Moraviaman 2017

Tradiční mistrovství republiky v Ironman triatlonu se každoročně koná koncem Června v Otrokovicích, a minulým rokem se jednalo vůbec o můj první triatlon vůbec. Šlo o osobní výzvu, která mne přivedla zpět k běhu, po pár letech kynutí, a zároveň jeden ze suverénně nejhezčích sportovních zážitků vůbec. Vždyť kdo by nechtěl být titulován Železným mužem/ženou? 🙂

V tomto roce jsem se naivně domníval, že již podstoupím pořádný triatlonový trénink a také se posunu pod hodně dobrou hranici 11 hodin. Jenže kdo měl tu čest, tak ví, že časová náročnost tohoto tréninku je mnohem vyšší než u běhu. U cyklistiky téměř trojnásob. Po třech závodech jsem si k triatlonu vytvořil nesmírný respekt. Přeci jen, tři disciplíny za sebou jsou zákonitě třikrát obtížnější jak můj nejoblíbenější běh. Triatlon byl navíc vytvořen evidentně cyklisty, a pokud je člověk nevyježděn, naráží do maratonské zdi už na prvním běžeckém kilometru. Finišující školní povinnosti mé snahy na jaře ovšem rázně utnuly, i přesto jsem něco nastával o čtyřech hodinách ranních a trochu pojezdil.

Tento víkend se nesl ve znamení obecné paniky na soc. sítích ohledně veder na olomouckém ½ maratonu. To vyvolalo spíše posměšek ve srovnání, kombinovaný s panikou o dnu pátečním, kdy reálně hrozilo, že se bude plavat bez neoprénu. Není většího evergreenu před delšími triatlony, než neustálé výzvědy na teplotu vody. Dosavadní tři závody jsem plaval svoje „Kraulo-prsa“ vždy s ním, tak jsem netušil, jak moc pomalý budu bez něj. Soustředil jsem se spíše na kolo, které jsem na Czechmanu, tří týdny předem, vylepšil, a na běh, se kterým vždy předběhnu půl startovního pole, co mi mává na kole. V tomto ročníku se také změnila trasa maratonu, ze které se stal takový menší sky-race, a neposkytovala ani minimum stínu. Při 36 stupních předpověď velmi příznivá, věru. Přesto se nám v pět ráno před startem, s kamarádem Jirkou ze západočeského Witte Bike teamu, stávalo fajn. Já si chtěl vylepšit čas, a on atakovat elitní hranici 10 hodin, která mu loni utekla o 4 minuty. Těží hlavně z cyklistické části a velice obstojným během. Čistý maraton zvládne těsně nad tři.

Plavání tedy probíhalo ještě za svěžích podmínek, ale větší výdej energie byl znát. Jedinými překážkami byl kopanec do žeber těsně po startu a zamotání se do jakéhosi silonového provázku u jedné z bójek, někde na 3,6 kilometrech, takže sil bylo na vymotávání se už málo, a člověk se div neutopil. Plavalo se opravdu pomalu, trvalo mi to 1:30, tedy o šest min. pomaleji než minule. Ale pořád se stovkou závodníků za mnou. Účast na trénincích plavecké školy je tak také v mém deníčku na další sezónu.

Rozjezd na kole se zdál býti bolestivým a ztuhlým, a vedro již stačilo dávat o sobě najevo. První 45km okruhy ze čtyř byly za fajnových 32km/h a nedělaly mi problém ani kopečky před Kroměříží. Pohledným děvčatům na občerstvovačkách jsem trhal z rukou vše, co nabízely. Tradiční krize „Necyklisty“ přišla v druhé půli třetího okruhu, kdy se opět projevilo, že těch 180 km je již prostě moc pro necyklistu, a nejvíce se to nelíbilo samozřejmě čtyřhlavým svalům stehenním. Myšlenkové pochody jsou v oněch chvílích všelijaké, a člověk by nejradši přisedl k oněm děvčatům na uzavírkách ve vesnicích po trase, a dal si zmrzlinu. Tečku tomu dává průjezd elity, v čele s mistrem Vabrouškem, kteří mi dávají „Kolo“ na svých futuristicky vzhlížejících mašinách. A prvním průserem dne se zdála býti poslední občerstvovačka před posledními 30 km, kdy se mi nenabídl žádný bidon s ionťákem, ale pouze asi 400 ml vody. Prožil jsem si tak solidní muka, a snažil se zabavit přeříkáváním seznamu římských císařů v chronologickém pořadí, a ignorovat rostoucí zástupy vzdávajících závodníků podél cesty, ať už z únavy, nebo poškození kola.

Po šesti hodinách a pár minutách, tedy docela průměrném kolu, jsem se skrze požární sprchy vydal na maraton, který jsem původně plánoval doklusat aspoň za 3:30, ale tropických 35 stupňů již utínalo v onen moment nejedny naděje. První půlmaratonský okruh jsem si držel svoje, předběhl opět snad půlku startovního pole, která měla s během evidentně větší problém než já na kole, a chodil jen u občerstvovaček, pumpujíc do sebe vše skupenství tekutého. V druhé půli už ovšem tělo začalo dost vypovídat, a hlavně kopce na „Energy labu“, tedy na hrachových polích u Tlumačova, jsem potupně odchodil na indiánka. Poslední dva kilometry do cíle již proběhly za výrazně zvýšeného tepu, což asi dávám na vinu mému nedostatečnému tréninku na triatlon a tréninku za velkých veder vůbec. Maraton tedy za hrozných 3:59, ale ten den jej běžela pod čtyři opravdu jen hrstka lidí. V cíli tedy za 11:50:01. Kamarád Jiří zaostal za deseti hodinami také o pěknou půl hodinku. Všeobecně každý o tomto víkendu šel o cca 40 minut za svým potenciálem, ale to mne momentálně moc netrápí. Umístění 118. z 271 dokončivších, za doprovodu mnoha kolonek DNF, a páté místo v kategorii M25 značí, že si této ultimátní výzvy užiju ještě dosyta a rychleji, bude-li čas na přípravu. Tento ročník se zapsal do historie také rekordním počtem zásahů ambulance a dvěma hospitalizacemi, ale všichni živí. Po pozávodním šampaňském, dobrovolném darování krve a následujícímu obžérství jsme si poslechli oslavný ohňostroj a vydali se spát, abychom mohli již v šest ráno vyjet směrem na Prahu, a sdílet své zážitky z letošního Moraviamana, který je více než závodem, a rád bych se zde vracel pravidelně. Atmosférou, lidmi, a zážitkem, se jedná o sportovní vrchol roku :-).

Video: https://www.youtube.com/watch?v=K6etjnHC1Rc

Výsledky: http://czechtriseries.cz/results/race?id=2264

Petr Muras

Facebook Comments


Napište komentář: