Luční půlmaraton Ostrava

Jedním z nových závodů, který se konal v Ostravě, byl Luční půlmaraton v Ostravě. Pod lákavým popisem „Nebaví vás už běhání po asfaltu a cyklostezkách?…“´se skrývalo mnoho otazníků, kudy tedy jinak, zejména, když na webu závodu moc informací nebylo. Navíc tato reklama se ukázala jako poněkud klamavá, protože tak dobrá polovina, nebo spíš dvě třetiny, po cyklostezce vedly.

Moc se mi nechtělo, slíbil jsem, že budu na své vetché tělo hodný a nebudu to hrotit, PIM se blíží, a je třeba nabírat síly a dopolední rodinný výšlap na Lysou s podvečerním závodem není nejlepší kombinace. I naše oddílová běžecká hvězda Petr Muras v sobotu vyjádřil značné pochybnosti o rozumnosti tohoto nápadu…blbost myslím je eufemismus…ale kdo by poslouchal rady někoho, komu ještě nebylo 30, že J Před pár lety jsem si přece taky myslel, kolik toho nevím, a že je Peťa fakt dobrej? A co jako? Ale dal mi ještě jednu radu, dva dny před závodem se pořádně nacpat – to mám v plánu poslechnout :-).

Nakonec jsem se vykodrcal z domu, dojel k Decatlonu v Avion Shopping parku, kde bylo zázemí a start i cíl. Trochu zklamání nastalo, že čísla byla vratná, a tak nezůstalo na památku, no ale což. Po ujištění, že občerstvovačka bude, což by v tom horku byl poslední argument proč nejít, bylo rozhodnuto. Vidím nějaké známé tváře, kouknu do mapy, kudy vlastně poběžíme. Vypadá to jako dobrý plán, opravdu po lukách, mezi Výškovicemi a Polankou a Bělou, což mám vlastně za barákem. Jdu se ještě napít, nasadit číslo a už pomalu na start. Nestihl jsem rozpravu o trati, ale podle slov Ondry Dominika jsem o nic moc nepřišel. Ostatně Ondra mě zdraví se slovy „Ty jsi tu včas! No jo odpolední start asi není problém, co?“ S Ondrou se bavíme, kudy to tu vlastně povede. „Nevím, neznám to tu, z té mapy jsem jelen a jsem schopný zabloudit i na té louce.“ pronese lakonicky, což bylo vzhledem k průběhu závodu poněkud mylné prohlášení. Dozvídáme se, že první pojede pán na kole. Skupinové foto něco kolem padesáti běžců odhadem, možná ale i sedmdesáti, a je odstartováno.

Začátek vede od Decatlonu k železnici, podél ní k cyklostezce kolem Odry a směr na zahrádky ve Výškovicích. V čele se bezpečně usazuje Ondra Dominik, na chvíli následován Standou Kováčkem, pak skupinka tří čtyř lidí. Trošku se promícháme a na první louku za zahrádkářskou kolonií vbíhá již první Ondra, následován pánem na kole, pak moje maličkost a za sebe nevidím, ale slyším. Po celou louku se mi naskýtá zajímavý pohled – běžec v čele následován nestíhajícím cyklistou, ale proč ne, v Ostravě je vše možné :-). Trochu prokrosíme louku směrem k jízdárně a pak zpátky k Výškovicím, a máme za sebou 5 km a je tu první občerstvovačka. Pamětiv dobrých předsevzetí, zastavuju, beru si vodu a banán a nechávám se předběhnout Žluťáskem, Černou plící a panem v tílku. Usoudím, že to by stačilo a běžím tedy také. Chlapci přede mnou si to pak trochu prostřídali, dokud je mám kousek, nahlodává myšlenka, zda to přece jen nezkusit, nakonec zvítězil rozum, no a je pravda, že během vnitřního boje zda závodit nebo dodržet plán na pohodu, mi chlapci trochu poutekli. Běžíme podél Bělského potoka k domům a zase vracečka směrem k cyklostezce a po ní k Honculi. Tady je další občerstvovačka a pro mě další zastávka, to už máme kolem 9 km, což bych teda netušil. Dál se máme dát kolem polaneckých rybníků. Uvažuju, kde bude další točení a kudy poběžíme zpět, míjíme totiž i šipky v protisměru s nápisem cíl a na mapě byly ještě nějaké obloučky, ale realita byla od mapy poněkud jiná. A tak běžíme mezi rybníky po cyklostezce k Jistebníku. Tady už je jasné, že to bude dlouhé a osamocené, tak nasazuju sluchátka. Před sebou vidím občas Žluťáska, za sebou nikoho. A tak si klušu a kochám se. Mám to tady rád, někdy tu chodím běhat nebo na kolo, sluneční paprsky prosvítají přes mraky, voda rybníků šplouchá, labutě skoro na dosah ruky. Teď na večer už tu není ani tolik lidí. Co mě trochu znejišťuje, je to, že pořád běžíme a hodinky hlásí další a další kilometry a já čekám, kdy v protisměru uvidím Ondru nebo cyklovodiče, neboť jsme už skoro u rybárny v Jistebníku. Najednou odbočka doleva a je mi už jasně, že se vrátíme jinudy. Ještě kousek kolem rybníků a pak už loukami a lužním lesem zpět na cyklostezku a k Polance. Tady už to známe. Kolem Honculy zpátky do Výškovic. Podle hodinek se zdá, že to bude opravdu 21 km, půlmaratonem se dnes totiž nazývá kde co, ale tady teda nekecali. Kolem 18 km kouknu za sebe a vidím, že mě dohání přespolní žralok z Třanovic, tak trochu zaberu, přece se nenechám předběhnout před cílem. Pár set metrů před Decatlonem vidím Černou plíci, jde, či poklusává, asi nějaký problém, tak zaberu, ale viděl mě, v kopečku jsem jej dohnal, ale on začal sprintovat, a na to už mu dlabu, to se přece nedělá, že?

Závod hezký, trať úžasná, trochu mrzí vratné číslo, na některých místech mohlo být sice značení lepší, zejména zadumaný běžec neznající místo by mohl doteď pobíhat po lesíkách, ale nikdo se neztratil. Že se jednalo o první ročník, se nejvíce projevilo při vyhlašování, nejstarší kategorii vyhrál mlaďoch, ale to se hned opravili. Vítěze Ondru Dominika vyhlásili správně, z našeho klubu si odnesla ocenění ještě paní Líba Kuchařová, no a taky Standa Kováček, který ve svých 34 letech vyhrál kategorii do 30 let. Na dobré náladě a chuti z opékaného buřta mu to nic neubralo, ani po upozornění, že je to asi omyl a vražedný pohled reklamující Černé plíce. Standa se smál a měl naprosto nefalšovanou radost.

Martin Hořínek

Facebook Comments


Napište komentář: