Sahara Marathon (resp. jeho půlka)

Na konci Února jsem se s baťohem, plným plyšáků a dvou velmi letitých svazků „Dějin“od Livia, vydal směr Alžírsko, s kulturně orientovanými přestupními zastávkami v Madridu. Na jihu země, poblíž hranic se Západní Saharou, okupovanou již po desetiletí Marokem a spornou již od dob koloniální garnitury před-po republikového Španělska, se nachází tři větší uprchlické tábory, pojímající v současnosti něco kolem 150 tisíc uprchlíků, především z oblastí Západní Sahary, která není osvobozena hnutím Polisario, reprezentující národní hnutí místních, kteří se nenazývají jinak než Saharawi. Technicky vzato oblast, kde se kempy nachází, již není Alžírskem, ale autonomní oblastí právě pod správou tohoto hnutí. Zásadní rozdíl je především v používání Španělštiny místo Francouzštiny, a nahrazení docela profesionálně vzhlížející Alžírské armády tou Saharskou, která svým vzhledem připomíná ryze partyzánské hnutí s nádechem pouštního punku. Cestou z letiště Tindouf, nejjížnější civilizační výspy Alžírska, která trvá bezmála tři hodiny, bylo tak nutné projet velkým počtem checkpointů, jejichž kontury pytlů s pískem, silničních ježků a útočných pušek sovětské výroby, ozvlášťnovaly jinak chudý pohled na pouštní prázdnotu, kterou v této části nečlenily obvyklé duny. Řiť světa, jak se u nás praví. Transport z letiště nezajištovaly klasické dálkové autobusy evropského střihu, ale autobusy MHD, věnované jmenovitě Malagou, Sevillou, Cordobou a národní univerzitou ve Valencii. Jednalo se tak o ergonomický horor řádu nejvyššího. Ovšem díky mé oblibě navštěvovat právě podobná místa, trávíc cestu třebas na střeše, nebylo to nic hodného hlasitého naříkávání.

 Sahara Marathon se koná každoročně v zázemí jednoho z kempů, Smaře, již po léta, a je součástí mezinárodní charitativní akce Proyecto Sahara v režii několika Španělů, která vyšle hromadu dobrovolníků a účastníků závodu (nutno řící, že největší zastoupení v závodu měli převážně Saharci a Alžířani v drtivé většině). Součástí je také zařízení charterové linky do onoho Tindoufu, kde obyčejně sotva něco vzlétne/přistane. Startovné tento rok činilo 950 euro (součástí je také onen let) a slouží k nákupu proviantu, mezi kterým převažují především lékařské potřeby, kterých je zde brutální nedostatek (vlastně ani žádný doktor). Letadlo tak bylo narváno především bednami s proviantem. Část tohoto obnosu tak jde taky na podporu rozvoje infrastruktury kempu, a jako odměna pro rodiny, které nás celý týden hostily ve svých hlíněných domcích a taky na nákup jídla pro onen týden, které Vám se vší snahou poté pravidelně připravují

Nechtěl bych nyní teď psát esej o životě v táboře a problémech s tím spjatých, a s tím spojenými dedukcemi, poněvadž jsme na běžecké stránce, tudíž k závodu. Především, běželo se již druhý den od příjezdu. Je jasné, že po příletu z našich mrazů to bude průser. Poté, organizace v onen den byla ryze španělská, ještě k tomu limitována možnostmi místních, takže doprava do dalšího kempu, kde startoval můj půlmaraton, byla výrazně opožděna (taky těmi již zmíněnými checkpointy), takže po dalším hodinovém ergonomickém infernu jsme vystoupili z autobusu a bylo řečeno, že do dvou minut musíme startovat. Tušíc to, ještě před odjezdem, v onom kempu našem, jsem si aspoň poklusal, ale faktem je, že se startovalo vlastně z ničeho. Koneckonců, sedět hodinu v buse někdo jako rozcvičku může brát. Nechali jsme proběhnout první tři již běžící maratonce, kde se na čele držel místní Saharawi (který do té doby závod ještě nikdy nevyhrál) a vystartovali. Závod měl průběh již docela tragikomický. V onom autobuse jsem se seznámil se členy alžírského národního týmu, kteří se připravují na africký šampionát, začínající 24. Března, a příhlášenými zrovna na ten půlmaraton, že jo. Vedli jsme spolu efektivní komunikaci ve „Francouzštině“ a už při pohledu na ně jsem se na to chtěl vykašlat 😀

Všichni tito začali jako vlčí smečka skoro na konci startovního pole, takže chvíli jsem běžel na čele sám a nechal se jimi doběhnout. Rozběhnul jsem to skoro stejným tempem jako normálně, protože jsem cítil průser, ať už to rozběhnu jakkoli. Při doběhu jsem uslyšel na svou adresu jen „Bon-kuráááž“ a po třech společných kilometrech a prvních písečných dunách, ve kterých se běželo spíše po zpátku, než vpřed, se začala hlásit ukrutně selhávající termoregulace při 30ti stupních a velikém suchu, který opestřil v druhé polovině závodu brutální protivítr, který rapidně snížil viditelnost, a v tom případě všechny splašeně kolem pojíždějící jeepy hlásily, že je nutné se zastavit, dokud nebude možné vidět další orientační kolík. Občerstvovací stoly, na každém 2,5 kilometru, obsahovaly vodu a iont, což místní dámy hlásily na dálku ovšem v arabštině, a pakliže kompletně zahalené a v kombinaci s vítrem, stova jsem jejich křik slyšel. Datle, ač je zbožnuji, tak nebyly vypeckované, a za běhu se vypeckovávají blbě. V druhé polovině závodu, protože mi všichni již zdrhli, jsem se ovšem zastavoval a vypeckovával. Při pohledu na další, již X-tou, dunu, se chuť běžet přeci jen zmenšovala. Jednou jsem lovil svojí letící čepici, protože vítr byl místy nad moji chápací dimenzi a ještě jsem byl rád, že mi neodletělo i číslo, které při jakémkoli jiném, než přímém vystavení větru, pakliže bylo z nejjednoduššího papíru, hrozilo odstřelením a následným letem až do Mauretánie.

 Při průběhu jednotlivými kempy se probíhalo davem zpívajících žen, píštícím zvláštním tónem, vybavených saharskými vlajkami. Na okrajích kempů bylo třeba proniknout „Minovými poli“, tedy obrovskými odpadištěmi s plastem a mrtvolami koz a velbloudů, což zaktivizovalo trestné výpravy speciálních jednotek much, které byly magnetizovány vašim opoceným tělem. Místy se objevil incident, kdy místní děti házely na některé z 500 celkových účastníků kameny, povětšinou po negativních reakcích na jejich univerzální uvítací frázi: „Hola. Caramela??“. Děti Vás popřípadě chytaly cestou za ruce, snažíc se o cokoli, co jim přišlo vhod.

Při doběhu do cíle jsem ještě chvíli potáhl místního domácího vítěze maratonu, poutekl mu a dorazil do cíle jako desátý, v čase 1:29. Přede mnou teda samý Alžířan a nějací Saharci, kteří i při tom běhu vypadali, že pro ně je místní vedro něco jako pro nás naše mrazy, ačkoli v mrazu se běží podstatně lépe, dle názoru mého. Protože se dotyční v kempech zdrželi i celý onen týden, z důvodů oslav místní nezávislosti, mohl jsem s nimi každý den běhat, a až ten poslední den před odletem jsem se cítil jakž takž ok.

Z těchto řádků se může zdát, že jde o příšerný závod, ale nutno zmínit, že o něj šlo zde až v druhé řadě. Pokud by taky šlo jen o závod samotný, asi bych se na něj nevydal, protože cestovat tak daleko jen na běžecký závod, bez jakékoli další společenské/kulturní vložky, pro mne budíž ztrátou času. S tím ohlédnutím šlo o bezva zážitek, při kterém jsem poznal taky trošku něco z odlišnější maghrebské kultury, nejen té berberské/tuaregské a poznal také hafo zajimavých lidí z neběžeckého prostředí, ze všech koutů světa, účastnících se této akce. Pokud je výše zmíněné stále akceptovatelné a neodradí Vás i spaní se šváby a nemožnost pořádné sprchy po 7+ dnů, doporučuji. Ze dvou těchto opačných protipólů, které jsem si za poslední dva roky zkusil, se ale radši vrátím k tomu běhu po ledu.

Petr Muras

Výsledky a web: http://www.saharamarathon.org/results-2018/

 

 

Facebook Comments


Napište komentář: