebook Comments


Napište komentář: