Neplánované pařby bývají nejlepší … ale dá se to říci o maratonu? Ve čtvrtek 14. října jsem vyklusal na nejvyšší bod Ostravy (u vodojemu v Krásném Poli) a přijal telefonát od Ivana o Chřibském maratonu v sobotu 16. Kroměříž hodinu autem, dvě stovky starovného, ale to, co skutečně rozhodlo, bylo: Jediný závodní okruh!
Nemusel jsem tak už přemýšlet, jestli na páteční pracovní nebo školní „společenskou“ akci, maraton je maraton. Sice bez řádného odpočinku, pomineme-li jeden den relaxace, takže jen na obligátní čárku. Chřibský má ostatně v propozicích, že je nejtěžším v tuzemsku, pokud se ovšem přehlédnou etapy MUM či horské běhy.
Sandokan, kterého jsem vzal na výlet, oceňoval v Kroměříži pivo, dvanáctku za pětadvacet a radoval se i z ceny slivovice za dvacet korun. Já naopak z dobré společnosti počínaje Danem Orálkem, řadou účastníků MUM a v neposlední radě třemi – opakuji třemi – místy se záchody na stadionu (naprosto ojedinělá věc na závodech).
Od osmačtyřicátého ročníku „Chřibáku“ jsem neočekával nic extra výsledek právě s ohledem na nedostatek volných dní předem. Jak to robí ten Ivan, co běhá denně? Trasa to každopádně byla velice pěkná, v nekonečném stoupání na Bunč se zužitkovávaly tréninkové kopce na Kr. Pole, Hošťálkovice, Děhylov a rovněž Lysou Horu.
Třeba takové Kostelany, název sice nic moc, ale vesnice fajn s výhledem do okolí, pivem pod třicet korun a dřevěnou sportovní halou, kde by mohl být z fleku festival NWOTHM. Legrace ale přestávala v závěru, kde trať kopírovala frekventovaný tah na Kroměříž, přece jen silniční maraton. Čárka za 4:20:50 a nový závod v kalendáři!
Radek