TJ Liga 100 Ostrava a MK Seitl Ostrava realizovali 8. 9. celoměstský štafetový běh u příležitosti 750 let od první zmínky o městě Ostravě.
Štafeta vybíhala od radnice v Ostravě Porubě a hvězdicovým způsobem navštívila všech 23 radnic městských obvodů. Na prvním úseku běžel i starosta porubského obvodu ing. Mihálik. Celkem běžci absolvovali přes 95 km. Štafeta byla ukončena před Novou radnicí statutárního města Ostravy na Prokešově náměstí včetně předání složky s podpisy zástupců všech 23 obvodů zástupci města. Tato symbolická štafeta charakterizovala sepětí všech obvodů se statutárním městem. Dvě samostatné skupiny běžců doprovázely nejnovější elektromobily, které poskytla Městská Policie a které ukázalo možné řešení další ekologizace města.
Štafetové skupiny tvořili tito sportovci:
Skupina Otty Seitla:
Dominiková Jana
Pastorová Petra
Bardoň Jan
Dominik Ondřej
Skupina Jaromíra Horáka:
Dvorský Ladislav
Beremlijski Petr
Jorníček Petr
Hájková Lenka
autor: Jaromír Horák
Všech 108 účastníků vyběhlo zároveň a tak čelo patřilo na chvíli náctiletým nabušencům s dravostí mládí, kteří po pár zatáčkách ustoupli neméně dravému ne zcela mládí. Po 1,5 km první kužel a otočka po 2,5 km, před železniční tratí, další kužel a otočka. Zde nutno říci, že jsem očekával, že se otočí téměř celá špice, což se nestalo. Nejdelší trať měla otočku na vyhlídkové plošině Bílovské rozhledny. Ano, správně rozhledny, k té jsme museli doběhnout, vyběhnout ji, či vyšlapat a zase dolů. Trať byla houpavá nahoru a dolů skoro celou dobu po asfaltce, ale nejen díky kopečkům relativně pestrá, sem tam pole, lesík, rybník, železnice, dálnice. A v cíli kromě usměvavých tváří pro každého medaile a ponožky a těch není nikdy dost.
Centrem slezské metropole se ve středu běžci prohnali již popáté. Úderem 18. hodiny se z Olomoucké ulice naproti Slezské nemocnice dal do pohybu had závodníků a v cíli na Horním náměstí jich bylo registrováno celkem 917. Startovního výstřelu se letos chopil bývalý vynikající diskař, olympijský medailista a mistr světa Imrich Bugár. Na náměstí, jak už bývá zvykem, celou akci moderoval zkušený sportovní komentátor Štěpán Škorpil. V cíli tak přivítal prvního muže 
I když se členové našeho oddílu převážně zaměřují na daleko delší závodní distance, výlet na tento závod se vyplatí. Startovné je oproti jiným komerčním běhům přijatelné, zázemí více než dostačující a divácká kulisa výborná. Tahle sportovní akce má jistě své opodstatnění.
V sobotním dopoledni proběhl již 14. ročník Hrabovského půlmaratonu. Na start se tentokrát postavilo 61 závodníků a do cíle se dostalo o 4 méně. Na víkend nám léto dalo vale a tak nebýt čerstvého větru, panovaly by v Hrabové ideální běžecké podmínky. Pro některé může místní trať postrádat atraktivitu. Neběží se lesní pěšinkou nikde v terénu, ale většina okruhu vede po asfaltu. Převýšení je minimální a tak se zde dají zaběhnout kvalitní časy. Nebýt otočky okolo kužele, kterou musí běžci podstoupit celkem 5x, aspirovala by trať na jednu z nejrychlejších, na které se dá v republice závodit.
Do závodního koloběhu se nám opět vrací 
Díky patří hlavnímu organizátorovi POBLu Marku Rinkovi, všem těm, kteří mu s organizací pomáhali a také podporovatelům a sponzorům.
Na start se letos postavilo celkem 68 závodníků. Součástí 9 km dlouhého okruhu okolo hlučínské štěrkovny bylo také táhlé lesní stoupání k Dobroslavicím a následný nelehký seběh úzkou pěšinkou zpět k železniční trati. Hned po startovním výstřelu vypálil rychlostí jako Bolt kupředu náš Jirka Pytlík a před sebe již nikoho dalšího nepustil. Cílem proběhl v novém traťovém rekordu 34:25 min. Záda mu jistil další Seitlák Ondřej Dominik, jenž doběhl s odstupem 28 sekund. A aby toho nebylo málo, nejrychlejší ženou byla naše 
Ráno se honily na obloze mraky a v Ostravě dokonce chvíli poprchávalo, takže balím oblečení pro všechny možné varianty. Start je v 13 a v poledne jsem na místě. Najdu parkoviště, vyzvednu číslo. Pozdravím Martina Řezáče, pro mě ze startovního pole jedinou známou tvář, k níž si přiřadím i jméno. Trošku se rozklušu, vytáhnu z auta kolo, nabalím věci do depa a jde se k areálu. V depu si podle čísla najdu své místo, co mě těší je na kraji (nevýhoda se ukázala v průběhu závodu, když se stojan trochu bortil a kolo tak neviselo, ale stálo). Nachystám si věci, ať tu pak nestrávím celou věčnost. Závod má tři části: běh 4,5 km, kolo 19 km, běh 2,5 km. Pro mě ne úplně vhodné, kdyby byl delší běh nakonec, bylo by to pro mě lepší, ale o tom později. Koukám kolem sebe, je nás tu něco mezi 70 – 80 a k tomu ještě nějaké štafety, podle oblečení a pohybů to odhaduji na kombinaci – „nadšenci“ mezi které se počítám i já, byť míra mého nadšení je na pováženou, i profihobíci (to je pro mě kategorie těch co např. v běhu mají maraton pod 3 hodiny). Na poslední chvíli se objevuje sluníčko a já si měním tričko za tílko, ale to už pořadatel odpočítává 30 sec.
Na Slezském maratonu jsem potřetí a celkem se mi ten závod líbí. Je akorát dlouhý, ale rozhodně to není procházka, poprvé jsem byl dost překvapen, jak nepříjemně strmá může tato strana Beskyd být. Po cestě pro číslo se zastavuju v místním obchůdku a koupím enegydřist, který kopnu spolu s dvěma brufeny, protože kolena bolí a to jsme ještě ani nevyběhli. Balím si věci do běžecké vestičky a říkám si, že dneska nebudu nikam spěchat. „Aaa dneska včas, zdraví mě Jarda Navrátil. „Četl jsem tvůj článek o Hostýnské osmě.“ Doplňuje na můj nechápavý pohled. Včas, tak to bude stát za psí štěk, letí mi hlavou a odhodlání jít na pohodu je posiluje. Dobalím vestičku, trošku se rozklušu a jde se na start.
Zdá se mi, že je tu méně lidí, což potvrzuje i Jarda se kterým se opět potkáváme a povídáme si o slabinách stále plnějších termínovek. A je tady start, zapínám hodinky a pomalu se rozbíhám. Stoupáme do kopce, po pár kilometrech míjíme Polanu a tady už přecházím do chůze. To už jsem se pomaličku prokousal dopředu. Až na Kozubovou jde cesta nahoru, někdy zprudka, někdy zvolna. Cestou si vybavuju pocity z loňska, když jsem toho měl při cestě do cíle, začátek a konec je totiž stejný, plné zuby a chtěl jen dojít. Na Kozubové potkáváme nejen první pořadatele, kteří nás usměrňují na další část, ale i fandíci doprovod závodníků. Od Kozubové vede cesta skororovinkou lesem a pak zprudka dolů směrem na Kamenitý. To bude paráda, až půjdeme nahoru, říkám si a koukám na oblohu. Loni bylo vedro, letos snad nezmoknem. Před chatou uhneme doprava a nastává pozvolné klesání na Košařiska. To bude nezáživné a tak nasazuju sluchátka. Poté co mě předběhne další závodník, začínám kontrolovat tempo, přece jen je to závod a z kopce to nestojí tolik síly. Dole máme zhruba 12 km a cesta se po krátké asfaltové rovince láme opět nahoru do lesa směrem na Ostrý. U paty kopce vidím mezi lidmi stát i několikanásobného vítěze Honzu Zemaníka a moc se neusmívá, asi nějaký problém. Do kopce doháním ty, co mě předehnali z kopce. Dostáváme se do fáze, kdy už se až tak moc nepředbíhá a rozestupy jsou podobné, resp. běžci jsou již rozděleni podle výkonosti. Začínám mít hlad a po cestě do kopce se mi jí docela dobře, tak si nechám pány utéct a za pochodu sním tyčinku. Les přechází do louky a tam na stejném místě jako loni, resp. o pár metrů výš usazený Lukáš Podolák se svým věrným NIkonem. Zamáváme na sebe a opět se závodníci noří do lesa.
sešup do Tyry, slyším, jak mě někdo dohání, a tak přidám. Tady si uvědomuju, že tohle mám rád – lesní seběhy, které nejsou moc prudké. Asi jsem utekl, protože neslyším za sebou kroky a otáčet se netroufám, povrch není úplně rovný a komfortní. V Tyře jsme na nějakém zhruba 20 km a tedy skoro půlka a čas na další kopec. Nejdřív pozvolnější a tak inspirován těmi před sebou také klušu, a pak strmější, to je nechávám, ať si chlapci jdou, a já si beru další tyčinku a baštím. Tady se dokonce nechávám předběhnout, ale ne nadlouho, protože prudší kopec končí, pokračujeme mírnějším stoupáním a je čas se opět rozběhnout. Podle ukazatele na Slavíč asi 5 km. Tam je další občerstvovačka. A pak už jen dolů, nahoru a dolů a jsme v cíli, letí mi hlavou. Daří se mi dohnat a předběhnout nějaké lidi a celkem to je dneska fajn. Hodinky nesleduju a myšlenky se toulají všude možně. Z úvah mě vytrhne klátící se závodník přede mnou, jako živá připomínka, že je třeba dávat bacha na cestu. Naštěstí se mu nic nestalo a tak klušeme dál. Před Slavíčem to jde lesem chvilku nahoru, chvilku dolů a pěkně to ubíhá.
Neponechávám nic náhodě a v kopci sním ještě půl tyčinky. Dostat hlad v cílovém klesání by mě rozhodně netěšilo. Kopec je tak rychle za mnou a láme se nejdřív do skoro rovinky ke kapličce a pak mírného svahu od chaty. Najednou vidím mezi stromy míhající se tričko a hlava zavelí k útoku. Za chatou ho mám. Teď už je to jen pár kilometrů dolů říkám si a pouštím to z kopce, na jednu stranu nebrzdím, na druhou stranu se nechci vymlít, nějaká opatrnost je na místě. Loni to tady bylo utrpení a v tom klesání mě předběhlo asi 5 lidí, letos to nehodlám připustit. Držím si tempo pod 5 min/km a běžím si svoje. Dokud u Polany neuvidím další lidi. Nohy automaticky zrychlí, ale hlava je brzdí. Neblbni, máš na to ještě 3 km a máš lepší tempo, nepřepal to. Ale pozdě, nechal jsem se strhnout a nechal jsem je až příliš rychle za sebou. Teď už jen běžím a občas se podívám, zda se neblíží nějaký sprinter. Neblížil, zato se přiblížil cílový oblouk a super pocit. 4:20 stačilo na osmnácté místo, což je jen číslo, ale zlepšení o 23 minut oproti loňsku se počítá. Ale hlavně, hlavně se dostavil ten fajn pocit, že jsem konečně pokořil Slezský maraton.