Hobbík na maratonu

Konečně je to tady.

Měsíce těšení, příprav a tréninku na můj druhý maraton, který jsem chtěl už zkusit závodně a na to, až uvidím plno přátel na takové velké akci pohromadě a budeme spolu moci zažít něco velkého pomalu končí a je čas vyrazit.

Mít alespoň dvě hodiny spánku by pomohlo. Stejně tak by pomohlo, kdybych se jen dokázal zbavit těch pocitů nejistoty, jestli to vyjde a jestli to vůbec dokončím a nahradit je něčím pozitivnějším. Ideál ale v životě neexistuje a tahle nervozita k tomu bohužel patří. Mnohdy jí nezabráníme, ale někdy může proplout, aniž by nás příliš ovlivnila. Snad …

Kdyby mi někdo řekl rok a půl zpět, že poběžím Ostravský maraton, dobře bych se zasmál. Jako vtip dobré, ale tak nereálné, že bych ani nezvážil o tom snít. Jak jen může člověka změnit když udělá krok dopředu a prostě zkusí ten první výběh s nějakou super běžeckou skupinou. Takové zdánlivě malé věci mohou vést k nalezení nové vášně a v mém případě kompletně nového života. Malé výběhy se totiž pak začnou zvětšovat a z hobby je rázem zápal …

Za bouřlivého zvuku bubnů vyrážíme. Pořád nemůžu uvěřit, že už běžím OCM. Ještě teď si pamatuji, jak se to zdálo tak daleko. Je to ale super pocit. Ten adrenalin, který postupně nahrazuje nervozitu, hecování od našich skvělých Seitlovských šelem, přátel a rodiny na každém okruhu. Ten běh měnícím se okolím a hezkými části centra. Konečně …

Zatím vše klape podle plánu. Tempo lehce rychlejší, než jsem natrénoval. Daří se mi zbytečně nepřepalovat a jsem za polovinou. Já to možná dám!

… a nebo ne? Za 30. kilometrem tempo klesá. V těle jde cítit velká únava. Už to jde těžce. Nesmím zastavit nebo už se snad ani nerozběhnu. Už chci, ať to skončí. Co vůbec se sebou dělám? Proč dobrovolně? Do cíle je to ještě tak daleko. Prostě už to vzdej! Cítím se jako mentální případ, ale možná, když na sebe zkusím mluvit, tak ty kritické myšlenky převedu na něco více motivačního a doběhnu do konce. Vždyť jsem to dotáhl až sem. Běžím maraton a jde to lépe, než na co jsem natrénoval. To už prostě nějak dám. Na tohle jsem trénoval, pro tohle žiji! 

Proběhl jsem Sýkorák, cíl na dohled. Kromě toho je však na dohled pár set metrů před cílem i ta skupinka, se kterou to všechno začalo i s dalšími běžci z klubu, jak mi fandí. Tohle vedlo k nepopsatelným emocím. Slzy se snažily prodrat do očí. Nic takového jsem snad v životě nezažil.

Zvedám ruce a jsem v cíli. 4 minuty rychleji, než jsem natrénoval. Před závodem bych v takový výsledek nevěřil, ale jsem vděčný. 

Děkuji Seitlovským šelmám, dalším kamarádům z klubu i mimo klub a rodině za tyto skvělé zážitky a podporu. Zároveň gratuluji běžcům za parádní výkony a umístění, kterých na OCM dosáhli.

Děkuji Peti Pastorové, kterou také pokládám za kamarádku za pomoc s trénováním, rady, motivace a trpělivost s mým poskakováním dovrchu při běhu 😄 

Ottu Seitlovi za postřehy a názory, které mě posunuly a za to, že proměňuje přehnaně vážné konverzace na vtipnější.

Všem, kteří se podíleli na přípravách OCM.

S vámi je život světlejším místem. A tvoříte okamžiky, které jsou nezapomenutelné.

– Míla

 

  

Facebook Comments