Novinky

Když jsem v červnu začínal přípravu na podzimní maraton, neměl jsem ani představu, který to bude. Přemýšlel jsem nad Pražským maratonem ve Stromovce, který jsem absolvoval v roce 2021 a moc si ho užil. Jenže jsem nevěděl, že to byl poslední ročník a od té doby už tradice tohoto závodu pořádaného od roku 1963 nepokračuje. Od kamarádů běžců jsem měl skvělé reference na Hradecký maraton, když pěli ódy především na velmi rychlou trať. A tak jsem se „zcela logicky“ rozhodl pro maraton v Třeboni :-). Nebylo to proto, že letošní ročník byl také Mistrovstvím ČR veteránů, tuhle informaci jsem se dozvěděl až mnohem později, ale hlavní důvod byl, že jsem se na závod do Hradce nemohl uvolnit z práce. Výhodou Třeboně byla skvělá parta, která se do jižních Čech chystala.

V patek den před závodem vyrážíme autem v sestavě řidič Láďa, Mára a já směr Olomouc, kde nabíráme Evu, která vyrazila ze Šumperka. Jarda a Roman vyjeli už brzo ráno vlakem. Další členové oddílu Martina a Marek si jedou svým vozem ve své režii. Po sjezdu z dálnice poprvé zastavujeme před Pelhřimovem na benzínce, kde ve stejnou dobu potkáváme Martinu s Markem. Bez nějakého plánu, bez předchozí domluvy tam byli ve stejnou dobu jako my, to je prostě klubová přitažlivost 😊. Říkáme si, že se možná ještě potkáme na prezentaci v třeboňském Divadle J. K. Tyla a už nás ani nepřekvapilo, když se tomu tak stane a my tam přicházíme na chlup přesně jako oni dva. Večer už jen ladíme formu na ubytování při sledovaní výkonu fotbalové reprezentace v televizi.

Ráno v den závodu si už každý jede to „svoje“, jak je před startem zvyklý. Jsme natěšeni, ale „trápí“ nás i tradiční předzávodní nervozita. Cestu autem předešlého dne jsme si zpříjemňovali čtením oficiálních stránek Třeboňského maratonu, které jsou vedeny v humorném stylu. Marketing mají zvládnutý opravdu originálně. Byli jsme zvědavi, jaká bude realita. Trať byla popisována jako rovinatá s minimálním převýšením a stvořená pro osobáčky….A teď trochu mých subjektivních pocitů. V maratonu mi nejde o to, zda běžím okolo „sedmého divu světa“ nebo krajinou, ze které mi padne brada na zem. Snažím se zaběhnout co nejlépe a být spokojený s časem a výkonem. Když je proti tomu hodně překážek, remcám 😊. Tady se z rovinaté trasy vyklubala jakási vlnovka, sice s minimálním převýšením, zato s plejádou různých typů povrchů od asfaltu, slátanin na cestě, šotoliny, až po panelovku. Atmosféra? V místě startu a cíle na Masarykově náměstí super. Jinak intimčo, ticho. Na větvi měli číhat veverky, ale „na větvi“ z nás byli snad je koně v ohradách, kolem kterých jsme běželi. A nebýt kameramana České televize, protože jsem část trati běžel s Evou, nejlepší vytrvalkyní toho dne široko daleko, který se na nás vyřádil, tak by jediným zpestřením byla houbařka někde okolo 30 kilometru nesoucí v ruce mega hřib 😊. Není potřeba popisovat více, maraton je dřina, hodně bolí, ale stojí to za tu námahu, když se člověk dostane do cíle a prodá to, na co měl natrénováno. Mě se časem 2:51:52 podařilo skončit v mistrovství ČR veteránů ve své věkové kategorii, nutno dodat, že jsou po pěti letech, na 3. místě. Stejně tak se vedlo Markovi Škapovi, který byl za čas 2:59:50 taktéž 3. v republice a navrch i 3. v kategorii Matadoři. Roman Slowioczek zvládl závod za 3:33:23 byl 2. v MČR a shodně 2. v kategorii Legend. Jarda Hrabuška doběhl za 4:04:27 a Láďa Dvorský to zvládl za 4:17:05 hod. Všechny nás ale do kapsy strčila Eva Filipiová, jasně nejrychlejší žena časem 2:48:21 a absolutně 5. bez rozdílu pohlaví. Nechce se však stát Seitlovačkou, ač má k našemu oddílu blízko, ale běhá si za jakýsi vesnický klub AK Olymp Brno 😊.

V půlmaratonu nás skvěle reprezentovala Barbara Kratochvílová, která si časem 1:33:45 zaběhla osobáček a ještě k tomu mohla slavit 2. místo ve své kategorii. Marek Moravec běžel za 1:52:51 a Martina Metzová zvládla půlku za 2:38:44 hod.

Nabízí se otázka, zda bych jel do Třeboně znova. Shodli jsme se s Márou po závodě, že jednou stačilo. Městečko je to krásné, ale přeci jen se toho ze sportovního hlediska nenašlo tolik, aby stalo za to tenhle zážitek zopakovat.

Ondra

Podzimní sychravé počasí si pro účastníky připravil Večerní běh Bruntálem v sobotu 5. 10. 2024. Podle zaplnění náměstí to asi některé běžce odradilo. I tak se na start závodu postavilo přes 100 dětí různých věkových kategorií na tratích délkou přizpůsobených věku. Dospělých dorazilo 36, z toho 16 běželo 5 km a 20 10 km závod. Kondičního běhu se zúčastnilo 12 běžců.

Trať hlavního závodu vedla okolo náměstí v Bruntále. 3 okruhy čekaly běžce 5 km závodu a 6 okruhů běžce 10 km závodu. Malé kopečky, kterými trať vedla, uměly dát zabrat a běžci je v nohách pocítili hlavně ve finálním kole, když se snažili o pěkný finiš do cíle. Vítr a lehký déšť také moc nepomáhal, ale my běžci nejsme z cukru, takže jsme to zvládli.

Na startovní listině se objevila jména známých běžců z Moravskoslezského kraje, takže se dalo předem dobře tipovat kdo se umístí na stupních vítězů.

Celkově na 1. místě 10 km trasy doběhl Tomáš Blaha v čase 00:32:44. Na 5km trase zvítězila Petra Pastorová 0:17:06, která se se svým časem umístila i na 1. příčce v kategorii.

Z našich se umístili 3. v kategorii Dan Šindelek 0:36:45, 3. v kategorii Josef Smola 26:08:48, 4. v kategorii Jana Kilarová 23:44:54 a Irena Skřipcová 26:09:15 3. v kategorii.

Díky organizátorům za pěkně uspořádány závod a za mě musím říct, že už jsem se dlouho nesetkala s tak pěknými veřejnými toaletami, které mají v Bruntále u náměstí a při závodě je mohli běžci použít zdarma jako část zázemí.

Závodům a pohybu zdar.

Iris

Parta sportovců a kamarádů, kteří mají rádi nejen hory, ale i běh a obecně všechno, co se těchto aktivit týká, pořádá sérii čtyř běžeckých závodů Paličák Trophy. Série se skládá ze čtyř závodů a každý jednotlivý závod je bodován. Na konci se vyhlašují ti nejlepší. Termíny sezóny 24/25 jsou zde:

1 – 9. 11. 2024 – Svatomartinský běh (Vysoká u Valašského Meziříčí) 14,7 km

2 – 28. 12. 2024 – Silvestrovský sprint (Petřkovice u Starého Jičína) 5,8 km

3 – 15. 3. 2025 – Pivovarský kros (Palačov – Pivovar Palačov) 12,4 km

4 – 28. 6. 2025 – 12 hodin v hoře (Petřkovice u Starého Jičína) 4,5 km

Jedním z hlavních cílů organizátorů je podpora Karolínky Pavlíkové, která trpí těžkou formou ADHD s mentální retardací.

Za rok 2023 a 2024 se díky všem běžcům a dalším podporovatelům podařilo pro Karolínku vybrat bez mála 50 000 korun.

Pavlíkovi tyto prostředky využívají na hrazení ergoterapie, hipoterapie, logopedie, plavání, kraniosakrání terapie a také logistiky, která je z malé vesnice na konci Zlínského kraje velmi náročná.

Více informací se dozvíte na oficiálních stránkách: https://ahojvhore.eu/

Je čtvrtek večer a já mám noční směnu a přemítám o tom, jak zvládnu na druhý den ráno, tzn. v pátek 20.9., jet na letiště do Prahy, protože jsem slíbil jedné kamarádce, že ji tam hodím a pak zpátky přes celé Česko až na Slovensko, konkrétně do Žiliny, a rychle zalehnout v tělocvičně jedné ZŠ na Slovensku v Žilině jak jinak. To mám často😀. A ráno v šest hodin se postavit na start 120 km závodu přes Malou Fatru. Asi jsem se zbláznil povídám sám sobě. Ale se zarputilostí sobě vlastní si říkám, však ono to nějak půjde. To dám👍😀🙈. A uklidňuju sebe sama. Nutno podotknout, že už v tu chvíli mám strach, jak tohle všechno dopadne. Nehledě na to, že jsem opět slyšel v rádiu, kterak Míša kulička🐻 zlobí na Fatře a kouše všudypřítomné turisty do zadku. Tak tohle vše mi letělo hlavou při dlouhé cestě v autě napříč naší už dávno rozdělenou vlastí😀. Ale abych to zkrátil. Po ujetí cca 1200km na trase Ostrava-Praha a Žilina jsem konečně dorazil utahaný jako kůň do tělocvičny ZŠ v Žilině a řekl si: „Hurá, jsem tady”. Přivítala mne jedna kamarádka, která je stejně postižená jako já běháním po horách, a čím dál tím lépe 🙈😀a začali jsme spolu probírat trasu závodu. Nutno dodat, že jsem dorazil cca ve 20:00 hod. večer a tak nebylo moc času. Jelikož start byl v šest hodin ráno🙈. Masakr. No nic. Dali jsme si na večeři jednu pizzu a jedno pivko a s přibývající nervozitou šli spát😀.

Samozřejmě, že jsem toho moc nenaspal. Tělo už vědělo, že se na něj něco chystá. Vzbudil jsem se asi ve čtyři hodiny ráno a už nezabral. Jelikož bez ranní kávy nefunguji, tak jsem se vydal na nejbližší čerpací stanici koupit si horké a velké kafe. Jaké bylo mé překvapení , že jsem objel v Žilině čtyři pumpy než jsem našel jednu, která byla otevřená😀. No ale káva byla a jelo se na start, který byl na Budatínském zámku. Tedy přesněji řečeno v prostorách jeho zámeckých zahrad. Jednim slovem krásné😊. Co už bylo méně krásné, byla zima jako v márnici😀. Kdo by to čekal v šest hodin ráno v Žilině.

Odstartovali jsme a já se držel vzadu jelikož jsem se nechtěl unavit v prvním větším kopci, který nás na této krásné, ale brutálně těžké trati čekal. Zpočátku bylo vše fajn. Nohy nebolely, bylo nádherné počasí a stihli jsme i klábosit s ostatními závodníky na trati. To vše do chvíle, kdy se před námi vynořil obávaný Velký Kriváň. Začalo být velké horko a já cítil, jak mi začínají tuhnout nohy a tělo na mě křičí, že je strašně unavené a jestli jsem se náhodou nezbláznil😀. A to jsem ještě nevěděl, co mě čeká v noci🙈🐻. Ano ano přátelé. Kdybych měl mluvit o každé občerstvovací stanici a o tom, jak jsem trpěl, když jsem přebíhal z Velkého na Malý Kriváň a pak přes nekonečná údolí a zpět do hor, byli bychom tu do večera😀. Proto jen řeknu, že první polovina byla těžká, ale krásná🗻. Ta druhá polovina zhruba od zříceniny hradu Strečna, tzn. zhruba 60km už nebyla těžká, kdepak. Ta byla naprosto brutální🥵. Když jsem se dostal na občerstvovací stanici na Strečno, bolel mne už celý člověk, ale samozřejmě, že jsem to na sobě nechtěl dát znát. Proto jsem si ani nesedl, dal si trochu polévky, a jal se z vesela klábosit s ostatními závodníky😀. Tedy nevím jak oni, ale já byl uvnitř sebe totálně vyčerpaný a přemýšlel o tom jak proboha dolezu tu druhou půlku😀. A navíc, když jsem poslouchal, jak jsou Súlovské skály těžké, dlouhé a nekonečné 🤔🤔. No co už, řekl jsem si. V nejhorším slupnu nějaký brufik a hybaj dál😀.

Blížila se noc a jelikož nám bylo kladeno na srdce ať v noci nechodíme sami přes hory kvůli medvědům utvořili jsme takovou šestičlennou skupinku. 😀Nutno říci, že je začalo být i slyšet a celkem blízko. Byl jsem, a teď mi promiňte ta slova, ale opravdu posraný až za ušima strachy a nesmírně rád, že tam nejsem sám. A jak jsem tak sledoval mé spoluběžce, byli jsme na tom všichni tak nějak podobně😀🐻. Blížil se cíl a mé tělo začínalo přecházet do nouzového režimu🥵😀. Je to tady. Súlovské skály. Dlouhé a pořád jen nahoru a dolů a nahoru a dolů a pořád dokola. Prožívám těžkou krizi. Jdu a přitom spím a už ani nevím kde jsem🥵. Mám halucinace nebo vidím medvěda, který tam není, a slyším hlasy a tak. Jo mám halušky🥵. Bolest a únava mě sráží až úplně na dno. Ztrácím kontakt s první trojicí z naší šestičlenné skupiny a ptají se mě, jestli mají jít dál nebo jak. Samozřejmě, že se srdcem v kalhotách, ale smyslem pro fér závod jim říkám běžte dál. Já půjdu pomaleji s další skupinkou. Mám strach. Jsem vyčerpaný uprostřed lesů, kde jsou medvědi a nohy mě bolí tak, že nevím, jestli jsou moje. Naštěstí od předposlední občerstvovací stanice nejsem tak daleko tak přemlouvám sám sebe, že tam musím dojít. Tak jdu nocí, klopýtám a spím za chůze. A ejhle😀😀😀. I padám, jsem zjistil. Což vzhledem k tomu, kde se nacházím není moc dobrý nápad. Jsem totiž v Súlovských skalách, kde jeden blbý krok a letíte třeba i padesát metrů strmě ze skály 🥵🙈. Už došlo i na facky sebe sama. A najednou jako bájné světýlko z pohádky vidím občerstvení😀. Juchů a navíc začíná svítat.

Ani nevím jak jsem se tam popravdě dostal, ale byl jsem tam. To nejtěžší, co jsem kdy v noci přešel, přelezl, přetrpěl, bylo tohle. A víte co?? Když jsem se dostal na tuto občerstvovačku, prý jsem šel k ohni, který tam měli rozdělaný, sedl si a skromně řekl: Prosím, já si tady na chvilku lehnu ju. Vzbuďte mě tak za půl hodinky🙈😀. A opravdu. Za půl hodinky jsem se vzbudil, vstanul a věděl, že teď kdyby to mělo dvě stě kilometrů, tak to už nějak dorazím. Musim říct, že cesta z tohoto 107 km až na ten cílový 125 km byla opět neskutečně krutá a těžká, ale naštěstí jsme se spojili do trojice a spolu to už dorazili až do cíle. Byl to nádherný pocit a vím, že i když jsem byl totálně vyčerpaný a nikdy jsem nic těžšího neabsolvoval, půjdu do toho znovu. Takový jsem🙈😀.

Mirek

Děkujeme tímto všem, kteří se podíleli, a ještě stále podílejí na pomoci při odstraňování škod, které byly způsobeny deštivým a větrným počasím o víkendu 13. – 16. září 2024 na našem stadioně MK Seitl v Ostravě – Martinově.

Velké díky je adresováno těm, kteří nás podpořili finančně: BOKOLOBKA TÝMU OSTRAVA z.s., Atletickému klubu Emila Zátopka Kopřivnice, z.s., Jaroslavu Hrabuškovi, Rostislavu Marvanovi a Petru Škrabánkovi.

Speciální poděkováni směřujeme také Michaele Maňkové a kolektivu z prádelny.

Děkujeme a klidné dny všem přejí členové výkonného výboru Maratón klubu Seitl Ostrava z.s.

OCM je ostravská srdcovka. Nejtěžší je asi rozhodnou se poprvé, to už ale proběhlo před pár lety. To se necháte zlákat na předzávodní proběhnutí tratě a pak se vás jako že nic jedna velmi rychlá běhna zeptá, zda něco nepoběžíte. No a vy se zamyslíte a řeknete si kdy, když ne teď. (Bylo to v době covidu, hodně jsem tenkrát chodil pěšky a samozřejmě i běhal, tak do 10 km . No a měl za sebou Olomoucký ½ maraton, mimochodem moc pěkný závod.

Od té doby je konec léta a začátek školního roku ve jménu OCM. Celý rok se člověk může na něco těšit, že? Poslední dva ročníky tedy byly spíše letní, nebo tropické, ale to je fuk, když máte anděly (kamarády a kamarádky), kteří vám podají pití kdykoli potřebujete. Od prvního maratonu máte každý rok více přátel, což se ale ještě prolomilo ve chvíli, kdy mě napadlo přihlásit se na běžecké soustředění MK Seitl. Pak už máte opravdu hodně přátel. Ten název klubu dost mate, protože tam běhají skoro všichni i ultra vzdálenosti, netřeba se ale na druhou stranu toho děsit.

Takže dnes jsem vyběhl s kamarády. Vypadalo to velmi růžově, protože Mirek, který byl po B7, tvrdil, že bude vyklusávat a tím pádem poběží pomaleji než obvykle. Plán byl na světě, mám tahouna k traťovému rekordu. Od startu se mi běželo moc pěkně, Mirek je společenský typ. Po pár kilometrech, protože samozřejmě všichni víme, že začátek se nemá napálit, jsem se koukl na tepovku toho našeho klusání. Ejhle na hodinkách 167, tak to se letos zase nepovedlo, Mirka jsem nechal vpředu a zvolnil. Jednou bych chtěl běhat jeho tempem klusu. Dál jsem si vychutnával skvělou atmosféru, kdy vás povzbuzují lidé jménem, které si přečtou na čísle. Oživení je rozhodně štafeta, která se běží částečně na stejné trati, ale když jsme si s Milanem běžícím štafetu vyměňovali pozdravy a přání, aby to dobře dopadlo, málem přeběhl svoji odbočku.

Závod bez krize by byl asi divný. Ta moje přišla cca na 24 kilometru. Do boty mi skočil kamínek a dostal se až na vložku. Musel jsem zastavit, sundat botu a kámen vytřepat. Normálně to nic není, ale v tom vedru při zvednutí se mi točila hlava jak po 8 pivech s nějakou vodkou (všichni jsme byli na chmelu, že?). A tu se zjevil kamarád anděl Luděk, který mi přivezl domácí chladný ionťák a o jeho kolo jsem se na ¼ minuty mohl opřít a počkat na konec letového provozu. Nohy sice dál postupně tuhly, ale nic zásadního, s tím se počítá. Z vody jsem se dusil jen jednou, ale to se zase zjevila kamarádka andělka, která mě ubezpečila, že má školení první pomoci, které mám sice také, ale bylo to moc prima. Tahle rychlá běhna mě kousek táhla, ale pak jsem zase zpomalil. Protože běháme pro radost a ti rychlí nikdy nepochopí, že my pomalí si to na trati můžeme déle vychutnat.

Poslední kolo mě podpořila švagrová, která stejně asi litovala, že neběžela naostro. Každé kolo jsem si u hradu dal sprchu a políval jsem se vodou v kelímku. Mokré záda byl nakonec jediný zdravotní problém – mokré oblečení více třelo – takže pohoda, na to se neumírá. V posledním kole jsem se předbíhal s neznámými mladými holkami. Chvíli vedly, pak jsem se je vedení vystřídal. Nenapadlo mě, i když mohlo, že minimálně jedna byla slušná sprinterka. Už před modrým kobercem nasadila a já zjistil, že musím nadoraz. To mě sice baví, ale objektivně to vypadalo, že mne dostihne 5 metrů před cílem taková křeč, že už do cíle nedoletím. To jsem zkušeně nechtěl riskovat, protože naposledy, když jsem tu chybu udělal, a honil se s 15letými ragbisty, jsem si narval lýtko. Tak ta šikovná dvacítka mě přesprintovala a já bez křeče šťastný v cíli padl do náruče mojí manželky. To je konec dnešního příběhu. Jo a Mirek vyklusal B7 cca za 4 hodiny. Přátelé bylo to úžasné, díky vám všem.

Radim Václavík

Rok se s rokem sešel a opět tady byl téměř konec prázdnin a stejně jako loni byl s tímto obdobím spojen Hrabovský půlmaraton. Termínovka je nabitá, a tak již podruhé musel být závod uspořádán v dřívějším termínu než jak bývalo v Hrabové zvykem. Málokdo si dokázal představit, že by mohlo být letos stejně „brutální“ počasí jako loni, kdy vlhkost vzduchu připomínala prádelnu. Ano, v sobotu to prádelna nebyla, ale teplota atakující 30 °C ze závodu udělala „peklo“ 😊. Vůbec se nedivím, že se našlo pár jedinců, kteří to vzdali a nedoběhli. Sám jsem dobíhal v téměř tréninkovém tempu a nějaké závodění mi bylo minimálně poslední 3 kola, což je téměř polovina půlmaratonu, u zadní části těla, však víte u které 😊.

Byli v závodě i tací, které podmínky nijak výrazně nelimitovaly a občas jsem zaslechl, že si někdo v závodě udělal „osobáček“….smekám!!! Hlavně čtvrtmaratonci to vychytali. Nemuseli být na trati tak dlouho a jejich sestupná výkonnost nebyla tak razantní. A když jsme u nich, mezi muži zvítězil Martin Tofel z Kozlovic v čase 39:56 minut. Druhý necelých 6 sekund za ním finišoval náš Jan Benbenek a třetí doběhl Patrik Hanzlík z Dolního Benešova – Zábřehu 43:48 min. Mezi ženami jasně vyhrála Petra Pastorová 47:19 min. Další dvě příčky získaly Lucie Bačová z AKEZ Kopřivnice 52:16 a Zuzana Lippová z SK Černé plíce 53:07 min.

V hlavním závodě nenechal nikoho na pochybách papírový favorit David Flaša (Abstinenční repre), hned od začátku se ujal vedení a svůj náskok až do cíle už jen zvětšoval. Vyhrál časem 1:21:05 hod. Další dvě místa už patřily našim běžcům a to v pořadí druhý Marek Škapa 1:26:37 a třetí Ondřej Dominik 1:27:22 hod. Ženskou kategorii si pohlídala zkušená Eva Filipiová (Šumperk/Alisy Sport Team) s cílovým časem 1:29:09 hod. Druhé místo v osobáku 1:30:56 brala Jaroslava Ježková (SALOMON) a třetí skončila Hana Legerská (SSK Vítkovice) 1:32:47 hod.

Náš oddíl statečně reprezentovali Dan Šindelek 1:31:07, Petr Škrabánek 1:34:49 a 1. místo v kategorii, Roman Slowioczek 1:43:12 a 3. místo v kategorii, Jan Fousek 1:48:08, Tomáš Lipina 1:57:22, Miroslav Valošek 2:00:59, Alfons Vytisk 2:09:26 a 1. místo v kategorii a Josef Smola 2:30:08 a 3. místo v kategorii.

Poděkování opět patří pořadatelům, obci Hrabová, sponzorům a všem, kteří se na organizaci podíleli. Další závod Hrabovských běhů bude Běh 17. listopadu, takže na svátek Boje za svobodu a demokracii opět v Hrabové na viděnou.

Ondra

Trvalo to dlouhých 5 let, než se opět na našem stadionu v Ostravě – Martinově konal tento netradičně pojatý závod. Ano, byl uspořádán na poslední chvíli, a tak zřejmě neměl šanci oslovit více něž těch 11 odvážných startujících. Startovné v ceně jednoho čepovaného piva se vrátilo už během závodu konzumací na občerstvovací stanici. A když jsme u toho, čím se tento závod odlišuje od běžného běžeckého zápolení, tak mě evokoval biatlonský sport. Po každém kole jako bych se ocitl na střelnici, kelímkem namířil místo na terč do dutiny ústní a  rychlou střelbu nahradil rychlý „splav“. Jen oproti zimnímu sportu nás čekala čtyřikrát položka ve stoje. „Ležku“ měl možná někdo až po ukončení konzumace. Ona totiž byla po doběhnu vyvinuta enormní snaha, aby se ta naražená bečka ještě toho večera dopila. Po závodě totiž přišli další konzumenti, kteří si prostě na těch pět kilometrů v závratném tempu, se kterým by měl v tom vedru problémy i Jacob Ingebrigtsen, nevěřili 😊.

Tohle odpoledne tak nějak nešlo o to, kdo bude první nebo druhý…aneb jak glosoval Otta: „První žena v cíli byla současně i tou předposlední!“ A proto nebudu uvádět, kteří borci se umístili na bedně. Kdo bude chtít, výsledky si jednoduše najde.

Budu doufat, že nás nebude čekat další pětiletá prodleva a za rok se na startu sejde daleko početnější pole, aby se ty ženské za tou pípou tak moc nenudily 😊.

Ondra

Tým okolo manželů Dedkových v neděli 11. srpna uspořádal jubilejní 10. ročník Běhu Olbramicemi. Opět bylo na výběr ze dvou běžeckých tratí. Hlavní závod měřil šestnáct kilometrů a ten doprovodný měl kilometry čtyři. Zazávodili si také děti a součástí byl také Nordic Walking, který kopíroval obě běžecké trasy. Závod byl podpořen z rozpočtu města Olbramice a bylo to znát. Za „kilíčko“ startovného předem, na místě to bylo 150,-Kč, dostali závodníci v cíli nápoj, klobásu a fidorku. Navíc byly na stolech k pojídání buchty a jiné pochutiny. Potrženo sečteno člověk dostal více než do závodu vložil. A k tomu jako super bonus ta sice náročná, ale moc pěkná trasa hlavního závodu. Počasí se nedalo téměř nic vytknout krom jedné podstatné maličkosti. Spíše, než na běh to byla teplota ideální na chytáni bronzu někde u vody.

Na krátké trati patřil k favoritům náš Jan Benbenek a své papírové předpoklady přetavil ve vítězství v čase 13:53 minut. Z našeho oddílu běžela ještě Jana Dominiková a 4 km zvládla za 20:36 minut.

V hlavním závodě se jal tempo udávat Daniel Matejovič, jenž si a začátku vytvořil náskok. Ten pomaličku stahoval Matouš Vrzala z SSK Vítkovice, Daniela doběhl a v závěru mu nedal šanci a zvítězil v čase 1:06:30 hod. Daniel na něj v cíli ztratil 52 sekund. Třetí místo si pohlídal náš Ondřej Dominik finišující v čase 1:10:17 hod.

Mezi ženami kralovala časem 1:24:08 Iva Pachtová z Ostravy. Následovaly ji Zuzana Lippová z SK Černé plíce 1:31:21 a Alena Kalwarová z BK Ludgeřovice 1:37:45 hod.

Náš oddíl ještě reprezentovali Tomáš Lipina 1:48:51 a Alfons Vytisk 1:50:28 hod.

Ač šlo o 10. roční, já zde byl poprvé. Musím však upřímně uznat, že vědět, o jak krásný závod se jedné, byl bych zde již dříve. Je z podivem, že zde byla tak nízká účast a to závod nekolidoval z žádným jiným v blízkém okolí. Tak snad zde za roku bude účast daleko vyšší.

Ondra

Po pěti letech se opět uskuteční na našem stadionu v Ostravě – Martinově Seitlovácká Relativní 10°. Závod s mottem „smyslem není přivézt sportovce k alkoholu, ale alkoholiky ke sportu“ se uskuteční ve čtvrtek 15. 08. 2024 a odstartován bude v 17:00 hodin. Po skončení závodu můžeme posedět u dopíjení bečky piva. Veškeré podrobnosti o závodu a pravidlech najdete v PROPOZICÍCH.