Asi to znáte všichni, jedete na závod, na který se celkem těšíte, ale už po startu cítíte, že to nepůjde úplně na plný plyn, ale bude to takříkajíc závod na pohodu. A takový byl Horský maraton pořádaných Valachiarunem ve Vsetíně. Byl prostě krásný a o výsledek tentokrát nešlo (byť 13. místo celkově není tak zlé).
„Trasa závodu vede náročným kopcovitým terénem. I když vychází z předešlých tras horských běhů, přibyly prudké seběhy i výběhy v členitém terénu po technicky náročných lesních stezkách. Velká část tratě vede po turisticky neznačených cestách, z nichž některé nejsou ani zakresleny v běžných mapách. Tyto cesty budou doznačeny těsně před závodem.“ Tak to bude sranda, říkám si po přečtení popisu trati, no a vlastně celkem byla.
Závod je „happeningem“ zahrnujícím různé typy běhů a aktivit pro děti, což je nejen trendy, ale my s menšími dětmi to velice vítáme ☺ Hlavní vlna – závody na 5, 10 a 22 km startují společně. S většinou rodinky, která běží 5ku se domlouváme na místě potkání, které odhaduji za 2 hodiny. S výstřelem se dáváme do pohybu a řadím se do skupinky, kterou tipuji jako tempově svou. Po zhruba 1,5 km městem se cesty dělí a my se vydáváme do kopců nad Vsetín. Moc vepředu a moc rychle říkám si poté co je kolem mě najednou prázdno, to není dobré. Záhy mě ale dobíhají rychlíci a jedna rychlanda, což mě uklidňuje, pomaličku klušeme do kopce, který se stále zvedá a sluníčko krásně svítí, prostě paráda. Záhy nastává první okamžik zlomu – polykám běžeckou pýchu a poprvé (a nikoli naposledy) přecházím do chůze. Je to ještě daleko a přece se neztrhám na začátku a těch slibovaných 900 m převýšení budeme muset někde nabrat, zdůvodňuji si rozhodnutí a plíce mi okamžitě poděkují. Při pohledu kolem sebe zjišťuji, že nejsem sám, což mě samozřejmě těší. Stoupání se zmenšuje a zase zvětšuje a občas přechází v rovinky a podle toho se odvíjí tempo. Pořadí se víceméně ustálilo a já si hlídám dostatečné rozestupy vepředu i vzadu a společnost mi dělají jen stromy, tráva a Ritchie Blackmore ve sluchátkách. Tak běžíme na první občerstvovačku (Janovské paseky, 6,5 km) a ještě kousek za ni, jedinou změnou je jedno předběhnutí někoho kdo asi přepálil začátek a jeden nový človíček přede mnou. To už je mi jasné, že to dneska nebude žádný trhák, běží se dobře, ale nějak chybí impulz zrychlit, zhruba si hlídám své místo a začínám přemýšlet o všem možném. Navíc se těžko hledá motivace, když jste si všechny běžecké cíle letos splnili. Na konci jednoho prudšího stoupání si vzpomenu na slova startéra o krásných rozhledech a na chviličku se zastavím a koukám, že měl pravdu, ty výhledy jsou fakt hezké – to, že kolem mě proklusali další dva borci, je mi v tu chvíli jedno a nakonec jsem je stejně za chvíli předehnal.
Změna přichází s další občerstvovačkou na cca 10 km. To odbočujeme mimo turistickou trasu a tak opouštím tvorbu strategického plánu a hodnocení zaměstnanců, nad kterými právě přemýšlím a 100% pozornosti soustředím na cestu – už si totiž nestačí hlídat kameny a kořeny, ale je třeba sledovat bedlivě i trasu. Popis trasy nelhal, cesta je chvílemi nezřetelná a celkem náročná. Záhy zjišťuji, že mi ten přede mnou někam zmizel a na 11 km se ve mně probouzí závodník – trasa vede pěšinkami nahoru dolů a já si připomínám, že to mě vlastně nejvíce na běhání baví. Problém nastává při prvním „kufru“, to jsem se naštěstí vracel jen kousek, zase se rozbíhám a nabírám rychlost a tak peláším lesem, až doběhnu na křižovatku, kde se cesty dělí, a žádný ukazatel nevidím. A je to tady říkám si, pochoduju chvilku kolem, jestli něco neuvidím a nic. Záhy mě dobíhá další závodník a ten už si nebere servítky, spustí příval nadávek a po zaváhání se vydává jednou z cest. Nu což říkám si a pouštím se za ním. Chvilku běžíme spolu, ale žádnou značku nevidíme. „Hele tam někoho vidím“, ukazuju na skupinku běžců ve svahu na druhé straně potoka, který záhy přeskáčeme a vmísíme se mezi ně. Z rozhovoru s jedním z běžců, ale zjišťuji, že ani on si není jistý, kde je a zda běží správně. Po asi kilometru se na naši cestu shora napojila další skupinka, která již běžela správně a to jsme již u občerstvovačce v Jasenicích (15 km). Jestli jsme si to zkrátili? Řekl bych, že ne, kilometry na hodinkách seděly s kilometrovým značením občerstvovačky, u které jsme se navíc potkali s klukem, co do lesa vbíhal přede mnou, maximálně jsme přišli o nějaké výškové metry, ale zase jsme ztratili čas volbou cest v lese.
Od občerstvovačky zase stoupáme, v kopci předbíhám spolublouditele a ještě jednoho běžce a takto nám to vydrží až do cíle. Tady už o závodění vůbec není řeč, dokonce přestávám sledovat i průměrné tempo a jen si hlídám pozici, a protože se na mě nikdo zezadu necpe, nikam se neženu a jen si tak klušu. Na 18 km je další občerstvovačka, protože mám hlad a před sebou ani za sebou nikoho nevidím, zastavím se a pojím. Dobíhá mě spolublouditel a tak vyrážím a předbíhám ho. „Je to kousek do konce a pak už jen dolů do města“ volají za námi kluci, to vám tak věřím, odpovídám jim v duchu a měl jsem pravdu – do kopce to bylo a s kopce pak taky, ale pak nahoru a dolů ještě asi dvakrát. Pod sebou už slyším ruch z doběžiště, tak trošku přidávám. Výsledný čas je 2:02:16, a ty 2 minuty trochu mrzí, ale když si vzpomenu na průběh závodu… Po cestě z jídelny potkávám Ivanu Pachtovou a shodli jsme se, že to mělo své mouchy, ale že to byl krásný závod a to je v tu chvíli asi hlavní.
Martin Hořínek
