S jistým odstupem, ale přece, podávám informace o běhu Komenského sady. Na vině je jistým způsobem pořadatel, který stejně jako loni otálel naprosto zrůdnou dobu se zveřejněním výsledků tohoto „bronzového olympijského závodu“. Bylo vyčerpávající sledovat, jak postupně v seznamu přibývají další a další „Horní Dolní“, přičemž běh v ostravském centru stále nikde. Nakonec vše dobře dopadlo, výsledky jsou na webu, a tak nezbývá, než se o celé události zmínit.
Už druhým rokem jsem dal v rámci Olympijského dne přednost okruhovému klání v parku před beztak atraktivním, ale bohužel notně předraženým „zlatým závodem v Porubě“. Předem mi bylo jasné, že můj běh není stejně jako loni příliš silně obsazen, a vzhledem k výsledkům z roku 2017 jsem tajně doufal ve stupně vítězů. Ze startovní listiny jsem příliš moudrý nebyl. V běhu na 10 km byl pro mě identifikovatelný již velmi známý Malcolm Collen, se kterým rád na závodech zakufrovávám. Občas pokořím já jeho, občas on mě, čili takový soupeř k poražení. Dále bylo jasné, že Tomáš Wrona mě najisto předstihne. Ale kdo dál? Další jména jsem neznal.
Běžci desetikilometrového (reálně přibližně 10,2 či 10,3 km) závodu absolvovali čtyři okruhy v sadech. Závodníci trati poloviční pak pochopitelně kola dvě. Zatímco nás desítkařů bylo co do mužů pouze dvaadvacet a co do žen jenom osm, hobbíky na kratší závod tvořilo mužů jednatřicet a žen neuvěřitelných čtyřiašedesát. Letmý pohled na startovku mě donutil zapsat se na desítku. Mé myšlenky vedly takto: Když už závod s menší konkurencí, pak co nejblíže bedně. No a méně lidí, to je přece větší šance! Chyba lávky! Uniklo mi, kolik startuje na pětce holek, ušel mi fakt, že komerční závod si spousta „turistů“ na co nejkratším úseku v duchu kompromisu mezi péčí o zdraví a jednoduchostí prostě odchodí. Hned po startu se zkrátka ukázala více našlapaná desítka.
Tomáš Wrona, kterého jsem z neznalosti dalších jmen tipoval na vítězství, obsadil v uvozovkách „až čtvrté místo“ (40:15:32). Před ním doběhl třetí David Flaša (39:20:03), druhý Martin Šangala (38:49:42) a první Daniel Filip (38:10:40). Mé vlastní nohy mě dovedly na místo šesté v čase 44:04:05. Alespoň mě potěšila porážka sympaťáka Malcolma dorazivšího na místě osmém. Kdybych byl býval startoval na pětce, svedl bych souboj o bednu. Druhý okruh jsem dokončil na čtvrtém místě s tím, že další fajn anglán Drew Cooney mě nedaleko cíle předběhl, když finišoval jako třetí.
Poslední dvě kola jsem se krapet trápil. Již série čtyř pětisetmetrových sprintů na porubské dráze z předchozího dne bez obalu odhalila, že prozatím tempo neumím příliš stupňovat a své běhy napaluju až přepaluju. Běh Komenského sady to potvrdil. Po něm mi vlastně přišlo, že jsem běžel zhruba pětkové tempo. A tak určitě, je stále na čem pracovat!
Z našeho klubu se krom mé maličkosti zúčastnil alespoň jeden parťák, respektive parťačka Jana Kilarová. Na delší trati zazářila druhým místem mezi ženami časem 52:37:42. Po závodě jsme spolu vyklusali a udělali nějaké fotečky. Pak se šlo na pivo s již zmiňovaným Tomem Wronou, jeho ženou Evou a vítězem Danem Filipem (Byl už večer. Závod odstartoval, stejně jako ostatní závody Olympijského dne, v šest hodin po poledni.). Den se tak skvěle završil. „Bednové plány“ zatím nejsou v mém případě tolik reálné, jak bych si někdy přál. Jsou tu však nové zkušenosti, zážitky a rozhodně další fajn lidi ze světa běhu.
Podrobné výsledky: https://www.olympijskybeh.cz/vysledky/ostrava-komenskeho-sady-2/
Ivan Karas