Sakra, co to je? Aha, budík…je šest hodin ráno, holky stále spí a já si poprvé říkám „ stojí mi to za to“.
Vstanu a začíná obvyklé kolečko. Uvařit vodu na kaši, dojít na záchod, ustrojit se, dojít na záchod, sníst kaši, dojít na záchod, zkontrolovat zda mám všechno, radši ještě záchod a tak pořád dokola až do opuštění útulného pokoje plného stále spících fanynek.
K cílové metě a zároveň úschovně to mám z hotelu kousek. Je chladno, asi 5 °C, východ slunce a všude z okolních uliček se začínají vynořovat další a další běžci. Odevzdám batůžek s bundou do úschovny, vydám se pomalou chůzí na start, který je od cíle vzdálen asi jeden km. Obdivně pokukuji po zkušenějších běžcích, kteří se vybavili pláštěnkou, nebo alespoň pytlem na odpadky přetaženým přes hlavu. Já zatím čekám a chvěji se, asi zimou. A už je to tu znovu: „ stojí mi to za to“.
Stojí nás tady na startu 20 000 běžců rozdělených do několika skupin a startovacích časů. Já vybíhám až 14 minut po startu první skupiny. Stojím asi v polovině našeho bloku a trvá asi 3 minuty, které se mi započítají do oficiálního času, než proběhnu startem. Ale co už, start je vyběhnout a cíl je doběhnout a užít si to.
Běžím a vnímám atmosféru, která je naprosto neuvěřitelná. Všude okolo spousta fandících a smějících se lidí. Prostě paráda do té doby, než mi dojde, že potřebuji na záchod a není místo, kde by se dalo nenápadně si odskočit. Musím tedy počkat až na občerstvovačky a tam se uvidí. První občerstvovačka, záchod nikde, ale zase mě někdo celého polil zezadu ionťákem, když se pokoušel odhodit kelímek do připravených košů. Sakra „stojí mi to za to“. Běžím dál a mokré kraťasy (které jsem si musel jít večer koupit, protože ty připravené zůstali ležet doma) příjemně chladily a taky by se na to dalo svést i spoustu jiných věcí. Na další občerstvovačce zase nic, ale na jejím konci jsem zahlédl další nešťastníky u kontejnerů na tříděný odpad a tak jsem se přidal a třídil do komunálního odpadu.
Běžím, míjím Sagrada Familia a začínám si konečně pořádně všímat, jak je Barcelona krásné, moderní město plné neuvěřitelných budov. Další občerstvovačka. Jsou neskutečně dlouhé a nabízejí banány, pomeranče, vodu, iontový nápoj a energetický gel. Prostě paráda. Do 25 kilometru jsou po pěti kilometrech, potom už každých dva a půl kilometru minimálně voda a iontový nápoj.
Na další občerstvovačce se těším na banán. Už si představuji, jak si ho posolím a vychutnám. Ale skutečnost je úplně jiná, banán mi po oloupání upadne na zem, nechávám ho ležet a zase si v duchu říkám, sakra „ stojí mi to za to“. Běžím a lidí okolo trati je pořád dost, možná více a více. Trasa vede městem okolo hlavních památek, kousek po pobřeží Středozemního moře a tak mě to krásně utíká. Tedy to si myslím já, že krásně. Je jedenáct hodin a teplota je okolo 14 °C. Paráda.
Na trati mě podporují fanynky (přecházejí mezi ulicemi, po kterých se kroutí trasa maratonu). Ty jsem si za tímto účelem dovezl až z Ostravy a také spousta místních, které nejen na mě pokřikují jménem, co si v té „rychlosti“ přečetli na startovním čísle.
Blížíme se k cíli a z pěti metrů široké cesty se postupně stávají pouze dva a mně to připomíná spíše cyklistické závody, než doběh maratonu. Tak neuvěřitelná atmosféra tady je. A to už podbíhám Arc de Triomf a jsem v cíli. Čas není důležitý, mě to uběhlo neuvěřitelně rychle. Jdu si pro medaili, jsem unavený, ale šťastný, neuvěřitelně šťastný. Po cestě si vyměňujeme úsměvy s ostatními běžci a také pokývnutím hlavy si vyjadřujeme uznání nad naším společným výkonem. S medailí na krku si jdu nafasovat vodu, iontový nápoj, ovoce a vyzvednout věci do úschovny, kde na mě už čekají fanynky. Pár fotek, trocha samochvály, nikdo jiný to neumí lépe, a je po všem.
Už teď se těším na pořádnou snídani, kterou si holky dopřávaly a já se jenom díval, na Paellu, pivíčko a vše ostatní co toto úžasné město nabízí.
A jestli mi to sakra „stálo za to“? …uvidíme příště…
Petr Milfait