Musím se s vámi podělit o jednu menší trapnost. Vždy rád sleduju, kolik žen mě v běhu poráží. Jistě, předpoklady mužů pro výkon jsou od přírody průměrně vyšší, takže i o několik minut pomalejší „květina“ je možná mnohem úspěšnější než mužský závodník před ní. I přes to se mi ale osvědčilo pozorovat při závodu běžkyně kolem mě (teď to nemyslím sexuálně, i když, pravda, i to je mnohdy zajímavé). Žen zkrátka není na trati tolik, člověk si je lépe pamatuje, a má tak docela dobrý přehled o vývoji své výkonnosti. Porazit Hanu Legerskou, to už je výkon. No a Ivana Zbořilová s Petrou Pastorovou nejsou příliš daleko. Akorát ta Bluchová byla na Běhu osvobození nedostižná. Kdybych jen tolik nepřepaloval starty! Nu což? Zamakám a bude líp (Tohle není politická reklama!!!). Nechme se překvapit, co nám mužským běžcům v poli připraví elitní ženy příště. Myslím, že se máme na co těšit a že nám ještě mnohokrát sklapne.
Mezi holkami jsem tedy skončil čtvrtý. „Ale počkej, Foreste! Vždyť jsme něco říkali o těch biologických rozdílech a predispozicích, že ano. Raději pojďme mezi muže!“ Sedmé místo v jedné ze dvou elitních kategorií, konkrétně v mužích do devětatřiceti, je vzhledem k obsazení závodu můj asi životní výsledek. Je načase mrknout se do Jistebníku na trať polokrálovské disciplíny a překonat už zaprášený osobák z mrazivého a kluzkého Oherova memoriálu. S pomocí milé trenérky Magdalény to jistě zvládnu.
Abych se z Jistebnického půlmaratonu „nepohnojil“, je třeba pokračovat v bohulibé intervalové dřině. Pravda: Intervaly jsou mnohdy atraktivní a zábavné, ale někdy se musím trochu přemáhat. Na pomoc tuhle přišla tréninková obměna ve formě čehosi jako fartleku. Vyběhl jsem si a volně volil zrychlení. V porubském lese se mi pak opět po delší době ohlásilo „Bytí“. Filozof Heidegger zhruba říká, že je naší přirozeností něco ve světě neustále dokazovat. Je to takzvaný pobyt na úrovni rozumového jsoucna. Stále cosi montujeme, přestavujeme, válčíme a soutěžíme (někdy i se ženami), honíme se za kariérou. V každodenním shonu si většinou ani neuvědomíme základní přirozenost nezatíženou rozumem, a to tu, že jsme nebo přesněji „bytujeme“ zde na tomhle světě. V lesoparku jsem tentokrát na pár okamžiků zapomněl na všechna pravidla, pohlédl směrem ke vzdáleným Beskydům a řekl si, že vlastně o nic nejde, že jsem zkrátka jen jedním z mnoha pobytů ve světě vyplňujícím svůj čas.
Jak ale Heidegger říká, zapomínání na „Bytí“ a neustála lopota lidských dní je vlastně naší přirozeností. Proto zase hajdy do víru tréninků a závodů dokud mě to baví.
Ivan Karas