Novinky

Kdyby byly závody jako lidé, měl by Hrabovský půlmaraton nárok na občanský průkaz, neb v sobotu se uskutečnil již jeho 15. ročník. Naši organizátoři jsou majiteli občanek, někteří více, jiní méně let, a bylo znát, že mají také mnoholeté zkušenosti s organizováním závodů. Na výbornou vyřešili nucenou a zřejmě i nezvratnou změnu trasy. Nový okruh nás dovedl na místa v Hrabové, o které něměla většina závodníků ani tušení. K vidění byly obrovské pastviny s pasoucími se koňmi a kdo nemusel být plně soustředěn na běh, mohl se tak kochat pohledem na ty krásná zvířata. Povrch, z poloviny afaltovy, z té druhé vedl po hlíněné cestě občas protkané kalužemi, byl běhatelný a dal závodníkům procvičit se v technice běhání. Týmu okolo Ládi Dvorského tak patří velké díky!!!

Hlavní závod ovládli přespolní (přes mnoho a mnoho polí a dokonce i státní hranice). Mezi muži neměl konkurenci výborně běžící Lukáš Kozlík z Mělníka, když stupňovaným tempem prolétl cílem v čase 1:12:08 hodiny. Mezi ženami taktéž nikým neohrožená zvítězila v čase 1:32:22 Jitka Hudáková (Ďurikam Trenčín). Mužské pomyslné stupínky vítězu pak zaplnili naši dva borci Ondřej Dominik 1:19:17 a Marek Škapa 1:22:24. Nejleší ženu následovaly Ivana Zbořilová (BK SAK Karviná) 1:35:02 a naše Magdaléna Drastichová 1:38:13 hod.

Velmi početné bylo i dále naše zastoupení v závodě: Petr Škrabánek 1:24:43 a 1. místo v kategorii, Ivan Karas 1:35:38, Tomáš Mrajca 1:40:27, Pavel Pivko 1:40:48 a 3. místo v kategorii, Iva Pachtová 1:41:09 a 2. místo v kategorii, Marek Zrzavý 1:41:48, Jana Dominiková 1:46:57, Alfons Vytisk 1:51:38 a Jana Kilarová 1:54:57 hod.

Ve vloženém čtvrtmaratonu zvítězili Jan Pokorný (TJ VOKD Poruba) 41:08 a Hana Legerská (SSK Vítkovice) 42:58 min. Dan Šindelek startujíci na půlmaratonu proběhl čtvrtmaratonem v čase 41:55, v pátem kole ze závodu odstoupil.

Odkaz na fotografie:

https://www.zonerama.com/fotofous/Photo/4592248/155605601

https://bksak.rajce.idnes.cz/15._ROCNIK_1_2_MARATONU_V_HRABOVE_2018-09-01

https://www.zonerama.com/Ostrava-Hrabova/Album/4598883

Minulou sobotu nás mnohé běžce čekal nelehký úkol. Měli jsme se popasovat s tratí, která nebyla nikterak náročná ani dlouhá. Byla však pohlcena večerním soumrakem a ve vzduchu visela hrozba železničního svízlu. Vydali jsme se vstříc zhruba devítikilometrovému Nočnímu běhu lemovanému areálem Hlučínského jezera.

Ještěže mi kamarád Matěj Urbaczka půjčil den před startem kvalitní čelovku. Jiní běžci byli vybaveni pouze atrapami, a to je nepříjemně brzdilo. Závod bylo vůbec třeba pojmout jako zpestření blížícího se konce léta. Nemělo příliš smysl rmoutit se nad nekvalitní výbavou do noci, stejně jako nad vlakem projíždějícím v nepravou chvíli za sklopenými závorami někam na Opavu. Mně a dalším bojovníkům v poli nezbylo než se úplně zastavit a čekat, dokud železniční monstrum nezmizí a neumožní nám opět se rozeběhnout. Možná že vláček i tak trochu pomohl nám zmatkářům, kteří jsme krátce před doběhnutím k přejezdu špatně odbočili a nepříjemně si zaběhli.

Kořením závodu byli dále „přiožralí“ a „přihulení“ zevloši na Štěrkovně a jiní rádoby „napohodu týpci“ pronášející k probíhajícím různá pasivně agresivní moudra. Jindy zase bavili rekreanti u chatek provázející běžce fanděním vstříc cíli. A cíle se dočkal každý, kdo pokořil i tolik nenáviděné betonové „hentoncy“, na nichž se velmi špatně vyměřuje krok.

Osobně jsem si užil pro mě zatím spíše výjimečnou závodní blízkost Petry Pastorové celou dobu se držící buď těšně za mnou nebo přede mnou. Přestože to pro ni evidentně nebyl preferovaný závod, nutila mě držet solidní tempo až do cíle, kde bych byl býval Petru zcela egoisticky předběhl nebýt trochu hyperaktivní pořadatelky (která je jinak skvělou a sympatickou organizátorkou plnou entuziasmu) mávající mi před očima s instrukcí: „Zpomal, žena!“ No jo, ta „křehká stvoření“! Jsou výkonnější takřka ve všem, avšak pořád to je to beznadějně slabé a nedokonalé zvíře zvané „muž“, po kom se očekávají velké a čestné činy. Ale teď vážně: Žen bylo v Hlučíně více a byla krása na ně pohlédnout.

No a pojďme na výsledky, vážení přátelé! Celkovým vítězem závodu se stal borec z Vítkovic Lukáš Jakub (0:34:43,9). Prokázal nejen rychlost, ale následně také solidní orientaci v intelektuální sféře, když jsem v pozávodní noci rozmlouval s ním a s vítězem nedávného hlučínského maratonu, naším členem Jirkou Pytlíkem, o všem možném v Hospodě 56. Jirka toho dne pro změnu přebíral cenu za ono květnové dvaačtyřicetikilometrové vítězství. Frajer dostal na zapůjčení luxusního autíčko značky „Slintám, jen to vidím“. Jiří také jako spolupořadatel uzavíral na kole celé startovní pole. Na druhém místě a celkově první v kategorii skončil spolehlivý stroj na výhry Ondra Dominik (0:34:54,6). Třetí doběhl Ludvík Jakub v čase 0:35:05,9. V ženách zvítězila již zmíněná Petra Pastorová (0:42:22,7) před druhou dámou (a první v kategorii nejmladších žen) Verčou Martínkovou (0:43:54,9), známou to ultra-běžkyní, která si pro radost a pro relax odskočila na krátkou vzdálenost. Třetí skončila Kateřina Krytinářová výkonem 0:47:36,3.

Byl to milý večer plný krásných překážek a krásných žen (muži byli samozřejmě taky krásní). Ale dost už, je na čase připravit se na „Hrabovský půlmaraton“, trhnout světový rekord a trumfnout všechny ty Keňany!

Abych nezapomněl. Noční běh, to byla také tombola. Jednou z cen byl… ehm… s prominutím… koňský trus, že ano?! Patřil jsem mezi ty šťastné, kteří zahradní zlepšovák vyhráli.

Ivan Karas

Výsledky dalších našich:

Ivan Karas (15. celkově, 8. v kategorii) –  0:42:23,3

Marek Moravec (25. celkově, 9. v kategorii) – 0:45:27,4

Lukáš Malík (28. celkově, 14. v kategorii) – 0:46:36,2

Jiří Hrbáč (42. celkově, 4. v kategorii) – 0:50:46,9

Martina Metzová (48. celkově, 3. v kategorii) – 0:53:35,2

Ivan Karas

Start mého sobotního (25. 8.) jubilejního maratonu ze stadionu MK Seitl v Třebovicích je v 9 hodin. Po dohodě s rozhodčím mohou opozdilci, případně ti, co poběží méně, vystartovat v další celou hodinu – tedy v 10, anebo 11 – maratonci osm okruhů, ostatní, kolik chtějí (po ultra distanci …). Startovné dobrovolné, čím více se vybere, tím větší bude pozávodní párty. Zváni jsou samozřejmě nejen maratonští čárkaři a členové MK Seitl. Předpokládá se, že každý účastník poběží minimálně jedno kolo. Trasa je v zásadě stejná jako prosincový Mikulášský běh, jen s otočkou dále. Vyhlášení neplánuji, ceny nerozdávám!

Radek Luksza

S koncem prázdnin se také naplno rozběhne podzimní běžecká sezóna. Nás čeká hned v sobotu 1. září 2018 již 10. závod letošního ročníku Moravskoslezském běžeckém poháru. Hrabovský půlmaraton se bude kvůli stavbě prodloužené Mostní ulice konat na novém okruhu, který závodníci proběhnou celkem šestkrát. Veškeré potřebné informace naleznete v přiložených propozicích nebo v naší termínovce. Registrovat do závodu za zvýhodněnou cenu se můžete pod tímto odkazem: registrace. Závod je také součástí běžeckého poháru Hrabovské běhy.

Ve stínu Hostýnské osmy a skvělých výsledků našich známých a kamarádů z klubu i mimo něj se uskutečnil o den později, tedy 12. srpna, Běh Olbramicemi. Má účast byla premiérou, mnoho běžců již závod znalo z předchozích let. A byl to závod překvapivě půvabný! Kdo nenatrénoval kopce a rozličné letní sjezdovky, měl jistě velký problém s řadou táhlých stoupání. Kdo trénoval, ten si za přijatelného počasí užíval skutečnou šestnáctikilometrovou makačku.

Počáteční nenápadnou vesnickou a polní trasu vystřídal lesík, který zhruba ve třetí čtvrtině trasy nabral podobu poctivého trailu pro začátečníky i lehce pokročilé. Nic už na tom nepokazil ani zemědělsko-vesnický závěr, kdy si nejeden běžec přál konec zhruba o kilometr dříve, než tomu skutečně bylo.

Ptáte se, čí je tato trasa zásluhou? Hlavním organizátorem byl sympaťák Vladimír Dedek, kterému pro hladký průběh celé akce pomáhali další členové olbramického týmu. Nechci být přehnaně patetický, ale musím říct, že jak v této obci, tak například v Ludgeřovicích běhají lidé, kteří umí táhnout za jeden provaz a navazovat skvělé vztahy v rámci světa běžců.

Jakže si vedli (především) modrožlutí závodníci? Cesta toho dne nejvíce praskala pod nohama věčně mladého Péti Škrabánka. Hlavní trasu zdolal v čase 1:09:10. Vybojoval první místo v šířeji pojaté kategorii mužů od čtyřiceti do devětapadesáti let. V celkovém pořadí obsadil o vteřinu před expresem Tomášem Wronou čtvrtou pozici, i když tuším, že oba dobíhali se záměrem shodného času. Slavný autor tohoto článku doběhl celkově osmnáctý a jedenáctý v kategorii za výkon 1:18:00. „Dosprintoval“ těsně za dvěma mladými týpky. Škoda neznalosti, kdy přijdou závěrečné metry, protože jeden z borců už výrazně tuhnul! Jako sedmadvacátý protnul cíl po odbití času 1:26:22 Jarda Hrabuška, který zároveň zvítězil ve své kategorii. Hned po něm vystoupal na druhé místo v kategorii celkově jednatřicátý Alfons Vytisk (1:27:24). Jako čtyřicátý celkově a jako třináctý v pořadí kategorie doběhl rockový „superhero“ Radek Luksza (1:32:00). Marek Moravec zapsal čas 1:40:59. Stačilo to na jedenapadesáté místo celkově a na post osmnáctý v příslušné věkové skupině. Martina Metzová skončila po výkonu 1:44:37 celkově desátá mezi ženami a šestá v kategorii. Václav Procházka si doběhl pro šesté místo v kategorii a celkově pro sedmapadesátou příčku výkonem 1:49:27. Celkovým vítězem se stal nehledě na údajné zakufrování vítkovický Aleš Miko (1:04:12). Všechny ženy a rovněž řadu mužů zcela zaslouženě a přesvědčivě deklasovala ve skvělé formě běžící Hana Legerská (1:15:41).

Kromě dlouhého běhu byl ještě na programu sportovní pochod na stejné trase, do kterého se zakousli převážně občané Olbramic, Klimkovic a Světlova. Běžecký závod na 4 km, to byla invaze mladých borců z HC Orlová a celkové prvenství Michala Vlčka (není z Orlové). Z žen zvládla krátký závod nejlépe Radka Rinková. Hned za ní úspěšně doběhla naše Lucie Kašparová (19:51). Aby toho nebylo málo, chodci si mohli ujít i tuto kratší čtyřkilometrovou vzdálenost.

Disciplín a zážitků bylo opravdu hodně. Především však musím vyzdvihnout četnou účast našich sportovců. Vzhledem k trochu zmatenému zapisování názvů běžeckých klubů se předem omlouvám, pokud jsem někoho od nás zapomněl zmínit (přeci jen jsem v klubu krátce a ještě každého neznám). Nebýt toho, že Olbramickým příliš pěnilo pivo i limonáda, a běžci tak museli dlouho přešlapovat ve frontě, dám za závod jedničku s deseti hvězdami. Takhle těch hvězdiček (Ano, vím, je to pro vás šok!) musím udělit pouze devět. Díky, Vláďo!

Jsem zvědavý, kdo a jak doběhne někdy a někde na dalším z podniků. Možná doběhne i kouzelník.

Ivan Karas

Vyznavači horského ultra se v sobotu v Rajnochovicích sešli již posedmé. Tento závod má velikou oblibu, což potvrzuje i fakt, že byl pár minut po spuštění registrace vyprodaný. Další devízou je rodinná atmosféra, kulturní program do pozdních nočních hodin, skvěle fungující tým okolo hlavního pořadatele Lukáše Tomčíka a hlavně pestrá trať vedoucí Hostýnskými vrchy, každým ročníkem mírně se inovující. Letos si na nás Lukáš připravil nejdelší a zřejmě i nejtěžší variantu z dosavadních ročníků. Závodníci museli překonat na distanci cca 72,5 kilometrů převýšení více jak 3500 metrů. Počasí se po tropických týdnech umoudřilo, po startu v 8 hodin dokonce závodníky zkrápěl mírný déšť a slunce, které se po poledni prodralo mezi mraky, nemělo tu „vražednou“ sílu dní předešlých.

Náš oddíl měl na H8 vždy své zastoupení. Všech sedmi ročníků se zúčastnil Marek Škapa, který letos běžel ve dvojici s Petrem Miléřem a jejich tým „Oldovi kámoši“ vybojoval v kategorii mužských dvojic nad 90 let (součet obou z týmu) krásné 2. místo. Jejich cílový čas byl 10:42:14 hod. Zcela bez ambic nastupoval na start v podstatě domácí Ondřej Velička (Bystřice pod Hostýnem) a k překvapení mnohých i sebe samého vybojoval 2. místo celkově. Časem 7:11:53 hodin zaostal o pouhé 2 minuty za vítězem Vítem Otevřelem. Já jsem zůstal věrný své tradici, opět jsem „zakufroval“, i když tentokrát jsem si nechal své bloudění až na asi 70 kilometr. Akrobatické kousky při přelézání spadlých polomů mě sice stály nějaké to místo ve výsledkové listině, přesto jsem s časem 8:24:21 hodin a celkovým 18. místem v podstatě spokojený. Petr Jorníček měl v závodě svou premiéru a popral se s ní se ctí. V závěru měl dokonce dost sil na to, aby mohl stoupat pořadím a do Rajnochovic doběhl v čase 11:36:37 hod. Jana Dominiková vytvořila ženský „ReJa Team“ společně s kamarádkou Renčou Jalůvkovou (Caramba! Team) a i přes zdravotní trable týmové partnerky holky zabojovaly a závod dokončily v čase 12:41:19 hod. Pro Janu to byla první zkušenost se závoděním na ultra distanci.

Ač je našim členům převážně bližší závodění na silnici, budou se na startu H8 objevovat i v budoucnu a snad i jejich počet bude narůstat. Zážitek ze závodu je to silný, intenzívní, z hlavy se jen tak nevytratí a za ty hodiny dřiny, pocení, překonávání bolesti a vlastních limitů to opravdu stojí. Odměnou je člověku doběh do cíle, aplaus publika, které sílí s počtem doběhnuvších a tak mají lidé na konci daleko!!! větší aplaus než vítěz 🙂 .

Ondřej Dominik

Opět začátkem srpna, jako každý rok, se v Lublinci na jezeře nazvaném Kokotek konal 14. ročník Biegu Katorznika. Voda, bažina, příkopy, bahno, zápachy, pijavice a další havěť čekala na závodníky na trati. Letos jsem na startu z naších stal sám. Celkem startovalo1 091 závodníků. První start byl v 10 hodin a poslední borci se na trať vydali v 15 hodin. Já startoval v 11:30 hodin v rámci VIP. V každém bloku startovalo kolem 170 lidí. Letos jsem na startu stál po jedenácté. Naštěstí bylo letos dost teplo a tak jezero kleslo asi o půl metru. Každý rok si říkám, že aspoň měsíc před startem začnu trošku trénovat. Ale jako pokaždé nic. Hned po startu se jde do vody. Byl jsem překvapený, že ještě 1km po startu jsem viděl čelo závodu. Po kilometru se jde do potoka, který je tak studený, že jsem si myslel, že mě tam umrznou vejce J. V potoce je horší, když před vámi nikdo není a to z toho důvodu, že když někdo jde před vámi, tak upozorní na kládu ve vodě, a těch je tam požehnaně. Voda je černa, že jinak byste do ní ani nevlezli. Letos to pro mě byl asi nejlehčí závod. A to z toho důvodu, že bylo míň vody a víc se šlo po suchu lesem než minulé ročníky. Nejhorší to bylo v bahně, kde jsem měl problém z toho bahna vytáhnout nohy. Šel jsem to za 3:57:09 hod. Loni byl můj čas 5:44:17 hod. Dokonce jsem předešel 22 startujících. Dalších 32 jich vzdalo. Čas mohl byt ještě lepší, ale 30 min. po nás vystartovaly ženy a ty mě asi na 6km předbíhaly. Musel jsem jim uvolnit trať a bylo jich opravdu hodně, co šly přede mne. A 2km před cílem další skupina mužů. Takže čas mohl být asi o půl hodiny lepší. Na trati je jen jedna občerstvovací stanice. U jedné chatky však měl jeden místní pivo v kelímku Žiwěc. Polské pivo mi normálně moc nechutná, ale toto bylo něco úžasného.

Říká se, že trať na 10km v tomto závodě se blíží výsledkům v maratonu. Do cíle jsem nějak došel a dostal již svou 11. podkovu. V rybníku jsem ze sebe trošku opláchl bahno, šel na polívku a hned odjel domů. Cesta mi trvala 1:30 hodiny, protože Ostrava je vzdálená 130km. Doma jsem se pak konečně pořádně umyl.

Otta Seitl

Foto: https://lacom.rajce.idnes.cz/Bieg_Kator_nika_2018

Má výzva letošního roku se jmenuje Epic 3 Challange, takže to má vlastě v názvu. Jedná se o seriál tří sprint triatlonů ve třech po sobě jdoucích dnech. Kromě toho, že následují hned po sobě, se postupně zvedá i jejich délka. Vzhledem k tomu, že se mi po 5 letech nepovedlo přihlásit na Hostýnskou osmu, která se termínově kryje, tak bylo letos jasné, že je čas na nové výzvy. Po nepovedené Krkonošské 50 (někdy je těžší překonat své ego, poslechnout rozum a závod nedokončit v plánované délce, než se hecnout a doplazit se) jsem měl obavy, jaké to bude, navíc jsem si říkal, že do toho půjdou samí ostřílení triaborci a borky.

V pátek se v podvečer konala první nejkratší část na distancích 400 – 15 – 6. Těsně po příjezdu, tak akorát, začalo hřmět a následně pršet. To prohloubilo nervozitu moknoucích při prezenci, ale pořadatel nás uklidnil slovy – přešla bouřka, už jen prší, závod bude. Intenzita deště se měnila a po chvíli přestalo pršet úplně, ale co je to platné, když jste promočení, ještě než závod začne. Navíc jsem s tím tak trochu nepočítal, takže jsem měl jen jeden malý ručník a žádné náhradní oblečení. Nejhorší to bylo s botami, které byly durch, ale co naplat.

Tento závod měl intervalový start (každá z částí má start jiný), což bylo nemilé. Vyfasoval jsem totiž číslo 1, což je samo o sobě blbé. Ale startovat první je úplně na nic – kdokoli si vás může vzít za cíl a kdokoli vás předběhne, bude zákonitě před vámi, i kdybyste mu to těsně vrátili, jste na čele, takže nemáte koho dotahovat, ani se koho držet, když neznáte trať.

Začátek tentokrát nevadil, protože ve vodě bylo skoro tepleji než na břehu a mokří jsme byli dost. Dokonce jsme dostali slušivé plavecké čepičky. Protože mě neustále nahánějí, když mám začít, není čas na žádnou velkou přípravu. Na pokyn skočím do vody, tedy přesunu se – nejsem magor, abych na těch panelech dělal nějaké harakiri. Obeplavu první bójku, kraula jsem po pár metrech opět vzdal, to už mě někdo předplavává, na druhé bójce další, což je dobrý, čekal jsem to horší. Depo mi přijde rychlejší, ale zdání může klamat, ponožky mokré, boty vlhké, helma od deště, nasazuju brýle, co kdyby slunce vylezlo, nebo spíš proti stříkající vodě, číslo a čip (ten jsme dostali, aby nás bylo možno sledovat on-line). Začátek kola je strmá cesta po panelech, tu raději vybíhám, a jsem tedy předjet dalšími, no což, alespoň budu vědět, za kým jet. Nasedám na kolo a šlapu – do kopce. Trať byla sice svižná a krátká, ale samý kopec. Po kopci následuje zkopec ze Soběšovic a kopec do Domaslavic, tady se nějak naháníme s tím přede mnou a pak nás dožene někdo zezadu, takže uděláme takovou čtveřičku, co se tak nějak míjí – do kopce jeden, z kopce jiný. Domaslavice obkroužíme oboje a je to pořád nahoru, dolů, zatáčka, takže žádná nuda. Při sjezdu z kopce u domaslavického kostela jsem se rozjel na čelo skupinky, ale nějak málem jel na faru na návštěvu, takže kolegové co umí brzdit a zatáčet mě předjeli. Projeli jsme Lučinu a vrátili se do Soběšovic. Tady to asi plánoval nějak místní „Uher“, protože místo toho abychom jeli hned k depu, nebo přes malý kopeček, šineme se pomaličku až k obecnímu úřadu. A už jen sešup a zkouška brzd a jde se na běh. Vyměním durch mokré boty – už sice neprší, ale silnice byly mokré dost, za jen vlhké, poslední hlt vody a valíme. Kolo nakonec nebylo až tak hrozné – mám pocit, že jsem moc neztratil a držel krok s lépe fyzicky i kolově vybavenými jedinci.

Běží se dvě dvoukilometrová kolečka. Nejdřív kolem přehrady, tedy trošku terén a bahno, to bude paráda, až to bude rozdupané v druhém kole, napadá mě, pak po cestě nahoru a zase k přehradě. Terén mi nevadí, jen zjišťuji, že už pomalu nastal zase čas na čelenku, protože mi vlhké vlasy lezou do očí. Vybíhám sám, protože mi všichni v depu utekli, ale záhy dobíhám jednoho, druhého a pak celou skupinku z kola, no, jenže jsme nějak netrefili odbočku a trochu si tak nadběhli, ještě že jsem se dotahoval a není to na mě. Postupně se propletu mezi chlapci a druhé kolo už naštěstí trefím správně. A je tady cíl. Uteklo to rychle. Sbalit věci v depu vybrat nejméně vlhké oblečení, pojíst a začít se těšit na zítřek.

Druhý den byl nějaký rozpačitý už od rána. Vyjel jsem na poslední chvíli, v Ostravě 18 stupňů a začínalo krápat, v dálce za Frýdkem-Místkem bylo jasněji, tak si říkám, fajn vyšplhá se to dneska nakonec k 20, no jenže chyba lávky, ono světlej, znamenalo spíše bílé mraky, déšť a teplotu klesající k 15 st. Za Bludovicemi nějaký kolchozník s bičem naháněl nevím co, ale přehradil tak cestu. Na můj dotaz, kdy to otevře, mi vztekle odsekl za 5, 10 minut, máš s tím jako problém? A doprovodil to nepublikovaným výrazem. Tak se otáčím a jedu jinudy, což ale znamená zdržení. Pak jsem se špatně podíval a odbočil a popojížděl okolo Těrlické přehrady a nemohl najít zázemí. Nakonec jsem se pomocí šipek z cyklistické části dostal na místo určení, zaparkoval, samozřejmě zbytečně daleko, a ne úplně nalazen se vydal pro čip.

Vydal směrem dolů, aby bylo jasné, což znamená, že na kole budeme vyjíždět opět do kopce, stejně jako vybíhat. Super. Naštěstí neleje, ale jen krápe, ale to náladě moc nepřidá, je chladněji a tak uvažuji, zda si na kombinézu po plavání nevzít tričko, což jsem nakonec zavrhnul. Dole vyzvedávám čip, kývám hlavou na už známější tváře, a s potěšením zjišťuji, že depo je větší než včera. Co je horší, je informace pořadatelů, že vzhledem ke zmatkům s časy první části, se rozhodli včerejšek nezapočítávat do série a prý jsme znovu všichni na stejné lajně…zda je to výhoda nevím, rozhodně mi to tak nepřipadalo. Včera jsem skončil 27, což mi nepřipadá tak zlé. Času není nazbyt, tak honem převléct, pro věci a kolo a zpět do depa. Nachystám hromádky, přikryji sáčkem, stále pokrápává, a jdeme na rozpravu. Plave se 750 m ve dvou okruzích s výběhem na souš po prvním kole, na kole náš čeká 22 km ve dvou okruzích, a nakonec 6 km běhu – do Albrechtic a zpět. Před vstupem do vody ke mně přistoupí chlápek s povědomým obličejem a říká – ty jsi Hořínek, že a tvůj taťka bydlí v Kelči? Nevěřícně koukám, ty ho znáš? Je fakt, že jsme si s taťkou dost podobní. Jo, vždyť tu chalupu koupil od nás, směje se. Svět je malý, tak chvilku pokecáme a jdeme do vody. Ta je výrazně teplejší než vzduch a když kouknu dolů, kolem nohou mi plavou rybky. Ve vodě zjišťuji, že mám v kapsičce kapesník, tak si ho odkládám k zídce na břeh. Za chvilku je tu start. Plavu si nějak spíše v závěru a snažím se držet modré čepičky před sebou. Při výběhu z vody koukám, že mi na kapesníku stojí nějaká dáma. No super, říkám si, to nám to hezky pokračuje. Druhé kolo v přehradě bylo v klidu, nikdo mě dokonce nekopl. Vylézám na břeh, beru si kapesník a jdu na kolo. Opět mi v depu všichni odfrčí, včetně Kelečáka, který spolu s jinými vylízal z vody po mě. Korunu tomu nasadí hlas z repráku, tak se nám depo vyprazdňuje.

Začátek je, jak jsem říkal do kopce, lapám po dechu. Nahoře otáčka doprava, mírně nahoru a pak dolů do Albrechtic, tam na kruháči otočka a zase nahoru a dolů do Těrlicka, tam otočka. A ještě jednou to samé. Chvíli to trvá, než se dostanu do alespoň nějakého tempa. Trochu blbý je to s auty, které jezdí kolem nás, dokonce jsem jedno předjel podjetím. Trochu dotahuji ty, kteří mě předstihli v depu a pomaličku se prokousávám dopředu, ale opravdu pomaličku, nějak to dneska nejede. Pořád pokrapává, od stříkající vody mám už mokré vše. Když míjím skupinky fandících v mikinách a bundách pod deštníky a kouknu kolem sebe a vidím „naháče“ v kombinézách pousměju se. Zhruba v polovině lovím z kapsičky gel a začínám přemýšlet nad tím, co do příštího roku vylepšit. Druhé kolo mi přijde trochu lepší, i když už se začínají ozývat nohy. Dohnal jsem i Kelečáka, do depa vjíždím těsně za ním. Ale tady nastává blackout – nemůžu najít své věci. Zjistil jsem, že stojím špatně a tak chvíli koukám, pochoduju a snažím se najít své místo. No než jsem jej našel, jsou všichni, co jsem předjel v trapu, nebo spíš v kopci. Našel jsem, přezouvám boty a nenalazen vybíhám. Kopce ty já rád, do nich to jde, chytám tempo, přestalo pršet a začíná být trochu teplo. Nicméně se mi začíná chtít na „malou“, to vydržíš, hlavně nic už nepij, nabádám se, než bych se vysoukal z kombinézy, to už by mě předehnali všichni. Do Albrechtic jsem dohnal a předběhl ty, co jsem měl už na kole, což mě těší. Běží se dobře a žádná krize, do Albrechtic je to z kopce, na otočce miniobčerstvovačka (samozřejmě jsem se napil, že) a pak do kopce a dolů. Ještě jsem dva tři chlapíky předběhl a máme tu konec.

V cíli si potřeseme rukou s tím přede mnou, myslel jsem, že mě předběhneš, říká, kdyby to bylo delší asi jo, odpovím neskromně, ale pravdivě. Po cestě na guláš, na sebe kýváme s jedním z naší včerejší bloudící a kolové skupinky. Kde ses ztratil, ptá se? Chyběla křidélka ve vodě? Jo, odpovídám, stejně tak na kole a v běhu, moc to dneska nešlo. Po cestě k autu koukám kolem sebe a poslouchám, jak lidí říkají, co všechno je bolí…a to bude asi další věc, mě skoro nic nebolí, zbylo dost energie. Příště budu muset víc zabrat, uvědomuji si. No abych nemachroval – únava a lehká ztuhlost přišly, ale až o dost později. No a sluníčko, to vylezlo, když jsem odjížděl. Závod byl mistrovstvím kraje ve sprint triatlonu, takže bylo i víc lidí a bylo z toho 47. místo

A v neděli finále – poslední část byla zároveň nejdelší – 1 km plavání, 30 km kolo, 9 km běh. A bylo to opět jiné. První specialitkou byl stíhačkový čas. První ze včerejška (při páteční anulaci) začínal v 11 hod., pak další v reálných rozestupech a od 25 minuty už pak co 15 sec. To je sice zajímavé, minimálně proto, že víte, na jaké pozici opravdu jste, ale na druhou stranu náskok rychlejších se zvětší a soupeření na trati, alespoň z mého pohledu, ubylo. Další specialitkou bylo to, že depo nebylo u přehrady, ale kousek mimo, takže po doplavání nás čekal 1,5 km dlouhý přeběh do depa. A poslední, že jsme startovali z jiného místa, než doplavali. Na prezenci dostáváme další pytel na běžecké věci na vložený přeběh, takže ke startu naboso. Pytel odevzdán, rozprava skončena, je čas nechat se odvézt speciálním tria-taxíkem na start. Tria-taxík je traktůrek s vlečkou, na kterou naskakujeme, a který nás ve dvou vlnách odveze na místo startu, které je stejné jako včera. No ne až na místo, protože nás vyloží na hlavní cestě a  těch pár set metrů musíme dolů po svých. Po cestě zaslechnu poznámku o tom, že na té vlečce vypadáme jako pojízdná párty gayů, což tak asi může být, že by návrat z duhového pochodu? Nastává nejméně příjemná část – čekání na zbytek a na start, posedáváme a povídáme, někteří protahují, někteří už zkouší vodu. Zdá se, že dnes bude teplo a voda bude opravdu na osvěžení ne na zahřátí. Po nějaké době se postupně štosujeme a vyrážíme.

Tentokrát máme ve vodě celkem volnost, jeden by se kochal…ale čím? Možná rybkama, možná občasným listem, nebo větvičkou. Tak si plavu, svá prsa – kraul vzdávám, navíc podle toho, co mi někdo říkal na břehu, jsem schopný je plavat stejně rychle jako jiní kraula a je to pro mě komfortnější. Hlídám si trasu a správné bójky, první totiž plavou o bójku dál. A to je další věc, při prsou lépe koriguji směr, neplavu jako někteří kraulaři přede mnou cik cak. Ve vodě se nic moc zajímavého neděje, jeden člověk mě předplave, mezera mezi těmi přede mnou a mnou se řekl bych, trochu natáhla, a co je za mnou pochopitelně nevím. Jediné vybočení způsobí nějaký rybář, který nám do trasy nacpal sítě, podle těch balónku bych řekl. Nemyslím si, že je to náhoda. Vody bylo tak akorát a s chutí vylézám na břeh. Pytle jsou řazeny podle čísel, což je super. Sednout na patník, nazout ponožky a boty, brýle a čepička do pytle a vybíhám. Před sebou nikoho nevidím, za sebou nikoho neslyším, tak si celkem svižně doklušu do depa. Tady přehodím boty, nacpu do kapsy tyčinku, gel, magnesko, nasadím brýle, helmu a jede se. Ten co mě předplaval byl v depu, když jsem začal přezouvání, tak si říkám, fajn, alespoň jednoho bych mohl dohnat.

Nastává trochu osamocené kolo, začínáme stoupáním, celkem prudkým, nad Stanislavice, pak sešup dolů, ze Stanislavic stoupání na Kostelec, to jsem naopak čekal, že půjde hůř. V závěru stoupání doháním a předjíždím toho ve světle modré kombinéze. Nahoře je pouť, tak to máme i s muzikou. Z Kostelce další sešup do Těrlicka, z kopce je rychlejší kolega, na rovince už ho deficitně dám. V Těrlicku mírná vlnovka a napojujeme se na trať, kterou známe ze včerejška. Vidím kousek před sebou toho, co jsem včera už nedoběhl, lupnu gel a zkouším jej předjet, povedlo se. Do Albrechtic je to nejdřív mírně a pak více z kopce. A máme tu kruháč, depo a ještě jednou to samé. Ve stoupání na Kostelec před sebou vidím dalšího, tak zaberu. Tam ještě ne, ale v Těrlicku ho předjedu. Už jsou celkem cítit nohy, ale přesvědčuji tělo, že ještě kousek, ať to nevzdává. Naštěstí před sebou vidím flek, tak se ho snažím dojet…no povedlo se, ale je to závodnice o kolo zpět. Zase hlava moudře radí tělu, aby ještě zkusilo zabrat, že už jen kousek do kopce a bude to z kopce. Povedlo se. Plán zněl, před Albrechticemi pojíst, bude už po poledni, a dostat při běhu hlad by bylo hodně zlé. Tak si v hrazdě udělám pohodlí a sním tyčinku. Načasované to je dokonale, dojím před sešupem, tak nemusím brzdit s tyčkou v puse nebo ruce, dopiju vodu z bidonu a stáčím se k depu.

Zpátky do běžeckých bot, vytáhnout z kapsiček odpadky a běžím. První vodu od slečen odmítám, zatím není důvod. Běžíme lesíkem, trochu bahýnko, pak polňačka, asfalt, po rovince ke stadionu a nahoru do kopce, tam otočka, miniobčerstvovačka (tu pokaždé statečně míjím), a zase dolů a od stadionu stejnou cestou do depa. Kolečko má 3 km a dáme si jej třikrát. Tady už je lidí víc, v druhém a třetím okruhu už se mi to pomíchalo, ale to nevadí. Ve stoupání už stehna a lýtka bolí, ale přece nepřejdu do chůze jako jiní, nejsem béčko ne. Po prvním okruhu, jsem si chtěl dát tabletu, ale v kapsičce je jen prázdná tuba od gelu, tak nic no. Tubu vyhazuji do kontejneru na smetí u trati a místo tablety dávám magnesko. Běží to hezky, nechápu, ale doháním a celkem s lehkostí předbíhám lidi, kteří byli daleko, v třetím kole dokonce skupinku z pátku, nějak se mi to nezdá, na otočce v druhém byli daleko přede mnou, že oni běží už čtvrté, říkám si. Ale nakonec nastalo i tady jedno poprvé, slyším za sebou blížící se kroky, sice se snažím, ale na finišový nástup už nemám a cca 500 m před cílem jsem poprvé na triatlonu předběhnut. Cílovou bránu mám nadohled a slyším, že vbíhá první žena. Její sedmiminutový náskok ze včerejška jsem pěkně stáhnul na 30 sekund…a hlavou běží kdyby…kdyby se počítal pátek, kde skončila za mnou, kdyby to byl ještě jeden okruh, nebo alespoň kilometr… ale což…třeba příště.

Celý podnik  byl fajn, pestré, a pokud bude i další ročník, tak si to zopáknem, vím na čem stavět, co zlepšit. Vzhledem k tomu, že jsem teď o víkendu absolvoval tolik triatlonů, jako do tohoto víkendu, tak jsem na začátku a baví mě to. Nakonec 28. místo, a to není tak zlé.

Martin Hořínek

sobota 11. srpna, Krásná-Papežov – Lysá Hora, necelých 8,5 km

Přes jedenáct let jsem neměl důvod být na Lysé Hoře, nicméně v posledních čtyřech týdnech se mi to poštěstilo hned dvakrát kvůli „pracovním záležitostem“. Nejdříve jsem si ji vyběhl po červené za asi hodinu patnáct a v sobotu 11. srpna pak absolvoval časovku z Papežova – po stejné trase, kudy vedou populární Běhy na Lysou.

Akce se konala pod taktovkou Klubu 3xTOP.cz, který vyzval nejen běžce, ale i cyklisty (s trekovými, horskými, elektro a jinými koly) či koloběžkáře. Ti poslední se ale nedostavili vůbec, kolařů bylo přes třicet a běžců … no, tři. Pravda, po tropech přišlo zataženo a déšť.

Pořadatelé zajistili dokonce čipové měření času a úderem desáté hodiny dopolední vysílali závodníky na trať ve dvacetisekundových intervalech. A znovu jsem si potvrdil, že Lysá běhatelná je; zatímco po červené jsem dvacet procent šel, z Papežova po asfaltce běžel celých sto. Stálo to za to: Čas pod hodinu deset, jsem spokojený!

Nahoře se šikla větrovka i suché tričko (obojí jsem měl). Nazpátek na pivo na Ostravici jsem zvolil červenou s operativní změnou na Butořance po modré = delší, ne? Je jen škoda, že kromě Edvarda Zembovskiho z Třince a Zuzany Klenčíkové z Horních Bludovic už nikdo jiný z běžeckého světa nenašel na start časovky svou cestu.

Radek Luksza