Triatlon Babice – MK SEITL

Triatlon Babice

Loni jsem si ho vyzkoušel a líbil se mi, tak jsem si ho chtěl letos zopakovat. O čem je řeč? O triatlonu přece. Bylo to něco jiného a zajímavého, tak jsem trochu pošňupal po netu, koupil silničku a přihlásil se na pár závodů.

Prvním byl Šternberský triatlon v Babicích. Parametry byly příznivé – 500m plavání, 20 km kolo, 5 km běh. No plavání nevím, protože Garminy mi ve volné vodě neberou prsa, ale jen kraula, kolo bylo 21,5 km a běh 4,2 km, alespoň podle hodinek. Vzhledem k počasí za poslední týden a něco jsem tak trochu doufal ve zrušení plavecké části. Nemám totiž rád studenou vodu, kromě té na pití v létě, ani normálně, natož pak v rybníce. Nicméně nestalo se a na stanu s registrací visela cedulka – voda 24 st., plavání bez neoprenu. Neopren, no to tak ještě, říkal jsem si, kde bych ho asi tak vzal. Při vzpomínce, jak jsem loni jel první triatlon v plavkách a tričku se dodnes pousměji.

Babice jsem našel, dokonce jsem našel i místo k zaparkování – místní pořadatelé mě totiž tak šikovně naváděli na parkoviště, až jsem skončil za dědinou. Teď si ale uvědomuji, že za mnou bloudila vítězka mezi ženami a jedna ze dvou mladých dam, na které jsem nestačil, tak si říkám, že jsem mohl bloudit dýl :-). Časová rezerva nebyla nijak velká, a tak honem na registraci, převléct, vzít věci, kolo a do depa. Ve frontě na registraci koukám kolem sebe na všechny ty borce a borky s vystajlovanými rycholkoly a občas zabloudím k díře na špičce svých salamonek – objevila se tam tak dva týdny zpět, daří se ji a roste, ale nějak nebyl čas zajít koupit nové. Líbí se mi tyto „vesnické“ triatlony, mají své kouzlo, dorazí na ně jak regionální elita, takže se člověk něco přiučí, tak místní nadšenci, takže si pak člověk nepřipadá jako úplné tele.

Přiblížila se 14 hod. a tak byl čas vyrazit na rozpravu a do rybníka. Z rozpravy a popisu trati jsem pochopil základní – plave se doprava, na zemi jsou šipky a do druhého kola běhu si vzít šňůrku. No a hlavně se držet těch, co už tu jsou poněkolikáté. Voda v rybníce je překvapivě neledová a nepřekvapivě kalná. Stavím se do lajny spíš dozadu a po zaznění klaksonu vyrážíme. Zkouším to kraulem, ale to po chvíli vzdávám a přecházím do komfortnějších prsou. Plavání v davu je super, zejména pro chmatáky, ale my co známe Olešnou, jsme kovaní. K první bójce s davem, pak trochu bokem a plavu si své, dokonce někoho předháním. Kolečko rybníkem se blíží ke konci, no je fakt, že stačilo a snažím se ke konci zabrat. Na výlezu se prodírám nějakou skupinkou, vědouc, že blížící se depo je moje smrt. Cokoli jsem mohl nabrat, tady ztratím, neumím to rychle, ale přece nebudu doma trénovat rychlé nazouvání bot, ne? Nejsem přece blbej. Ale něco bych vymyslet měl, protože tady jsem opravdu dost ztratil – ponožky, boty, helma, pás s číslem, brýle, gel a kapesník do kapsiček, to není jen tak…a to jsem tentokrát nejedl :-).

Na kolo naskakuji za skupinkou čtyřicátníků či padesátníků. Začátek je průjezd dědinou, mírně z kopečka, nějaké zatáčky, s dobrým pocitem se rozjíždím a předjíždím, po výjezdu z Babic se s ještě lepším pocitem napiji, spokojeně kouknu na hodinky, „zalehnu“ do hrazdy a koukám na zadky před sebou, které se pomaličku blíží. Je mi fajn…pár sekund…než kolem prosviští první, druhý, třetí a ještě jeden. To bude, povzdechnu si a šlapu. Nacházím svůj rytmus a jedu. Než dojedeme do Mladějovic, někoho předjíždím. Tady ve stoupání dokonce dotáhnu nějakou skupinku. Neumím jezdit v peletonu, tak je předjíždím, no vrátili mi to až po cestě zpět před Babicemi. Občas někoho předjedu, jednou za čas někdo mě. Projíždíme další vesnice, na polích podél jsou žně, takže když to zafouká, máme na cestě žlutý mrak. Celkem to švihá, víceméně rovinka, mých osobně asi nejrychlejších 20 km nakonec. Před Uničovem obrátka a stejnou cestou zpět. Mezi Brníčkem a Újezdem vidím v protisměru na kole nějakého týpka s číslem na hrudi a na kole, které se podobá tomu, na čem jezdí tchán po Vizovicích, dokonce má vzadu přidělaný košík. Když to srovnám s těmi nabušenými Specializdy, které jedou na špici, říkám si borec. V Mladějovicích na chvíli kombajny blokly cestu, resp. zpomalily ty přede mnou, tak jedem vesnicí v chumlu. Z kopce se to protrhalo, ale na výjezdu z vesnice už je to dobrý, rychlost slušná, nohy šlapou v rytmu, ti přede mnou se blíží a svět je krásný…chviličku…pak červený dres, modrý, a na ty dva další jsem radši nekoukal. Povzdechnu si a zabírám, do Babic jsem přijel těsně za malou skupinkou, kterou jsem v dědině nějak prokličkoval, snažím se, protože se blíží opět depo. A je tady.

Dolů z kola, přezout boty a běžíme. Tady mi to šlo. Nikdo mě nepředběhl, za to mi se dařilo. Styl je asi strašný, ale když se podívám kolem sebe, není to o moc lepší. Co mě trochu straší je množství těch, co už běží proti nám do druhého kola. Soustředím se na své tempo a vždy toho přede mnou a vyplácí se to, předběhl jsem všechny dámy a holky, nějaké mlaďochy i zralé muže… jen škoda, že není ten běh delší, říkám si. Na poslední otočce se míjíme s holkou, co je pár set metrů před mnou, ale evidentně má dost, tak to zkusím, není na co se šetřit přece a povedlo se, do vesnice vbíhám před ní. No moc galantní to nebylo, uznávám.

Probíhám cílem a jdu se na hráz vydýchat. Koukám kolem sebe a poslouchám. Holka, co byla druhá povídá někomu…vole plaveš cik cak, plavu vysokého kraula a vidím tě před sebou, jak se plácáš jak debil…no ještě, žes neviděla mě, směji se v duchu. Povzdechy nad kombajny, protivětrem, a volbou trasy mě nechávají chladným, mi se to líbilo. Po chvilce ke mně přistoupil chlapík, podává mi ruku a říká…díky, hezky jsi nás na tom kole odtáhnul, nastoupili jsme až před Babicema…já ve skupině jezdit neumím, odvětím mu a stejně jsem vás pak předběhl, dodávám potichu.

Bylo to fajn, za rok snad zase, a protože za týden je triatlon v Konicích, jdu potrénovat obouvání bot.

Martin Hořínek

Foto: https://sokolbabice.rajce.idnes.cz/Triatlon_Babice_2018/#

Facebook Comments


Napište komentář: